dagmar9646
přečtené 24
Pták na drátě
2024,
Erik Decimus
Mám téměř všechny knihy Erika Decima. Je to autor, který mi mluví z duše svými úvahami, povídkami, obrazy a básněmi. Sleduji (ošklivé slovo!) ho na FB už pár let a pokaždé si s velkou radostí přečtu jeho nový (ale i starší) post a pokaždé žasnu. Tolik moudrosti. Tolik nadhledu. Tolik k zamyšlení. Tolik srandy a chvály obyčejného lidského štěstí v jeho povídkách a úvahách. Jinou kategorií jsou Erikovy básně. Kam na to jen chodí? Ty verše mu snad diktuje sám Bůh. O lásce, o životě jaký je ve své nudné jednotvárnosti i zářivé kráse, o lidském konci, o smrti a o znovu lásce. "Kdybych byl láskou, za kým bych šel? Za citem? Za chtíčem? Spojením těl?" Jednoho dne, kdy jsem si tak četla na FB jednu Erikovu báseň, objevil se v komentářích pro mě dosud neznámý Richard Otec. Nenapsal žádný komentář, ale rovnou báseň. Jako odpověď. Ale jakou! Tolik něhy a tolik života. Verše opojné jako mladé víno, jako zvětralé pivo, proflámovaná noc a ráno s morální kocovinou, láska a "pět kulek v bubínku revolveru, první je pro lásku, druhá pro důvěru"... Najednou jsem si nedokázala vybrat z těch dvou, chtěla jsem číst oba. Pak už jsem jen pásla po tom, jak si tito dva neuvěřitelně talentovaní muži sekundují, jak se předhánějí, jak si konkurují a přitom si tolik rozumí. To je v uměleckých kruzích tuze vzácný jev. Teď už nemusím po Richardových verších pást, protože tito dva bardi spojili své talenty a vydali společnou knihu. Otvírá se ze dvou stran. Můžete začít z Erikovy nebo z Richardovy, jak libo. Dávám plný počet hvězd, jinak to ani nejde. Za básně, za kresby, za talent těch dvou, talent, jaký jen tak nepotkáte. Važme si jich a doufejme, že kniha Pták na drátě je první z řady, že další budou následovat. Verše v nich jsou jako živá voda, tak ať si je nenechají pro sebe.... celý text
Můžu. Ale nechci
2022,
Erik Decimus
Dovol, ať mé kosti roztahají zvířata. Nápis UŽ MĚL TOHO DOSTI přitluč mou hlavou na vrata. Mou hlavou na vrata, než přijdou hosti. Úvodní báseň sbírky povídek a básní Erik Decimus Můžu. Ale nechci vám vezme dech stejně tak jako mnohé další. Dílo tohoto spisovatele, básníka a malíře nemá na českém literárním nebi obdoby. Po knihách Štěstí na obzoru, Po přečtení nepalte a Bezceleru se rozhodl vydat převážně básně s několika povídkami. Obálka je na rozdíl od předchozích plných jásavých barev (Erik miluje barvy a jeho svět barvami hýří) tentokrát černobílá s hlavami muže a ženy, mezi nimiž plane vášeň nebo nenávist, či láska, prostě něco tam je! A pořádně velikého! Ta obálka, ač černobílá, je plnokrevná a zaujme na první pohled. K dílu Erika Decima řeknu jen: jednou číst nestačí, budete se k němu vracet, necháte si jeho knihy na nočním stolku, protože v jeho básních a povídkách je všechno: život, láska, vášeň, pochopení lidských slabostí a také autorova vzdělanost, kterou nikomu nevnucuje. Je to živý, je to vtipný, je to krásný čtení pro všechny generace a ti, kdo mají životem už srdce okoralá, s knihami pookřejí.... celý text
Pod sněhem
2015,
Petra Soukupová
