Cink262 přečtené 220

Mýtus a skutečnost 2011, Mircea Eliade

Až teď mě napadlo, že český název knihy se dá pojmout jako mýtus (lživý) na jedné straně a skutečnost (pravá) na straně druhé. Toho se opravdu čtenáři této knihy bát nemusí. Eliade nabízí pohled na mýtus jako na náboženskou skutečnost, pomocí níž se vracíme do času počátků našeho světa. Kniha mě oslovila tím, že nebyla pouhým suchým vědeckým popisem, ale všude přicházela s velkou dávkou příkladů náboženského života (které mě vedou k většímu zájmu o náboženství, rity, ale i jazyk národů celého světa). Ujasnil jsem si vývoj mýtu s nástupem křesťanství i jeho maskování v "současnosti" - i když nutno dodat, že Eliade popisuje moderní super-hrdiny způsobem á la moje babička... není se čemu divit - velmi by mě zajímalo, jak by kniha vypadala (zejména v pojetí umění a nutnosti "umělecké destrukce" v polovině minulého století nutné pro jeho další rozvoj... ale i v pojetí super-hrdinů) kdyby byla napsána dnes. Nejvíce mě ale zaujaly myšlenky o spojení tradičních mýtů s freudovskou psychoanalýzou a mnohem obecněji i s jednou z nejčastějších lidských chorob - s posedlostí původem (jíž jsem také obětí...)... celý text

Čekání na Godota 2005, Samuel Beckett

"Tragikomedie ve dvou dějstvích" Samuela Becketta ve mě, snad podle autorského záměru, vyvolává smutek i smích zároveň. Dokázal jsem vypozorovat, že smích přichází s (ne)porozuměním (ne)smyslu všech slov - tedy zjednodušeně řečeno z racionální stránky mě samého a smutek zase spíše čistě z pocitů. Všechno se to ale tak míchá dohromady, že jsem nakonec rád, že jsem hru pouze četl a nebyl na živém představení, protože tam bych cítil úzkost z toho, že nevím, kdy se smát a kdy plakat. Mohl bych se samozřejmě snažit hledat v Čekání na Godota skryté hlubší významy. Samotná postava Godota mi přišla jako dobrá alegorie pro všechny lidské tužby, které mají člověku přinést poslední a věčné uspokojení ("až budu mít nový dům, tak budu konečně šťastný") - což je poselství, nad kterým se zvláště nyní, v době nesmírného vizuálního smogu, kdy na člověka ze všech stran koukají jednoduché recepty na získání štěstí, má cenu zamyslet. Pokračoval jsem dál v myšlenkách na Godota, jako nietzschovského "stínu Boha", ale nechal jsem toho. Sám Beckett charakterizoval hru slovem "možná" (perhaps). Možná se tam ukrývá mnoho zamýšlených skrytých významů, možná právě naopak má hra za cíl ukázat, že pojem "význam" je bezpředmětný. Vzpomněl jsem si na mého učitele angličtiny, který jednou, když jsme se ho ptali, jestli se bude účastnit nějaké akce, odvětil "definitely maybe". Pro mě také není Čekání na Godota pouhé "možná", ale spíše "určitě možná".... celý text

Pěna dní 2005, Boris Vian

Knihu jsem poslouchal na Vltavě v "Četbě na pokračování". Hluboce mě oslovila nespoutaná představivost Vianova vyprávění. Všechny bezstarostné radostné hrátky jako bylo hraní na pianocktail nebo tvorba dobrot podle Gouffého vrcholící svatebním obřadem jsem prožíval společně s hrdiny. Svět byl krásný, prozářený světlem lásky. Mnohokrát mi vytanula na mysli otázka, jak to ti Francouzi dělají. Tedy možná to nejsou jenom francouzští spisovatelé, ale toto nevšední pojímání všedností jsem znal už od Prousta, u Viana se atmosféra fin de siécle proměnila v surrealismus s přídechem jazzu a existencialismu. Je těžké si v komicky fantaskním románu vytvořit blízký vztah s postavami a jejich osudem tak, aby román neztrácel na některé ze svých "imaginačních" hodnot. Boris Vian ale dokáže při tom všem vyprávět román o lásce, i o smutku a teskné smrti a magický svět se mění spolu s vývojem osudu postav. Svět se ne pouze jeví tak, jak se právě cítí postavy, on takový opravdu je. Proto mě Pěna dní tolik zasáhla a určitě po ní, až se znovu otevřou knihovny, sáhnu i v tištěné podobě.... celý text

