dmatej
přečtené 20
Slovník cizích slov
1983,
Lumír Klimeš
V době, kdy ještě nebyla Wikipedie, úžasná kniha - člověk ji otevřel na náhodné stránce a dozvídal se hromadu věcí o světě a jeho historii.
Krajina jako antropologická čítanka
2016,
kolektiv autorů
Knížku jsem koupil po náhodném prolistování v knihkupectví a nelituji. Každý turista se dívá kolem sebe, krátce se zamyslí nad krajinou, ale tahle kniha jde o hodně dál. Každý se asi zamyslel nad tím, jak dlouho tu asi je ta cesta, po které zrovna jde, ale jen málokdo přemýšlí nad tím, jak asi fungoval dovoz ze stokilometrových vzdáleností před vznikem automobilismu a železnice. Jak fungovalo hospodářství na úrovni státu, kde lidé skladovali zemědělské produkty, jak je zpracovávaly a proč bylo efektivní to či ono. Jak a proč vznikala městská centra, panelová sídliště, aleje podél cest, zemědělská družstva, jak to všechno ovlivnily politické a technologické zvraty. Nakonec člověk přestane pohrdat různými obdobími naší historie, protože prostě pochopí, proč tehdy lidé dělali to či ono. A za to díky. Protože teď je na řadě zamyslet se nad všemi důsledky toho, co děláme dnes, bez přílišných emocí, ale o to víc s rozumem.... celý text
Solaris
1994,
Stanisław Lem
Čekal jsem nějaké výrazné odlišnosti od Tarkovského filmu, ale nenašel jsem je, spíš jen drobnosti. Kniha i film na mě působí stejně, stejnou tíží a chápáním i nechápáním lhostejnosti vědců, kteří jsou zároveň živými lidmi, křečovitě se snažícími udržet se při smyslech. I vědci milují, touží, litují, vzpomínají a sní, hrají si, ví dobře, co je romantika, oproti běžné představě lidí zdaleka ne vždy jde o bezcitné technokraty. Jenže zatímco technokrati s Oceánem nedokáží komunikovat vůbec, pro romantiky je komunikace trýznivá a zoufalá, protože se jim zhmotňují bytosti z jejich dávných vzpomínek, které pokládali za ztracené. Vzpomínky, které jsou někde hluboko vzadu, ale které nikdy nikdo nevymaže - a zdálo by se, že ani nevrátí, jenže ... co teď? Odpověď mi Lem ani Tarkovský nedal. Dali mi spoustu otázek, které mě nutí přemýšlet.... celý text
My
1989,
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Po Huxleyho Konci civilizace vydal jsem se dále ... a dostal jsem se dále. Překvapivé je povědomí spisovatelovo o matematice i fyzice a objevech tehdejší doby spíše teoretických. Co je zde velmi působivě podáno, jsou důsledky výchovy systému, generace po generaci. Lidé jsou mozky, rukama i nohama systému a vždy byli, utváří ho, zdokonalují ho, akceptují ho, včetně důsledků (laskavá demonstrativní poprava). Podobně jako u Huxleyho nevěra neexistuje, ale žena si může přepsat muže na sebe. Na sex je ale třeba obdržet lístek. Fantazie je léčitelná nemoc. Svoboda je zločin, zaostalý chaos, divoši. Všichni to tak chápou. Svou nemoc nahlásí. Blízkého udají ("pro dobro všech"). Nikdo se za to nezlobí, všichni to chápou. Chystají se laskavě poučovat obyvatelstvo jiných planet o dokonalém systému. A čím déle čtete, chápete to. Dokážete si to představit. A když dojdete na závěr knihy, dostanete ten nejkrutější zásah. Nevíte, kde přesně se stala chyba. Nevíte, jestli je to tak logicky špatně nebo dobře, ale velmi dobře to cítíte. Cítíte tu hrůzu ...... celý text
Konec civilizace
2011,
Aldous Huxley
Tahle knížka je při své kratičké délce neobyčejně bohatá. A nedává žádné "rozhřešení", neříká, kde je dobro a kde zlo, jen nabízí dvě možná uspořádání světa, která se vzájemně vylučují a netolerují. Neodbytně z ní člověk ale získá pocit, že jsme někde na půli cesty, přičemž je ale vyloučeno, abychom se do té úrovně dostali, ledaže ... a na to se snad i bojím pomyslet.... celý text
