DailyCoffeeCZ přečtené 56

Kafka na pobřeží 2010, Haruki Murakami

Hon na ovci 2016, Haruki Murakami

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

Žert 2007, Milan Kundera

Tajná historie 1996, Donna Tartt

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU. Když má nějaká audiokniha více než dvacet hodin, zbystřím. Hodně zvažuji, zdali do ní jít, nebo nikoliv. Mám raději kratší audioknihy. Přesto jsem se tentokrát nenechala její délkou odradit. A udělala jsem dobře. Říká vám něco jméno Donna Tartt? Že ne? Chyba. Tato žena totiž v roce 2014 obdržela Pulitzerovu cenu za knihu Stehlík. Svou prvotinu však vydala už v roce 1992 a nese název Tajná historie. A nyní má šanci se s ní seznámit i český čtenář a hlavně i ten, kdo klasickým knihám moc neholduje. Audiokniha Tajná historie má stopáž něco málo minut přes dvaadvacet hodin. Vždyť také jde o rozsáhlý příběh o elitním kroužku studentů klasické řečtiny. Jejich přátelství není na první pohled ničím výjimečné. Ve své tajné skupince vedené záhadným a charismatickým profesorem probírají všechna možná životní témata a to i ta velmi intelektuální, která souvisí s podstatou krásy, pravdy, tvořivosti, ale také s hrůzou, vášní a zločinem. Nikdo z nich netuší, že se jejich životy brzy radikálně změní. Důvodem je ten nejtěžší zločin, který může člověk nebo skupina lidí spáchat. Postupně se proměňují i jednotlivé charaktery postav. Každý máme svá tajemství, ale když spácháme zločin, za který nás čeká ten nejpřísnější trest, nejspíš se s tím nedokážeme vyrovnat. Začneme se chovat jinak, začneme i jinak žít. Tajnou historii lze označit za detektivku, ale obrácenou. Víme, kdo zločin spáchal, ale nevíme důvody ani okolnosti. Ty vyplouvají na povrch až v průběhu vyprávění jednoho ze studentů a členů tajného spolku. Ačkoliv autorka v knize použila sérii dosti bizarních situací, o kterých by si mohl čtenář myslet, že se nikdy stát nemohou, nejde jí nevěřit. Donna Tartt je skvělá vypravěčka a potvrzuje to i v této knize. Stejně tak je výborným předčítačem i Daniel Bambas, který se s knihou, která má téměř pět set padesát stran, popral naprosto neuvěřitelně. Vlastně popral není úplně nejšťastnější slovo, protože Bambas předčítá celou knihu s takovou lehkostí, mění hlasy tak přirozeně a napětí stupňuje tak dokonale, že poslech knihy je doslova balzámem pro uši. Na druhou stranu se mi občas u audioknih se složitějšími zápletkami stává, že když na pár vteřin přestanu vnímat, ztrácím nit. Jak logické. Ovšem u této audioknihy je téměř každá vteřina drahá, respektive pořád se něco děje a tak když ztratíte pozornost byť jen na pouhých pár sekund, pravděpodobně pak v ději budete tápat. Kniha Tajná historie totiž není úplně lehké čtení, u kterého byste mohli v klidu usínat. Navíc by byla škoda, kdyby vám něco uniklo. Proto si audioknihu pouštějte jen ve chvílích, kdy jste na ni plně soustředění. Jak brzy poznáte sami, je to rada nad zlato.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU. K audioknihám jsem se vrátila po tříleté přestávce ze dvou hlavních důvodů. Čím dál méně času mám na to, jen tak si sednou a číst si klasickou knihu, a navíc mě kolikrát z celodenního zírání do počítače tak bolí oči, že dívat se do knížky mi přináší jen další muka. Tohle ovšem není článek o tom, proč poslouchat audioknihy jako takové, ale proč byste si měli poslechnout knihu české autorky Aleny Mornštajnové. Audiokniha Tiché roky v režii Jitky Škápíkové je jednou z nejlepších, kterou jsem kdy měla možnost si poslechnout. A to hlavně díky jejím interpretům, neuvěřitelně uchu příjemnému a uklidňujícímu hlasu herečky Kláry Suché, a hlasu Miroslava Hanuše, jenž působí rázně a staví nás do pozoru. Něco se děje a čtenář to už při prvním vyřčeném slovu z hercových úst pozná. Pozná, že by měl zbystřit, protože právě dějová linka, kterou Hanuš předčítá, nás vede k rozpletení mnoha záhad, které se linou z úst Kláry Suché. Pokud jste ještě knihu Tiché roky nečetli anebo vůbec netušíte, o čem je, tady je malé shrnutí. Bohdana je plachá a velmi uzavřená dívka, která nemá příliš kamarádek. Navíc když byla ještě malá, přišla o maminku, a otec o ni nejeví sebemenší zájem, ačkoliv žijí pod jednou střechou. Snad jen Běla, otcova druhá žena, je pro ni něco jako matkou a spřízněnou duší. Jenže to Bohdaně nestačí, chce o své rodině, o svých příbuzných vědět víc. A pak tu máme druhou dějovou linku, která nás zavádí do života a mysli Svatopluka Žáka, otce Bohdany. Co se stalo, že tak zatrpkl? Proč se na svou dceru Bohdanu nemůže ani podívat? Proč nenávidí celý svět? Už po prvních pár minutách čtení/poslechu má čtenář spoustu otázek, na které potřebuje stůj co stůj znát odpověď. Svatopluk Žák není příliš kladnou postavou, alespoň ne po celou dobu, ale v podání Miroslava Hanuše si k němu čtenář přeci jen určité sympatie vytvoří. I když o ně možná vzápětí přijde, aby je zase mohl po čase znovu nalézt. Naopak Bohdana v podání Kláry Suché je radost sama. Smutná dívenka má v sobě něco, co člověku dodává energii, chuť číst dál a dál. Teď ovšem nastává otázka, zdali tak skutečně Bohdana jakožto literární osoba působí, nebo zdali je to zásluha hereččiny interpretace. Klasickou knihu jsem bohužel nečetla, tudíž to nemohu posoudit. Snad budete vy, co jste již knihu četli a rádi byste si ji i poslechli, moudřejší. Tiché roky jsou příběhem o narušených mezilidských vztazích, o rodině, která si je tak cizí, jak jenom může být. Není to veselé čtení, není to ale ani nic, u čeho proléváté potoky slz. Přesto si z knihy/audioknihy odnesete mnohé. Především hřejivý pocit, že máme české autory, kteří dokážou o vztazích psát tak citlivě, poutavě a hlavně tak, že donutí čtenáře přečíst si i další jeho knihy. A také že máme herce, kteří umí knize vdechnout nový život. Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny místy dramatickou, jindy melancholickou melodií, v níž hlavní roli hraje klavír, akustická kytara, klavír nebo triangl. Celou atmosféru knihy tak krásně doplňuje.... celý text