Pod sněhem je čtvrtá kniha Petry Soukupové, kterou jsem přečetla. I tuto, stejně jako ostatní, jsem zhltla za pár dní. Při četbě jejích knih mi v hlavě až hučí stále se opakující situace, přesně tak, jak je život přináší. Čtu a čtu a nic zvláštního se neděje a mám už chuť knihu odložit a najednou probleskne pocit, myšlenka, ano přesně tohle se mi stalo, tohle se mi děje, takhle se ke mně zachoval, takhle jsem se já zachovala. Situace jsou perfektně popsané, pocity, vlastnosti, charaktery, velkorysost či bezcharakternost, to všechno je pod povrchem. V té jednoduchosti a přímočarosti autorčina stylu je neuvěřitelná síla. V příběhu tří sester, které jedou s dětmi na oslavu narozenin otce, jsem se našla především v příběhu jejich matky Marie. Až mi bylo úzko z jejích vzpomínek na promarněná léta, na dril tchyně, která ji nikdy neuznala hodnou jejího syna, která jí nedala životní prostor, vždyť to samé jsem žila desítky let! A pak ta služba nemilovanému manželovi, kterému se postupně vzepře, aby zachránila ještě aspoň kousíček života pro sebe. Velká odvaha a zároveň rezignace bez výčitek. Hašteření sester se mě až tak nedotýkalo, ačkoliv jsem sama ze tří sourozenců, ale ta tichá vzpoura jejich matky proti NĚMU (za celou dobu se nedozvíme jména manžela a jeho matky - je to ONA a ON) mě ohromila a bude ve mně rezonovat ještě dlouho. Určitě si přečtu všechno, co Petra napsala, ale dám si načas.... celý text
Manželky po letech
2022,
Táňa Keleová-Vasilková
Na Manželky po letech jsem narazila mezi novinkami. Autorka se zabývá životní fází, kdy děti odcházejí a starosti se stárnoucími rodiči přicházejí. Jedná se o fádní podrobné líčení běžných životních situací, plytké sedánky u dobrého jídla nebo u skleničky, povrchní přátelství, kdy si "kamarádky" to nejdůležitější stejně neřeknou, natož aby si navzájem pomohly. Myslím, že život ženy po padesátce je daleko bohatší a neomezuje se jen na vaření, zavařování, uklízení a uraženou hrdost, protože manžel před deseti lety zahnul (Iva). Čteme stále dokola líčení běžného života, jaký žije každá z nás a záleží jen na ní, jak se k němu postaví. Kniha mě nezaujala, neobohatila žádnou myšlenkou. Konec předvídatelný už od poloviny. Zbytečná kniha vlastně o ničem.... celý text
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
2022,
Štěpán Javůrek
Pocházím ze stejného kraje, jako Štěpán Javůrek a téma je mi blízké. Minulost by neměla být zapomenuta a přiblížit románovou tvorbou události, které se staly, je záslužné. V příbuzenstvu z otcovy strany máme dokonce rodinu, která se přistěhovala do obce Milešov do domu, který obývali sudetští Němci. Můj strýc (1930-2006) o tom často vyprávěl. Byl nejstarší ze sedmi děti z chudé rodiny ze středních Čech. Měli jeden hektar půdy a sotva se uživili. V Milešově se nastěhovali přímo k původním majitelům a zalehli do ještě teplých peřin, jak se říkávalo. Vyprávěl. jak jim bylo původních obyvatel líto a tak společně hospodařili a jedli u jednoho stolu do té doby, než byli Němci odsunuti. Vyprávěl, jak sklízeli jejich ovoce z jejich sadu a posílali plné vozy na trh. Kniha je dobře napsaná, čtivě, trochu předvídatelně. Závěrečná pasáž, kdy se mladý František rozhodne odjet do Prahy s bláhovou nadějí na změnu k lepšímu a tím zvrátí osud svůj i své lásky, mi přijde trochu přitažená za vlasy. Spíš je tam proto, aby bylo na co navázat. A že by se už nesetkali? Určitě fungovala pošta :-) Knize vytýkám chybné skloňování jmen Smolíkovi a Fuchsovi. Ve čtvrtém pádě jen vzácně najdeme správný tvar.... celý text
