Ctv přečtené 258

Santini: Peklem duše k světlu světa 2016, Jaroslava Černá

O životě a soukromí Santiniho toho, dle dostupných informací na netu, není moc známo. Autorka tedy vzala známé skutečnosti (jména a počet dětí, jména a počet manželek, předpokládaná touha Santiniho po šlechtickém titulu, stavby apod.) a zapracovala je do románu. Mě to zapracování přišlo trošku neohrabané, dialogy mezi postavami umělé. Rozhovory mezi Santinim a zadavateli jeho staveb se autorka snažila seznámit čtenáře se skutečnostmi souvisejícími právě se stavbami, proto možná občas působily spíš jako poučka, než jako reálný dialog. Dle autorky zřejmě téměř všechny Santiniho myšlenky patřily buď architektuře nebo Bohu, či Satanovi v části jeho života. Toho Boha tam na mě bylo už moc, ale to je zřejmě můj problém. Nicméně můj celkový dojem z knihy je, že potencionálně velmi zajímavé téma bylo zpracováno velmi povrchně do knihy ve stylu románu pro ženy. Zasloužilo by si mnohem víc.... celý text

Proklínám řeku času 2015, Per Petterson

Rozvleklé psaní plné popisů zcela nedůležitých a nezajímavých věcí je zřejmě typické pro řadu severských autorů. Můj šálek kávy to není. Následuje spojler. Anotace hovoří o pádu komunismu v Evropě a o rakovině matky hlavního hrdiny. Tyto okolnosti se zdají být pro děj knihy důležité. Nejsou. Ta první je pouze zmíněna v malé části knihy v souvislosti s pádem Berlínské zdi, zcela bez souvislosti s příběhem (celkově o příběhu v knize nemůže být řeč). Matčina nemoc se sice knihou táhne jako zdánlivě důležitá okolnost, ale není. Kniha je o sebestředném a omezeném chlapovi, který ani v sedmatřiceti letech není dospělý a má dojem, že se všechno točí kolem něj. Když máte dojem, že jede za matkou aby jí pomáhal procházet peklíčkem nemoci a ucítíte vůči němu trochu sympatií, tak vás autor rychle probere a vy definitivně seznáte, že hlavní hrdina je vůl. Kniha nemá konec. Vlastně vůbec nevím, co chtěl autor sdělit.... celý text

Zápisky ze stalinských koncentráků 2018, Karel Goliath-Gorovský

Hodnotím jen třemi hvězdami především proto, že anotace neodpovídá obsahu. Očekávala jsem totiž, že se jedná o zápisky z života ve stalinských koncentrácích. Že budu číst příběh autora, že poznám jeho osobní zážitky z let věznění. Zejména přirovnání k Solženicynovi tomu napovídalo. Takových zážitků a osobního příběhu tam ale bylo pomálu. Autor nás seznamuje s řadou historických souvislostí a politickou situací od období první světové války až do doby padesátých let. V knize zazní velice mnoho (chvílemi bych řekla až příliš mnoho) jmen, člověk se v tom při čtení za chvíli ztrácí. Autor hodně popisuje odposlechnuté příběhy a osudy různých lidí. To ale jen ve zkratce. Nicméně i přes to všechny informace v knize jsou velice emotivní, silné a děsivé. Když se člověk odpoutá od trošku encyklopedického stylu psaní, tak tam najde opravdu zajímavé věci.... celý text