Jak jsem potkala Brusel 2019, Kateřina Farná

Napadlo vás někdy vyrazit si na prodloužený víkend do Bruselu? Že ne? A proč? Protože vám nepřijde ničím zajímavý? Nebo málo exotický? Či dokonce nudný? A co teprve, kdybyste museli v Bruselu žít! Většinu předsudků možná ale vyvrátí kniha od autorky, která v Bruselu pár let skutečně žila. Ne ovšem tak úplně dobrovolně. Katařina Farná se sem přestěhovala kvůli manželovi. Živila se jako dopisovatelka pro deník Právo a také rozjela vlastní blog Bruselskasojka.cz. Život v Bruselu vzala jako výzvu. Věděla, že nebude lehké žít v zemi, kde se vyžívají v byrokracii, kde jsou národnostní konflikty mezi Valony a Vlámy na denním pořádku, a ke všemu ve městě, které na první pohled působí tak pochmurně, šedivě a nudně, protože zkrátka skoro pořád prší. Všichni, kdo Brusel neznají, si myslí, že se tu nic neděje ani tu není nic pořádného k vidění. Vše, co potřebujete vědět o historii i současnosti Bruselu a potažmo Belgie jako takové, najdete v této knize. Jak jsem potkala Brusel není ale obyčejným cestopisem. Kromě mnoha faktů se totiž dozvíte i spoustu užitečných informací a seznámíte se všednodenními situacemi, které můžete zažít a s kterými rozhodně nepočítáte. A také se zasmějete, při líčení zábavných historek. Abych řekla pravdu, o Brusel jsem se nikdy příliš nezajímala a věděla o něm leda to, že je hlavním městem Belgie a sídlí tu NATO a některé instituce Evropské unie. To je ale dost málo. Nebo aspoň mám za to, že bych toho měla vědět víc. Především po přečtení této knihy, která ve většině čtenářů vyvolá pocit, že aspoň jednou v životě tohle město, kde se mísí kultury celého světa, musí navštívit. Nejenom kvůli místní architektuře, která se jednomu zdá podivná až ošklivá, a druhému jako žádná jiná na světě. Brusel stojí za to navštívit i díky místní kuchyni a především atmosféře. Kniha je rozdělena do několika částí, hesel, podle abecedy. Dozvídáme se něco o bleších trzích, místních hranolkách, Marxovu Manifestu nebo o dopravních zácpách a zelených párcích. Co mi na knize ovšem trochu vadí, jsou převažující černobílé fotografie. Kniha, která má tak výraznou, přesto minimalistickou a velmi graficky zdařilou obálku, by vypadala s barevnými fotografiemi mnohem veseleji, živěji a líbivěji. Možná jsou ale fotky černobílé schválně. Aby korespondovaly s představou mnoha lidí, kteří nikdy v Bruselu nebyli, že je šedivé a nudné. Pokud jsou ale černobílé jen proto, aby se kniha neprodávala dráž, je to velká škoda. Myslím, že tím své potenciální čtenáře trochu ztrácí. Na druhou stranu jsou v knize také velmi povedené ilustrace, kterých by klidně mohlo být více. Co se však informační hodnoty týče, tu rozhodně kniha má. Jste-li milovníci historie, cestopisů a zprostředkovaných osobních zážitků, pak by vás kniha mohla zaujmout. Především pokud jste se doteď o Brusel nezajímali.... celý text

