Desmond04
přečtené 35
Jurský park
2015,
Michael Crichton
Filmová verze patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec, tak jsem si řekl, že je na čase se seznámit s její neméně známou knižní předlohou. Pro mé překvapivé zjištění, je mezi oběma verzemi mnoho rozdílů. Hlavní zápletka je samozřejmě stejná, nicméně premisy a cesty k závěru se poměrně diametrálně odlišují. Ale to rozhodně není ničemu na škodu. Jedním z největších rozdílů je fakt, že Crichtonův Jurský park je neskonale brutálnější než ten filmový. Popisování scén útoku ještěrů na novorozeněte mi ještě teď dodává mrazivý pocit v zádech. A podobný pocit, jsem měl po dobu čtení knihy několikrát. Čtenář zkrátka má dobrý důvod se o obávat o zdraví postav. Jurský Park se čte náramně a názory některých čtenářů, že to je průměrná kniha a že filmovému zpracování nesahá ani po kotníky, rozhodně nesdílím. Je to skvělé putování nejen s dinosaury, ale i s lidskou domýšlivosti a sebestředností, která místo tučných zisků vede akorát k velké katastrofě...."život si zkrátka vždycky najde cestu"... celý text
O původu nerovnosti mezi lidmi
1949,
Jean-Jacques Rousseau
Dílo O původu nerovnosti mezi lidmi je rozděleno na dvě části. První část se zaobírá popisováním onoho přírodního stavu, respektive jeho vzýváním. Člověk je často porovnávám se zvířaty, nejen jeho chováníM ale i tělesnými dispozicemi. Dozvídáme se, že člověk v přirozeném stavu, měl ke zvířeti blíže než by se na první pohled mohlo zdát. A Rousseau je toho názoru, že by bylo nejlepší pro dobro člověka, kdyby v tomto přirozeném stavu zůstal. Zdá se to, jako dosti radikální myšlenka, nicméně když se člověk nad jeho argumenty zamyslí, na jednu stranu se s tím dá souhlasit. Člověk v přirozeném stavu se zajímal jen o přítomnost, záleželo mu jen na tom, přežít a zajistit si potravu - to ho činilo nejšťastnějším. Rousseau předkládá více a více argumentů pro svojí tezi. Tato část knihy se jevila na filosofické dílo jako velmi srozumitelná a četla se příjemně. V druhé části si bere na paškál situaci, kdy přirozený stav nahradilo státní zřízení a popisuje jeho špatnosti. Rousseau vlastně popisuje celou cestu od divocha až do civilizovaného člověka. Tato část už se čte především ke konci poněkud hůře a ani opakovatelné čtení pro pochopení myšlenky často nepomůže. Co je ale neoddiskutovatelné je fakt, že Rousseau si prostřednictvím tohoto díla bere na paškál společnost a onoho civilizovaného člověka a staví si základy pro představení jeho tématu, kterým není nic jiného než Společenský smlouva, což je jinak řečeno návod na to, jak zřídit ideální stát. "Lesy se proměnili v pole, které zavlažoval lidský pot, a na kterých klíčí otroctví a bída, úměrně s úrodou"... celý text
Zločin a trest
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Na čtení rozhodně nelehká knížka. 19. století je ve stylu psaní velmi znát a ruské prostředí tehdejší doby na srozumitelností, pro neznalé, také nepřidává. To ovšem neznamená, že je to slabý román - ba naopak. V Zločinu a Trestu a především v samotném Raskolnikovi se velmi projevuje osobnost Dostojevskiho, který dost možná prožíval podobné emoční výkyvy jako hlavní postava díla. A právě tyto emoční výkyvy jsou tím oč vlastně v celé knize jde. Někdy mě přišly už otravné a někdy zase až překvapivě zajímavé, ale ruku v ruce jich na můj kus bylo přespříliš. Ono se těžko hodnotí dílo, které svojí slávu sbíralo 150 let zpátky a dnes už literatura holt vypadá jinak. I tak si ale myslím, že když se celou dobu graduje atmosféra okolo "Zločinu" a očekáváného "Trestu", mohlo by být rozuzlení poněkud fantasknější. Ale jak už jsem vlastně poznamenal, hlavní motivem knihy nebyl Zločin ani Trest ale emoční výkyvy a boj s vlastním démonem v těle Raskolnikovském. Za zmínku určitě stojí ještě vedlejší postavy, kterých tam nebylo pomálu. Některé byli vyvedenější (Razumichin, Marmeladov) a některé zase méně vyvedené (Sofja Semjonovna, Katěrina Ivanovna). To nejhorší ovšem bylo, že se občas strašně pletly. Za to mohli především ruská jména a Dostojevského rozhodnutí, že jednou postavy nazve křestními jmény, poté příjmeními, někdy zase přezdívkami a "aby se to nepletlo" tak to na konci stránky zakončí celými jmény s přidáním jména matky za svobodna. Přes to všechno...stále je to naprosto stěžejní dílo v historii světové literatury. A ve všech, kteří se rozhodnou si jí přečíst, něco zanechá.... celý text
