Cink262 přečtené 220

Duše moderního člověka 1994, Carl Gustav Jung

Jung, Jung, Jung... Nevím, těžko se komentuje něco, co není "vědecky" vyvratitelné. Samozřejmě jakožto věřící s moderním obhajováním vědy ze strany Dawkinse, Hitchense etc. nesouhlasím, ale řekněte sami - jak má člověk reagovat na Jungův esoterismus - nic jiného to totiž není - jsou to domněnky, je to komunikace s duchy a vše, co by "nemělo být" reálné. Některé Jungovy názory nejdou potvrdit, ale nelze je ani vyvrátit, proto se vymykají vědeckému poznání jak jej známe. Ale to i Freud, a přesto na něm z velké části stojí moderní psychiatrie. Nebudu skrývat, že mě i Jung zaujal, nejvíce asi právě tím, co je mi alespoň trochu známé - kritikou Freuda, která je úderná a hlavně přesně mířená. Celá kniha je vlastně svazek esejů, jeden z těch, které mě zaujaly nejvíce, byl samozřejmě esej o Joycovi a jeho monologu v Odysseovi, kde Jung neskrytě mluví o tom, jak u knihy usínal, a hlavně se snaží pomocí knihy zjistit více o samotném autorovi a ukazuje, proč je Joyce v knize "všudypřítomný". Ostatní eseje obsahují také ledacos zajímavého - ať už jde o výklady snů, rozvíjení jungovských teorií podpořených psychiatrickou činností, všednodenním životem, východní filosofií a velmi často snad pouhou intuicí, neméně zajímavé jsou Jungovy komentáře ke druhé světové válce a vině Němců nebo obecné komentáře k modernímu umění. Kniha byla čtivá, někdy více, někdy méně, někdy jsem se absurditou smál, někdy jsem si říkal, že pokud (na jedné straně reformátor psychologie) Jung myslí vše, co píše vážně, měl bych se nad tím více zamyslet. Proto snad někdy více zabrousím do východní filosofie, ale musím si dát pozor, protože vybrušování zpět do západní skutečnosti je asi velmi obtížné.... celý text

Úvod do studia jazyka 2008, Jiří Černý

Stručný úvod do systému jakéhokoli jazyka a jazyků obecně. Někdy mě kniha vyloženě fascinovala a tak jsem jí spolykal jedním hltem. Nejzajímavější pro mě asi byly kapitolky o fonetice a fonologii, protože jsem o těchto disciplínách věděl opravdu jen velmi málo. Moc se mi líbil autorův osobní přístup - zejména popis vlastních zkušeností.... celý text

Parabible 2018, Alexandr Flek

Tracyho tygr 2005, William Saroyan

Pěkné, (tím čistým - dětským způsobem) kritické zamyšlení, které mimoto přináší poselství lásky pečlivě zakonzervované a přece vždycky čerstvé. Mám rád knihy, ve kterých zůstává význam jak pro dětské čtenáře, tak pro ty dospělé. Každému to dá možná trochu něco jiného, v lepším případě může povzbudit dialog - nejen proto si myslím, že čtení svým dětem (před spaním či kdykoli jindy) by měli praktikovat všechny děti a jejich rodiče. A jen málo knih dokáže dospělým vštípit zpět tygří pohled na svět a jen málo knih dokáže v dětech tento pohled uchovat. Tracyho tygr mezi takové knihy bez pochyby patří!... celý text

Odysseus 1976, James Joyce

Můj plán dočíst toto veledílo v den oslav 16. června sice nevyšlo, ale to vůbec nevadí. Proč? Protože Joycův Odysseus je tak nadčasový a tak prostý výstředních faktů - naopak nacpaný fakty všednodenním (vyprávěním dohnaným k epičnosti) - že by se mohl odehrávat jakýkoli den v roce a v jakémkoli městě. To ale v žádném případě neznamená, že by si snad autor nedal práci s detaily týkající se Dublinu i toho přeslavného dne. Vše je přesně promyšleno, jeden den a příběh, který se v něm odehrává, ve finále působí tak věrohodně, že ač by se člověk zeptal na cokoli týkající se putování Leopolda Blooma, kniha by mu dokázala odpovědět. Joyce do svého opus magnum vložil nejen přesný popis Dublinu (sám - s mírou nadsázky - tvrdil, že kdyby Dublin shořel, díky jeho knize by mohl být celý znovu vystavěn), ale zachoval přesnost i ve věcech, které si Leopold vzal na své putování (brambora v kapse a především peněz - čtenář si může zjistit to, s kolika librami, šilinky a penny Bloom ráno odešel a vidět jeho jednotlivé útraty a tak sledovat jeho přesnou částku), exaktnost zůstává neporušena i v jevech přírodních (víme, zda je příliv či odliv, východ a západ Slunce). Snad jen jednotlivé postavy jsou svým způsobem univerzální. Původem žid a hlavní hrdina Leopold Bloom je na jednu stranu chytrý, na stranu druhou však velmi nepraktický a v mnohých ohledech dětinský. Rád se vychloubá svými vědomostmi (ač jich zas tolik nemá) a pracuje jako akvizitér novin "Svobodář". Dle mého miluje aha efekt a veškeré slovní hříčky, při kterých si často připadá jako ten nejdůvtipnější (a nejvtipnější) člověk na světě. Je zároveň Odysseem a zároveň parodií homérského hrdinství. Jeho jméno není čistě náhodné. Příjmení Bloom dává v angličtině značný prostor pro experimentování se vším „kvetoucím“ (jako jeho pseudonym pro psaní milostných dopisů „Jindra Kvítko“) a jméno Leopold (nejen mě) po čase čtení připomenulo Leopolda Sacher-Masocha, jehož fantasie jsou přítomné i v křičícím podvědomí našeho hrdiny. Štěpán Dedalus nám nejvíce připomíná Joyce samotného (Joyce samotného „v jinošských letech“ – jak napovídá název jiné Joycovy knihy, v níž Štěpán ztvárňuje hlavního hrdinu). Je mu přesně dvacet dva let (kdybych měl hádat, tak se narodil 2. února 1882, stejně jako jeho autor). Jeho otec, Šimon Dedalus, je zapálený irský vlastenec (stejně jako Joycův otec) a Leopold Bloom mu zčásti supluje roli milujícího otce. Na rozdíl od Bloom je ale Štěpán opravdu studovaný (jméno Dedalus napovídá, že zejména v klasických jazycích) a Bloom se proto před ním snaží vypadat co nejmoudřeji. Pokud se podíváme na homérskou spojitost, je Štěpán novodobým ztvárněním Telemacha. Poslední postavou, kterou pro její důležitost zmíním, je Molly Bloomová, Leopoldova žena ztvárňující Odysseovu ženu Penelope. Na rozdíl od ní však není věrná svému manželovi a nečeká na něho léta letoucí – naopak, i přestože (svým způsobem) svého muže miluje, je mu neustále nevěrná. Svým povoláním operní zpěvačka tvoří obraz téměř naprosto nevzdělané (a nevzdělatelné) povrchní ženy, jejíž největší předností (snad i v jejích očích) je její tělesná bezvadnost. Svádění jiných mužů si užívá a nevidí v tom sebemenší problém („dělají to všichni“) – v tomto ohledu bije do očí povrchnost irských pravověrných katolíků tehdejší doby. S Bloomem se vidí pouze 16. června pouze ráno, její myšlenky z rána se ale odráží v Bloomově proudu vědomí po celý den. Se svým mužem se setká až následující ráno, kdy po své odysey zjistí, že mu byla nevěrná. Poslední zhruba třicetistránková kapitola je nepřetržitým proudem jejího vědomí – bez jakékoli interpunkce. Již jsem naznačil, že Odysseus je plný napodobenin Homérova eposu. Každá kapitola nese název po jedné postavě z kapitol Homérových a stejně tak (svým dosti originálním způsobem) zachovává náznaky děje. Každá kapitola zároveň zachovává přesně danou vyprávěcí techniku a ke každé je přiřazen specifický symbolický lidský orgán, druh umění a symbol. I přesto, že homérská analogie je nejspíše nejdůležitější, není vůbec vším. Epos je plný analogií k Dantově Božské komedii, Shakespearovu Hamletu a jiným významným dílům světové literatury. Každá kapitola je zároveň navázáním na kapitolu minulou, ale zároveň jako by byla vstupem do zcela odlišného světa. Jedna kapitola napodobuje novinové články, jiná zase nesouvisle popisuje labyrint moderního města (potažmo světa) – skáče od postavy k postavě a od nicotné starosti k jiné nicotné starosti, jiná kapitola se zase výběrem správných technik a slovní zásoby zpodobňuje vývoj anglické literatury od jejích počátků až k moderně (a zároveň způsobem, který by měl napodobit vývoj dítěte v matčině děloze). Příběhová napínavost, jazyková vytříbenost i parodická výstižnost – to vše (a ještě mnohem více) činí Joycova Odyssea knihou, která by neměla zůstat zapomenuta. Vždyť není jen dokonalým absurdním románem, eposem, komedií, parodií, ale i encyklopedií, encyklopedií lidské všednosti pod tak rozličnými úhly pohledu, že i všednost se stává přesným v maličkostech a (snad proto) neuvěřitelným eposem. Sám James Joyce řekl, že jestli není Odysseus hoden přečtení, tak život není hoden žití. Neřekl to ze své pýchy, jen se mu podařilo do své knihy skrýt tajemnou univerzalitu každého jednotlivého lidského života. Proto (pokud jste tak ještě neučinili) čtěte!... celý text