Poslední revoluce: Jak jsme žili (1985-1992) 2019, Martin Komárek

To, že letos slavíme třicet let od sametové revoluce, asi všichni víme. Co ale možná nevíte, je, jak nádherná kniha o tomto pro Čechy a Slováky přelomovém období vznikla. Kniha Poslední revoluce: Jak jsme žili 1985-1992 nás nejprve vezme zpátky do roku 1985. Zabrousíme nejen do politické sféry, ale i do té kulturní a rovněž i společenské a ekonomické. Ti, kteří v tomto období dospívali, nebo už byli dospělí, samozřejmě vědí, co se u nás od šedesátých let dělo a jak se jejich tehdejší každodenní bytí lišilo od toho dnešního. Přesto si třeba připomenou mnohé z toho, co už zapomněli. Jak Čechoslováky fascinovalo západní zboží. Jak byli frustrovaní z toho, že nemohou nic vlastnit, že všechno patří všem. Zavzpomínáme si na zahrádkářské kolonie uprostřed měst, na to, proč jsme národem chatařů a chalupářů, na přísnou cenzuru knih, divadelních her i textů písní. Kniha samozřejmě neopomíná ani tak důležité téma, jakým bylo nemožnost cestovat bez výjezdní doložy, kterou ovšem nedostal každý. To vše patří do éry normalizace, kterou také publikace začíná. A pokračuje revolucí. Co se odehrávalo bezprostředně před 17. listopadem 1989? Veřejná bezpečnost neměla s nikým, kdo se účastnil pouličních demonstrací, slitování. Její příslušníci kolem sebe bezhlavě mlátili obušky a bylo jim jedno, zda zraní muže, ženu, dítě nebo studenta či studentku s květinou v ruce. Komunisté se totiž začali bát a kdo se bojí, kope a kouše. Věděli, že se u moci už dlouho neudrží, ale to studenti ani umělci z řad revolucionářů netušili. Do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec k něčemu revoluce bude. Ale chtěli vytrvat až do samého konce. Stejně tak se po 17. listopadu a v bezprostředně nadcházejících dnech netušilo, kdo by měl nově vznikající demokratické Československo vést. Má to být Václav Havel, nebo snad Valtr Komárek nebo navrátivší se z vnitrozemského exilu Alexander Dubček? Třetí jmenovaný měl samozřejmě největší šance. Lidé pro něj plakali, vítali ho bujarým veselým. Vůdce pražského jara 1968 na Hrad samozřejmě chtěl a fandilo mu mnohem víc lidí než Havlovi… Zatímco v Praze probíhala revoluce a věděli o ní jen ti, co se jí účastnili nebo jejich příbuzní a přátelé z Prahy, lidé z menších měst a vesnic netušili nic. Natož aby se informace o studentských protestech dostala až na Slovensko. Přitom v Bratislavě také probíhala revoluce… Se stejným cílem jako měli studenti v Praze. Svobodné volby, svobodný stát. Třetí oddíl v knize tvoří liberalizace. Tvůrci knihy toto období pokrývají do roku 1992, kdy ještě Česko a Slovensko byl jeden stát. Píše se tu o takzvané `havlománii`, o prvních svobodných volbách a vítězství Občanského fóra, ale i o tom, jak Čechoslováci nepočítali s tím, že po uvolnění trhu začnou ceny tak prudce stoupat. Sice se k nám konečně dostalo západní zboží, ale obyčejní lidé si ho nemohli dovolit. Zkrátka nic nebylo, jak jsme si to představovali. Zato jsme si začali uvědomovat, jak moc jsme byli tehdejšímu západnímu světa vzdálení a že už ho možná nikdy nedoženeme. Text Martina Komárka a fotografie Herberta Slavíka zahalené v černobílých barvách jsou poctou těm, kteří za svobodu a demokracii bojovali. Publikace je ale také vzpomínkou a zároveň svědectvím, co se mezi léty 1985 až 1992 skutečně v Československu dělo. Mnohé z fotografií, které v knize najdete, jste možná nikdy neviděli. Většina z nich je natolik emotivních, že se k nim budete vracet. Bolest, utrpení, zoufalství, stesk, vztek, smutek, ale i euforie, radost, úleva. To vše je na fotkách zachyceno. Co na nich zachyceno není, širší společenské a politické pozadí, to jakožto zkušený reportér a syn Valtra Komárka vypráví Martin Komárek. Právě díky svému otci získal unikátní informace ze zákulisí tehdejší společnosti. Kniha je pro nás všechny. Všichni bychom si ji měli přečíst. Abychom nezapomněli. Aby vzpomínky časem nevybledly. Aby těm, co na revoluci žádné vzpomínky neměli, protože byli příliš malí nebo ještě nebyli na světě, připomněla, že svoboda a demokracie není zadarmo. Velmi těžko se získává, ale příliš snadno se ztrácí.... celý text

Bohemia 2019, Jan Svěrák

První román známého českého režiséra a scenáristy Jana Svěráka mě na první pohled zaujal povedenou obálkou. Na ten druhý mě doslova pohltil. Stačilo jen rozevřít knihu a přečíst si prvních pár řádků. Zřejmě mám na knihy vkus. Nebo spíš štěstí na jejich výběr. Od knihy Bohemia jsem nečekala nic, ale podtitul Nenatočený film sliboval hodně. Zřejmě kniha o režisérovi a jeho práci. Výborně. Třeba se dozvím něco zajímavého, říkala jsem si. Jenže tahle kniha má v sobě mnohem víc. O režisérské práci se nejspíš moc nedozvíte, zato o vztazích toho bude řečeno hodně. Ivan Šustil je mladý režisér, který má manželku a dvě děti, v Česku natočil už dva relativně úspěšné filmy a zdánlivě mu ke štěstí nic nechybí. Ke všemu, když se na svých pracovních cestách seznamuje s cizími ženami, s nimiž velmi rád flirtuje a nepohrdne ani postelovým románkem. Když ho ovšem jedna jeho známá, britská producentka, pozve na dovolenou Skotska, na své rozlehlé venkovské sídlo ve Skotsku, vypadá to, že se mu možná podaří z malého českého rybníčku uniknout. Žena má totiž v plánu Ivanovi produkovat film v zahraničí. Dokonce v samotném Hollywoodu. Všechno to vypadá jako splněný sen, jenže… Ivan má doma žárlivou ženu, která se bez něj nechce obejít. Ivanovi se zase začínají zapalovat lýtka a film, na který se jemu a jeho známé podařilo sehnat peníze, má už sice svůj scénář, ale ne hlavního představitele. A do toho tu máme 11. září 2001 a teroristické útoky v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Všechno se komplikuje a už nic nevypadá tak jednoduše jako na začátku. Brzy zjistíte, že role `Don Juana` a režiséra se skvěle doplňují, ale nikdy dopředu nevíte, na jak dlouho. Bohemia je více než co jiného především společenský román, o muži, který se stále hledá. Jak na poli pracovním, tak osobním. Ví, co chce, ale netuší, co všechno tomu musí obětovat. Troufám si tvrdit, že knihu přečtěte na pár zátahů. Čte se svižně, rozhodně nečekejte žádný metaforický jazyk, barvité vyprávění ani nápaditost. Tak se to vždy očekávalo od autorova otce Zdeňka Svěráka. Jazyk Jana Svěráka je strohý, vyprávění povětšinou věcné. O to by ale knihy mohla přitáhnout více čtenářů. Jít rovnou na věc je dnes v módě. Ne však pro ty, kteří si potrpí na starou dobrou (literární) klasiku. Po přečtení, možná i před ním vás napadne, jak moc je postava Ivana Šustila podobná skutečnému Janu Svěrákovi. Pokud je v něm jeho odraz alespoň ze třiceti procent, jeho manželka se s ním rozhodně nenudí. A musí mít svatou trpělivost a velkou dávku tolerance. Být režisérem znamená být bohémem. Název knihy tomu nasvědčuje. Bohemia jsou ale také Čechy. Zkrátka je to román o bohémovi v Čechách se zahraničním přesahem.... celý text

