Cink262 přečtené 220

Pán much 2003, William Golding

Zátoka smrti 1972, Josef Karel Šlejhar

Zátoka smrti není rozhodně odpočinkové čtení. Náročný jazyk i náročná větná skladba však dle mého ukrývají beznadějnou hrůzu a pesimistický pohled na svět, na ztrátu lidské důstojnosti, svobody a zatemnění veškeré morálky majetkem a touhou po moci či kráse. Josef Karel Šlejhar popisuje vše velmi niterně a mnohá bezvýchodná sociální dramata dokáže ve svých povídkách promísit s nádherou a přirozeností přírody dle mého až dokonale hrůzným způsobem. Vše vrcholí poslední povídkou - Zátokou smrti, která snad nejvíce působí jako filozofické zamyšlení nad lidskou zhýralostí, smrtí, chudobou a krásou přírody. Někdo by snad mohl namítnout, že Šlejhar jen tak vznešeně dává vyjevit svým bezútěšným pocitům a nesnaží se psychologicky či filozoficky najít řešení z beznadějných situací a naopak je žene k hranicím absurdity, ale myslím, že Šlejhar se jen pokusil popsat to, jak vše vidí on, a v jeho očích tedy pravděpodobně žádné východisko neexistovalo.... celý text

Současnost 1996, Søren Kierkegaard

Manifest komunistické strany 1982, Karl Marx

Bohužel jsme v současnosti až příliš často svědky toho, když si Karla Marxe a jeho (původní) pojetí komunismu a hlavně jeho původní cíl lidé pletou s minulým totalitním režimem, který, i přestože splňoval mnohé znaky "Manifestu", ve skutečnosti dával důraz na něco zcela jiného. Také se nedokázal přizpůsobit podmínkám, které se (ač by to Marx asi sám netvrdil) v 20. století razantně změnily. Nesmíme taky pominout fakt vlivu mocenských praktik a zahraničních zájmů Sovětského svazu, které také neměly s Marxem příliš mnoho společného. Vzkvétá z těchto ruin jednoduché kritiky národa poznamenaným totalitou a snad i navyklým k zachvěním strachu při vyslovení jména "Marx" to, že Marxův Manifest je naopak nositelem dobra a demokracie? Nikoliv. Je jisté, že vytvoření marxismu "západního typu" zásadně přispělo k životu dělníků od zkracování pracovní doby přes zvyšování mezd k znovuobnovení pojetí proletariátu jako lidí a ne pouze odcizených "strojů". Ale v zásadě tkví problém v tom, že Marx ve svém pojetí dějin prostě pravdu mít musí, protože pokud se proletariát vzbouří a zvítězí, tak to jen dokáže, že dějiny směřují k vládě dělníků, ale pokud bude jeho vzpoura potlačena, tak se taktéž dokáže utlačování dělníků buržoazií, jak správně, možná však až příliš chladnokrevně rozumem dokazuje Popper. Komunistický manifest si nepřipouští žádné smírčí řešení mezi buržoazií a proletariátem, což je vcelku logické, protože buržoazie o to jednoduše nestojí, nicméně se mnohými stávkami a revoltami dokázalo, že pro většinu obyvatelstva je pod socialistickým dohledem v kapitalistické společnosti možné materiálně přežít. Škoda jen, že se Marx zaměřil pouze na materiální stránku věci, protože v dnešní době minimálně já spatřuji mnohá rizika v duševním životě kapitalistické společnosti založené na konkurenčním boji. Strach mě ale jímá i z materialistického pohledu na dnešní svět, je děsivé, že si dokážu mnohem jednodušeji představit zánik civilizace než zánik kapitalismu zbídačujícího duše vyspělých zemích a ve skrytu duše i těla těch, co měli menší štěstí v tom, kde náhodě oddaný čáp určil jejich rodiště, a tak duše i tělo naší drahé Země upadá v nemilost vnuceným potřebám liberálního trhu.... celý text

Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových 1979, Marcel Proust

Nechci zde opakovat stále používané klišé o tom, jak je krása Hledání ztraceného času (či jakékoli jiné hodnocené knihy) slovy nepopsatelná, ale musím, protože jinak nedokážu zareagovat na toto dílo. Na rozdíl ode mne Proust dokázal možnost slovy objevovat nebeskou krásu pozemských maličkostí a rozšifrovávat tak nádhernou podstatu světa a jeho obyvatel. Kromě toho se v "Hledání" vyskytuje takové množství psychologických a filozofických jevů, o jejichž rozluštění se vědci či existencialističtí filozofové mohli pokoušet v sáhodlouhých pojednáních - neúspěšně, avšak Proust to dokázal a s jakou elegancí! Rozhodně toto dílo doporučuji a snad si sám v budoucnu pročtu i další díly série.... celý text

