Dyaebl
přečtené 638
Zpěvy Maldororovy – Poesie – Dopisy
2013,
Comte de Lautréamont
„Číst Maldorora je závrať.“ Takto se vyjádřil ve své jedné studii Maurice Blanchot a já nemůžu než souhlasit. Má osobní zkušenost s tímto dílem je zlehka zvláštní. Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nebudu takový poetický barbar a vrhnu se na nějakou kvalitní poezii a vize ovládající mé myšlenky mi našeptávaly jedno jméno. Světe (databáze) div se, Comte de Lautréamont nebylo ono jméno. Rilke mi vyvstával v hlavě, ale o tom někdy jindy. Shodou náhod jsem měl zrovna doma knihu od již zmíněného Blanchota na téma Sada a Lautréamonta, a tak jsem se najednou ocitl v knihovně s výtiskem Zpěvů obohacených o Poesii a Dopisy jistého Isidora Luciena Ducasse (pravé jméno autora Maldorora) a ukázalo se, že Blanchot měl pravdu. „Číst Maldorora je závrať.“ K dílu jako takovému se nehodlám nijak moc vyjadřovat. Ostatně pokud bych se o to pokusil, tvořil bych tu novou esej. Zde je však na místě alespoň doporučit vydání od Academie, které kromě Zpěvů obsahuje i zbylé texty Ducasse. Poesie, která technicky vzato neguje celé Zpěvy Maldororovy, je součástí tohoto vydání, které obsahuje i podrobnou studii od Bruna Solaříka na téma Lautréamont/Ducasse a výborně poukazuje na dichotomii dvou takto odlišných děl stvořených mladým buřičským autorem. Toto vydání nemohu než doporučit. Jednoduše řečeno: Ducassova Poezie popírá Lautréamotovy Zpěvy. Alespoň na první pohled. Proč jsem se nevyjádřil vůbec k dílu jako takovému, ptáte se? Inu odpověď jsem již naznačil výše. Samozřejmě bych zde mohl napsat, že Zpěvy jsou rozděleny do šesti zpěvů a do hromady strof. Mohl bych zde napsat, že Maldoror je nejspíše personifikace čirého zla, která na sebe bere různé podoby a že v celých Zpěvech se vyskytuje v různých fyzických podobách, aby mohla kopulovat s malou vší a u toho oslavovat zlo způsobované těmito vlasovými potvůrkami a aby následně mohla praktikovat sexuální styk s žraločí samicí. Nabízí se však otázka: k čemu by vám to, drazí čtenáři, bylo? A co vám já mohu odpovědět? Prostě čtěte. Čtěte a žasněte. Avšak nezapomínejte na Blanchota a jeho citát uvádějící tento komentář. Myslete na to, že závrať je přirozená součást četby této „básně v próze“. Nezbývá než oželet fakt, že více toho mladý buřič nestihl napsat. Jeho život se totiž nese ve stylu jeho díla. Můžeme truchlit nad jeho tragikou, ale není právě ta tragičnost tím faktorem, který dodává celému autorovi onu specifickou auru?... celý text
Hustej nářez
2010,
František Kotleta (p)
S Kotletou mám velmi zvláštní vztah. Tehdy v době vydání Nářezu mi bylo třináct čtrnáct let a jako mladý fanda fantastiky neznajíc téměř nic z tohoto žánru jsem se naučil kupovat knihy v knihkupectví, přičemž rozhodujícím faktorem byla obálka a anotace knihy. Neřešil jsem pověst ani autora ani knihy. A recenze či knižní doporučení mi byly na míle vzdáleny. Tento přístup se ukázal jako užitečný, neboť bez něj bych nikdy nevzal do ruky knihu začínající větou: „Mluv, zmrde!“ Nebýt tohoto úderného začátku, nejspíše bych se ke Kotletovi dostal kdoví kdy. Ale díky tomu, že jsem se k němu dostal v takto mladém věku, mi nezbývá než být vděčný. Tato kniha na mě měla totiž velký vliv. Knihy tohoto žánru, tedy čistého braku, dnes užívám jako odpočinkovou četbu, u níž se zkrátka pobavím a užiji si onu „béčkovost“, jež z nich přímo srší. Zároveň se však domnívám, že nebýt této knihy, nedostal bych se tak brzy k tolika zajímavým autorům a myšlenkám a nebyl tím, kým jsem dnes. Ač se to nemusí zdát, tato kniha byla pro mě důležitou součástí dospívání a ač se z literárního hlediska skutečně nejedná o nic hlubokomyslného, Kotleta stojí za pozornost. Hustej nářez je jízda, kterou si užijete.... celý text