Autismus & Chardonnay 2017, Martin Selner

Zřejmě tedy dle dosavadních hodnocení půjdu proti proudu, ale já všeobecné nadšení z knihy nesdílím. Jako text pro pobavení mě to bavilo asi tak do jedné třetiny, pak už ne. Autor se snaží popisovat své pracovní dny ve stacionáři pro autistické děti a snaží se různé příhody s dětmi popisovat humorně. To mu jde dobře. Prokládá to ale svými rádoby filosofickými úvahami typu "lidskost unavuje, očekávání unavuje, nezájem unavuje" a komentáři o tom, jak ho jeho práce naplňuje a jak ji dělá s láskou a kolik mu toho dává. Kdyby tam těchto vět nebylo tolik, tak bych mu to věřila. Takhle mi to přijde jako póza. I když možná se to dá vysvětlit tím, že (jak jsem se na konci dočetla) psal autor tyto krátké textíky původně jako blog. Takže každý textík s určitým časovým rozestupem. Tak by se asi dalo pochopit, že má potřebu nás v každé druhé kapitole informovat o tom, že je z práce vyšťavený a i přes to ji dělá s láskou a že má děti rád. Jako blog tedy ano, ale na knihu to pro mě nestačí. Obávám se také, že autor svou knihou vytvořil spoustu zkreslených názorů na autisty. A sice že s nimi člověk prožívá vtipné situace, že jedí zubní pastu, že se počůrávají, že tam sice jsou nějaké sklony k agresivitě, ale to je zmíněno spíš okrajově. Takže péče o ně je vlastě z větší části vtipná. Viděla jsem v televizi dokument o rodičích, kteří vychovávají doma své autistické děti. Tyto děti je často mlátí. V dokumentu seděl pán vedle svého syna na gauči a syn mu najednou začal bušit do hlavy. Vůbec se nedivím, že někteří rodiče dávají své postižené děti do stacionáře, kde se o ně dokážou dobře a s odbornou péči postarat, a berou si je na víkendy. V knize jsem měla pocit že cítím kritiku takových rodičů. Také by mne zajímalo, jak se podle autora mají lidé chovat když potají jeho na procházce s dětmi? Protože jak jsem se dočetla, tak když se na ně lidé dívají, tak je to špatně, protože civí. A když se snaží dívat jinam, tak je to také špatně, protože tím vyjadřují odmítavý postoj. Tedy kniha jako oddechovka ujde - ale nečíst na jeden zátah. Druhý díl mne určitě mine. A málem bych zapomněla - opět umělé nafukování velikosti knihy. Široké řádkování, kolikrát až půl stránky vynechané na předělu kapitol, nadpisy příliš velké, ohromné mezery mezi nadpisem a textem a ještě navíc celé stránky věnované třířádkovým prupovídkám.... celý text

Nemiř na mě tou věcí 2010, Kyril Bonfiglioli

Na obálce mého vydání z roku 2015 je uveden komentář Stephena Fry: "To nejskandálnější a nejrozkošnější, s čím lze zalézt pod peřinu." Já osobně si nejsem jista, jestli bych použila výraz "nejrozkošnější". Spíš bych napsala "nejzábavnější". Příběh Charlieho Mortdecaie je bláznivý, šílený, praštěný, zábavný, plný ironie a opravdu ideální na to, aby si s ním člověk zalezl pod peřinu. S tím příběhem, ne s Charliem. Jsem velice ráda, že mne letošní čtenářská výzva na tuto knihu přivedla, protože jinak bych ji jistě minula a to by byla škoda. Je to super čtení na dovolenou nebo prostě jen tak, pro zábavu. Nemusíte nijak hluboce přemýšlet, dumat kdo je vrah nebo se nějak moc soustředit na děj. I přesto se ale autor vyvaroval toho, abyste jako čtenář dopředu tušili co vás na dalších stránkách čeká. Vytkla bych knize dvě věci. První se týká děje - od průchodu bažinami se konec už podle mého trošku moc táhl. Druhá se týká překladu - pokud jsou v knize francouzské citáty nebo rčení a překladatel se je rozhodne ponechat ve francouzštině, tak bych čekala, že pod čarou uvede překlad. To se nestalo a dost mi to vadilo.... celý text