Ticho a vřava 2014, Nihad Sirees

Vřava zmanipulovaného davu v kontrastu s intimním tichem jednotlivců. A právě tito svobodní a jedineční jsou trnem v oku všem davům, protože jejich ideálem je stále svoboda, zatímco dav je ze své podstaty otrocký. Na rozdíl od Orwella je Ticho a vřava snad méně dystopická kniha, ale nabádá stejně tak k zamyšlení, protože výrazným rozdílem mezi Orwellem a Sireesem je to, že politický systém Sýrie (v knize však nejmenované zemi) stále bohužel žije a s podporou Ruska jeho hrůzy i vzkvétají - tak se možná slaběji vyjádřené utrpení života v diktatuře stává až děsivě hmatatelným.... celý text

Kuře melancholik, Ukolébavka 1974, Josef Karel Šlejhar

Ukolébavka Povídka Ukolébavka je sice krutá a zoufalá, ale nesrovnatelně méně než Kuře melancholik, a to i přes jímavý příběh o umírající dobrodince, kterou si postupně její příbuzní předávají, vždy poté, co jim vydá všechno své jmění. Zdálo se mi, že občas se při popisu zvrácenosti jednotlivých postav Josef Karel Šlejhar nevyhnul kýči, takže i sebemocnější utrpení umírající Frantiny nedosáhlo kýženého výsledku v pohnutí mysli čtenáře. Myslím, že je to z velké části i tím, že zatímco "Kuře melancholik" bylo založené na srovnání osudu kuřete a dítěte, zde jakákoli komparace chybí. A přestože lidské postavy často potvrzovaly pravdu Darwinova výzkumu v jeho "O vzniku druhů", protože se opravdu chovaly jako sobecká zvířata z našeho pohledu s přídavkem jakéhosi "zla", chyběly zde "smrduté zvířecí" scény a celkově dovedení myšlenky o přirozené špatnosti lidí ke zdárnému cíli.... celý text

Kuře melancholik 2008, Josef Karel Šlejhar

Kuře melancholik je zoufalý výkřik duše spisovatele, výkřik nad společenskou nespravedlností, všudypřítomným zlem, protestní výkřik, který nenachází žádné východisko z nynějšího stavu. V knize je popsáno život, či spíše umírání dítěte a kuřete, přičemž jejich popisem získává čtenář dojem rovnocennosti jejich postavení i jejich osudu, osudu naprostého odvržení od světa kvůli jejich nepřizpůsobivosti. Naivně nevědomé dítě (a kuře) nemá ani ponětí o tom, jak funguje společenský řád, jak "funguje" svět, nechápe smrt své matky a když její mrtvolu zakopávají do hrobu, dítě pláče ne kvůli matce, ale kvůli pro něho krásné rakvi, která takto skončí pohřbena a už se z ní nebude moci těšit. Dítě je i k prospěchářským polibkům své "nové" matky docela netečné. Dítě, které si přisvojováním různých slov pro ně cizích dozví, že kuře je "melancholik" přijme toto slovo (stejně jako by asi přijalo jakékoli cizí slovo popisující kuře) za pojem hluboké nespravedlnosti, kterou společně s kuřetem pociťuje. Kniha je krutá, zoufalá a až pronikavě přirozená. Josefu Karlu Šlejharovi se podařilo potřít snad veškeré rozdíly mezi lidmi a zvířaty (vždyť i gramaticky jsou kuře i děcko neutrálního rodu) a to jak vnější (častým přirovnáváním dítěte k různým zvířatům či přírodním jevům) tak i vnitřní, které si lidé často tak rádi a pyšně připomínají. A co víc, myslím, že se mu podařilo ukázat i to, že lidé jsou ještě horší než-li zvířata, lidé, kteří o sobě tvrdí, že jejich řád je řád etický, se nakonec prokážou za niternou součást tohoto řádu - ztělesněné zlo. Novela končí tak, jak skončit musela - svět se tiše zbaví kuřete i dítěte, vždyť přece nebyly ničím jiným než nechtěnou kaňkou na společenských šatech jeho pusté zatvrzelé pseudokrásy, která vše pro ni ošklivé, tedy jiné, zanechá svému beznadějnému osudu.... celý text

