cervena.krvinka
přečtené 122
Strach moudrého muže
2012,
Patrick Rothfuss
„Dvojku“ jsem se po zkušenosti se Jménem větru zavázala číst pomaleji, poučena, že nemám čekat žádné konce příběhů. A byla jsem odměněna: ačkoli se stále některé pasáže řádně táhnou, už mi to nevadilo. Pozitiva z JV zůstávají, pár jich přibylo: Jednak se častěji měnilo místo činu, takže děj získal vnitřní členění, což mu prospělo, barvitější byly díky tomu i zápletky, které se přestaly opakovat (v jedničce stále: nemám peníze – protivný Ambrose – ach, Denna :D). Taky z toho politováníhodného kluka, který mi občas lezl na nervy (zejména pro neústupnou přezíravost vůči Elodinovi, „dyť je to blázen, a já se ani nebudu snažit něco pochopit“), se klube sympatický hrdina. Dostali jsme nové zajímavé postavy, světy i témata k zamyšlení. Velmi mě bavily pasáže s Tempim a ademskou komunikací, ale vlastně i všechno ostatní :) Jediná výtka: proč na mapě nejsou skoro žádná zmíněná místa?... celý text
Jméno větru
2012,
Patrick Rothfuss
Začnu negativy. Tato kniha by se měla čtenářům vydávat jen s důrazným upozorněním: „Pozor, toto je jen ZAČÁTEK!“ Sice jsem věděla, že jde o první díl trilogie, ale tak nějak jsem čekala, že se děj za těch 600 stran posune dál. V důsledku toho jsem četla rychle a univerzitní epizodky brala jako výplň než… a pak byl konec. Jinak řečeno, je kniha neuvěřitelně roztahaná. Rothfuss má zjevně rád detaily: ale opravdu musí věnovat 10 (?) stran rozboru jízdy na koni, jen proto, aby názorně předvedl, jak se mu odbarvila noha? Podobně je to s příhodami na Univerzitě – všecko je to promyšlené a propracované, jen možná až moc do detailu. Ta kniha je náramně čtivá, pohání čtenáře, který chce vědět, jak to dopadne, ať už celá kniha nebo některá konkrétní pasáž, svádí k tomu číst rychle – a pak jsou detaily jen překážkami, o které čtenář nepříjemně zakopává. Osobně si z toho beru ponaučení pro další Rothfusse: detaily jsou tím důležitým, nikoli vyústění. Nespěchej a čti pomaleji. A pozitiva? To, co jsem nazvala výplní, je neskutečně zajímavé. Rothfussův svět je propracovaný a velmi uvěřitelný, zábavný a proložený hromadou mouder. Hodně mě baví skryté pravdy v nauce o jménech a ještě víc všechno to sbírání pověstí a komparace mýtů. A odsud možná plyne i důvod k tomu, co jsem výše vytkla, a sice že v této knize je svět/okolnosti/popis důležitější než ty hrdinské činy okolo, které se dějí tak nějak mimochodem: Skutečnost prostě byvá prozaičtější než vykrášlená legenda – ale to neznamená, že nemá něco do sebe.... celý text
Posedlost
2014,
Katherine Howe
Autorka pracuje se dvěma liniemi vyprávění, přičemž ta historická mi ve výsledku přišla lepší než současný příběh. Během čtení mě sice "mezihry" štvaly tím, jak vždycky skočily do napínavé části, ale nakonec byl tento příběh lépe podaný a zajímavější. Coleenina linka je pomalejší, táhne se, situace se podobají. Historická plyne rychle, působí věrohodně. Hledání paralel mezi současností a minulostí je poutavé téma, ale nějak to tu nevyšlo. Zajímalo by mě, jak by příběhy působily samostatně nebo jinak řazené. V knize se taky objevuje příliš mnoho drobných nedostatků, jako jsou překlepy a různé nedomyšlenosti ("Nikdy Procterovy nejmenovala," je řečeno o postavě, která v následujícím odstavci vysloví jméno paní Procterové). Zbytečně to snižuje celkový dojem... celý text
Procitnutí slečny Primové
2014,
Natalia Sanmartin Fenollera
Zpočátku jsem byla knihou trochu zklamaná, protože se má očekávání brala trochu jiným směrem a zdálo se, že půjde jen o předvídatelnou romantiku. Zhruba tak od druhé třetiny knihy však začaly být rozhovory zajímavější, slečna Primová méně protivná (celou dobu jsem měla dojem, že si z ní autorka utahuje, a že si to zasloužila), až se mi to nakonec začalo dost líbit, i když mám pořád pocit, že mi něco uniklo. Rozhodně je to kniha zajímavá, plná myšlenek. Říkám si, že až si ji někdy přečtu znovu, bez těch původních očekávání...... celý text