Šibeniční písně 1958, Christian Morgenstern

Básně experimentální, často založené na hrátkách s jazykem, který je v případě němčiny snad přímo stvořen pro skládání a hledání téměř totožných slov s odlišným významem, potřebují k své reprodukci opravdu geniálního překladatele. Básně Christiana Morgensterna naštěstí takového překladatele našly v Josefu Hiršalovi. Do Morgensternovy poezie jsem se zamiloval už před nějakou tou dobou. Čtení a úžas nad prostotou a krásou dosti nezvyklých obrazů jsem měl rád a mnoho jsem se nad těmito básněmi "nausmíval". Ať už šlo o využívání slov znějících jako citoslovce (Km 33, Krkavec Rall...), tak o vymyšlená stvoření, které za jedinou básní skrývají celý vesmír významů a nevyslovených příběhů (Beránek měsíc, Želželva, Košilela, Zeměplaz, Stříbrokůň...) - vždy jsem byl nadšený, co všechno se dá vymyslet s jazykem. Nalezení Morgensterna pro mě, už od malička s jazykem experimentující dítě, bylo pro mě nevyčerpatelnou zlatou žílou. Už jako malý kluk jsem si s mým tatínkem hrál hru na měnění slov pomocí synonym či antonym - tato hra nám zůstala dodnes a to především na cestách, přes Dobřín (nebo Zúhoř?), Včetněříž (nebo Krovážíž?), do Potma nebo Ojídla a dalších českých měst jezdíme vždy s radostí a šedé buňky mozkové pracují na plné obrátky (jak říká má mladší sestra "oprátky") - a samozřejmě se to netýká jen měst, někdy jsme takhle mluvili téměř o všem - je to ale náročné a člověk je tvor líný, a proto jsem byl donucen se naučit i jazyk prostý veškerých obměn. Křesťan Ranní Hvězda mě stále nepřestával udivovat, až jsem jednoho dne v jeho básních začal hledat něco hlubšího (snad i díky popiskům, že se v nich něco hlubšího má často skrývat - u některých básní to jde poznat hned, u některých je to těžko pozorovatelné - však pouhá otázka, proč se kniha, o které píšu komentář, jmenuje Šibeniční písně, nás dovede k hlubšímu nahlížení na veškerou Morgensternovu poezii). Byl jsem tak zaujat, až jsem od tety k Vánocům dostal jako dárek německou verzi mnoha básnických sbírek i s poznámkami. A teprve tehdy jsem si začal uvědomovat tu šíři každičkého slova a každičkého významu. Vezměme si příklad Beránka měsíce popisujícího lidský život a hledání věci o sobě (beránkova stříž - nahé tělo - smrt), v němčině je jasně řečené to, že Beránek měsíc je mrtev, v češtině si to snad jen domýšlíme. Beránek měsíc. Mondschaf. V němčině je jasná spojitost mezi slovy Mond (měsíc) a Mund (ústa), ústa ovečka pak dává básní zase zcela hlubší význam. Motiv Slunce, motiv pláně pod vrcholem – místa bytí, motiv noci, měsíce, a všeho. To všechno. Čtyři sloky s opakujícím se veršem: Beránek měsíc, říká mnohem víc než si člověk po jednom, dvou, ale i sto přečteních může vůbec představit. A Josef Hiršal snad tento už tak dosti široký obzor ještě rozšířil, že přeložil Schaf jako Beránka a ne Ovci, jak by to bylo doslovně, a tak otevřel místo pro náboženský výklad básně. Vždyť kdo jiný je beránek čekající na svou stříž než sám Ježíš Kristus – a nalezení věci o sobě, tj. ostříhání beránka a jeho smrt by se dalo považovat za motiv Kristovy smrti (přišel o lidskou stránku, ale „beránek bílý“). „Slunce rudé zas“ by se zase v této mé odvážné teorii dalo brát doslovně – vždyť smrt Ježíše na kříži také podle Bible způsobila zatmění Slunce, které po jeho smrti znovu vyšlo – rudé. Vždyť k čemu ještě psát – nechám vám tu Beránka měsíce a hledejte sami. Možná se pak do něho zamilujete tolik jako já a bude se vám o něm – stejně jako mně – zdát i v noci. Beránek měsíc Beránek měsíc v dálce niv velkou stříž čeká trpěliv. Beránek měsíc. Beránek měsíc uškubl stvol a jde k své pláni pod vrchol. Beránek měsíc. Beránek měsíc sní v svém snu: Jsem temnou skvrnou vesmíru. Beránek měsíc. Beránek měsíc zrána zhas. Je bílý, slunce rudé zas. Beránek měsíc. Das Mondschaf Das Mondschaf steht auf weiter Flur. Es harrt und harrt der großen Schur. Das Mondschaf. Das Mondschaf rupft sich einen Halm und geht dann heim auf seine Alm. Das Mondschaf. Das Mondschaf spricht zu sich im Traum: "Ich bin des Weltalls dunkler Raum." Das Mondschaf. Das Mondschaf liegt am Morgen tot. Sein Leib ist weiß, die Sonn ist rot. Das Mondschaf.... celý text

