Cink262 přečtené 220

Dějiny filosofie jasně a stručně 2008, Pavel Hlavinka

Jasné a stručné i s trochou zajímavostí ze "všedního života" filosofů, které - ač se to nezdá - mají často také velký podíl na přiblížení té či oné filosofie čtenáři. Mnoho jsem znal, mnoho jsem neznal, mnoho jsem si zasadil do lepších souvislostí (netušil jsem třeba, že sv. Augustin žil o tolik století dříve než Tomáš Akvinský a ani to, jaký měl vliv na Husserlovu fenomenologii). Stručně a jasně jsem si tedy vypsal další haldu zajímavých knih - ať už všemožných pojednáních či životopisů - a knihovnička potenciálně přečtených knih kdesi v daleké budoucnosti se zase trochu zvětšila a to z velké části díky záživnosti podání Pavla Hlavinky a ještě z větší části díky samotnému historickému vývoji filosofie :-).... celý text

Ó lid mne zná a v srdce své mne vpíše 1953, Jaroslav Vrchlický (p)

Básně, které na první pohled a první přečtení zaujmou a zapůsobí, nicméně musím přiznat, že přečíst celou sbírku bylo občas velmi náročné a nebál bych se použít slova odpudivé. S básněmi Vrchlického se to má asi tak - napsal jich obrovskou spoustu a jen některé (dle mého hlavně ty v této sbírce z oddílu o lásce a přírodě) dokáží být pro čtenáře estetickým zážitkem. Básním proletářským a básním o lásce k vlasti podle mého škodí přílišný důraz na zachování formy a také to, že v dnešní době se na obě tato témata díváme trochu s odstupem. Je nabíledni, že účelem socialistických strůjců této sbírky bylo hlavně to, dokázat, že Vrchlický nebyl "žádnej posranej buržoust mazlící se se stromy a z výšky sledující a zneužívající vnady chudých selek", takže podle toho také jako celek nepůsobí příliš působivě.... celý text

Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek 1979, Marcel Proust

Jean-Paul Sartre se v rozhovoru, který s ním vedla Simone de Beauvoir domnívá, že největším přínosem Proustovy série Hledání ztraceného času je popis společenských vrstev, je tomu tak? Co vše Proust popisuje - roušku jak velké části světa nám vlastně odhaluje? Po přečtení druhého dílu Ve stínu kvetoucích dívek jsem schopen již na dílo pohlížet z větší vzdálenosti a zároveň s lupou, která mi po přečtení prvního dílu chyběla, neboť co přišlo, bylo pouze blaženství a rozplývání se nad krásou proustovských obrazů a myšlenek. Hledání ztraceného času je velice zdařilý pokus o nahlížení společnosti čistě subjektivními brýlemi a společně s ním pokus o popsání skutečností, ne tak jak jsou z vesmírného pohledu, ale tak jak jsou vnímány z pohledu jedince. Prvním oborem skutečností, které jsou Proustem popisovány, jsou společenské vrstvy, to jak monarchisté pohrdají republikány a naopak, to jak jsou lidé hrdí na svůj vlastní titul, na to kolik mají doma obrazů od nejslavnějších malířů či na to s kolika lidmi se vlastně znají. A každý se snaží trochu poskočit výš a zároveň tvrdit, že sám je dost vysoko. Tento jev jde vysledovat jak u bohatých a vznešených pánů de Guermantes, hrdě reprezentující vše z feudalistických pořádků, tak i u vypravěčova spolužáka Blocha, který i přes svou vzdělanost zároveň pohrdá krásnou literaturou slavných autorů, ale zároveň je hrdý, že se stane "přítelem" Roberta de Saint-Lupe z vrstvy vyšší, dokonce tento stejný Bloch, který je původem z židovské rodiny si stěžuje na to, že je všude velké množství židů (tato jeho bytostná ambivalence je dána jeho vnitřním egoismem, pro jehož růst má dokonalé podmínky dvou mladších jemu se obdivujících sester), a toto pohrdání nižšími a úcta k vyšším a jakási snaha vypadat dobře ve společnosti - mít společenskou váhu se dokonce objevuje i u služky - kuchařky Františky, která si sama je vědoma své nadřazenosti vůči ostatnímu služebnictvu a dává ho často, i přes svou oddanost vypravěčově rodině, najevo. Občas se ale stane, že se v určité zamindrákované vrstvě najde někdo, komu na jeho postavení nezáleží a bez ohledu na následky se zamiluje do člověka z vrstvy jiné, nižší. Zářným příkladem je Swann, jehož láska k Odettě je popisována v prvním dílu série. Co se týče lásky se ale v Proustovi dostáváme do trochu obtížnější situace k popisu, v druhém dílu pro mě ještě mnohem hůře myšlenkově vstřebatelného myšlenkového proudu než v díle prvním, protože nyní, už vypravěč nepopisuje lásky cizího člověka, ale své. Nejdříve ještě trochu dětskou lásku k Gilberte, se kterou si chodí hrát na Elysejská pole, píše jí dopisy, ale důvodem této lásky byla dle mého z velké části i vypravěčova snaha o vniknutí do Swannovy rodiny - především poznání jeho ženy - Odette. Láska je popsána jako něco, co necítíme k jednomu konkrétnímu člověku, ale cítíme to subjektivně, tj. pokud jsme zamilováni do nějakého člověka, jsme doopravdy zamilováni do našeho obrazu tohoto člověka - zde již nastupuje síla vzpomínek a zapomnění, které jsou pilíři Proustova díla. Člověk totiž zažívá každou skutečnost svým vlastním vědomím a je to podivuhodné. Největším nepřítelem našeho subjektivního prožívání dějů je Zvyk, který dokáže ničit krásné a dělat z nich něco všedního, proto taky bylo pro vypravěče v prvním díle tak důležité a tak rád na to vzpomínal, to, že v sobotu se u tetičky Leonie v Combray obědvalo později než jiné dny, proto také chtěl vypravěč tolik cestovat, aby vyšel ze spárů Zvyku. Láska není popisována pouze mezi mužem a ženou, ale i matkou a dcerou, dítětem - vypravěčem a keřem hlohu a dokonce i láskou mezi dvěma muži, či dvěma ženami, vždyť sám Proust byl homosexuál a jeho postavy jsou odrazem jeho osobnosti, proto když madam de Villeparisis podotýká, že madam de Sévigné, jejímž "Dopisům" se obdivuje jak vypravěčova babička, tak trochu nečekaně hrabě de Charluse, přece nemůže hovořit o lásce, když osoba, kterou tak vroucně milovala, byla její dcera, de Charlus jí odvětí, že přece nezáleží koho milujeme, hlavně že milujeme. Proust na různých místech dokazuje subjektivitu lásky - třeba: "S radostmi (lásky) je to jako s fotografiemi. To, co člověk zachytí v přítomnosti milované ženy, je jen negativ, který se vyvolává později, když se vrátíme domů a máme zas k použití tu vnitřní temnou komoru, jejíž vchod je "zazděn", dokud jsme mezi lidmi." Člověk si tedy svoji lásku k někomu vychutná až myšlenkově - až když je sám. Dále v lásce popisuje to, co se stalo základním kamenem Sartrovy filosofie - její unikání (či chcete-li "chybění"): "Jak jsem se s dívkou sbližoval a líp se s ní seznamoval, dělo se to vlastně odčítáním, neboť každý kus obraznosti a touhy byl nahrazován nějakou vědomostí, která znamenala mnohem méně." Tudíž, pokud jsou většinou idealizované obrazy o milované bytosti nahrazeny vědomostí, už bytost méně uniká, je nám známá, tudíž ji již nemůžeme subjektivně "zbožňovat" a popř. zbožšťovat. Proto se v druhé části druhého dílu vypravěč zamiluje do dívky z dívčího hloučku, který se, v krásně popsaných obrazových výrazech, prochází po Balbecké pláži nezamiluje do té, co vše zná a ví, ale do Albertine, jejíž duše mu uniká. Mladého vypravěče též popadaly touhy políbit nějakou náhodnou dívku dělnické třídy - mlékařku, rybářku - v prvním díle "dívku v lese", do té doby než zjistí (už nevím, zda mu to řekl Saint-Lupe či de Charlus), že mnohem krásnější nad získání si dívčiny tělesnosti, je získání si její duše, toho, aby si člověka pamatovala, protože myšlenky, vzpomínky a vnímání jsou předivo, ze kterého je utkán život člověka. Třetím chování člověka, které dle mého stojí u Prousta na nejvyšší úrovni, je stupeň umělecký - zatímco k prvnímu dílu neodmyslitelně patřila hudba - Vinteuilova sonáta a krásná věta a osud jejího skladatele, druhým dílem prostupuje malířství. Ve zkratce (komentář musí mít max. 6000 znaků) - umění je nejvyšším možným cílem, protože dokáže popsat vnímání člověka, jinak unikající. Příště volně pokračuji...... celý text