Pes baskervillský 2009, Arthur Conan Doyle

Zde snad není co vytknout. Pes baskervillský dokonce "předstihl" účel detektivky a pomocí popisu ponurého prostředí přidal snad i hodně silnou kapku hororu. Prostředí jihoanglických vřesovišť mi naprosto učarovalo stejně jako mlha a děsivé zvuky z bažin - již dlouho jsem se "nevžil" do nějakého místa tolik jako do dějiště Psa baskervillského. Pravda je, že je kniha napsaná poněkud zastaralým jazykem, četl jsem ji v originále a s některými slovy si ani můj jindy spolehlivý slovník nedokázal poradit, každopádně jsem si četbu užíval, protože mnohá anglická slova často zvukomalebně podbarvovala již tak děsivou atmosféru.... celý text

Šebestián ve snu (140 básní) 1995, Georg Trakl

Ta jediná je paní - Chudoba 1971, Charles Péguy

Povídky malostranské 2008, Jan Neruda

Je pro mě nadmíru těžké v jednom komentáři shrnout své pocity z "Povídek malostranských". Kniha se totiž skládá z 13 povídek s často až diametrálně odlišným charakterem. Zatímco v některých se popisují dětská dobrodružství, jinde můžeme nahlédnout do soužití tak podivných a propracovaných postav, že snad ani nelze pochybovat o jejich reálném podkladu, a některé povídky pro změnu nastavují zrcadlo malo(stransko)měšťácké společnosti nasáklé xenofobií a předsudky. Celkový dojem tedy není nijak valný. I přestože mě některé povídky takříkajíc chytly za srdce a sám jsem se s hrdiny stával cizorodou částicí Malé Strany, jiným zase téměř chyběla pointa nebo byla velmi "slabá", což se u příběhů ze života (bohužel či bohudík?) stává.... celý text

Maryša 2004, Vilém Mrštík

Drama kriticky shlížející na vesnické poměry, snad i vyvracející mylné domnění, že pouze urozené šlechtě rodiče vnucují partnera pro jejich vlastní zisk. Maryšu jsem (pouze) četl a zatím jsem ji neměl možnost zhlédnout jako představení v divadle, což je velká škoda. Velmi na mě totiž zapůsobilo prostředí, do kterého je děj zasazen i forma promluv, kde se mísí dialogy jemně přerušované lidovými zpěvy či prací rolníků v pozadí, chaotické scény plné nedůležitých postav, ale i dle mého skvěle vygradovaná akce. V dramatu je všudypřítomné utrpení, které ale není nijak patetické a naopak často zaplňuje hlavně klidná místa děje, a proto čtenáři (resp. divákovi) Maryša utkví v paměti, i přesto že smrt stihne pouze jednoho hrdinu - můžeme se totiž jen ptát, co se dělo dále ve strastiplných životech, pro které by byla sama smrt snad jedinou záchranou.... celý text

Nevolnost 1993, Jean-Paul Sartre

Deník Antoina Roquentina o absurditě a naprosté nepostihnutelnosti světa je přínosný hlavně díky subjektivitě, kterou forma deníku do románu přidává. Proto je "Nevolnost" skvělým úvodem do filozofie J.-P. Sartra, jehož myšlenky a názory máme šanci pozřít životní zkušeností (s podobnou "nevolností" nad existencí se setkal už mnohý člověk - přál bych to všem), což je dle mého u existencialismu nejdůležitější. Člověk, který prohledává bytí věcí, lidí i sebe a přitom si píše deník, ve kterém užívá vhodná přirovnání ke svým pocitům, a který se snaží představit si nepředstavitelné, je tím, koho jsem už drahnou chvíli chtěl potkat. A setkal jsem se s ním v postavě Roquentina. Škoda jen, že je vymyšlený. Reálného Roquentina bych těžko hledal. Ne snad proto, že neexistuje, ale proto, že existuje a příliš dobře si to uvědomuje, až příliš dobře na to, aby se někomu svěřoval.... celý text