Edison 1969, Vítězslav Nezval

Je přinejmenším podivné, že Vítězslav Nezval skryl hluboké myšlenky bažící po nalezení smyslu života do básně nazvané Edison a o T. A. Edisonovi vyprávějící. Vážil jsem si rytmičnosti a částečně i jednoduchosti četby vzhledem k užívání sdruženého rýmu (i když občas jsem se trochu pousmál, když některá anglická slova na konci verše se rýmovaly s veršem následujícím - nebo předchozím - jen poté, když se hlásky vyslovily tak, jak by se slovo vyslovilo v češtině a ne v angličtině). Nadchly mě plynulé přechody mezi optimismem a "objevitelským nadšením" vždy vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco krásného co drtí odvaha a radost z života i smrti" a na druhé straně pesimismem - sklonu k sebevraždě, hráčské vášni, noční zhýralé Prahy - vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti". Velmi jsem si vážil taky náhlých přechodů básně k mnoha různorodým přirovnáním, kterým jistě nechyběla imaginace ani důmyslnost. Nicméně - ačkoli z básně vyplývá nakonec spíše optimismus - mě kniha tolik neuchvátila. Před zasazením děje v nočním městě dám asi přednost přírodě a před opěvováním moderní doby a jejích vynálezů (které, jak se později ukázalo, mohou být často zkázonosné a vést dokonce k zániku planety) dám přednost něčemu nepomíjivému. S nevyřčeným tvrzením, že smyslem života člověka je zanechat po sobě nějaký odkaz, bych snad i mohl částečně souhlasit. Odkaz se ale dále rozmnožuje a nevím, zda by měl Edison radost, kdyby viděl, jak - snad kvůli rozmařilosti lidstva - svět plýtvá elektřinou na osvětlení (a tato elektřina je vyráběna většinou neekologickou cestou). Tímto ale nechci nijak shazovat význam básně. Přece jen je to báseň krásná a dobrodružství objevování, které popisuje, je lákavé snad pro každého. Teď už tedy "na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen"... celý text

Slova snad pro hudbu 1961, William Butler Yeats

Básně ovlivněné Yeatsovou láskou k rodnému Irsku, neopětovanou láskou k irské herečce a bojovnici za samostatnost Irska Maud Gonne, ale také láskou mateřskou. Jemnost, která ze všech básní prosvítá, je umocněna nádhernou symbolikou (mě samotného nejvíce uchvátili "ptáci" - ačkoli v různých básních představovali často něco jiného - a závoj - nebo šat, rouška atd.). Někdy jsem si při čtení básní připadal jako pták v oblacích, někdy ale jako pták zraněný - jako ten, kdo jednou dokázal vylétnout, dokáže si to představit, ale znovu už to prostě nejde. K tomu se neodmyslitelně pojí stesk, stesk především po ztracené blízkosti čistoty - ať už ženy nebo přírody. Na druhou stranu ve sbírce nechybí ani básně politického charakteru - oslavující hrdiny boje za nezávislost (někdy - v případě Parnella - s trochou ironického podtónu). To mi snad posloužilo jako průprava k důkladnějšímu pochopení Joycova Odyssea, toho irského opus magnum, v němž se už notnou chvíli vrtám. Ačkoli se tóny v jednotlivých básní různí, rytmus a styl kompozice zůstává stále podobný. Někdy je báseň ověnčena refrény, jindy Yeats pracuje s dlouhými verši. Pokud někdy sáhnete po Yeatsových básních, nebojte se je číst nahlas (a nezapomínejte na dlouhé slabiky!), protože teprve pak se z prostých písmen stanou slova, slova snad pro hudbu. JEZERNÍ OSTROV INNISFREE Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree, tam z haluzí a hlíny chýši si postavím, abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí a se včelím rojem bzučavým. Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách, při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék. Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach a večer má křídla konopek. Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce. Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici a ten zvuk mě bere za srdce.... celý text

Ještě jednou se vrátíme... 1959, Antonín Sova

Sova se svou přírodní lyrikou mě původně opravdu nadchl. Všechny obrazy, které popisuje ohromným množstvím přídavných jmen, mi vyvstávaly v hlavě a nejenže jsem vnímal barvy, ale cítil jsem i vůně a především unášivé pocity. Nicméně po několika básních mi to přišlo až příliš opakující se. Místo zasnění do buku jsem se snažil zasnít do velkého množství dalších rostlin, ale čím dál víc jsem si uvědomil, že vycházející dojem bude podobný a tím i oslabený tím, že už jsem ho jednou pociťoval z básně předešlé. Často do těch básní přibyl motiv zamilovaného muže a i ten se po několika básních stal dosti repetitivním a zároveň tak i naprosto neoriginálním. A tak - přes nesmírnou imaginaci Antonína Sovy - jsem se brzy začal domnívat, že básně které čtu vytvořil stroj s přesně daným "dojímacím" algoritmem. Stojí za přečtení. Stojí za to mít doma knihu Antonína Sovy a na jaře, když všechno rozkvétá, si přečíst jednu, dvě básně, které dodají po zimě zkřehlé duši trochu hřejivých slov. A vlastně i jindy. To asi jen mě přijdou jarní básně nejpěknější. Možná je to tím, že jsem sbírku četl na jaře. :-) Co považuji jako trochu legrační je používání slov cizího původu v básních přírodní lyriky - např. "Mdlé března paprsky stonavé, pohledy feerické / jak snící, nemocné dívky, vzdušné, anaemické," (MDLÉ BŘEZNA PAPRSKY)... celý text

Host do domu 2002, Jiří Wolker

Někteří lidé se bojí chodit do velkých obchodů s oblečením kvůli tomu, že by je chytla nakupovací mánie a utratili by tam tisíce a tisíce korun. Já to tak mám s antikvariátem. Bojím se tam trošku chodit, protože je tam tolik krásného, že by snad byl hřích odejít s prázdnýma rukama. A tak chodívám pryč s prázdnou peněženkou. Ale stojí to za to! Přibližně před rokem jsem si v antikvariátu koupil i sbírečku Host do domu a to ve formě "kolibříka" (kdo by odolal takovému svodu antikvariátu?!) a tak mě od té doby provází v kapsách a pokud mám zrovna chuť na nějakou básničku, tak si ji přečtu. A chutě jsou to různorodé. Někdy si potřebuji s básníkem postesknout nad nespravedlností světa, jindy se Wolkerovými slovy rozplývám nad krásou lásky mezi lidmi - a to jak partnerské tak třeba mateřské, někdy si potřebuji uvědomit, že na každém člověku na tomto světě záleží - na nikom více, na nikom méně, a jindy zas se chci zastavit u prostých věcí tohoto světa a obrazy a přirovnáními poznat, jak i to nejprostší v sobě skrývá nevyčerpatelnou krásu - a až spojením všeho prostého vzniká komplexní rozmanitost našeho světa. S básníky, jejichž básně čtu, mám často něco společného. U Wolkera si nejvíce cením a je mi nejvíce blízký jeho mladický (někdy až dětský) a nezkažený pohled na svět, který - ačkoli v něm lidé zkaženosti páchají - je stále místem k údivu... a obdivu. POKORA Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až obejmu se s ním: "Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo."... celý text