Stručný úvod do teorie mýtu 2017, Robert A. Segal

Málokdy si kupuji knihy v knihkupectví, často v antikvariátu, nejčastěji však čtu knihy z knihovny. Tentokrát jsem udělal z důvodu nedostatku knihovny výjimku a nákupu nové knihy ani v nejmenším nelituji! Robert A. Segal píše jasně a srozumitelně, na začátku knihy nás seznamuje s mýtem o Adónidovi, který vždy u jednotlivých teorií využije jako ilustrativní příklad - čtenář tak může s lehkostí porovnávat nejen teorie samotné, ale i jejich (někdy pravděpodobné) vysvětlení stejného jevu - což je přesně to, co mi v mnohé naučné literatuře chybí a obírá mě o spoustu informací. Mýtus je v osmi kapitolách nahlížen z mnoha vědeckých a historických perspektiv. Myslím, že si tam každý, koho zajímá svět, najde své - psycholog, antropolog, politolog, sociolog, filosof, literát, ale třeba i přírodovědec. Téma mýtu je obsáhlé a zdaleka ještě není vyčerpané - do hlavy se mi dere myšlenka, zda to není tím, že je "nevyčerpatelné" - toho slova nechci pateticky zneužívat, ale...... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Kniha mě pohltila svým napětím ve stále stejných podmínkách, paprsky naděje, které se někdy ukážou jako smrtící jindy ne. Vylíčení postapokalyptického světa McCarthy zvládl bravurně - tak, aby se čtenář do postav vžil. Není třeba ani popisovat, co za katastrofu se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo - z toho všeho víme jen nepatrné náznaky. Důležité jsou pociťované následky - spálený svět s lidmi, kteří přežívají (v lepším případě) ze zbytků slávy světa zašlého, strach, naprosté zničení pocitu lidské pospolitosti, na druhé straně ale i zachování rodinných pout - lásku uprostřed ničeho s přídechem barbarství. Považuji knihu za mistrovskou v popisu hrdinů i světa nejen v tom, co je v ní napsané, ale spíše právě v tom, co tam chybí a čtenář si to musí domýšlet a hádat. Cítím trochu zklamání ze závěru (více neprozrazuji...) a také z českého překladu, který obsahuje nějaké ty hrupki.... celý text

Kdo chytá v žitě 2010, J. D. Salinger (p)

"Kdo chytá v žitě" mě chytlo. Kniha se čte opravdu rychle, nechybí jí spád, humor ani místa trocha sentimentality (Holdenovy sny odjet daleko a žít v chaloupce u lesa). Holden Caulfield je skvělým průvodcem po světě puberťákově, překlad Luby Pellarové se mi líbil, ale bohužel osloví spíše jazykové retro fajnšmekry. Aby se kniha četla dále mezi dospívajícími, myslím, že by neuškodil nový překlad. Ale nakolik má vlastně "Kdo chytá v žitě" šanci zůstat aktuální, když mnohé věci v životě dospívajících i morální poměry společnosti se tolik změnily? Něco ale zůstává stále stejné - pocit vykořeněnosti, cizoty a touha po rebelství - což se snad nikdy nezmění. Zaujala mě diskuze týkající se toho, jestli Holden dobrým vzorem pro mladé. Problém ve společenských vzorech dospívajících je často v tom, že buď jsou to postavy nastrčené konzervatismem ("rodiči, kteří chtějí slušné děti") nebo naopak jsou to po všech stránkách rebelové. U Holdena si, myslím, každý najde své. Jeho autenticita, samostatnost, touha po lepším světě, odcizenost jsou pro mě stavy/hodnotami, kterými si pro duševní vyspění musí projít snad každý. Často omílaná "zhýralost" v mých očích Holdenovi neubírá, ale spíše přispívá tomu, že jej považuji za dobrý vzor. Holden chce sice spát s prostitutkou, ale díky tomu, že mu to nejde, pochopí, že za jeho tužbou se skrývá něco jiného než pouhá tělesnost. Holden cítí spřízněnost s druhými lidmi, cítí smutek, lítost; není "zhýralou bestií" ale také není nemyslícím strojem naprogramovaným někým druhým. Jeho cesta končí návratem domů, dokonce znovu nastoupí do školy - to může být pro mnohé znamením toho, že "dal společnosti za pravdu", že se snad vzdal i svých snů. Domnívám se, že je tomu jinak - sny mu zůstaly, ideály taky - prošel si cestou odporu proti společnosti, aby se do ní znovu, už jako dospělý, vrátil a pokusil se ji změnit. Je mi líto, že jsem na knihu nenarazil dříve, protože by mě snad oslovila ještě více.... celý text