Komturova smrt 2018, Haruki Murakami

Všichni mají pravdu 2019, Paolo Sorrentino

Režisér s věhlasným jménem Paolo Sorrentino je u nás znám zejména díky filmům jako Velká nádhera či Mládí. Nyní ho ale máme možnost poznat i z jiného uměleckého úhlu. Narodil se v Neapoli roku 1970. Jeho filmy se promítají na významných evropských festivalech a také za ně sbírá prestižní ocenění. Paolo Sorrentino však není jen režisér, ale také spisovatel. Napsal už čtyři knihy. Nepodstatné záležitosti (2016), Mládí (2015), sbírku povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012)a také knihu, o které bych se ráda rozepsala víc. Všichni mají pravdu (2010).Je to jeho prvotina a také za ni získal nejvyšší italské literární ocenění Premio Strega. Než se do knihy začtete, možná bude nejlepší (ale rozhodně to není nutné, jen mé doporučení), když si pustíte Sorrentinův film Přebytečný člověk. Hlavní roli ztvárňuje stárnoucí popový zpěvák Tony Pagoda v podání Toniho Servilla. Zažívá životní krizi, protože už ho nikde nechtějí. A právě zpěvák Tony je i ústřední postavou a zároveň vypravěčem románu Všichni mají pravdu. Přestože je mu pouhých čtyřicet čtyři let, stále něco hledá a nenachází. Vykresluje Neapol osmdesátých let, kokainové večírky a také své nesčetné erotické zážitky. Vracíme se s ním i do minulosti, do dob, kdy dospíval, přišel o panictví a toužil po tom, aby byl starší. Když ho Itálie omrzí, žene se za dobrodružstvím do jižní Ameriky. Pro jednoho může být Tony Pagoda obyčejným cynikem a neznabohem, pro jiného zasvěčným snílkem a hledačem životního štěstí. Tony Pagoda bere čtenáře na italskou jízdu, na kterou zřejmě nikdy nezapomenou. Zažijete vzestupy i pády, Itálii v nejlepší i nejhorších letech, bouřlivé dny i takové, kdy se vůbec nic neděje. Zkrátka se seznámíte nedokonalým životem popové hvězdy, která našla všechno, ale nemá nic. Kniha Všichni mají pravdu by neměla chybět v žádné domácí knihovně nejen příznivců tohoto italského velikána, ale také těch, co se zajímají o film a italskou literaturu. Že nespadáte ani do jedné kategorie? Nevadí. Sorrentinův neotřelý styl vyprávění sice trochu připomíná Zářivá světla velkoměsta (až na to, že se odehrává v New Yorku) spisovatele Jaye McInereye, přesto je Sorrentino ve vyprávění metaforičtější a také `umělečtější`.Jeho filmy jsou charakteristické pro svou vizuální podobu, jednotlivé záběry jsou jako epické obrazy. Jeho knihy jsou také takovým slovním obrazem a filmy v mnohém připomínají. Buď si jeho styl, a to v případě knih i filmů, zamilujete, nebo nad ním budete kroutit hlavou. Já si ho zamilovala, přestože se mi ne všechny jeho snímky líbily. Itálie ale v současnosti nemá nikoho, kdo by ji dokázal obrazově a slovně vystihnout tak jako on. Ať už jde o budoucnost nebo minulost.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

O japonských reáliích už trochu přehled máme. Čtenáři se s nimi jistě dostatečně seznámili v dílech Harukiho Murakamiho. Nyní však přichází Anna Cima, česká autorka s touhou dostat se všemu japonskému pod kůži. Probudím se na Šibuji je knížka, od které jsem očekávala hodně. A dostalo se mi toho ještě víc. Anně Cimě je dvacet sedm let, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a odstěhovala se do Japonska, kde aktuálně studuje japonskou poválečnou literaturu. Skoro ani není třeba tohoto krátkého medailonku, protože román Probudím se na Šibuji tak trochu její život odráží. Jak moc, to si musíme domyslet, ale pár věcí má se sedmnáctiletou Janou rozhodně společných. Například lásku k Japonsku a Japoncům, vášeň pro japonskou literaturu a studium japanologie. Příběh se točí právě kolem těchto témat, ale přitom je v něm mnohem víc. Navíc má hned dvě dějové linie. Jedna se odehrává v současnosti, ta druhá vypráví o Janě zaseknuté v myšlence na Japonsko a touze tam zůstat. V sedmnácti se totiž s kamarádkou vydává do Tokia a nějakou zvláštní shodou náhod tu zůstane. Ne přímo ona, ale právě její myšlenka. A není vůbec jisté, jestli se s ní ještě někdy setká. Ke všemu se objevuje student jménem Viktor Klíma, na něhož má Jana pořádnou pifku. Jenže on jediný jí může pomoct. A to nejen s překladem povídky japonského spisovatele Kawašity, kterého obklopuje nejedno tajemství. Text je prodchnutý úryvky z děl tohoto spisovatele a nejsou o nic méně zajímavější než text samotné autorky. Právě díky těmto Kawašitovým povídkám kde kdo dostane chuť začíst se do dalších textů z japonské literatury. A možná zatouží vidět i film Sedm samurajů, pokud tak doteď neučinil. Knihy, které inspirují k přečtení dalších knih, a které v nás zůstávají ještě dlouho po přečtení, řadím mezi ty nejhodnotnější. Anna Cima píše obyčejným, hovorovým jazykem, a to já mám ráda. V textu si na nic nehraje, nesnaží se do nikoho stylizovat. Je zkrátka sama sebou a to se mi na knize líbí snad ze všeho nejvíc. Ráda bych knize něco vytkla, dělám to u všech knih, protože vždycky se něco najde. V tomto případě hledám těžko. Snad jen ten konec mi přijde až moc rychlý, příliš náhle ukončený. Ano, otevřené konce zbožňuju, ale v tomhle případě bych ho klidně oželela. Autorku by snad omlouvalo jen to, kdyby napsala pokračování. A co si z knihy odnést? Že sny, které máte, mohou na první pohled působit neškodně a krásně, ale na ten druhý? To poznáte sami, jakmile se sen stane skutečností.... celý text