Ubu 1993, Alfred Jarry

První hra - Ubu králem - mě nadchla a nemohl jsem se přestat smát, ani ne nahlas, jako spíš tiše za to ale o to více ryze. Otec Ubu je hrdina jak má být a jeho sebestřednost a zároveň nikomu se nerovnající hloupost nastavuje zrcadlo společnosti - a to v každé době. Veškerá společenská vážnost se náhle jeví jako komika a čtenářovi dochází, že lidé jsou zvířata, co se nějakou zlou náhodou naučila mluvit a tím se snad jejich povaha ještě více zkřivila. Nicméně pak už mě to nebavilo a další hry mi znovu připadaly moc vážné a formální - zejména proto, že nepřekonaly "Ubu králem". Tak už to asi chodí, člověk (v tomto případě Alfred Jarry, v jiném třeba Igor Stravinskij) se snaží, aby jeho dílo konečně překlenulo nehybnou zatuchlost a přílišnou formalitu, kterou vyniká v té chvíli to, co se nazývá "klasika", opravdu způsobí ohromný poprask (a vždyť to je vlastně cílem), posune jeho obor do jiné dimenze, aby v této nové dimenzi mohl znovu zatuchnout a stát se "klasikou", aby pak přišel někdo další a celý proces opakoval. Ubu se tomu snad trochu vymyká, je velmi originální a kromě toho, že provokuje i ironizuje povrchní lidské vlastnosti, které se - bohužel - zas tolik k lepšímu nemění. Proto mi přijde divoký výkřik otce Ubu "Hovnajs!" aktuální i dnes.... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

V Mistrovi a Markétce se skrývá tolik různých témat, tolik různých alegorií, tolik různých obrazů, až je pro mně těžké říci, co je všechny spojuje a co z nich tvoří jeden nedělitelný celek. V době, kdy jsem knihu četl, se mi často stávalo, že jsem jen tak seděl a najednou mi začaly v hlavě vyvstávat a ožívat fantastické obrazy, až jsem si říkal - co to bylo za podivný film, co jsem to včera viděl. Po chvíli obrazové zkroucenosti a zběsilého neurčitého pohybu v mé hlavě jsem si uvědomil, že nešlo o film, ale o Mistra a Markétku. Kniha mě pohltila, pohltila mě svou spletitostí a různorodostí. Jako vždy se ale v komentáři pokusím alespoň o nějakou systematizaci. Román má podle mě několik rovin, které se dají rozdělit a které vedou k jasnému cíli. Rovina, kterou bych nazval groteskní, pro mě na začátku románu jasně dominovala - přesně připravený osud Berlioze, kdy kvůli Anušce, která rozlila olej, ho nejen přejede, ale spíše rozpůlí tramvaj - oddělí hlavu od těla a to vše je následováno absurdním honem za kocourem, který je tak lidský, že si dokonce chce koupit v tramvaji lístek (nicméně to mu není zcela neudiveným řidičem ponořeným do všednodennosti dovoleno, "protože kocouři do tramvaje nesmí"). Grotesknost se - na první pohled velmi paradoxně - váže ke všemu konání Wolandových pomocníků - na jednu stranu moskevské obyvatelstvo trestají (nejen) za jeho povrchnost, ale na stranu druhou tyto tresty vůbec nevypadají - jak to říci - "pekelně" ve smyslu "hořících kotlů a zoufale volajících duší". Další rovinou knihy je rovina "fantastická" - kouzla Wolanda a poté nezapomenutelné proměnění Markétky a její služebnice Nataši v čarodějnice letící na koštěti (resp. na praseti :-) ), do všedního světa vstupuje něco magického a všední svět se s tím chce na oplátku všedně vypořádat - k tomu patří neustálé telefonování na milice a poté vyšetřování fantastických situací policií a snaha o jejich vysvětlení přirozenou - všední cestou. Jako kdyby se satan vyžíval v dokazování své existence všem, ale ani to často nepomohlo k tomu, aby v jeho existenci lidé uvěřili. Další rovinou je rovina zcela odlišná od těchto dvou - příběh odehrávající se v knize Mistra - příběh Piláta Pontského a Ješuy. V tomto příběhu je najednou vše vážnější a mnohem uvěřitelnější, i když je to - paradoxně - přesně to, o čem se často - na rozdíl od "právě prožívané skutečnosti" v městě jako je Moskva - pochybuje. Příběh Ješuy je rozveden jinak než v evangeliu, možná s ohledem na to, aby byl právě tento příběh ten "nejrealističtější", právě tento příběh má pro postavy největší důležitost - Mistr je zničen, když mu zakážou jeho vydání a téměř celý jej spálí a Markétka si pečlivě uschovává pár listů a Woland se sám zapříčiní o to, aby "všecko dobře dopadlo". Všecko dobře dopadlo? Ale vždyť je to přeci satan - ten se přeci nestará, aby "všecko dobře dopadlo". Nicméně skutečnost v Mistrovi a Markétce je jiná, Woland nejenom trestá, ale je také vykonavatelem osudu, udržuje na Zemi jakousi rovnováhu a dobrým nečiní zlo. Proto všecko dobře dopadne. Mistr miluje Markétku tak moc, že se bojí jí napsat z blázince, protože si myslí, že by jí to ublížilo, ale Markétčina láska k Mistrovi - ta je snad ještě "větší" (jestli se to dá porovnávat, myslím, že spíš ne). Markétka je schopna se Mistrovi cele dát, dokonce se upsat ďáblu a "ponížit se" na jeho "gala plese", Markétka dělá vše proto, aby se měl Mistr dobře, byla by schopna oželet jeho blízkost za cenu jeho štěstí. Markétčina láska je obdivuhodná a ve všem tom grotesknu knihy proplouvá jasně a čistě, je to láska, která nehledá sebe samotnou, láska, která je pouze pro druhého. A taková láska překonává i moc satana způsobem, že satan je nucen se jí podřídit, mizí klasická dichotomie Dobra a Zla, protože taková láska je něčím mimo Dobro a Zlo, je něčím Dobro a Zlo překonávajícím. A tak se dostávám k tomu, k čemu vedou veškeré roviny románu, který se může zdát fantastický, groteskní a plný paradoxů - všechny tyto roviny vedou vlastně k vlastnímu překonání. Po zničení falešné vážnosti společenské povrchnosti silou komiky, vyvstává nová skutečnost, které je třeba dát vážnost. Ne nadarmo na konci knihy mnoho moskevských "maloměšťáckých" míst lehne popelem, lehne popelem totiž jen proto, aby se v našem myšlení uvolnilo místo pro to, co z popela vyvstane. Fénixem není v tomto případě nic menšího než láska. Bulgakov pracuje velmi jemně a dává si záležet na každém detailu. Ze všeho nejdříve mě zarazila jména jednotlivých postav a míst - nejsou v žádném případě náhodná. Kupříkladu skladatel Hector Berlioz napsal, tuším, operu o Faustovi, Stravinský - tak se jmenuje doktor v psychiatrické léčebně - skládal hudbu, která zní na první poslech chaoticky a pracuje s primitivismem - často o ní mluvím jako o "vyjádření bezprostřednosti lidské duše" (hudbu Stravinského už dlouhou dobu obdivuji, snad více než kteroukoli jinou) - proto se jako povahou zcela klidný doktor v blázinci hodí - vždyť právě on pracuje s touto bezprostředností, bláznivostí a chaosem světa - skrze své pacienty - a je schopen ji zaznamenávat. Při čtení jsem si často vzdychal - kdyby tak Bulgakov ke knize přidal i poznámkový aparát! Ale není třeba vzdychat, protože jsem takový našel na internetu sám. Mohu jen a pouze doporučit web věnovaný Mistrovi a Markétce, na kterém se dají najít anotace ke každé kapitole, vysvětlení nejasných pasáží, historické předlohy postav, fotky míst, kde se děj odehrává, ale třeba i přesah Mistra a Markétky do kultury - románem jsou inspirovány filmy, seriály, obrazy, hudební skladby... - a to všechno najdete na těchto stránkách dostupných v holandštině, angličtině, francouzštině a ruštině https://www.masterandmargarita.eu/en/index.html . Určitě není na škodu stránky pořádně "prosmejčit", protože dokáží čtenáři pomoci se lépe orientovat a tím se i hlouběji vžít do velkolepého groteskního mystéria, kterým Mistr a Markétka bez pochyby je.... celý text

Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženách 2018, Angela Saini

Kniha, kterou bych doporučil každému, kdo se zajímá o rovnost pohlaví ve světě. Snad o sobě mohu říci, že jsem velkým zastáncem a podporovatelem feministického hnutí a snažím se jeho myšlenky v diskuzích - ať už mezi přáteli, tak mezi lidmi, které vidím třeba jen jednou v životě - bránit. Dřív nebo později ale při takových diskuzích o rovnosti mužů a žen dojde k oboru, který není mým koníčkem a přitom je asi pro argumentaci klíčový - dřív nebo později diskuze sklouznou k biologii. Často se mi stávalo, že oponenti docházeli k názoru typu - ženy a muži jsou prostě jiní a je to tak dobře, protože se navzájem doplňují, bohužel slovo "jiní" v tomto případě bývá použito jako eufemismus pro vysvětlení toho, že ženy jsou prostě podřadnější. Ať již sebevíc chválíme a vážíme si ženské něžnosti, půvabu a vlastně celé typické esence "ženskosti", zamlouváme to, že tím myslíme i nižší průbojnost, hloupost a především podřadnost žen vůči mužům. Co se mi vždy zdálo být nejhorší - biologie k tomuto všemu na první pohled vede. Neznalému člověku se těžko obhajuje, že ženy jsou stejně inteligentní jako muži, když ženy mají v průměru menší a lehčí mozek než muži. To, že muži např. vyhrávají častěji vědecká ocenění nebo více excelují v matematice - to všechno se dá vysvětlit celkem hravě společenským zřízením. Ale menší mozek?! (používám jej jako příklad, podobných je mnohem víc) Diskuze tedy vždy skončily na slepém bodě, kdy nešlo příliš vyvrátit to, že patriarchální zřízení společnosti má silný základ na biologických predispozicích. Nicméně - je tomu zcela jinak. Kniha "Od přírody podřadné" mi dost jasně ukázala, že ženské pohlaví není ani biologicky o nic slabší a méně důležitější pro rozvoj druhů blízkých člověku ani samotné lidské společnosti. Společnost se nějak vybudovala a to tak, že v ní mají hlavní slovo muži - občas mi bylo smutno z popisů prostředků ovládání žen i jejich přirozenosti - které jsou využívány bohužel nejen v zaostalých končinách Afriky. Feminismu se v historii podařilo dokázat, že ženy mají mít ve společnosti práva jako muži a tato práva si z větší části vybojovala, vždy tu ale zůstávala přítomna ta pachuť toho, že toto vybojování bylo spíše násilné a pouze společenské, ta pachuť toho, že ženy jsou stvořeny být podřadné a žádné volební právo či právo na potrat to nikdy nezmění. Tato kniha ale ukazuje, že je to všechno zcela jinak, ukazuje, že i biologicky jsou si muži a ženy rovnocenní a ani v myšlení se od sebe ve své přirozenosti vlastně ani zas tolik neliší, ukazuje, že lidstvo si myslelo, že ženy jsou podřadnější, protože věda byla odjakživa - z podstaty společenského zřízení - doménou spíše mužů. A proto se i velcí myslitelé často mýlili - Aristoteles si myslel, že ženy mají méně zubů, Darwin zase, že důležité vlastnosti pro přežití se dědí pouze od otců a jakpak se to má s tím mozkem? U žen je menší kvůli tomu, že jsou obecně menší postavy, ale inteligence je naštěstí zcela nezávislá na velikosti mozku. Teď se naštěstí k vědě dostávají stále více ženy (a muži dostávají rozum) a vědecky vyvracejí předsudky založené na "přirozených predispozicích" obou pohlaví. To ale bohužel nedopomáhá k tomu, aby takové předsudky ve společnosti nepřetrvávaly. Snad proto bych doporučil knihu každému, kdo chce tyto předsudky vymýtit - nepopírám, že je to lehké, je to těžké a nevím, jestli tento boj za opravdovou rovnost máme někdy šanci vyhrát - protože vždycky je jednodušší ponižovat ty, co byly po dlouhou historii ponižovány než jim spočítat zuby, než prozkoumat jejich dědičné vlastnosti, než začít zkoumat mozek - vždy je jednodušší ponižovat druhé než přemýšlet a usilovat o nezkreslené pojetí důležitosti ženy v lidské společnosti - důležitosti, která není podřazenější ale ani nadřazenější důležitosti muže, vždy je jednodušší ponižovat druhé než usilovat o rovnost, rovnost, kterou si ženy zaslouží už jen proto, že vyplývá z jejich přirozenosti.... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