Bázeň a chvění / Nemoc k smrti 1993, Søren Kierkegaard

O podivuhodnosti názorů Sørena Kierkegaarda jsem věděl ještě předtím, než jsem se dostal k Bázni a chvění a Nemoci k smrti, nicméně jsem netušil jak vytříbeným jazykem píše. Kierkegaard se čte jedna radost, nepíše totiž systematicky (ještě aby psal, když systém - totiž ten Hegelův - tak vehementně odmítá) a dokáže si vyhrát s hlavními motivy natolik, aby to na duši čtenáře zapůsobilo, ale ne zas přehnaně, aby se z filosofie nestávala fantastická próza (některé jeho přirovnání jsou ale tak podivná, až jsem často nemohl zadržet nával smíchu). Obecně jsem se smál velmi často, protože palba kritiky, kterou Kierkegaard zasypává logickou spekulativní filosofii a církev (obě tyto institucionalizované společenství - ano i o Kierkegaardem nenáviděných hegelovcích se dá dle mého takto mluvit - pro jejich pokus o vystrnadění jedince z filosofie/náboženství a nahrazení víry systémem), výstižně poukazuje na absurditu systému a duchovní převahu jedince nad davem (příklady jsou opravdu skvělé a na mysli mi při nich vytanulo mnoho lidí z mého života). V Bázni a chvění se Kierkegaard zabývá Abrahámem a na jednotlivých možnostech jeho chování na hoře Moria ukazuje 3 duševní stádia. V Nemoci k smrti se zaobírá zoufalstvím ( = nemoc k smrti) a jeho možných variantách, kde na mě zapůsobilo zejména Kierkegaardovo ponoření do tématu a popsání fenoménu zoufalství z mnoha pohledů. Nechci zde podrobně rozebírat vše, co v knihách Kierkegaard řeší. Myšlenky jsou to náramné a hodné osobního průzkumu jednotlivého čtenáře, proto nechci ostatním příliš podsouvat to, co jsem zjistil já. Tuto "dvojknihu" bych určitě doporučil každému, úplně každému. Nicméně jsem se tak nechal unést jejím krásným slohem až mě v jednu chvíli napadlo, že nádherný jazyk Kierkegaarda stejně jako např. u Nietzscheho zastírá ještě nádhernější myšlenky, proto si každý čtenář musí dávat pozor, aby se nenechal unést touto "pozemskostí", ale nechal myšlenky ať už Sørena Kierkegaarda či kohokoli jiného probořit do svého nitra, kde najdou větší uplatnění a dokonce se tak mohou spojit s Kierkegaardovou ironií a čtenář pocítí niterný záchvěv někdy smíchu jindy pláče.... celý text

Nadějné vyhlídky 2009, Charles Dickens

Prostě ne. Nedokázal jsem tomuto klasickému dílu přijít na kloub a velmi jsem se přemáhal ke čtení. I přestože jsou Dickensovy slovní obraty krásně komplikované a popisy jak postav tak prostředí vyvolávají (výběrem vhodných slovních obratů) nádherné obrazy, do kterých se čtenář zaboří jako dítě do sněhu, kde vytváří obrys "andělíčka", tak dějová linie na mě byla příliš průsvitná (což mě připravilo o veškeré napětí) a některými kapitolami zbytečně protahovaná. Co se ale Dickensovi musí nechat, je dobře zvládnutá vyprávěcí forma, díky které jsem jakožto čtenář spatřoval změny myšlení hlavního hrdiny - jeho stárnutí z malého přirozeně nevědomého vesnického hocha přes mladíka plného očekávání budoucnosti spojeného s přehlížení svých blízkých až k osvobozeně vystřízlivělému "dospělákovi". Pokud se chcete ponořit do prostředí Anglie, ve které vládne chudoba a každý druhý je zde sirotkem nebo trestancem, a chcete ve své mysli spatřit nádherné i děsivé přírodní obrazy světa, "Nadějné vyhlídky" snad naplní vaše "Great Expectations". Pokud vám to ale stejně jako mě nestačí, raději sáhněte po něčem jiném, kde například po zpackané části života přijde něco, čemu by se dalo skutečně říkat "vystřízlivění" - v jiných knihách snad přinášející i špetku vystřízlivění v životě čtenáře, což tento zápletkou rádoby trochu detektivní, trochu pohádkový (kde se nakonec objeví netušené příbuzenské vztahy mezi polovinou postav) a trochu reálný (uf, opravdu jenom trochu) příběh rozhodně nenabízí.... celý text