Poslední přání
1999,
Andrzej Sapkowski
Ke knize jsem se dostal prostřednictvím herní série, která mne skutečně uhranula. Poslední přání ve mě bohužel tolik nadšení nevyvolalo a musel jsem se k němu po pauzách dvakrát vracet. Později jsem se do knihy už začetl a příběhy mi přišly zajímavé, ale stoprocentní zážitek jsem z toho neměl. Pravděpodobně za to mohl i formát knihy, která je vedena spíše jako sborník povídek, což mě moc nevyhovuje a raději mám ucelený příběh, na který se navazuje. To rozhodně neznamená, že patří knižní zaklínač, podle mého, do braku. Naopak. Jen jsem se s ním už setkal prostřednictvím videoher a jeho svět plný slovanských příšer a atmosféry už znám a prvotní uhranutí mam už za sebou. Poslední přání mě tedy ničím nepřekvapilo, nicméně doufám, že v sérii budu pokračovat a dostanou ještě nějakou nadhodnotu.... celý text
Kmotr
2003,
Mario Puzo
Veledílo..bezpochyby nejlepší kniha, jakou jsem kdy četl. Což na druhou stranu není tak překvapivé, protože zas tolik jsem toho nepřelouskal. Na druhou stranu opravdu bych nečekal, že se mi stane, že se budu u čtení klepat takovým způsobem jako u Kmotra. Kniha mě zkrátka pohltila...a to doslova. Svým způsobem tomu mohl přispět i fakt, že jsem si četbu nechal na dobu, kdy jsem byl na studentském pobytu na Sicílii, takže ta atmosféra na mě dýchala opravdu ze všech stran. Ale pojďme se vrátit zpět k dílu. Mario Puzo vystihnul auru Mafie fantasticky, člověk mu opravdu věří, že takhle nějak to vypadalo. V knize se objevovalo poměrně velké množství postav a člověk si tak párkrát musel přelistovat nazpátek, aby zjistil, kdo zrovna Alberto Neri nebo Rocco Lampone je. To ale není výtka, v takovémto eposu člověk přeci jen čeká, že se ke slovu dostane širší záběr lidí. Na druhou stranu některé "side-line" mě přišly až přehnaně doslovné a občas mě nudily (Johny Fontaine). Ale to je jen opravdu malá vada na kráse. Škoda, že se Puzo už ke Corleonovic rodině nevrátil, mohlo ty být pokračování fantaskního příběhu. Ale tak dočkali jsme se toho, alespoň na filmovém plátně.... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
K Metru 2033 jsem se dostal skrze stejnojmennou počítačovou hru, která z knihy vychází. A právě takto jsem k ní v prvních pár desítkách stran přistupoval, jako na příběh, který rozšiřuje mé videoherní putování (btw. které jsem ještě nedokončil). Knižní Metro 2033 je ale samozřejmě něco daleko víc. Dmitry Glukhovsky nestvořil jen lecjaký příběh ale přímo organismus, který proudí celým moskevským metrem. Metrem, kterému byl vdechnut život a to doslova. Už je to sice déle, co jsem dílo dočetl a v hlavě nebudu mít takové podrobnosti, jako těsně po dočtení, ale i tak mohu říci, že mladý Glukhovsky nezklamal. Propracovanost postav není geniální, vlastně pořádně se seznámíme jenom s hlavním hrdinou Arťomem, ale to hlavní díky čemu dílo boduje nejsou postavy, ale atmosféra. Trýznivá, hustá a temná atmosféra, která je přítomná na každé straně. Příběh dost často mění prostředí, teda prostředí...pozičně zůstává až na jisté výjimky v metru, měl jsem na mysli spíše prostředí ideologické. Arťom se dostane mezi post-apokalyptické komunisty, nacisty nebo třeba jehovisty a každá takováhle skupiny nabízí čtenářovi trošku něco jiného. Zkrátka a dobře Arťomovo putování ze stanice do stanice působí dobře, baví... ale na pět hvězd to přeci jen nebude. Přišlo mi, že místy byl příběh až zbytečně překombinován, kdy se nám toho autor snažil říci až příliš moc, což bylo nakonec kontraproduktivní. Negativně hodnotím i ukončení, které mě přišlo chaotické a abych pravdu řekl, tak jsem ho moc nepochopil. Ale to může být vinou mého malého krysího mozečku. Doufám tedy, že se ke knize dostanu ještě jednou, přinejmenším alespoň k jejímu konci.... celý text
Hvězdy NHL 2004
2003,
kolektiv autorů
Jedna z mých prvních knih, kterou jsem přečetl opravdu celou. Ano není to kniha, jako spíše ročenka, ale i tak, a možná právě proto, jsem se k ní v průběhu několika let vracel. A i dnes je příjemné, se vrátit 12 let do minulosti a připomenout si, kdo vlastně vládnul světovým kluzištím před Crosbym, Ovečkinem, Tavaresem nebo Stamkosem. Tato ročenka bude mít v mém srdci navždy místo, jelikož se stala jedním z mých prvních průvodců vědění ve sportovním a v tomhle případě hokejovém světě.... celý text