Ehm. Stojím před úkolem napsat o "Proměně" smysluplný komentář, což není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Před přečtením této povídky jsem se předem obrnil mnoha kratšími povídkami, které jsem se snažil zpočátku pomocí symbolů nějak interpretovat, ale pak jsem to vzdal a četl a představoval si významy vět přesně tak jak jsou napsány (bylo to dle mého mnohem záživnější, interpretace by mnohé z těch povídek změnila natolik, až by je zničila). Žasl jsem nad Kafkovým stylem, který nechával vše, o čem psal, v pár slovech a přesto pomalu ztrouchnivět, dokonce jsem mu ve své hlavě dával přídomek otec dekonstrukce. A pak přišla Proměna. Možná kvůli své - na povídku - velké délce a vlastně pouze jednoho místa děje jsem si začal klást otázku, které jsem se při jiných, kratších, povídkách záměrně vyhýbal - co to vlastně všechno znamená? Je asi mnoho úhlů jak na Proměnu nahlížet. Co mi přijde nejzajímavější, je ale pomíchat všechny tyto úhly dohromady, protože pak - podle mě - máme největší šanci zjistit, co Proměna skutečně je - resp. o čem vypovídá. Muž se promění v hmyz. Přes veškeré obtíže, které mu jeho nová podoba přinesla, dost nečekaně v sobě stále nese obsesi svou prací. Ve stejnou chvíli, kdy se bojí, že při náročném slézání z postele rozbije hlavu, se snaží uklidnit své rodiče a svého nadřízeného. Velmi mě zaujal ten rozpor - dlouhý omluvný monolog Řehoře-pracujícího a mezitím jeho trápení s novou podobou. Jako kdyby oba tyto aspekty měly pro Řehoře stejnou váhu. Jako kdyby nepochopil, že jako hmyzu mu dělá problém vylézt z postele, když se snažil nadřízenému namluvit, že půjde do práce ihned, co vstane - sám Řehoř si tímto byl dokonce jistý. Každé ráno vstávání ve 4 ráno a honem na vlak a na "obchodní cesty", vidím v tom člověka, který si na něco zvykl, k něčemu se svým zvykem přimkl natolik, že ani něco tak zásadního jako proměna v brouka s ním ani nehne. U čeho bych se chtěl dále v krátkosti zastavit je změna hlasu Řehoře a změna komunikace. Řehoř se sice stal broukem, ale myslel stále jako člověk (tedy, pokud jeho strojový život, který vedl předtím považujeme za "lidský") a to, že mu lidé nerozuměli, neznamenalo, že on nerozuměl jim. Popravdě to pro mě bylo vcelku překvapení, protože jsem čekal něco na způsob popisu existenciální opuštěnosti člověka - uvědomění si toho, že nikdo nikomu nerozumí. Ale co Kafka popisuje, je mnohem tragičtější. Rodinu Řehoře totiž ani nenapadlo, že by jim Řehoř-brouk mohl rozumět, vždy když nad tím jen letmo přemýšleli, tuto myšlenku zavrhli, vždyť Řehoř byl přece obludou a když mu nerozumíme my, nerozumí ani on nám. Zde se ztrácí veškerá naděje, kterou známe z různých příběhů o lidech komunikujících pouze mrkáním nebo malíčkem nebo kdoví čím ještě. Ale co je důležité naděje se neztrácí z vnější - osudové - příčiny, ale ze strachu přijetí změny ze strany rodiny a snad i z její pohodlnosti a především "přijetím osudu". Když se stalo něco tak absurdního - a tak osudového - jako že se náš syn změnil v příšeru, tak se prostě nedá nic dělat. Nedá se nic dělat. Často odvrhujeme možnost, že by nám mohl někdo/něco pro svoji naprostou odlišnost porozumět a je těžké zkusit si přiznat, že nám tento někdo/něco rozumí - a možná je to tak, že nám rozumí, až poté co tuto možnost mu porozumět odvrhneme. A v mém komentáři poslední - ale celkově zdaleka ne poslední, jen už jsem příliš unavený a myšlenkově vyčerpaný - aspekt je spojenost osoby se svým tělem. Když se Řehoř stal broukem, postupem šlo vidět, že se jím "stával více a více", tak nějak začínal s tělem souznívat, což šlo např. dobře vidět v pasáži, kdy ho bavilo lézt po stropě nebo když mu chutnalo jiné jídlo než jako člověku. Jde o to, že je krásně ukázáno, že nejen duch svým způsobem dokáže ovlivňovat tělo, ale i tělo ducha. Řehoř proměněný v brouka byl původně brouk pouze tělem, pak se ale pomalu stával i duchem. Možná v tom vidíme svižnost materiálních změn a zdlouhavost těch psychických, co je ale nejdůležitější, je opravdu to, že se člověk začíná bát, zda je jeho duševní lidskost dostatečně pevná a zda nás snad jen naše těla - což si asi málokdo kdy přizná - nechrání předtím, aby byly naše duše nezřízenými zvířaty. (jak krásně je to obrácené od obecných myšlenek nad vztahem těla a duše :-) ) Tedy - co to vlastně všechno znamená? Nevím. Je vidno, že v každém aspektu, které jsem se snažil popsat, jde vidět jak komičnost (často skrytá kritika maloměšťáctví, ale i jiná - "věčnější" komičnost) tak tragika. Až nevím, zda se smát či plakat, filozoficky bych rád ukončil tak, že jediné co vím, co dělat, je přemýšlet - ale má to smysl, když je vše tak dvoj(až nekonečně)sečné a přijít k jedinému smyslu Proměny je tedy nereálné?... celý text

George Berkeley - Průvodce jeho filosofií 2009, Petr Glombíček

Obsahově hutné eseje českých i zahraničních autorů věnující se filosofii George Berkeleyho snad - stejně jako mě - pomohou i ostatním čtenářům vyvolat otázky o idejích a hmotě - Berkeley totiž na celý problém nazírá trochu jinak než filosofové před ním - z typického dualismu jedno složku vylučuje a - na rozdíl od materialistů - je to v jeho případě hmota. Připadá nám to možná úsměvné - jako názor, kterým se pro jeho absurditu snad ani nemá cenu zaobírat. Proto je překvapivé, že pro svá tvrzení má Berkeley dosti pádné argumenty, které jsou podle něho dokonce v souladu s "common sense". Není divu, že mě někdo, kdo tvrdí, že imaterialismus je v souladu s "common sense" velmi zaujal a s chutí jsem se pustil do četby o jeho pracích, filosofii, ale i vztahů se současníky doplněných o pár zajímavostí z všedního žití. Nicméně je třeba říci, že mnohé eseje se dotýkají stejného tématu a dokonce na něj stejným pohledem nahlíží - tedy v některých pasážích jsem cítil pověstné déjà vu. Ale aspoň jsem si zopakoval a objasnil vše, čemu jsem nerozuměl, protože je dlužno dodat, že četba to není v žádném případě jednoduchá a vyžaduje znalost jak terminologie, tak i "filosoficko-historických" poměrů (Descartes, Locke, Malebranche, Hobbes...), kde jsem občas mírně zaostával. O myšlenkách se nijak obšírně vyjadřovat nebudu - a omlouvám se za to - ale pokud chcete hledat praotce moderního solipsismu, je Berkeley tím pravým, koho číst - stejně když vám argumenty Tomáše Akvinského o existenci Boha přijdou příliš jednoduché a překonatelné - téměř jakýmkoli - trochu odlišným nazíráním na skutečnost, čeká tu na vás Berkeley se svou teorií. A - trochu odlehčuji na závěr - pokud chcete zkusit, jaké je to se oběsit a přitom se nezabít, je tu znovu Berkeley, který s tím měl jako mladík zkušenosti. Ale i takovéto historky z každodenního života o něčem vypovídají, u Berkeleyho minimálně o tom, co vše je schopen podstoupit k zisku poznání. Podstoupil toho mnoho - především však překonával mentální zábrany - a (nejen) proto určitě stojí za to přečíst si "Průvodce jeho filosofií". Otázka na konec: Spadne-li v lese strom, ale nikdo o jeho spadnutí nebude vědět, spadl tento strom? Bystřejší tuší, jak by odpověděl Berkeley - však - díkybohu - kvůli Bohu - by byla odpověď asi trochu delší. Ta otázka není položena k odpovědi ano/ne, ale spíše k hlubšímu nazření problému lidského nazírání světa. Tak... čtěte... a hlavně myslete!... celý text