Anna a Vlaštovčí muž 2016, Gavriel Savit

Knihu považuji za velmi zajímavou, přečetla jsem ji během dvou odpolední, musela jsem vědět jak to s Annou a Vlaštovčím mužem dopadne. Dle anotace je kniha určena pro mladé, dospívající čtenáře. Já jsem ji četla se zájmem a to mám dospívání už hodně dlouho za sebou. Kniha plná krásně popsaných tajemství a poetiky i přes to, že pojednává o snaze uniknout smrti z rukou vojáků ve válkou sevřeném Polsku. Způsob, jakým Vlaštovčí muž sedmileté Anně vysvětluje některé věci, je úžasný. Tajemství, náznaky, cestovština - to všechno velice oceňuji. Přes veškerou poetiku vás ale autor nenechá zapomenout že je válka a Anně i Vlaštovčímu muži jde o život. Škoda, že ke konci bylo odposlechnutím rozhovoru naznačeno něco z pravdy o Vlaštovčím muži. Možná by bylo lepší nechat ho jako tajemství. Po celou dobu čtení jsem jim držela palce a modlila se, aby knize autor udělal konec. Aby to pro mě nebylo jedno z dalších zklamání, protože vyšumí do ztracena a příběh nebude uzavřen. No a to se, bohužel, stalo. Za mě minus jedna hvězda za nedotažený konec.... celý text

Protentokrát aneb Česká každodennost 1939–1945 2012, Marie Michlová

Váhala jsem mezi 2 a 3 hvězdami. Autorka jistě o tématu protektorátu něco ví a pokud přečetla všechny knihy, které jsou uvedeny jako zdroje citací, tak klobouk dolů. Ovšem čekala jsem od knihy mnohem, mnohem víc. Dějiny každodennosti tam v podstatě byly popsány minimálně. O reálném životě lidí a třeba i konkrétních rodin jsem se mnoho nedozvěděla. Jen všeobecně známé informace o lístcích na jídlo, o šatenkách, o nedostatku potravin. Na vydání speciální knihy o dějinách každodennosti protektorátu to chtělo asi nastudovat mnohem víc. V tomto směru mne zaujaly snad jen informace o cenách některých potravin a pochutin. Beru knihu především jako zdroj inspirací na knihy, ze kterých čerpala autorka. Některé si jistě přečtu. Vytkla bych také formát vložených fotografií. Obrázky dobových dokumentů jsou tak malé, že si člověk často obsah dokumentu nepřečte než s lupou. Vzhledem k velikosti knihy (malá, útlá, přečtete za odpoledne) to asi nemohlo dopadnout jinak, než že autorka jen klouže po povrchu různých témat. Kdybych tuto knihu nezakoupila a nečetla, o nich bych nepřišla.... celý text

Kniha smíchu a zapomnění 1981, Milan Kundera

Nečetlo se mi to dobře. Několik příběhů, několik navzájem nesouvisejících osudů, kniha plná úvah, filosofování a alegorií. Na můj vkus jimi byla kniha přeplněná. Našla jsem si tam několik myšlenek, teré se mi líbily a které bych si zapsala do zápisníku citátů, kdybych nějaký měla. Ale často jsem se musela v knize vracet o několik řádků zpět, protože jsem se ztratila a najednou mi nebylo vůbec jasné co čtu. Druhá kapitola o Tamině a jejím pobytu na ostrově dětí se mi vůbec nelíbila, skrytý význam jsem nepochopila. Neustálé převracení významů, kdy autor popisuje myšlení nebo chování svého hrdiny a najednou to vše postaví do zcela jiného světla a všechno je jinak, mi přijde zajímavé pokud se objeví občas, jednou nebo dvakrát během knihy. Pokud to přinese čtenáři nový pohled, prozření že ne všechno je tak, jak na první pohled vypadá. Pokud se to ale objevuje v každé druhé kapitole .... čeho je moc, toho je příliš.... celý text

Deník Anny Frankové 2017, Anne Frank

Pro čtenáře, kterého zajímá téma holokaustu a osudu Židů za války, je Deník Anny Frankové povinná četba, základ knihovny. Nemůžu hodnotit čtivost nebo styl psaní - je to deník malé holky. Tato kniha je pro mě hodně emotivní čtení právě proto, že se jedná o jednu dívku. O konkrétní Annu, jejíž tvář známe z fotografií. Víme, že ta dívka existovala a dokážeme se (můžeme se snažit) do jejích pocitů vžít. Popis osudu konkrétní osoby nás vždycky víc zasáhne než informace o milionech anonymních obětí. Zamrzí zbytečná zkáza takovéhle dívky, která se jeví být velmi milá, citlivá a inteligentní. Na mysl se mi dere srovnávání s dnešními náctiletými a o to víc je mi z toho smutno.... celý text