Niternost a existence: Úvod do Kierkegaardova myšlení 2005, Jiří Olšovský

Niternost a existence - výstižný název pro knihu shrnující myšlení a především přínos Sørena Kierkegaarda pro budoucí existencialistickou filosofii. S Kierkegaardem jsem se zde setkal poprvé a doufám, že ne naposledy. Tedy, není zcela pravdivé, že jsem se s některými jeho myšlenkami setkal poprvé, protože v jednotlivých pojmech jsem často viděl jeho následovníky - jmenovitě Martina Heideggera a Jeana-Paula Sartra (velmi bych se divil, kdyby se u pojmu úzkosti i u mnoha dalších myšlenek tímto dánským myslitelem neinspiroval). Co je třeba nejdříve poznamenat je to, že Søren Kierkegaard byl hluboce věřící křesťan. Jeho největším vzorem byli řečtí filosofové a to zejména Sokrates. Sokratovo umění stát se "porodní bábou" dovedl podle sebe Kierkegaard ještě na vyšší úroveň nejen protože vydával mnoho pseudonymních knih, ve kterých často polemizoval s pseudonymem z minulé knihy, ale i protože měl jakýsi vyšší cíl - spásu a život věčný. Kierkegaard se dle mého názoru správně domníval, že jediná cesta k pravdě je pomocí nepřímého sdělení, protože sdělení přímé nemůže mít na nitro člověka takový dopad, jelikož se jím více nezaobírá a tak ho ani nemusí správně pochopit, zatímco u nepřímého sdělení je zde nutnost vlastního "porodu" jednotlivce - není to porodní bába, kdo rodí, rodí čtenář. Niternost. Kierkegaard byl znepokojen situací filosofie a křesťanství ve své době. Vše bylo ovlivněno dialektikou dějin G. W. F. Hegela, která podle Kierkegaarda hleděla jen na abstraktní skutečnosti a naprosto zanedbala bytí jedince. Kierkegaard byl dokonce tak pobouřen situací křesťanstva ve světě, že když psal spisy, které měly jedince dovést k víře, hlásal v nich, že není křesťanem - tak chtěl své čtenáře přivést k niternosti, které (tehdejší) obecné křesťanství nebralo v potaz. Nicméně Kierkegaard byl evidentně Hegelovou dialektikou také dosti značně zasažen - využil dialektiku k prospěchu existence jedince - rozdělil lidskou existenci na 3 stádia - estetické, etické a religiózní, přičemž přechod z jednoho stádia do druhého je možný jen pomocí skoku, kterému předchází úzkost. Kierkegaard vším co napsal chtěl dokázat, že důležitost je na straně jedince a ne "obecna" a jediná cesta k pravdě vede skrze niternost stejně tak jako jediná cesta z jednotlivých stádií do stádií "vyšších". Kierkegaard věřil, že pravda se dá naleznout jen skrze subjektu jednotlivých já, které se dostávají ke svému "pravému já", kde finálně nachází to, že člověk je syntézou, syntézou "časnosti" a věčnosti, syntézou konečna a nekonečna, syntézou svobody a nutnosti, tím Kierkegaard poukazuje na něco, co by se dalo nazvat "předurčením k věčnému životu". Nutno říci, že Kierkegaardovo myšlení je plné paradoxů, což je částečně dáno jeho vírou - byl jsem nesmírně potěšen, že se Kierkegaard nesnažil dokázat existenci Boha jakýmsi rozumovým způsobem, ale místo toho poukazuje na veškeré paradoxy, které se v existenci vyskytují, přičemž největší paradox ze všech je podle Kierkegaarda Ježíš, který jakožto věčnost sestoupil na zem do časnosti, který byl "bohočlověkem" - největším paradoxem. Paradoxní bytí se plně projevuje v religiózním stadiu, kde člověk překonává veškeré etické normy a tvoří absolutní vztah s absurdnem (bohem). Příkladem této paradoxní zbožnosti je pro Kierkegaarda starozákonní Abrahám a jeho síla uposlechnout Boží rozkaz odporující (božím) etickým normám. Myslím, že po přečtení "Úvodu do Kierkegaardova myšlení" bych mohl rozvíjet a psát o svých dojmech dál a dál, nicméně by to byl stále pouze úvod do úvodu. Proč hodnotím knihu (pouhými) 3 hvězdičkami? S Kierkegaardovým myšlením mě sice seznámila uspokojivě, nicméně mi vadilo pro mě nedostačující uvedení do souvislostí a kritika (popř. chvála) Kierkegaardových současníků a následovníků. Mě osobně velmi příjemně překvapila "protivědeckost" myšlenek tohoto slovutného dánského filosofa (slovutného pro něho asi bohužel, protože nyní již tolik nevynikne jeho povolání - porodní bába). S podobným odporem k vědě ruku v ruce s "poetičností" jsem se setkal taktéž u Heideggera, zatímco Sartre byl na mě až příliš vědecký. I přestože mi mnohé pojmy a myšlenkové pochody přišly ze začátku dosti pochybné (jmenovitě dialektická stadia - ještě více jmenovitě - etické stadium), a nebyl jsem příliš spokojen, že Kierkegaard vychází z naprosté pravdivosti Bible (to samotné by mi nevadilo, spíš mi bylo nepříjemné jeho snaha vklínit určitá dogmata rozumově do jeho filosofie - jmenovitě prvotní hřích - jak již z filosofické zkušenosti víme, právě při víře v něco a poté při logickém zdůvodnění této víry se myslitelé často dopouští triviálních chyb), tak jsem pochopil, že to byl Søren Aabye Kierkegaard, komu vděčíme za odvrácení moderní filosofie od abstraktních a obecných konstatování o světě a přilnutí k filosofii jednotlivce, filosofii niternosti a existence.... celý text