Ostny v závoji 2002, Bohuslav Reynek

Zajímavá sbírečka, tak akorát na čtení na jakémkoli místě na světě se špunty v uších. Některé Reynkovy básně jsem znal již dlouho díky zhudebněné verzi od kapely "Transitus Irregularis", jejíž CD máme doma. I tak a možná právě proto jsem byl rád nejen za básně dříve mi neznámé a také překlady cizích autorů (zejména krásné překlady Georga Trakla, zachovávající malbu a splývání jednotlivých obrazů), tak i na ty, jejichž dojmy mi ještě tiše polehávaly v čtenářském nitru, čekaje až na probuzení jejich kopiemi. Působivé byly i rytiny, z nichž se mě nejvíce zalíbila "Koza a kohout", nedokážu bohužel vysvětlit proč. Zaujala mě též korespondence Reynka často se týkající jednotlivých básní, jejichž součástí často byly popsány i podmínky, za nichž báseň vznikala. Výbor nese jméno Ostny v závoji a po přečtení mohu říci, že pro tyto básně je to název velice přiléhavý, protože jsou krásné a skrytě píchají až ryjí rytiny nádherného smutku do lidských srdcí. Teď taky nějaké ukázky, posuďte sami, zda to není nádherné až nádherně srdceryvné. (Kočky Reynek miloval, básně často psal v uprostřed noci u krbu v obležení svých koček, jak přiznává v jednom ze svých dopisů součástí výboru) (překlad) Georg Trakl MELANCHOLIE VEČERA Les, který zahynuv se rozkládá — kol něho stíny jsou jak ohrada. Zvěř chvějíc se jde z úkrytů, co potok smýká se jen potichu a smáčí kapraď, staré balvany a v listech třpytí se jak stříbrný. Zas z černých jícnů slyšeti ho jest. Již planou snad i jiskry hvězd. V tmě niva zdá se beztvará, ves, bažina i jezera, cos šálí tě jak plameny. Lesk po cestách se mihá studený. Lze vytušiti pohyb v nebesích, voj ptáků divokých se snuje v jih, v kraj jiný, krásný jako zahrada. Šum rákosin se zdvihá, upadá. MRTVÁ KOČKA Vrak z bídy břehu vychrtlá, malá kočka tu leží. Teplou a svěží rozdala něhu. Smutně tu čeká na krůpěj mléka od luny a sněhu. Noc po sobotě, zima je, svítá luna kamenitá. Stydne mrtvé kotě. Čí vina je smyta?... celý text