Byly jsme tam taky 2010, Dagmar Šimková

Další z knih u kterých mě mrzí, že nemohu dát víc hvězdiček nebo nějakou výjimečnou, zlatou hvězdu. Téma to není jednoduché. Paní Šimková popisuje léta strávená v komunistických kriminálech. Neuvěřitelných 14 let. Čtrnáct let! Ať si každý vzpomene co všechno v životě prožil za uplynulých 14 let a zkusí si představit, že by ty roky nebyly. A že byli lidé, kteří po kriminálech strávili let mnohem více. Každodenní zážitky z žaláře Dagmar Šimková popisuje velmi čtivě, srozumitelně, přehledně. Věcně popisuje zkušenosti, u kterých člověku tuhne krev v žilách a mozek v hlavě - mučení vězeňkyň sadistickými dozorci a dozorkyněmi, násilí páchané mezi vězeňkyněmi, brutální vraždy přikryté prohlášením o srdeční zástavě. Líbí se mi její přístup ke vzpomínkám a přiznání, že nic nebylo jen černé nebo bílé. Vězeňkyně sice "šustily hedvábím", ale zároveň to byly lasice a megery. Musely být, aby přežily. Fascinující je popis metod, které si vězeňkyně vybudovaly, aby přežily. Nejen těch, které ochrání tělo ("Jak můžeš spát v těch špinavých hadrech?" dotírám. "Jestli tohle všechno přežiješ, stačí ti jedna vana horké vody smýt všechny smrady a špínu. Ale revmatismu se nezbavíš nikdy."), ale i těch na ochranu duše. Záchodová universita, učení se cizím jazykům, přednášky o umění a historii, vnitřní zákony a pravidla. Ještě větší hloubky knize dodává popis příběhů některých ostatních vězenkyň. Popisy jejich případů (nepolitických), které je přivedly za katr a Dagmar s nimi musela sdílet prostor. Trápení s cikánkami a lesbičankami. Hlad, zima, strach. Jedna z mála knih, u jejichž čtení jsem si nemohla dát kávu a zákusek. Prostě mi to z úcty k osudu popisovaných žen nešlo. To, že by tuto knihu povinně měli přečíst všichni středoškoláci, netřeba rozvádět. Myslím, že pro utváření jejich světonázoru by jim tato kniha dala víc, než všichni Jiráskové světa.... celý text

Úsměvy smutných mužů 2014, Josef Formánek

Styl psaní pana Formánka mám velice ráda. Opět jsem si potvrdila, že se na tomto mém pocitu nic nezměnilo. Oči člověku kloužou po odstavcích a stránkách samy. Nemusíte se prokousávat žádným balastem zbytečných slov a předlouhých souvětí. Kniha je útlá a přečtete ji za chvíli. Téma je hodně silné. Kdyby nic jiného, tak velmi vysoko oceňuji autorovu upřímnost a ochotu přiznat, že se jedná o jeho příběh. Je mi jedno do jaké míry jsou postavy v knize skutečné a do jaké míry smyšlené, protože jsou pravdivé. Číst knihu o místě, kam se nikdy nechcete dostat, je vnitřnosti rozechvívající zážitek. Nelze si při čtení knihy nevzpomenout na film Dobří holubi se vracejí.... celý text