Prótagoras 1992, Platón

Výsledky Sókratova dialogu s Protágorou mě nepřekvapily. A právě to je pro mě nejdůležitější, to že mě nepřekvapily, nýbrž naopak jsem na ně byl připravený. Ačkoli Sókrates přidává vědění možná až příliš velkou váhu a v některých částech spíše on než-li Protágoras vynikne jako skvělý řečník, co je schopen zahnat svého protivníka do slepé uličky, tak pro mě byl spis "Protágoras" velice přínosný, protože mi jen dokázal, že Sókrates a potažmo Platón položili základní kámen etickým normám, které v úzké spolupráci s vnitřní reflexí lidských činů přetrvávají ve společnosti dodnes. Zbývá jen otázka, zda přetrvávají díky jejich přirozenosti nebo jen díky tomu, že se nám Platón jejich přirozenost snažil dokázat.... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

Udivuje mě jak rafinovaně a přece tak prostě a jednoduše dokázal Asimov napsat 9 fascinujících povídek, které všechny spojuje závěrečná pointa vycházející z pouhých tří na první pohled tak prostě vypadajících zákonů. Vtipné, chytré, geniální. I přesto však u mě "Já, robot" zaostává za sérií "Nadace", kde se na scénu dostává více politiky i charismatických postav.... celý text

Zeď 1992, Jean-Paul Sartre

Sbírka povídek, ve kterých se čtivou formou setkáváme s myšlenkami a názory tak typickými pro Sartra i potažmo pro celou existencialistickou filosofii. Ať už je to absurdita světa a uvědomění si toho, že "nerozhodnout se je také rozhodnutím" ve "Zdi", nesnesitelná propast mezi jednotlivými lidskými bytostmi, které se dívají na svět každý trochu jinak, v "Místnosti", všude nalézáme situace a postavy prožívající úzkost vyvolanou jejich (radikální) svobodou. V povídce "Hérostratos" byl hlavní hrdina nenávidějící vše lidské přistižen při vlastní lidskosti. V "Mládí vůdce" nám Sartre ukázal jaké podoby na sebe lidé berou a že za to jací jsme mohou druzí, kteří nás soudí a tak nám dávají být něčím. A v "Intimitě"? Tam šlo Sartrovi snad o ukázku závislosti ducha na svém tělu - musím přiznat, že takříkajíc "vpravit správného ducha do správného těla" se mu podařilo dokonale. I přestože tělo k duchu neodmyslitelně patří, tak příběh ukazuje, kdo je v tomto vztahu pánem. Sartrovi se dle mého názoru úspěšně podařilo vsunout své názory na lidský pobyt na této zemi do útlé sbírky a ačkoli na mě mnohé situace působily nepřirozeně (až absurdně :-) ), musím složit poklonu za vypracované vnitřní pojetí jednotlivých postav, které sdělují Sartrovy myšlenky pochopitelně a díky lehkému vžití do jejich náročné situace je sdělují také "z první ruky" pocitu sounáležitosti s příběhem hrdinů.... celý text