Johana 2018, Pavla Horáková

Knihy o rodinných a manželských vztazích jsou v oblíbenosti na vrcholu čtenářského žebříčku. Ale jak poznat ty, které skutečně stojí za přečtení? Těžko, ale tuhle knihu vám můžu s klidným svědomím doporučit. Johana je dílem třech českých autorek Pavly Horákové, Zuzany Dostálové a Aleny Scheinostové. V textu však nenajdete jediný předěl, který by naznačoval, že knihu nenapsala jedna a táž osoba. Nevím, zdali je to dobře, nebo špatně. Každý má přeci svůj vlastní styl psaní, jak je tedy možné, že v této knize autorky nerozeznáme? Jedním jsem si ale jistá. Je to knížka, kterou si musíte přečíst. Johana a její matka. Sdílíme s nimi jejich nelehký osud po celá dlouhá léta. U Johany prožíváme smutné dětství, kdy jí umírá babička, útrpné dospívání, v němž se setkává s prvními milostnými trápeními, i dospělost, ve které její trápení pokračují a umocňují se ještě tím, že neví, kam chce svůj život směrovat. Její matka je na tom podobně. Obě totiž spojuje fakt, že štěstí na muže jako by na ně pozapomnělo. Zažíváme s nimi sedmdesátá léta na pražských Vinohradech, sedmnáctý listopad na Národní třídě, devadesátky, kdy Johana nabývá dojmu, že může všechno, i milénium, v němž obě ženy doufají, že vše se v dobré obrátí. Za těch pár desítek let se ale obě ženy razantně proměňují. A to hned několikrát. A my, čtenáři, doufáme, že všechno dobře dopadne, ale život není pohádka a happy end se většinou koná jen v amerických filmech. Nemůžu se ubránit srovnání knihy Johana například s příběhy Petry Soukupové. Její hrdinky jsou totiž také melancholické a pesimistické, tak jako Johana. Ačkoliv ta na rozdíl od postav Petry Soukupové nepřestává doufat. Věří, že bude líp. Ke všemu kniha Johana není jen jakýmsi odrazem vztahů matka-dcera, partner-partnerka, ale rovněž se z ní mnohé dozvíme i o tom, jak to tu v sedmdesátkách, osmdesátkách a následujících letech skutečně chodilo a bylo. Knihu doplňují černobílé ilustrace, které vystihují ženu, při jejích oblíbených činnostech. Dle mého názoru se ke knize a jejímu příběhu příliš nehodí, ale budiž, rozhodně jim nelze upřít zajímavost. Samotnému textu nemohu vytknout ani to nejmenší. Vyprávění má tu správnou dramatičnost, ale nijak přehnanou. Úryvky z Johaniných oblíbených písní zas prohlubují melancholického ducha celé knihy a vzbuzují v nás vzpomínky na doby dávno i nedávno minulé. Nenudila jsem se, naopak jsem knihu přečetla téměř ráz naráz. Možná i proto, že mi čímsi připomněla mou oblíbenou Soukupovou. I když bez jejího pověstného sarkasmu a ironie.... celý text

Naposledy se ohlédni 2018, Janelle Brown

Jsou thrillery, které přečtete, a za půl roku vůbec netušíte, o čem byly. A pak jsou takové, jejichž zápletku si už nikdy z hlavy nevymažete. Přestože v tomto případě jde o zdánlivě tuctový thriller, něco mě láká přečíst si ho znovu. A to nikdy nedělám. Ne u tohoto žánru. Proč bych měla číst dvakrát něco, u čeho už vím, jak to dopadne? Oběť, pokud přežila, se z traumatu vzpamatovala, vrah je chycen, popřípadě zabit, a všechno zlo ze světa vymizelo (aspoň dočasně). Proč se k tomu vracet? Protože některé lidské činy zkrátka nechápete a snažíte se pro ně najít přijatelná ospravedlnění či aspoň vysvětlení. Naposledy se ohlédni spisovatelky Janelle Brow vypráví o jedné zdánlivě všední americké rodině. A možná by taková byla i dál, kdyby jednoho dne nezmizela manželka a matka v jedné osobě Billie Flanaganová, žena, která byla pro všechny srdcem i hlavou celé rodiny. Dlouho se mělo za to, že nešťastnou náhodou zemřela při jedné ze svých osamělých turistických výprav. Že jí podklouzla noha a spadla někam, kde jí nikdo nemohl vidět ani slyšet. Jenže tu něco nesedí. Když dospívající Olive začne svou matku vídat i v běžném životě, třeba ve škole, všichni si myslí, že se zbláznila. Nejvíc v šoku je její otec, který na paranormální jevy rozhodně nevěří. Zato jedna z Oliviiných kamarádek ano, a tak jí začne ve snaze najít svou matku podporovat. Pomalu, ale jistě se začínají objevovat věci, které spíš poukazují na to, že všechno v jejich životech bylo doposud jenom jedna velká lež, a kým vlastně Billie Flanaganová, jež jednoho dne zmizí, ve skutečnosti byla. Je to thriller, který dokáže vtáhnout. Možná ne hned po prvních pár stránkách, ale po pár desítkách rozhodně. Drží vás v napětí a očekávání, nechá vás tápat a do poslední chvíle doufat, že všechno dobře dopadne. To je také úkolem všech příběhů tohoto žánru. Když se to nepodaří, není to dobrý thriller. Pravdou ovšem je, že tato kniha jazykově ani stylisticky nijak nevyniká. Je psaná hodně jednoduchým jazykem, navíc zkraje knihy mi přišlo, že nejsou věty stylisticky správně poskládané. Teprve když jsem se ponořila do děje, přestala jsem její nedostatky vnímat. Že má však o zajímavou zápletku, to knize upřít nelze, a ta je také důvodem k tomu, proč si thriller možná někdy v budoucnu přečtu znovu. Zmizení ženy se ale v thrillerech neobjevuje poprvé. Snad největší ohlas na podobné téma sklidila kniha Zmizelá, která byla i zfilmována a v hlavních rolích si zahráli Ben Affleck a Rosamund Pike. Pokud jste knihu Zmizelá četli a nebyli jste z ní příliš nadšení, po téhle snad ani nesahejte. Sice nemá úplně stejnou zápletku, ovšem jisté náznaky podobnosti tu určitě jsou. Ale víte co… možná si knihu přeci jenom přečtěte. Sice Zmizelá je celosvětově mnohem úspěšnější, ale to neznamená, že by podobné knihy nestály za pozornost. Navíc si myslím, že kdyby někdo zfilmoval knihu Naposledy se ohlédni, možná by dosáhla podobného úspěchu jako Zmizelá. Ačkoliv postavy ve Zmizelé mají zajímavějších psychologický vývoj, zápletka je dle mého silnější v této knize. Když zmizí manželka, je to politováníhodné, ale když zmizí matka dospívající patnáctileté dcery, která je svou matkou posedlá, jde skutečně o hodně.... celý text