Návštěva staré dámy 2006, Friedrich Dürrenmatt

Spíše než o tom, jak peníze křiví lidskou morálku, je kniha, dle mého, o tom, jak peníze tvoří lidskou morálku. Návštěva staré dámy je dramatickou jednohubkou o městě s komickými postavami dohnané do situace dohnané ad absurdum (jejíž skutečnost si ani samotné postavy nepřipouštějí - kdesi kdosi tvrdí, že nabídka milionářky je přece pouhý "žert") a dokazující pravdivost písně "prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají". Ačkoli se takové sociální experimenty (jak pevně doufám) opravdu nedějí, vytvořila ve mně kniha ještě větší odpor k žití na dluh. Vyloženě mě zklamalo vyvrcholení (nebudu ho zde v komentáři předesílat) - řecký chór spravedlivých občanů mi ale dokázal spravit celkový dojem knihy. Jak je ta naše společnost tragikomická a my s ní!... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Ačkoli mě "Spalovač mrtvol" nijak hluboce neoslovil, mohu s čistým srdcem říci, že mě celkem uklidnil. Co mě zaujalo nejvíce, bylo vypravěčské mistrovství Ladislava Fukse - kniha, ač je přítomen klasický románový neosobní vypravěč, se točí kolem myšlenek a slov Karla Kopfrkingla - nevnímáme tak svět z jakési neosobní objektivní perspektivy, ale z pohledu spalovače mrtvol. Hlavní hrdina připadá čtenáři zprvu mírný a vlídný - mluví vznosným jazykem, nekouří ani nepije (jak často druhé upozorňuje) a starostlivě dbá o svou rodinu. Snad jedinou vadou na vlídném plynutí textu je jeho záliba ve smrti, jeho snaha o záchranu veškerého lidstva před pozemským utrpením skrze kremaci. Kdybych byl neznal slavné filmové zpracování, nevím, v jaké části knihy bych byl schopen si uvědomit, že Karl Kopfrkingl není pouhým podivínem, ale někým, kdo se obecně považuje za psychopata. Právě vyprávění z jeho pohledu ho činí "dobrým", "zachraňujícím" - není dán důraz ani tak na jeho ponížení před nacismem, ale ani (zejména) na jeho hrůzné činy, které jsou odbyty v pár větách - právě proto, že to není ničím hrůzným pro něho samého. Opakování stále stejných frází, stálé připomínání si napohled nedůležitých faktů, nezřetelné hranice promluv a vypravování, pasivita postav - jako kdyby všichni byli po celou dobu mrtví a leželi v rakvi a Kopfrkingl je kontroloval a mluvil k nim - (Lakmé je snad už od počátku pouhou nezřetelnou figurkou, ke které "Roman" mluví - ne se kterou mluví) - to všechno tvoří ze Spalovače mrtvol geniální chorobopis ne zvenčí - z hlediska lékaře - ale zevnitř - žitý a prožívaný samotným nemocným. Do toho všeho, na první pohled tragického, přidává Ladislav Fuks ale jistou dávku grotesky - proč bychom se nemohli na celý román dívat z pohledu sarkastického a nad všemi výpověďmi se spíš usmívat než plakat? Zmatení a hluční manželé (tlouštík a žena s pérem na klobouku) působí v mnohých kapitolách jako bílé pruhy v textu té černé, nemocné a smrtí posedlé zebry. Nakonec jsem měl pocit, že sleduji jedno velké divadlo - cítil jsem se, že ne postavy knihy, ale že já jsem návštěvníkem panoptika s voskovými figurínami. Paradoxně to byl právě ten fakt, že jsem už neviděl předěly mezi realitou a hrou - mezi fikcí a možnou skutečností - a mezi tragickým a groteskním, tím, co mě na knize tak uklidnilo. Proč, sám nevím.... celý text

Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus 2008, Friedrich Nietzsche

Zrození tragédie jsem četl programově nejprve bez předmluvy. A první pocit, který se mě zhostil byl úlek z toho, že čtu jinou knihu - že někdo snad změnil obálku, či parodoval Nietzscheho jako idealistického vznosně se vyjadřujícího muže. Ale on takový opravdu byl. Rád sleduji proces zrání umělců (a Nietzsche byl umělec spíš než filosof, i přesto, že o jeho "umění" ve tradičním smyslu - u něho tedy básní a písní - nemám valného mínění - snad s výjimkou Hymnu na život) - mladý Nietzsche byl všechno možné, jen ne útočný a kategorický jak ho známe z jeho pozdějších aforismů. Nábožná úcta k Wagnerovi a Schopenhauerovi, téměř bezvýhradné přijetí jejich filosofie a teorie umění (Nietzsche se ve Zrození tragédie musí velmi přemáhat, aby sám sebe prosil o dovolení snad nesouhlasit s velkým Schopenhauerem), víra v ideál "znovuzrození tragédie" právě rukou Němců, které si (jaký rozpor s jeho pozdějšími názory) nemůže vynachválit. Nicméně - je to pořád Nietzsche. Ač s ostychem, přece se nakonec pustí do rozbíjení tradičních pojetí - řeckých dějin, dějin filosofie, ale i např. pojetí soudobé pedagogiky. Skvěle dokázal analyzovat řeckou tragédii, i když historicky vychází spíš z domněnek než z faktů (tedy na tom se v jeho dalším díle nic nezměnilo) - a přesto to na závažnosti ani na přijatelnosti jeho tvrzení nic neubírá. Jeho pojetí umění jako spojení bohů Dionýsa a Apollóna, ale i založení filosofie a vědy jakožto zavrhnutí dionýského a povýšení apollinského snu na skutečnost jsou i dnes aktuální a stojí se nad nimi zamyslet.... celý text

Nietzsche - filosofická interpretace 2006, Pavel Kouba

Každý, kdo kdy četl Nietzscheho, musel po chvíli zkoumání zjistit, že jeho filosofie je jakožto filosofie téměř neuchopitelná. V jednom aforismu tvrdí X a ve druhém zase Y, což by ani tolik nevadilo, kdyby se tyto dvě možnosti nevylučovaly. Nietzschovo dílo je ze své podstaty protikladné - nejen tak, že se mění v čase (vždyť každý filosof nebo i umělec vždy prochází nějakým přerodem - viz Wittgenstein), ale neustále zůstává protikladné. Nejvíce ilustrativním příkladem mi přijde "Tak pravil Zarathustra" a pojímání zároveň "nadčlověka", jakožto cíl lidského putování ("provaz natažený nad propastí"; tedy lineární pojetí času), a "věčného návratu téhož", jakožto pravého opaku jakéhokoli postupu vpřed. Uvědomit si tento základní problém při interpretaci není zas taková věda, nicméně uvědomit si tento problém a zároveň ho využít ve prospěch interpretace samé - to už chce notnou dávku vyspělého filosofického, ale i uměleckého myšlení - a s tím přesně přichází Pavel Kouba. Kromě hlubšího ponoření do Nietzscheho myšlenek, které mi byly známy, jsem si také uvědomil, jak ostudně zkresleně je i dnes tento velikán chápán. Je k popukání, že Nietzscheho stále vnímáme jako pevně vyhraněného radikála jedné strany (ať už protináboženské, amorální nebo jakékoli jiné), přitom ale je to právě on, kdo se snaží protiklady spojit dohromady - kdo lidem ukazuje, že přijetím jednoho stanoviska nemusíme druhé opačné zavrhnout, ale naopak ho máme vnímat jako to, bez čeho by ani naše stanovisko neexistovalo tak, jak jej vnímáme - tak se i zlo stává rozšířením obzorů a může a podle Nietzscheho má žít ve sféře přijatelnosti společně s dobrem. (A proto se ani nadčlověk a věčný návrat téhož nevylučují, ale doplňují.) Nietzsche tedy není pouze ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce" křesťanství, Nietzsche je TAKY ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce", mimoto v ní ale vidí mnohé benefity. Nietzsche míří přesně a střílí "ostrýma" na všechno, co si převzalo absolutní vládu nad interpretací světa (deformovaný apollinský kult v křesťanství, morální výklad světa etc.) - ale nikdy ne proto, aby do světa dosadil pravý opak této interpretace. Pavel Kouba to vysvětluje takto: "Nietzche nestaví na místo absolutních hodnot (které zničil) hodnoty jiné – odstraňuje samotné „místo“ absolutních hodnot." To nás ale v žádném případě neopravňuje nazývat jej nihilistou, právě naopak - podle Nietzscheho k nihilismu vede právě absolutizace hodnot a jejich následné zklamání. Toto jsem si z interpretace Pavla Kouby vzal já (a ještě mnoho dalšího, ale vypisovat se mi vše nechce - toto mi přijde nejvíce provokující k čtenářskému "procitnutí"). Je to mé nabrání si špetky veškerých náhledů, které Nietzscheho filosofie otevírá - myslím, že kdyby někdo z Nietzschovy filosofie vybral přesný opak, musel bych mu uznat za pravdu, že i to se tam nachází. A v tom je podle mě ta krása a zároveň největší svod Nietzschovy filosofie - že si Nietzsche navzájem odporuje a, snad poprvé v historii filosofie, pravd jeho filosofie může být snad tolik, kolik je čtenářů-interpretátorů.... celý text