Slova k pousmání 2001, Christian Morgenstern

Slova k pousmání na rozdíl od mnoha Morgensternových básní na mě zapůsobily spíše negativně. Krátké citáty často bez většího obsahu ve mě sice sem tam nějaké to pousmání probudily, ale pousmání čistě vnější, nezanechávající valnou stopu na náladě a duši. Moudra všednodennosti s přídechem esoteriky a - abych nebyl zlý - opravdu i dobré kousky, nad nimiž se člověk na chvíli zamyslí a v naprostém tichu chvíle vážnosti dojmu z citátu (jež sám jako "slohový útvar" je parodií vážnosti a přece v očích mnohých vážností nejvyšší. A proto na závěr si dovolím pro mě naprosto nevyhovující citát Christiana Morgensterna - "Citáty jsou zmrzlina pro každou příležitost" - - teď by měl nastat epický závěr, kdy se čtenáři dozví, že autor komentáře nenávidí zmrzlinu, bohužel ji má rád, velmi, ale připomíná mu (tj. mi) to jednu z "pohádek pro neposlušné děti", které jsem poslouchal jako malý, kde chlapci, jenž jedl samou zmrzlinu nakonec zmrzl žaludek a místo něj mu tam vložili buben a tak vždy, když po té jedl zmrzlinu, uváděl do pohybu dunění bubnu - takže pozor na tu zmrzlinu, nic se nesmí přehánět a dunění břicha je ještě slabý odvar oproti dunění mozku, do kterého se tato Morgensternova sladká pochutina dostává.... celý text

Rozhovor s Jean-Paulem Sartrem 1996, Simone de Beauvoir

Vtipné na tomto rozhovoru je to, že de Beauvoir a Sartre se znali tak dobře, že de Beauvoir Sartra vede k odpovědím, které jsou pravdivé, paradoxní dojem dokonalé známosti dvou účastníků rozhovoru přidává také jeho formalita. Překvapivé je sledovat psychologický vývoj Sartrův, neboť v dětském hloučku odstrkovaný klouček zamilovaný do knih, který již jako malý, chtěl být spisovatel, slavný spisovatel, se postupem času tímto spisovatelem stává. Myslím, že v jeho osobnosti jdou (na rozdíl od de Beauvoir) postřehnout dost silné náznaky egoismu, asi jsem si toho všiml proto, že reakce na různé aspekty a jeho chování a především sny byly podobné mým nynějším a taky díky nalinkovanosti celého rozhovoru samotným Sartrem, co můj dojem ale ještě více utvrdilo byl již duševní výkřik ega starce, co chtěl být spisovatelem, byl jím, a stejně ego zůstalo nenaplněno - "literatura je hovno". Neberte mě zle, pokud jsem se dotkl vašeho oblíbeného spisovatele, ale každý má své vady a jak říká Proust, tak u druhých si nejvíce všímáme vad, které jsou nám vlastní. Sám si Sartra nesmírně vážím a jeho dílo obdivuji a je mi trochu líto, že jsem vyzdvihl pouze negativum - rozhovor je zajímavý hlavně pro zasazení filosofie tohoto vynikajícího myslitele do trochu lidštějšího a uvolněnějšího prostředí mimo jiné prostředí lásky k umění a k stáru asi i trochy toho turismu.... celý text

Dějiny šílenství 1994, Michel Foucault

Historický popis šílenství a nemoci ve mě zdvíhá vlnu hrůzy, která mi připomíná, že témata, jež často myšlenkově odstrkáváme od dějinných souvislostí - jako např. pohled společnosti na šílenství - má se společností společného mnohem víc, než si myslíme. Stejně tak se ve mě zdvíhá jiná vlna hrůzy s duševním nánosem odporu, jež mi připomíná, že se stále najdou lidi - často křesťané, jež pro to, že snad nemají dostatek charismatu či jim chybí schopnost umět se zaobírat věcmi mnohonásobně důležitějšími (zrnka jsou zasetá ve všech, chce to píli) nebo se snad jen kantovsky "bojí používat svůj vlastní rozum". A přesně tito lidé (omlouvám se za ten patos, ale cílem by už možná měl být moment "ukažme si na ně") jsou tak pyšní na svou morálku v konzervě (rozuměj - konzervativní morálku), že dokáží být tak bezostyšně opovážliví a dovolí si nazývat lidi zcela nespadající do patriarchální společnosti, zejména homosexuály, za nemocné a tak je metaforicky posílat do těch míst kdesi za městem, které kdysi náležely malomocným. Toto posílání do míst za městem je v dnešní globalizované době jistě vnímáno pouze metaforicky. Je smutné, že označení "nemoci" často společnost přijímá a nemocného se snaží vyléčit, i přestože o to nestojí, protože "nemocnému" (neprávem za něj označenému) nejde o to, aby se o něj všichni starali jako o batole, naopak potřebuje dokázat to, že není nemocný. A tak plně podporuji různé akce na podporu LGBTQ komunity, protože stejně jako feminismus se nesnaží pouze o to, aby byly ženy na stejné právní úrovni jako muži, ale a to hlavně - na společenské - a je smutné, že ještě nyní ve 21. století je koncept "lékařů a nemocných" u psychických chorob a pseudochorob tak rozvinutý, že je třeba dokazovat, že mezi označenými za nemocné nejsou vždy nemocní a že jediné co chtějí je to, aby s nimi bylo nakládáno stejně jako s většinou společnosti a vyhubili tak primitivní ostrakizaci mající - jak už po četbě této knihy víme (ah jsem zase doma) - svůj kořen v daleké minulosti a jsou příkladem toho, že vše zaběhlé nemusí být přirozené a pro společnost žádoucí.... celý text