Jan Werich za oponou 2018, Jiří Janoušek

Jestli o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi víte jenom to, že byli umělci a vystupovali v Osvobozeném divadle, pak se styďte. Anebo ne. Možná i ti, co si myslí, že vědí víc, nevědí skoro nic. Tahle kniha vás přesvědčí o tom, jakou komplikovanou osobností Jan Werich ve skutečnosti byl. Jan Werich za oponou je v první řadě Werichova biografie. V té druhé však i biografie Osvobozeného divadla a také trochu Voskovcova. Kniha mapuje život Jana Wericha od jeho samého počátku, ne však příliš zevrubně, autorovi jde spíše o to zachytit události, které Wericha formovaly. Pravdou je, že chtěl-li by někdo dopodrobna sepsat celý Werichův život, potřeboval by čtyř set stránkových knih mnohem víc. Přesto i tak můžeme Jana Wericha poznat pomocí fotografií, rozhovorů, které s ním dělal autor knihy Jiří Janoušek, Voskovcových vlastních slov i útržků rozhovorů s těmi, kdo se s Werichem znali. Dozvídáme se o divadelní i filmové činnosti V+W, o životě v exilu i o tom, co bylo po něm. O soukromí i pracovním životě. Právě rozhovory s Janem Werichem však knize dodávají tu správnou werichovskou atmosféru. Mísí se v nich radost, smutek, stesk, ale také hrdost. Z rozhovorů čtenář zjišťuje, že Werich nebyl jen komik, občas morous, náruživý rybář nebo režisér, ale především obyčejný člověk se slabostí pro pivo a uherák, jenž však ani vínem a kremrolí nepohrdl. S Werichovým životem, stejně jako s Osvobozeným divadlem samozřejmě souvisí nejen Jiří Voskovec, ale i Jaroslav Ježek nebo nejlepší Werichův přítel Jiří Trnka. I o nich se v knížce vypráví a ne v malém. Čím déle rozhovory s Werichem čteme, tím hlouběji se do jeho nitra dostáváme. Buď si ho zamilujete, anebo ve vás zanechá rozporuplné pocity. Na všechno měl odpověď, občas dosti svéráznou. Například když hovořil o přátelství a lidech, říkával, že uznává jen ty nejlepší z nejlepších, lidi, kteří něco umí a něco velkého dokázali. A ti se také mohli stát jeho přáteli. Ostatní pro něj byli těmi, kterých si nemohl vážit. Pokud o Werichovi skoro nic nevíte a chcete si udělat představu o jeho práci a osobě, v současné době lepší knihu nenajdete. Tři sta fotografií z rodinného archivu je dominantou celé knihy. Útržky dopisů a jiných textů, tvořené nejen vzpomínkami Jiřího Voskovce, nám zase umožňují podívat se na Wericha z pohledu, který by chtěl možná před veřejností raději skrýt. Přesto patří mezi osobnosti, jejichž myšlenky a úvahy bychom měli znát všichni. Jsou moudré a i přes uplynulý čas stále nadmíru pravdivé. Menší výhrady mám však ke grafickému zpracování knihy. Obálka je úžasná a každého hned zaujme. Fotografie s popiskami a vloženými texty jsou také zapracovány s citem a smyslem pro estetiku. Ovšem textová část, tedy rozhovory mezi Jiřím Janouškem a Janem Werichem, je podle mého příliš `slabikářová`. Text je na můj vkus vytištěn o něco většími písmeny, než je nutné, a ještě k tomu je ztučněný. Jinak je kniha vzhledově velmi pěkná. A obsahově přínosná. Pro každého. I když vám divadlo, film ani čeští národní umělci nic neříkají.... celý text

Zářivá světla velkoměsta 1994, Jay McInerney

Jedna z mála knih, která se mi dostala do ruky úplnou náhodou. Neznala jsem spisovatele ani název knihy mi vůbec nic neříkal. Po deseti stránkách jsem se našla. Není tohle něco jako Trainspotting? Neubránila jsem se tomu. Čím hlouběji jsem se do knihy Jaye McInerneyho nořila, tím víc mi připadalo, že čtu Welshovo dílo Trainspotting, akorát na americkém kontinentě. Osmdesátá léta nebyla důležitá jen pro nás, ale i pro Američany. O Woodstocku už nikdo nemluvil, zapomínalo se i na květinové děti, žádné protesty se už nekonaly a lidé začali ztrácet všechny ideály. Lidská práva, rasismus, sociální nerovnost… už nic z toho pro ně nemělo takovou váhu jako před nimi se otvírající nový svět, kterého chtěli být všichni součástí. Za každou cenu. Bez peněz, postavení, kontaktů i bez práce. Najednou se všichni chtěli obklopovat luxusem a být slavní. Chtěli vydělávat co nejvíc peněz za co nejmíň dřiny a utratit je za zbytečnosti, alkohol a drogy. Hlavní hrdina knihy Zářivá světla velkoměsta je redaktorem prestižního newyorského časopisu. Bohužel ale nepíše, jen kontroluje fakta a zdroje v článcích jiných. Vždycky chtěl psát beletrii, doufal, že tenhle post mu v tom pomůže. Měl všechno. Slušnou práci, nádhernou manželku, peněz víc než dost a byl oblíbený. Když od něj však žena odejde do vysokého světa, mezi smetánku, začne to s ním jít od desíti k pěti. Pije, pohybuje se v pochybné společnosti, stíhá ho jeden průšvih za druhým, fláká práci a ke všemu se nerýsují žádné vyhlídky na lepší budoucnost. Přesto se začíná něco dít. Proměňuje se společnost a s ní i hlavní postava. A čtenáři všechno prožívají s ní. Hlavně díky netradičnímu vyprávěcímu stylu. Autor totiž vypráví příběh v tzv. du-formě, tedy v druhé osobě jednotného čísla. Odjakživa jsi chtěl být spisovatelem. Místo v redakci jsi považoval jen za první krok na cestě k literární slávě. Kdysi jsi psával takové krátké věci, které podle tebe byly daleko lepší než to, co ve tvém časopise vychází každý týden. (str. 51) Srovnávat Jaye McInerneyho s Irwinem Welshem nelze. Ale já si to přesto při čtení knihy tak trochu dovolila. Respektive moje hlava si to rozhodla sama. Hlavní hrdina však má něco společného i s nejslavnější americkou generací – s beatníky. I on žije bohémským životem, i přestože se netoulá po USA a také se pohybuje na hraně alkoholismus a drogové závislosti. McInerney čerpá ze svého života a popisuje generaci, která se teprve rodí a která bude mít v Americe své místo i v novém tisíciletí. Autor totiž vypráví o sobě. I on byl redaktorem v prestižním americkém týdeníku, i on poznal, jaké to je stát v záři reflektorů a co všechno lze zažít ve světě kokainu a dalších drog. Není to autobiografie, ale rozhodně lze knihu považovat za určitou formu svědectví o zrodu nové americké generace, která chce poznat všechna zářivá světla, která New York nabízí.... celý text