Duchovní cesty islámu 2003, Luboš Kropáček

Skvělé hlubší uvedení do islámu. Pan Kropáček vše popisuje mistrovským způsobem znalého vypravěče, jen těch arabských pojmů na mě bylo občas až příliš. Velmi jsem si cenil hledání souvislostí mezi křesťanstvím a islámem - snad by se dalo říci, že kniha měla velmi sbližovací charakter. Dějiny islámu i jeho jednotlivé "duchovní cesty" byly popsány opravdu výtečně. Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla zastaralost - kniha vyšla, myslím, počátkem devadesátých let a ty kapitoly, které si vzaly na paškál islám v moderním době, dnes působí dosti neaktuálně. Samotného by mě zajímalo, jak by kniha vypadala, kdyby vyšla dnes, po zkušenosti s mnohými teroristickými útoky motivovanými vírou, ale i s tzv. Arabským jarem. Bohužel už nemůžeme společně s knihou říci, že pojem "islamista" je v Česku stále ještě chápán jako "orientalista zabývající se islámem"...... celý text

Tajemství ukrytá v písku – 100 let české egyptologie 2019, Ivana Faryová

Český orloj 1990, Karel Šiktanc

Nejdřív jsem se s Českým orlojem opravdu velmi trápil, později jsem se s ním trápil taky, ale už trošku méně... Karel Šiktanc píše v mnoha ohledech zvláštně, jinak než "ostatní" básníci potažmo spisovatelé (a já v knihách nevěřím na "lásku na první přečtení" - navíc, když jí člověk na první přečtení ani pořádně nerozumí). Ale - jde tu vlastně o porozumění? Zdá se mi, že vlastně ani... ne. Šiktanc píše zastřeně a vyslovené zdaleka není vše, co je třeba slyšet k požitku knihy jako celku (protože kniha není jen vyřčené, ale zrovna tak i nevyřčené a u básní to snad platí dvojnásob). Přiznám se, že jsem nerozuměl, nerozuměl jsem velkému množství českých slov - to je další podivná zvláštnost - já jim nerozuměl, ale ne tak, jako člověk nerozumí "cizím" slovům, ale spíš tak, jak člověk nerozumí slovům svých prababiček (ze kterých přece každý chtě nechtě alespoň biologicky vychází!). To mě na Českém orloji oslovilo asi nejvíce - mé sebeuvědomění magičnosti domova. Podtržení tohoto autorova vztahu k svému kraji je další aspekt poezie, se kterým jsem dlouhou dobu bojoval a pak se mi zalíbil - závojem zahalený čas. Ano, zní to nesmyslně - "vždyť Český orloj popisuje cyklicky průběh roku" - ano, ale průběh kterého roku? Snad vše se může dít před několika stovkami let, stejně tak jako dnes - jakoby Šiktanc valil dolů z kopce dějin, zvyků a tradic sněhovou kouli, která dole pod kopcem na zelené trávě roztříští a sněhu je tolik, že můžeme jen těžko určit kdy a jak se tam určité vločky dostaly. Poslední obsahovou stránku knihy, kterou bych chtěl vypíchnout jak pro její složitost pro čtenáře, tak pro krásu, kterou pod ostřížím zrakem nabízí, je promyšlená kompozice. Nejenže jako celek provádí čtenáře kruhem od ledna (zpět) do prosince, ale i jednotlivé měsíce jsou komponovány tak, aby se v nich různé verše (např. rčení) opakovaly a nabývaly buďto v kontextu pozměněného "okolí" nový smysl nebo se "pouze" připomněly. Děj zároveň působí plynule (měsíc po měsíci, svátek po svátku), zároveň jsem ale vnímal obrovské tématické skoky, které nejsou žádnému pohodlnému čtenáři po chuti (ani zásadní fakt, že je celá kniha vlastně dialogem otce se synem jsem si uvědomoval poznenáhlu...). Celkové vyznění knihy mi kromě okouzlení domovem přijde i poněkud naléhavé (spíš na konání jedince než celé společnosti) - časté kletby, zaříkávadla, rozkazy snad dávají čtenáři pocítit i bolest (z) toho, co tu bylo a už tu není a už nikdy nebude.... celý text