Vězňové z Altony 1961, Jean-Paul Sartre

Drama má velmi rychlý spád jak co se týče dějové linky tak i co se týče "spádu do myšlenkových hlubin". Sartre mimo napjaté rozhovory hlavních aktérů dokázal do hry zakomponovat i jiné divadelní jevy, které stojí za povšimnutí např. vtáhnutí minulých událostí do přítomného děje pomocí zesilujících promluv postav minulosti, což se mu velmi zdatně podařilo. Velmi na mě zapůsobil popis interiéru pokoje blázna Franze. Postavy jsou jako v každé jiné tragédii velmi originální se spletitými myšlenkami, které se ale v průběhu času snad ještě více zamotávají než aby se rozplétali. Ústřední téma je u Sartra obvyklá lidská svoboda. Franz po pokusu o záchranu uprchlého žida se sám v průběhu války stává mučitelem, neboť žije v domnění, že svět je "buď - anebo", proto také stále dokola opakuje svou myšlenku o zmučeném Německu, které snad válku prohrálo ne proto, že se bylo málo lidské, ale spíše proto, že bylo nedostatečně nelidské - když už si Franz vybral nelidskost, stál za ní. Postava Otce zase během času zjišťuje, že to není on, kdo má moc nad firmou, ale spíše firma, kdo má moc nad ním a že když odejde z jejího vedení, tak se vlastně nic převratného nestane, jen to, že firma bude mít moc nad někým jiným. Odstrkovaný syn Werner přes vše nečestné, co mu jeho rodina způsobila si vybírá stále stát za svým otcem. Ctižádostivá Johanna nachází spřízněnou duši ve Franzovi, protože i ona je druh člověka, který chtěl vše a teď nemá nic, když nic, tak aspoň pořádné... A dcera Leni? Ta miluje svého bratra a je na něm psychicky závislá. I přestože ví, že Krabi neexistují, sama v ně věří snad i více než Franz, možná je to dané tím, že ona sama Franzovi velmi lže o osudu Německa, tak pro ní není těžké věřit jeho lžím-přeludům. Drama s povedenou zápletkou a podivuhodnými postavami nás zpravuje o tom, že i vězeň může věznit a že poražení jsou vítězové - což se jako "motto rodiny" objevuje ve hře velmi často a je pravdivé nejen co se týče německé ekonomiky, je však pravdivé jen ze "správného" úhlu pohledu.... celý text