Pražské vize 2018, Klára Brůhová

O architektonické podobě Prahy máme představu snad všichni. I když v ní nebydlíme a navštěvujeme ji jen sporadicky. Víme, že je `stověžatá`, moderní architektura se tu prolíná s tou klasickou, dokážeme si v hlavě vybavit, jak vypadá Staroměstské náměstí a jak náměstí Republiky. Málokdo si ale uvědomuje, že skoro celá Praha dnes mohla vypadat úplně jinak. Pražské vize Kláry Brůhové jsou knižní podobou její úspěšné doktorské disertační práce Praha nepostavená. Text, v němž představuje známé i méně známé architekty a jejich smělé plány, nadchne nejen odborníky z řad architektů, ale i širokou veřejnost. Autorka podrobně popisuje, jak architektonické plány vznikaly, kam až v soutěžích postoupily i proč byly zamítnuty. Kniha je rozdělená na šest částí – Staré a Nové Město pražské, Pravobřežní nábřeží, Vyšehrad, Petřín, Malá Strana a Letná. Každé části věnuje Brůhová stejnou pozornost. Díky tomu zjišťujeme, že na Petříně dnes mohla stát otáčivá kavárenská restaurace Panorama nebo monumentální letní divadlo shlížející na Hradčany. Že se nad Čechovým mostem mohla tyčit rozlehlá galerie českého umění či že Staroměstské náměstí dnes mohlo být od slavné Pařížské ulice odděleno vysokou zdí. Textová část knihy je také bohatě doplněna o část obrazovou. Ilustrace slouží k tomu, aby si čtenář dokázal představit, co tehdejší architekti zamýšleli, nad jakou podobou dané části Prahy přemýšleli. Kdo Prahu nezná skutečně dobře, mohl by se v textu občas ztrácet. Podle ilustrací už si ale snad každý dokáže představit, o jaké místo jde, jakou podobu nabízí dnes, oproti té, které nám před mnohými lety nabízeli architekti. V knize najdeme také barevné ilustrace od Jana Šrámka a Veroniky Vlkové. Ti dostali na starost barevně a hlavně tematicky rozlišit jednotlivé kapitoly. Jejich výsledek rozhodně stojí za to. Jak již bylo zmíněno výše, Pražské vize jsou knižní podobou dizertační práce a proto je psána odborným, akademickým stylem, který však knize nijak neškodí. Ba naopak. Přidává jí na kvalitě. Ani naprostý laik se ale lekat nemusí. Je psána srozumitelným a živým stylem, který nikoho nenechá na pochybách, že je Klára Brůhová, jakožto publikující historička architektury a architektka, ve svém oboru skutečným odborníkem.... celý text

Nebezpečné známosti 2006, Pierre Choderlos de Laclos

Milostné vztahy jsou oblíbeným námětem knih už od nepaměti. Při čtení romantických příběhů z pera Jane Austen naše srdce zaplesá. Občas si popláčeme, občas se potutelně usmějeme. Ale v případě příběhu Choderlose De Laclose nám bude fyzicky špatně. Ze zvráceností, kterých jsou lidé schopni dopustit se na druhých. Jméno tohoto spisovatele vám možná nic neříká, ale co název knihy Nebezpečné známosti? Jistě na světě zůstává jen málo lidí, kteří neviděli aspoň jednu její filmovou verzi, ať už tu z roku 1959 v hlavních rolích s Jeanne Moreau a Gérardem Philipem nebo třeba verzi z roku 1999 se Sarah Michelle Gellar, Reese Witherspoon a Ryanem Phillipem. Filmových Nebezpečných známostí je mnohem víc, ale knižní předloha jen jedna jediná. Hlavní dějová linka se točí kolem vztahu dvou rozmazlených a nadmíru arogantních libertinských šlechticů Markýzy de Merteuil a vikomta Valmonta. Oba svou největší zálibu spatřují v tom, když si mohou zahrávat se životy a city druhých. Za oběť si neváhají vzít kohokoliv. Zbožnou ženu, pro kterou je víra to nejdůležitější na světě, a každé selhání je pro ni hřích, který Bůh nepromíjí, a za nějž si zasluhuje náležitý trest. Neštítí si zahrávat s rytířem, který by pro svou první lásku udělal všechno na světě, nebo s dívenkou, která teprve poznává, jak to ve společnosti chodí a její naivita by mohla hory přenášet. Neostýchají se vůbec ničeho a nejšťastnější jsou ve chvíli, kdy vidí druhé trpět. Hra, kterou však rozehráli nyní, je mnohem nebezpečnější než všechny předchozí. Mají v ní za úkol zdiskreditovat a zničit hned několik osob najednou. Ovšem ani markýza ani vikomt ještě netuší, jak zbytečné je tuto hru hrát. Hru, která od samého začátku spěje k tragickému konci. Knihu tvoří korespondence mezi několika postavami. Některé dopisy rovněž obsahují poznámky, které do dopisů vkládá nezúčastněná osoba pro lepší pochopení celé situace. Nebezpečné známosti se čtou samy. Dopisy vás dohánějí k šílenství. Hlavní postavy můžete nenávidět nebo jim fandit, rozhodně vám ale nezůstanou lhostejné. Na čtyři sta padesáti čtyřech stranách se vám dostane několika nervy drásajících milostných příběhů, stanete se svědky bezpočtu situací, které, ač se odehrály v osmnáctém století, i dnešnímu čtenáři umožňují naplno se do nich vžít a pocítit to samé, co cítí i postavy v příběhu. Některé dopisy jsou zvrácené, jiné plné lásky a něhy, z dalších je cítit obrovská bolest a trápení. A i přesto, že hrdinové knihy žili více než dvě stě let před námi, jejich povahy se odráží i v dnešním světě. Lidé jsou totiž pořád stejní. Závistiví, zlí a nepřejícní, naivní, dobrosrdeční i milující. To, co možná běžný čtenář nestihne prožít za jeden život, stihne přečíst alespoň v této knize.... celý text