Továrna na Absolutno 1947, Karel Čapek

V Továrně na Absolutno nám Čapek znovu předkládá problémy dovedené ad absurdum, společenské problémy, které jsou schopny rozvrátit zdárné směřování lidské civilizace i celého světa. Stojí za to se za myšlenkami ohlédnout. Celou knihou prosvítá motiv náboženství, vždyť "Absolutnem" je myšlen Bůh, jehož esence vychází z Karburátorů. Můžeme to brát jako kritiku náboženského fundamentalismu, klerikalismu nebo - a toho chci ve svém komentáři docílit - můžeme přemýšlet dál a pod Absolutnem si představit jakoukoli ideu, která se dá uctívat. Nemusí jít tedy o Boha ve smyslu ryze náboženském, ale může jít o ideu národa, ideu politického zřízení - ideu, kterou si člověk může zbožštit a při jejím uctívání zapomenout na lidi ve své blízkosti. Záměrně používám slova "lidi" a ne celé "lidstvo", protože je v tom neodmyslitelný rozdíl. Lidé ovlivnění Karburátory totiž často měli na mysli blaho celého lidstva - rozdávali vše chudým, dali své továrny do rukou dělníků a všichni společně bratrsky uctívali své Absolutno. A díky tomuto Absolutnu jim byla dána hojnost všeho - Absolutno uzdravovalo, dělalo zázraky a samo vyrábělo produkty - dělníků již nebylo třeba. Přátelé mi jednou povídali o Čapkově kritice komunismu - kritice "zleva" - při četbě "Továrny" jsem se asi alespoň trochu přiblížil tomu, co tím myslel(i). Lidé v mém okolí a - co si budeme nalhávat - lidé obecně často povídají: "jo, jo, ten komunismus, je to skvělá myšlenka - jen kdyby to tak fungovalo" - tedy neinklinují ke komunismu pouze pro to, že je nemožné ho dosáhnout. Čapek činí něco úplně jiného - ukazuje, že kdyby to fungovalo, bylo by to hrozné - tedy že to vůbec spásná myšlenka není. Ukazuje, že pokud se lidé přimknou k nějaké "spásné" myšlence, ať už je jakkoli skvělá a jakkoli na první pohled směřuje ke prospěchu lidstva jakožto celku, zapomenou na lidi kolem sebe - na jednotlivce - ačkoli třeba milují celý svět, na své blízké zanevřeli pro něco "je přesahujícího". Kritika komunismu se v knize projevuje i jinak (Absolutno a lid mu sloužící neví, co s přebytkem určitých produktů, když jiných má na druhou stranu nedostatek - nezbývá nic jiného než je vyhodit - kritika centralizovaného hospodářství; lid sloužící Absolutnu ruší peníze a uvrhuje svět do absolutního chaosu atd.), pro mě ale nejdůležitější je kritika upnutí se k nějaké idei - a na příkladu ideje pomoci bližním/celému světu to jde ukázat krásně. Důležitým faktem je, že Karburátorů je mnoho a jejich uctívači se dostávají do sporů o to, jaké je tedy to pravé - jaký je ten pravý Bůh, ta pravá idea. Velmi se mi líbil náboženský konflikt mezi uctívači "kolotočového" Boha a "bagrového" Boha, protože ukazoval v plné kráse tu nesmyslnost takových bojů mezi lidmi. Bohužel ale musím říci, že způsob kompozice byl dosti rozpačitý. Ačkoli se mi velmi zamlouval způsob střídání míst děje a rychlé skoky z místa na místo, některé kapitoly byly příliš rozvláčné, plné pro hlavní myšlenky zbytečných až snad těmto myšlenkám ubližujících popisů. Taky se mi zdálo, že Čapek se při vypuknutí Karburátorových událostí na celém světě nedokázal rozhodnout, zda dát přednost popisu světa jakožto celku nebo znovu událostí lokálního významu - nakonec tato místa zůstala taková "nemastná, neslaná". Nicméně i stránky naprosto vybočující z myšlenkové linie jsem si sem tam dokázal velmi prožít - velmi se mi zamlouvala kapitola, která se téměř celá skládala ze začátků novinových článků referujících o událostech na různých místech světa. Kniha by mohla být redukcí zbytečných kapitol o pár desítek stránek kratší a pointa/Čapkovy myšlenky by tak pro každého čtenáře značně nabyly na významu - je nutno přidat slovní spojení "podle mě", protože každý to může vnímat jinak. I přesto myslím, že poselství knihy je tak silné, že stojí za přečtení. Čapek totiž činí něco velmi specifického - slovo dystopie získává teď v mé mysli i zcela jiný význam než ten "orwellovský" - Čapek ukazuje, že to, co lidé vnímali/vnímají jako utopii - jako splněný sen o spravedlivé a bůhví jaké ještě společnosti - je vlastně dystopie, že ideje svou podstatou často zrazují samy sebe a to, co stojí za to propagovat - jít za tím - nejsou podrobně promyšlené sny - stroje na štěstí, ale prostá (řekl bych "vesnická" - v tom dobrém slova smyslu) láska a úcta k druhým.... celý text

Věc Makropulos 2008, Karel Čapek

Čapek si zvolil opravdu velmi těžké téma na jednu divadelní hru - téma nesmrtelnosti - a nutno říci, že účel - tedy popsat svůj názor, že nesmrtelnost je něco bez čeho se obejdeme, ba co víc - je to něco co by lidem vposledku spíše uškodilo. Co se týče myšlenek v knize obsažených, má cenu si pokládat otázku - co je to vlastně lidský život? - odpověď může znít od každého trochu jinak, co je ale nejdůležitější - je to něco co někde v čase začíná a někde v čase končí. Prodlužování života do nekonečna se prokazuje jako nesmyslné, protože člověku se ztrácí smysl života. K lepšímu popisu (i mého názoru) mě napadají slova Franze Rosenzweiga - "Ze smrti, ze strachu ze smrti, se pozvedá veškeré (lidské) poznání" (parafrázuji) - je třeba se ptát - k čemu by náš život vedl, pokud by nebylo smrti - nejenže by nebylo důvodu k hledání poznání, ale ani důvodům k jiným "lidským etapám" (dospívání, založení rodiny,...), protože na všechno by byl vždy čas, vždy by se dalo počkat - a vždy by se dalo ptát - proč to vlastně dělat? Hlavní hrdinka dramatu zažívá nudu, obrovskou a ničivou nudu z veškerého žití - a ačkoli s některými myšlenkami nesouhlasím (konkrétně si vzpomínám na myšlenku dosáhnutí "plnosti" v uměleckém směru - Marty se stala "dokonalou" zpěvačkou a už neměla kam dál postupovat - myslím, že v umění se dá vždy kam postupovat) rozumím té nudě, rozumím té prázdnotě ničící člověka, který žije již 5x déle než "průměrní" lidé, svým způsobem by to mohla ale býti nuda zajímavě existenciálního charakteru, který by určitě taky někdy stál za popis - z jiného úhlu pohledu. Marty ale stále žene touha za poznání - sama přiznává, že právě proto, že má strach ze smrti, proto chce získat to, co jí dovolí žít dále - třeba i věčně. Sama je však v hloubi srdce už dávno mrtva - je beze smyslu pro život, ačkoli se mnohým zdá, že vděční fanoušci jí tento smysl dávají - a paradoxně jí mnozí její život velmi závidí. Sama je však v hloubi duše dávno mrtva - zde mě napadá refrén jakési básně od Nietzscheho - "mrtev nesmrtelností". Víc říkat asi netřeba.... celý text

Můj život 2010, Lev Davidovič Trockij (p)