Adiós, Španělsko 2012, Lenka Reinerová

Stručné, v některých pasážích možná až příliš - vynechání pro příběh důležitých skutečností (jak se Heinl po anšlusu Rakouska dostal do vlaku směřujícímu do Paříže?). Po přečtení "Holdu Katalánsku" G. Orwella na mě kniha působí jednoduše, zkratkovitě a v žádném případě se nevyhýbá zobecňování, jehož se Orwell tak štítí. O jednotlivých politických uskupeních na straně republiky zde nepadlo ani slovo. Na druhou stranu to zas tolik knihu nepoškozuje, neboť se její autorce dobře povedlo zachytit určité "momentky" rozhovorů mezi lidmi a celkově dává důraz spíše na mezilidskou interakci. Velmi zajímavé je též sledovat paralelní děje v různých zemích Evropy a to především v Československu, které stejně jako zákopy republikánů ve Španělsku se vyznačuje svým internacionálním charakterem. Lenka Reinerová smazává politické rozdíly mezi Čechy a Němci a ukazuje, že politická uvědomělost pro demokracii má příhodnou půdu na všech místech naší planety, a tak v bratrství spojuje i Rusa s Polákem či Němce s Čechem, naopak fašismus jakéhokoli původu zůstává zahleděný do vlastního národa (nebo spíš do elit tohoto národa).... celý text

Vladař 2007, Niccolò Machiavelli

Hold Katalánsku 1991, George Orwell (p)

Orwellovy postřehy a vzpomínky ze španělské občanské války jsem zhltal velice rychle. Obsah knihy byl pro mě velice překvapivý, protože - i přestože jsem o tom nikdy hlouběji nepřemýšlel a ani nic odborného nečetl - jsem očekával, že na straně republiky byla situace mnohem jednodušší (např. jsem se mylně domníval, že FAI byli anarchisté a CNT komunisté, i přestože obě organizace byly spíše anarchistické). V žádném případě ale nemohu říci, že i přesto jak Orwell popisuje odporné intriky uvnitř republiky, jejichž následkem bylo konečné potlačení POUM - organizace, za kterou se Orwell účastnil bojů, že se nějak zvlášť změnil můj pohled na to, která strana je "dobrá" a která "zlá" - nelze ani mluvit o tom, že obě strany byly "špatné", každý střízlivý čtenář pochopí, že i Orwell stejně jako tisíce vojáků ze zahraničí a miliony Španělů doufal ve vítězství komunistů a anarchistů nad fašisty. Orwell sám byl vášnivý socialista a v jeho popisu jde jasně vidět, že nestojí a ani se často příliš nezajímá o mezistranické šarvátky komunistických a anarchistických stran, vždy se snažil docílit lepších podmínek pro dělníky a tak, jak hlásá slogan Labour Party - se zasazoval "za mnohé, ne za hrstku". Nicméně přesně tato hrstka španělské buržoazie nakonec ve válce bohužel zvítězila. Velice zajímavý je popis politiky SSSR vůči španělské občanské válce, který se za každou cenu snažil zabránit socialistické revoluci - tak nakonec v širokém spektru levicových stran Španělska byli komunisté-stalinisté ti nejpravicovější. Co mě ale v samotné knize zaujalo nejvíce byl ten za krátkou dobu vytvořený kontrast mezi frontou a Barcelonou, kdy na začátku příběhu byla Barcelona město proletariátu, kde bylo zakázáno dávat spropitné, všichni si tykali a hleděli na sebe zpříma, stejně tak na frontách - dokonce všichni vojáci všech hodností dostávali stejný žold, bohužel však po pár měsících, které Orwell strávil na frontě, se situace v Barceloně k nepoznání změnila - buržoazie se přestala skrývat za dělnickou roušku a město na jedné straně pokračovalo životem drahých restaurací a kaváren pro majetné a na straně druhé jídly na příděl pro chudé, co si luxus nedokázali dovolit, na válku všichni hleděli s nechutí a pohrdáním. Zajímavé je to vše proto, protože v nedávné době jsem měl možnost přečíst útlou knihu S. Kierkegaarda "Současnost", kde přesně tento kontrast "revoluční doby" a "současnosti" popisuje, v "Holdu Katalánsku" jsem si několikrát všiml toho zápalu k boji proti fašismu (i přes nudění se a nadávání na nekvalitní zbraně) provázejícímu frontu a tu povrchnost a zbytečné zahledění do racionality provázející Barcelonu. Velice zajímavá a podnětná je esej "Zamyšlení nad španělskou válkou" na konci knihy, kde sledujeme nejen autorův pohled s odstupem času ale i mnohá teoretická zamyšlení nad totalitou, svobodnými médii a tvořením "historické pravdy" (často myšlenky později zaseté v úrodnou půdu "Farmy zvířat" a "1984" - dokonce se zde objevuje myšlenka vnucení rovnice 2+2=5). Téměř na závěr chci znovu zopakovat, že George Orwell nechtěl knihou zpochybnit legitimitu odporu proti Frankovi, ale chtěl přednést své zážitky a uvést na pravou míru propagandistická tvrzení, jichž se dopouštěla jak španělská tak zahraniční média i na straně republiky (u fašistů je to snad samozřejmost). A úplně na závěr perlička z knihy, které jsem se v celku zasmál - totiž to, že Orwell nazval slavnou a turisty hojně navštěvovanou barcelonskou katedrálu Sagrada Familia "jednou z nejohyzdnějších staveb na světě". Jde vidět, že pokud dnešní symbol Barcelony nazval takto, tak společenské mínění v myšlenkách George Orwella nebylo nikdy určující, právě naopak se vždy dokázal postavit proti všemu jednoduše bez důkazů přijímanému a bojovat za "opravdovou pravdu" a ne tu, kterou nám diktuje Velký Bratr, ať už v jakémkoli přestrojení.... celý text