Einstein: jeho život a vesmír 2010, Walter Isaacson

Co všechno víme o Albertu Einstenovi? Že to byl vědec? Že je autorem teorie relativity? Že se narodil v Německu a stal se držitelem Nobelovy ceny za fyziku? Ale jaký byl ve skutečnosti člověk a proč ženy po jeho boku trpěly? To vše se dozvíte v nejnovější a nejrozsáhlejší biografii, která u nás o tomto teoretickém vědci vyšla. Walter Isaacson, autor knihy Einstein Jeho život a vesmír, dokázal o životě nejvýznamnějšího vědce 20. století nashromáždit tolik informací jako nikdo před ním. A že už knih o Einsteinovi bylo sepsáno vážně hodně. Život v celé jeho šíři se mu podařilo zachytit hlavně díky tomu, že nevlastní dcera Alberta Einsteina ve své poslední vůli souhlasila s tím, že všechny nashromážděné dokumenty z vědcova života, které měla v opatrování Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, postoupí jeho první a druhé ženě. Isaacsonovi se tak podařilo zachytit nejen celou jeho kariéru, ale i osobní život, který často provázely i situace, na které jistě sám Einstein nebyl nijak zvlášť pyšný. Jako vědec žil velmi osamělým životem, jako člověk se ale obklopoval ženami. Nejraději trávil čas zavřený u sebe v pracovně, popřípadě dlouhými rozhovory se svými spolupracovníky a asistenty. Neustále musel zkoumat, řešit a nalézat. Nic ho nenaplňovalo tolik jako práce, které obětoval celý život. Snad jen hudba v jeho životě tvořila výjimku. Věřil, že hudba a fyzika mají mnohé společné. Rád se proto věnoval hře na housle. Hudba ho uklidňovala i inspirovala, bral ji jako součást svého života a tak ani bez ní nedokázal dost dobře fungovat. Vztah, který si vypěstoval k fyzice a hudbě, byl v jeho případě možná i silnější než vztah k lidem. Pohlédneme-li totiž na Einsteina z druhé strany, té osobní, měl během svého života pletky s mnoha ženami, které si ale nikdy příliš k tělu nepřipustil. Nechtěl, aby se kvůli nim musel omezovat nebo jim snad věnovat čas, který může spíše věnovat bádání. Přesto se dvě z nich rozhodl pojmout za manželky. Leč ani jedné nikdy neposkytl tolik lásky, kolik by si zasloužily. První manželka, Srbka Mileva Marićová, mu porodila hned dva syny. Jejich manželství ale nikdy, a to ani zpočátku, neplynulo příliš hladce. On dokázal mluvit jen o své práci, ona o své lásce k němu. Ačkoliv i Mileva našla zalíbení v matematice a fyzice, nikdy si příliš nerozuměli a Einstein tak stále vyhledával společnost jiných žen. Až nakonec našel spřízněnou duši ve své sestřenici Else. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Avšak pro Einsteina měla mnohem více pochopení než Mileva a proto spolu zřejmě zůstali až do jejích posledních dnů. I když na svého manžela vždycky žárlila, jeho další románky tolerovala a byla mu vždy oporou. Mnohdy i ve chvílích, kdy si to sám Albert příliš nezasluhoval. Einsteinův osobní život ovšem ovlivnily a doživotně poznamenaly i jiné skutečnosti, především historické a politické. Vědec byl zapřisáhlým pacifistou, avšak když vypukla druhá světová válka, věděl, že beze zbraní se bojovat nedá. A že musí ze své rodné země navždycky utéct. Byl židovského původu a pro nacisty nebezpečný živel. Ovšem ani v Americe, kde zažádal o druhé občanství, ho nenechávali na pokoji. FBI si o něm vedla podrobné záznamy. Einsteinův život byl plný vzestupů i pádů. A o všech se dozvíte právě v této knize. Tvrdit, že se kniha, jež má přes šest set stran, a která samozřejmě není jen o vědcově soukromém životě, ale také o jeho vědeckém bádání a objevech, čte sama, by bylo neuvážené. Pokud nejste zapálení do fyziky a měli jste z toho předmětu na základní škole něco horšího než chvalitebnou, mnoho stran možná budete muset číst znovu, abyste pochopili, na čem pracoval a k jakým došel výsledkům. Avšak Isaacson střídá soukromý a pracovní život, cituje úryvky z korespondence a také doplňuje text o fotografie ze soukromého archivu rodiny Einsteinů, a tak z této biografie udělal vskutku poutavé čtení. Je to kniha, která vám může hodně dát. Nejen informace, o kterých jste dosud neměli ani tušení, ale také vám dává představu, v jakém historickém a politickém prostředí Einstein žil, a zároveň ukazuje, že i tak významná osobnost byla jen obyčejným člověkem. Se všemi vrtochy, mylnými rozhodnutími i špatnými vlastnostmi.... celý text