Dyaebl
přečtené 638
Kulturní vzorce
2019,
Ruth Benedict
Kulturní vzorce jsou vynikající prací prakticky znázorňující kulturní relativismus, tedy směr, jenž je založen na myšlence rovnosti a jednotnosti jednotlivých kultur. Ve zkratce to znamená, že nebudeme zastávat názor, že jedna kultura (především západní), je lepší než jiná. Práce Benedictové následuje učení jejího mentora Franze Boase, který je vlastně zakladatelem myšlenky rovnosti kultur. Kniha je koncipována a psána tak, že i laik bude nadšen. Začíná částí, v níž teoreticky vysvětlí její základy a následně se přesouvá k části hlavní, v níž teoretický základ prezentuje na konkrétních kulturách a především tato část je nesmírně fascinující. Minimálně pro současného čtenáře bude pravděpodobně velkým šokem popis a fungování tří kultur, které tu autorka prezentuje a které si (jak se ostatně píše v anotaci) vybrala právě pro jejich diametrálně vzájemnou odlišnost. Jak už tu uvádí komentáře přede mnou, jedná se o ideální vstup do sociální a kulturní antropologie a i kdyby vás snad odrazoval poněkud teoretický začátek, není důvod zoufat. Deskripce tří unikátních kulturních celků vás dokáže přesvědčit, že jak tato kniha, tak celý jí zastávaný směr má hodnotu a stojí za to, abychom se jím i dnes zabývali. Dokonce je možná právě dnes ideální doba snažit se chápat kultury tímto způsobem a nesoudit tak lehce odlišné náhledy na takřka cokoliv.... celý text
Tisíc plošin
2011,
Gilles Deleuze
Po téměř dvou měsících Plošiny zdolány. Ačkoli by přesnější vyjádření bylo, že Plošiny po celou dobu mého čtení (čti snažení) zdolávaly mě. Mille Plateaux je mnohem více hra než kniha. Autoři píší, že kromě první a poslední plošiny si můžete knihu číst, jak chcete. Klidně i tak, že začnete číst jednu plošinu a uprostřed přeskočíte na jinou, protože přesně takhle kniha i vznikala. D&G se ráno vzbudili a domluvili se, kdo bude na jakých plošinách pracovat a následně jeden napsal 10 řádků tuhle, 20 řádků támhle. Ať už autorům těmto postup věříme doslovně, nadneseně či vůbec, ve finále na tom nezáleží. Tisíc plošin totiž působí dojmem, že přesně takto dílo vznikalo. A proč tu mluvíme o plošinách a ne kapitolách? No přece nebudeme uvažovat systematicky, molárně a stromově! Kolik systémů už bylo napsáno s jasnou logickou strukturou, s dopodrobna vypracovanou argumentací, kde jedna věta navazuje na druhou a jedna kapitola na další. Plošiny jsou oproti tomu čirým produktem molekulárního a svobodného, nomádického myšlení. Samotný rhizom! Rozhodnete-li se pustit do tohoto masivního díla a doposud jsou pro vás pojmy výše zmíněné velkou neznámou, počítejte s absolutním znásilněním mysli. Nebojte se nepochopení, nýbrž jej přijměte. Vydržte, jelikož čím dále budete, tím větší smysl vše začne dávat. Nakonec do sebe vše zapadne jako dokonale fungující stroj. A pokud byste opravdu vůbec netušili, místo zoufání porušte doporučení autorů a přečtěte si závěrečnou plošinu, která osvětluje spoustu věcí vcelku jednoduše srozumitelnou cestou. Vězte však, že je to přiznání porážky a mnohem větší zábavu skýtá tápání v textech. Umění zbavit prostor jeho rýhování je dlouhodobý a náročný proces…... celý text
Gradiva / Blud a sny v Gradivě Wilhelma Jensena
2021,
Sigmund Freud
Gradiva je knihou unikátní už jen z toho důvodu, kolik významných lidí ovlivnila. Především se jedná o surreální umělce jako Masson či Dalí a rozhodně se podívejte na jejich vlastní ztvárnění Gradivy, protože to rozhodně stojí za to. A samozřejmě se příběh Norberta Hanolda zalíbil Freudovi a to tak moc, že se rozhodl napsat o něm esej a především na Gradivě prezentovat svou slavnou metodu výkladu snů. Pokud bych se zde měl vyjádřit o uměleckém provedení novely a rozebírat její postavy a k tomu komentovat esej o bludech a snách, nejspíš by se tento komentář změnil v další esej, která by ani čtenáře mého příspěvku nejspíše nezajímala, tak se omezím na stručné shrnutí mých závěrů. Gradiva má i přes svůj malý rozsah kvalitní příběh, který by dle mého mohl obstát i dnes jako samostatně stojící počin, jelikož v současné době se k němu lidé dostávají spíše skrze Freudovu studii a nebudu lhát. Jsem taky ten případ. No a Freudova esej vás může zaujmout ze dvou důvodů. Buďto vás po přečtení Jensenova díla zajímá nějaké jeho další rozpracování a interpretace (tedy stále řešíte primárně estetický zážitek z četby samotné) nebo vás zkrátka zajímá aplikace Freudovy psychoanalýzy v praxi a já věřím tomu, že ať preferujete první či druhou možnost, rozhodně touto četbou neuděláte chybu. A na závěr taková perlička. Jelikož se Gradiva vyloženě nabízí k psychologickému prozkoumání tím, jak velkou roli v ní hraje blud a snovost, není se proč divit, že kniha upoutala zájem slavného psychoanalytika. Zajímavostí však je, že se Freud ze zvědavosti obrátil na Jensena s dotazem, zdali zná metodu psychoanalýzy a pokud ano, zdali ho inspirovala při psaní Gradivy. Jensen o tom neměl vůbec tušení. A přesto se mu podařilo napsat něco, co tak vyloženě okatě flirtuje s touto metodou.... celý text
Demian
2008,
Hermann Hesse
Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života. Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl! Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě někomu Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu? Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů. A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?... celý text