Pohádky bratří Grimmů (77 pohádek) 2002, Jacob Ludwig Carl Grimm

Smích 2012, Henri Bergson

Různá povolání žádají různé oběti. Vždy jsem si myslel, že nejpodivuhodnějšími zaměstnáními co se týče obsahu jsou koštér vín, piv, jídel a především člověk, který testuje bezpečnost a "splavnost" tobogánů tím, že je sjíždí. Po přečtení "Smíchu" jsem pochopil, že i životní dráha filosofa-znalce společnosti si žádá své oběti, u Henriho Bergsona konkrétně přečtení či zhlédnutí tisíce komedií a pravidelné chození do cirkusu (nevím, co by klauni řekli, kdyby zjistili, že jsou předmětem vědeckého bádání a jejich stálý zákazník v první řadě s blokem a tužkou není jejich věrný fanoušek - jen a pouze koná svoji práci - je totiž filosof). Bergson píše tak, že je jeho text záživný pro každého, což u vědecké literatury (v tomto případě se zaměřením na zkoumání společnosti) není zas tak běžné. Bergson píše pro každého, i přes svoji inteligenci si je totiž vědom, že my, čtenáři si většinou chceme při čtení spíš odpočinout než cokoli jiného. Svůj výklad protkává metaforami a obrazy zpříjemňujícími a zjednodušujícími náročnou teorii. Hovoří se čtenářem, občas jsem měl pocit, že odpovídá, shrnuje, připravuje na příští téma a smysl některých odstavců je často jen ponechání trochy zaslouženého odpočinku po vstřebání náročných myšlenek. Znamená to, že teorie smíchu je náročná na pochopení? Možná, ale lepšího průvodce po světě smíchu než autora této knihy by člověk nenašel. Ke všemu teoretickému přidává množství příkladů (jak jsem již naznačil na začátku), opakuje jinými slovy a dělá vše proto, abychom přijali jeho myšlenky a ne jen černobílé listy slov. V komentáři jsem jen lehce naznačil způsob, kterým Bergson píše a jak vypadá forma jeho "Smíchu", není to ode mě příliš čestné, ale obsah nechávám na Vás, čtenářích mého komentáře. Pokud se chcete ponořit do hlubin myšlenek a pochopit vznik toho, co (jak pevně doufám) vás provází ve vašich každodenních životech, pochopit komično, teorii komedie, která ve své podstatě zobrazuje obecno (na rozdíl od tragédie, která zobrazuje jedinečnost), pochopit smích jako postoj společnosti k ztuhlosti či mechaničnosti jednotlivce (tímto se odcizujícím společnosti)... no dobře, už jsem se trochu rozepsal a mohl bych o tom psát dál a dál, protože teorie je opravdu rozsáhlá a neomezuje se na jednoduchou formuli... přečtěte si Smích a nebudete litovat (možná se i trochu zasmějete).... celý text