Srpnový rok 1990, Ludvík Vaculík

Kniha čekala v mé knihovně, protože jsem si chtěla přečíst fejetony autora Dvou tisíc slov. Téma čtenářské výzvy se tedy velmi hodilo. Nutno ale přiznat, že nemít ji ve výzvě, tak ji zasunu zpět do knihovny po prvních dvou fejetonech. Takhle jsem ji musela přelouskat a nebyl to pro mě čtenářsky příjemný zážitek. Předně nejsem fanoušek fejetonů. To fakt musí být, aby mě nějaký zaujal. Ze Srpnového roku to nebyl ani jeden. Způsob psaní pana Vaculíka mi hodně neseděl, často jsem se musela k větám vracet a číst je znova, abych je pochopila. Některé mi ani nedávaly smysl. Nějak to na mě celé působilo arogantně a povýšeně ("Při ní cítím, že jsem přece jen o čárku nad upadlým obyvatelstvem země, jejíž muži zapomněli na svou sílu a kde v obchodech se zbraněmi stojí ženy frontu - na řemínky a náhubky pro psy."). Můj druhý dojem z řady fejetonů byl ten, že autor vlastně ani neměl o čem psát a co říct, ale psát chtěl nebo musel. A musím přiznat, že při jeho kritice režimu mi neustále vyskakovala na mysl skutečnost, že byl dlouhá léta - a především v letech procesů s Dr. Horákovou - členem strany. Mám problém mu některé věci uvěřit.... celý text

Dvacet let s Islandem 2015, Jan Burian

Kdybych měla charakterizovat žánr této knihy, tak jsem v koncích. Částečně se jedná o cestopis - pan Burian vypráví o svém pobytu na Islandu, popisuje svou cestu, vypráví o lidech se kterými se potkává a o tom, co krásného vidí. Částečně je to naučná kniha, protože autor se nespokojí s tím, že popíše co vidí, ale ke spatřenému nás informuje o souvislostech, historii, původu. O Islandu a jeho historii se v této knize dozvíte mnoho. Částečně je to průvodce, protože o navštívených místech nepíše jen své dojmy, ale také fakta a informace, které člověku (jako případnému turistovi) mohou pomoci sestavit itinerář cesty. Navíc je kniha krásně a přehledně členěna - na první pohled (podle typu písma) se orientujete a víte, zda čtete autorský text, věcný a turistický popis přírodní památky nebo citaci ze starých novin. Kniha je doplněna fotografiemi, které samozřejmě (bohužel) tiskem v knize kvalitativně dost utrpěly, ale stejně jsou krásné a jsou tam fajn. Způsob psaní a vyprávění pana Buriana shledávám velmi čtivým, milým a vtipným. Mám jeho texty i hudební vystoupení velmi ráda.... celý text

Žert 1969, Milan Kundera

Láska & smetí 1990, Ivan Klíma

Ze začátku naprosté nadšení, které v průběhu čtení (cca od poloviny) přešlo v znuděnost. Nadšení z krásného slohu a ze schopnosti pana Klímy hrát si se slovy, skládat je ve věty a souvětí a používat slova, která už dnes člověk skoro zapomněl. Toto nadšení přetrvalo celou knihu. Ale na mě už tam pak bylo moc hloubání, přemýšlení dokolečka o stále stejné nesmrtelnosti chrousta. Člověk by chvílemi skoro litoval slabošského hrdinu, který léta podvádí svou manželku a není schopen situaci vyřešit. Když si svoje selhávání obalí dostatečným množstvím vzletných myšlenek, obhajob a omluv, provinění pak není tak hrozné.... celý text

Srdce včely má pět komor 2019, Helen Jukes

Pro mě byla kniha velké zklamání. Nelíbí se mi, když se kniha uměle zvětšuje, aby mohla být dražší. Tolik zbytečně volného prostoru a stránek jsem už dlouho neviděla. Autorka (hrdinka) mi lezla na nervy, protože podle mě potřebuje spíš psychiatra, než včely. Typ ženy, která než rozkrojí citron do čaje, přemýšlí o tom čí ruce ho sklízely, jaký měl ten člověk a jeho matka a jeho babička život, kdy se vlastně poprvé začaly využívat citrony, proč a jaký má citron v čaji vlastně duchovní rozměr. Nepopírám, že nevčelař si tam najde řadu zajímavých informací, což je dobře a jsem ochotna odpustit autorce i pár chybných údajů. Rozhodně tuto knihu nevnímám jako příručku pro začínající včelaře. Na to je tam příliš málo odborných informací a vysvětlených souvislostí.... celý text