Lev Davidovič Trockij - můj soudruh přinejmenším v sebestřednosti. Životopis je naplněný chvástáním se vlastním egem - kdo jiný by taky mohl mít tak dobré predikce postupu dialektického procesu (ač se už dotýká sebeméně důležitějších věcí pro světovou revoluci) a tak plamenné a pravdivostí přetékající řeči než soudruh L. D.? A tato sebestřednost zcela čistého charakteru - Trockému charakteru můžeme vyčítat mnoho chyb, ale určitě ne to, že by byl dobrým "análním horolezcem" (ironií osudu ho jeden takový zabil - cepínem) - Trocký - minimálně do doby exilu, kde se již dá pozorovat mírná změna charakteru (asi stářím) - vždy vše říkal na rovinu, tak jak to chtěl - tak jak to měl vypočítané, tak jak si myslel, že to bude nejlepší pro socialistickou budoucnost. A svou upřímnou a plamennou aktivitou (svými novinovými články si nezadá s řečníky jako Cicero) si vysloužil ohromné množství nepřátel, v nichž pocit ukřivdění zanechal stopu celoživotní nenávisti, která se pak projevila v připojení ke Stalinově frakci. Trocký taky celkem "kašlal" na konvence a na všeobecná očekávání - vždyť pověstnou Říjnovou revoluci vlastně provedl on s hrstkou svých věrných již v předvečer revoluce "masové" - obsadil všechny důležité orgány státu i médií a další den si klidně mohl hodit šlofíka, protože věděl, že to, co se děje, je jedno velké divadlo a karty už předem rozdal, prohlédl, vyměnil se spícími protivníky a bez výjimky trumfnul on. Zlí jazykové tvrdí, že důvod, proč s revolucí příliš nespěchal, je, že chtěl aby vycházela na datum jeho narozenin (což mu opravdu vyšlo :-) ). Životopis je určitě záživným nahlédnutím do velké části života (po vyhnanství v Konstantinopoli) jednoho - pro historii nepostradatelného - člověk. O jeho zásluhách a hlavně morálce můžeme značně pochybovat (za vyvražďování svých politických oponentů se nestyděl, stejně jako za brutální zacházení s bývalými důstojníky carské armády, které potřeboval do armády nové - vydírání, braní rukojmí z rodiny a další způsoby ale vedly k tomu, že vybudoval bojeschopnou a co je důležitější i vítězství-schopnou armádu), nicméně jeho kritika režimů - jak carského, pak "mezirevolučního" (ztělesňovaného Kerenským) a zejména stalinského (jeho byrokratismu a naprosté hypokrize vůči ideálům socialismu - zastávaným Leninem) - byla dobře mířená a vždy mohla vést k lepšímu uspořádání společnosti než bylo současné (o tom, jestli byla dobře i myšlená, velmi pochybuji). A pokud vás příliš nezajímá historický exkurz, kniha nabízí exkurz jako každá jiná autobiografie. Krásné vzpomínky z dětství včetně pár "freudovských" momentů, dospívání v zapáleného revolucionáře, revoluční léta, mnohá vyhnanství, vláda a mnoho jiných dalších často navzájem prolínajících se období nám líčí velmi barvitý a pestrý život, za jehož originalitu a svým způsobem výstřednost by se ani Forrest Gump nestyděl. O rodině L. D. zde toho ale příliš nevyčtete. Holt - "Můj život" je pouze o jednom člověku, a pokud mluví o někom jiném, tak snad pro dokazování toho, jak je ten jeden člověk skvělý. Ale - aby to nevyznívalo tak negativně a příliš sebestředně - závěrem musím dodat, že (snad i díky tomu egoismu) L. D. je spisovatel ke čtení jedna radost - krásné slovní obraty a časté a velmi nečekané přerušení v ději (kdy např. v jedné chvíli líčí, jak se proti němu všichni spikli a pak náhle píše, že "svůj výklad musí chvíli přerušit" - z jakého důvodu? - ptá se asi čtenář - totiž, "abych vám pověděl o tom, jak v ruské divočině rád lovím ptáky") a ten všudypřítomný sarkasmus - povznesení se (když ne nad své já, tak alespoň nad) problémy trápící svět. K ilustraci tohoto sarkasmu uvedu citát z knihy, kdy L. D. byl málem zabit na frontě občanské války kvůli zradě jednoho jeho důstojníka - ale zabit nebyl, takže mohl dále pokračovat v jeho tak oblíbené aktivitě - pročítání novinových článků. "Kazaňské (rozuměj "bělogvardějské") noviny tehdy psaly, že se mě konečně zmocnili, že jsem v zajetí, že jsem byl zabit, že jsem odletěl letadlem, ale že získali jako trofej mého psa. Tohle věrné zvíře upadalo později do zajetí na všech frontách občanské války. Mluvilo se nejčastěji buď o čokoládově hnědé doze nebo bernardýnovi. Vyvázl jsem z toho zpravidla o to snáz, že jsem nikdy žádného psa neměl." Morální a asi ani revoluční vzor v Trockém těžko pohledáte, ale "Můj život" nabízí něco skvělého - nepokrytě osobitý náhled na dějinné události a úlohu jedince v nich. Proto jsem rád, že jsem knihu přečetl - určitě jí na zpestření večerů doporučuji dále - a musím říci, že jsem si oblíbil i žánr autobiografie - tedy v budoucnu bezpochyby po nějaké další (možná už od trochu "svatějšího" či "umělečtějšího" člověka) autobiografii sáhnu.... celý text

Lidské klubíčko 2013, Vladimír Vokolek

Nádherná sbírečka dokazující, že je to právě poezie, co spojuje duchovní svět dospělých se světem dětského vnímání - ač si totiž dospělí s dětmi v mnohém nerozumí, básněmi se pochopí - tedy to z přečtení této knihy s krásnými ilustracemi vyplývá pro mě :)... celý text

Co je metafyzika? 2006, Martin Heidegger

Když jsem nejdříve pročítal Heideggerovu přednášku "Co je to metafyzika?", připadal jsem si jako bych měl v ruce knihu nepochopených a nepochopitelných kouzel. Čím více o ní ale přemýšlím, čím více o ní čtu, čím více jí čtu, tím více mě děsí - tím více mě děsí to, že jí rozumím - tedy rozumím tomu, jak všemu kolem sebe nerozumím. Jak je naše myšlení zahlcené jednotlivými jsoucny a zapomíná na to, že tato jsoucna jsou, ačkoli právě to nám dává je poznávat. Nechci se o tom dlouze rozepisovat - ačkoli myšlenek mám plno - jen - zamyslíme-li se nad tím, jaké otázky si Heidegger klade a jak k nim dospívá, zjišťujeme, že to jsou opravdu fundamenty bez nichž se v poznávání světa dál nepohneme, proto mi ta přednáška přijde tak nesmírně důležitá - je to podnět k dalšímu bádání - a ať už tímto bádáním budeme mínit třeba Sartrovu Bytí a Nicotu (na mnoha myšlenkách Heideggera bezpochyby stavící) nebo třeba právě naše vlastní myšlenky nad Ničím, nad Bytím - Heidegger otevírá vrata do tajemné zahrady myšlenek - vrata nepovšimnutá, staletími značně zaprášená - asi proto, protože zjišťuje, že ani jeden žebřík vystavený "předfenomenologickými" filosofy nedosáhl až na vrchol zdi - a jen tato vrata - vrata podstaty bytí - nás dovedou k poznání.... celý text