Hrad v Pyrenejích 2011, Jostein Gaarder

Kouzelný kalendář 2002, Jostein Gaarder

Jako v zrcadle, jen v hádance 1999, Jostein Gaarder

Kdysi dávno jsem asi jako desetiletý četl tuto nádhernou knihu. Příběh nesoucí název s jasným biblickým odkazem ve mě zanechal vzpomínky spíše pocitové než dějové. Vždy si vzpomenu na obraz malé nemocné holčičky, která snad stejně jako čtenář nevěří, že brzy opustí tento svět. Dveře - přicházející rodiče. Okno - anděl. A hlavně trocha dětského pláče i očekávajícího úsměvu. A jak příběh dopadl? Taky už nevím, ale očekávám, že špatně, pokud to moje mysl vyčlenila z vědomí. A jak jsem si na ní nyní vzpomněl? Zableskla se v poličce a já si jí všiml. Pokud chcete pomoci dítěti či sobě s přijetím existence otázky smrti, tak neváhejte a sáhněte po této knize.... celý text

Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky 2009, Edgar Allan Poe

E. A. Poe psal bezpochyby výborné povídky. Jejich temná jak vnější atmosféra sklepů či liduprázdných měst tak vnitřní atmosféra duší a "zvrácených" záměrů jednotlivých vypravěčů, které se záhadným způsobem vryjí do jejich mysli, své čtenáře doslova poblouzní a snad i vtáhne do temných zákoutí mysli tohoto psychicky labilního spisovatele. Poeův jazyk je vytříbený, dokáže pracovat s konceptem jak jednotlivých vět, kdy na hrůzostrašnosti přidávají častá opakování zvolání nebo i pouhé části popisu děsivého objektu, tak i s konceptem celé povídky, na čemž především oceňuji časté užití retrospektivního stylu, kdy na začátku každé povídky vypravěč uvede do děje (často zdlouhavě) a až poté vypráví. Na jednu stranu to velmi pomáhá proniknutí čtenáře k osobě vypravěče, ale na stranu druhou snad každá z povídek má v úvodu něco ve smyslu "stalo se mi něco tak hrůzostrašného, nikdo tomu neuvěří" atd., což bohužel po pár povídkách působí malinko proflákle. Bohužel jsem povídky četl v prosvětleném ročním období, kde celý svět kvetl, smál se, na oknech seděly kočky (slovy písně), které nebyly černé, ale všelijak flekaté a tak celkově vše nenasvědčovalo k příběhům zazděných lidí, mrtvol, které vlastně nejsou mrtvé atd., snad by se mi to četlo v ukrutné zimě ve vile uprostřed Transylvánie či třeba jen někde v Krušných horách lépe. Dále si příliš nedokážu představit, jaký hlubší smysl pro mě mělo čtení těchto povídek, troufám si říci, že žádný. Občas mi přišlo, že veškerý děj je postavený na vyvolání děsu a hrůzy, což ať už sebelepším způsobem pro mě vždy nebude znamenat mnoho. Asi je to jen můj osobní pocit, ale prostě si myslím, že Poeovy povídky četli měšťáci, co se jednou za čas potřebovali bát, potřebovali zažít aspoň v knize to, čeho se jim v realitě nedostávalo. Stejně tak i dnes podobná sorta lidí sleduje horrory, protože jim strach chybí v reálném životě. Tedy, předpokládám tak, i přestože mé předpoklady nejsou nijak vědecky podpořené. Proto si myslím, že samotná existence hororové literatury/hudby/filmů je ukazatelem toho, že se lidská společnost po tisíciletích strachu před šelmami, nájezdníky, kmenovými válkami či před čímkoli jiným přistoupila k fázi, kdy se není čeho bát, a proto si strach uměle vytváří - to, zda je duševně prospěšnější si jej vytvářet z povídek či z videí přicházejících uprchlíků posuďte sami. Můj výběr je jasný, děkuji E. A. Poe!... celý text

Psychopatologie všedního života 1996, Sigmund Freud

Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat 2014, Martin Kvapilík

Proč 2013, Martin Kvapilík