Postel 2011, David Whitehouse

Předně se mi kniha dobře četla. I když to není žádný thriller nebo tajemná krimi, tak mi odsejpala. Nevadilo mi ani, že byla víc o Malově bratrovi než o Malovi, který se v den svých pětadvacátých narozenin rozhodl zůstat ležet v posteli. Jeho život mi totiž přišel ve světle celé rodiny zajímavější. Pro mě je knížka o tom, že to, co je pro někoho ideálním životem, může být pro jiného noční můrou. Jen ten konec mi přišel pro tuto knihu trochu moc happy.... celý text

Můj syn dalajlama 2010, Dekji Cchering

Fabrika 2014, Kateřina Tučková

Kateřinu Tučkovou mám jako autorku velice ráda a ohromně si jí cením za úsilí, které vynakládá k nastudování historických reálií a pramenů, které pak obaluje svým příběhem. Fabrika je oproti jejím ostatním knihám trochu jiná. Popisuje osudy textilních podnikatelů v Brně v průběhu 19 a začátku 20 století a byla vydána u příležitosti výstavy na stejné téma. Jak je u autorky zvykem, tak fakta obaluje příběhem, ale v této knize se prolínají příběhy brněnských textilních velkopodnikatelů s dneškem a s tím, jaké starosti měla Kateřina a její kolegové při obstarávání podkladů pro výstavu. A to bylo to jediné, co mi na knize vadilo - že přechody z historie do současnosti nebyly nijak vizuálně oddělené - kapitolou apod. Jinak ale báječná, úžasná kniha, kterou by si měl přečíst každý brněnský patriot. A nejen ti, ve vsuvkách je tam popsána řada zajímavostí - kupříkladu jak se žilo textilním dělníkům, kdy až (překvapivě) byla zákonem zakázána dětská práce, jak se rozvíjel textilní průmysl v jeho tehdejší baště na Moravě, jak vznikalo umělecko-průmyslové muzeum v Brně a mnoho a mnoho dalších. Já z Brna nejsem, netuším co nebo kde je Cejl, ale i tak mne kniha velice zaujala. Mimo jiné oceňuji velké množství dobových fotografií. Za touto knihou musí být neuvěřitelné množství práce a bádání a prohlížení dokumentů a ve výsledku je to znát. Vynikající práce od Kateřiny Tučkové. Překvapilo mě hodnocení 76%, které snad může být dané jedině tím, že lidé od knihy očekávali podobný román jako předchozí práce autorky a řádně si nepřečetli o čem kniha je, k jaké příležitosti byla vydána a nebo do ní nenahlédli, než si ji koupili.... celý text

Kajmaní lejno 2016, Lars Simon

Možná jsem udělala chybu, když jsem Kajmaní lejno četla hned po Losím hovnu. Už toho prostě bylo moc. Je to, jako by člověk jedl čtyři dny po sobě jídlo, které ani není jeho favorit. Na obálce knihy je napsáno, že se jedná o humoristický román. Kniha není humorná. Je plná (přeplněná) křečovitých vtipů a rádobyvtipných myšlenek. Autor neustále fabuluje o tom, co by si lidé kolem něho mohli myslet, co by se mohlo stát kdyby ... a tyto fabulace jsou zhusta dost trapné. Román to také není, protože nemá žádný děj, žádnou zápletku, žádné tajemství, které by vás hnalo číst dál a dál. Snad jen pokusy o nějaké dějové zvraty, které jsou spíš divné - například odhalení Ramireze jako šamana. I kdyby člověku autorův humor přišel vtipný, tak mu leze i ušima po přečtení celé knihy, kde se stejné vtipy, jen jinými slovy, opakují stále a stále dokola. Bohužel mám doma ještě třetí díl a myslím, že potřebuji tak půl roku na zapomenutí, než se do něj pustím.... celý text