Radostná věda 2001, Friedrich Nietzsche

Nietzsche je úžasný kritik lidské povrchnosti, malosti a maloměšťáctví, které se na konci 19. století projevovalo snad výrazněji než kdy předtím. Aforismy z "Radostné vědy" byly pro čtení často náročné, ale oceňuji jeho snahu komunikace se svým čtenářem (snad bych to nazval "hledáním spřízněné duše") - díky tomu jsem získával spíš citové než rozumové porozumění (ano, netvrdím, že to byl "soucit", šlo o porozumění druhé bytosti, porozumění skrze cit, ač se to může zdát jazykovým nesmyslem...). Nevím, zda byl Nietzsche "dobrý" filosof, těžko se to s někým porovnává - vždyť naprosto nepíše "vědecky" v dnešním slova smyslu (a vědeckost je bohužel stále měřítkem pravdivosti) ani tak jak psali filosofové před ním. Nietzsche byl duchem, který výrazně předešel svou dobu (a taky to svým čtenářům dává často dost zřetelně najevo), nebojím se říci, že v něčem předešel i naši dobu. Duch nespoutanosti v radosti i v zoufalství - takový (snad) byl a to vše vyplynulo především z jeho přitakání tomuto životu a tomuto světu. "Zabití Boha" totiž není pouhou negací náboženství, jak to známe např. u Feuerbacha - zabití Boha (které vlastně ani nemá tak na svědomí Nietzsche jako jeho křesťanští předchůdci) je otevřením zaslepených očí, zastavením hledání krásy někde jinde a konečně vidění nejvyšší krásy i tady - v přírodě, v lidském já, v životě. V Radostné vědě jsem si ujasnil mnoho věcí, ve kterých jsem neměl dříve jasno - v Nietzscheho filosofii, v teorii umění, i v sobě, nicméně to, co na mě opravdu téměř vůbec nezapůsobilo, byly Nietzscheho "básničky". Možná je to jiným věkem, jiným obdobím - snad to dostatečně kompenzují nadčasové myšlenky aforismů...... celý text

Posmrtný život na Nilu 1996, Stephen Quirke

Dopisy blízkým 2017, Martin Luther

Rád čtu o známých osobnostech našeho světa a jeho historie z jejich vlastních děl. V teologických pojednáních bych těžko hledal (ale přesto po dlouhém hledání našel) Lutherovu osobnost a její osobitost. Martin Luther byl bezbožný tlusťoch, který se pokusil vyvrátit pravou (obecnou) křesťanskou víru? Anebo to snad byl světec, který teprve jasněji zobrazil skutečnost podstaty evangelia a křesťanství? Možná ani jedno, možná obě, kdo jsem abych soudil? Z dopisů ale jasně vyplývá jedno - byl to člověk jako každý jiný člověk a jeho člověčenství se alespoň díky hněvivým a nenávistným dopisům nedá zastírat (na rozdíl od různých mytologických světců, kteří se opravdu v očích věřících často stávají spíše obrazy dokonalosti než chybujícími lidmi). Zároveň to byl milující manžel, otec, syn i utěšitel věřících. A konečně - byl opravdu velký znalec Bible, což je jistě vlastnost, která se hodí, když chcete reformovat církev. :-) Třešničkou na dortu pro mě byla informace, že Martinovo rodné jméno znělo Luder, ne Luther, které si vybral kvůli podobnosti s řeckým slovem eleutheros, tj. svobodný. Kniha samozřejmě nabízí mnohem víc - chronologicky seřazené radosti a starosti, jak o nich referuje svým nejbližším, s malinkým důrazem na prostředí Čech (a inspiraci Husem). Poznámkový aparát sice není příliš rozsáhlý, nicméně díky četným citacím aspoň čtenář ví, kde (v Bibli) hledat. :-)... celý text

Směšné lásky 1970, Milan Kundera

Soubor povídek, které v jedno spojuje nejen erotická nevázanost jejích aktérů, ale i absurdní osudová nevyhnutelnost následků všech činů. Líbí se mi Kunderův styl psaní, sám jsem byl dokonce zaražen jak moc se mi líbí Směšné lásky ve veškeré své lascivnosti (ano, jestli přemýšlíte stejně jako já, slovo "lascivní" je se slovem "láska" etymologicky blízké) a často i povrchnosti. Je pravda, že některé povídky se mi zdály uvolněnější, takříkajíc "s malým přesahem" mimo povídku samu, ale jiné mě naprosto unesly do světa filosofie. Tak zejména je to nádherné osvětlení faktu, že člověku musí být řečeno po čem má toužit, protože sám je v tom bezradný. Tak Kundera v mnohém předběhl nynějšího filosofa Slavoje Žižka, který se o tom zmiňuje pravidelně a podrobněji. Kundera ukazuje, že naše svoboda v lásce (jakékoli, nejen erotické) je pouze iluzorní. Objekty svého uspokojení si nevybíráme podle jejich vlastností, ale často podle doporučení jiného (ať už jedince či celé společnosti), i tak ale věříme v pravost a původnost naší lásky, věříme, že ona osoba je opravdu ta pravá a že jsme na to přece přišli sami! Nejlépe je to ilustrováno v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech, ve kterých dva mladíci začnou toužit po ženě až "po pobídce". Ve všech povídkách se humor mísí s tragikou, tužby se mění ve zhnusení a iluzorní absolutní svoboda lásky končí osudovým procitnutím. Ptáme-li se totiž proč si Kundera pro své povídky vybral zrovna erotickou tématiku, odpovědí nám nejspíše bude, že právě tam se lidé domnívají, že ještě mají svobodu (v nesvobodné zemi, ale i obecně v dějinném diskursu), Kundera ukazuje, že to není pravda, z čehož ale nevyplývá pouze to, že v sexu jsou lidé nesvobodní, vyplývá z toho to, že jsou nesvobodní všude. I když "nesvobodní" je špatný pojem, spíš jde právě o tu "radikální svobodu" (o které píše Sartre) se stejně radikálními následky vyplývající ze svobody druhých, aneb z osudu ve směšném a absurdním karnevalovém obleku. Ještě poznámku "pod čarou" - ve vydání nakladatelství "Atlantis" je kniha zakončena opravdu úžasným doslovem Jiřího Opelíka.... celý text

Starověká Mezopotámie 2001, A. Leo Oppenheim

Brána nebes - bohové a démoni starého Egypta 2005, Jiří Janák

Trochu jsem se bál abecedního uspořádání egyptských božstev, ale nakonec jsem byl s knihou opravdu spokojen! To, že se některé mytologické příběhy (tím, že se vážou k více bohům) opakují mě nejdřív mírně štvalo, nicméně řekl jsem si, že takhle si je aspoň lépe zapamatuji. Jednoduché ale ne přespříliš zjednodušené vysvětlení jednotlivých aktérů egyptského "panteonu" (zda tomu tak v případě Egypta vůbec smím říkat?) s jejich zobrazeními dělají knihu nejen čitelnou, ale i čtivou. :-)... celý text

Atlas objevů 1998, kolektiv autorů