Dyaebl
přečtené 626
Gradiva / Blud a sny v Gradivě Wilhelma Jensena
2021,
Sigmund Freud
Gradiva je knihou unikátní už jen z toho důvodu, kolik významných lidí ovlivnila. Především se jedná o surreální umělce jako Masson či Dalí a rozhodně se podívejte na jejich vlastní ztvárnění Gradivy, protože to rozhodně stojí za to. A samozřejmě se příběh Norberta Hanolda zalíbil Freudovi a to tak moc, že se rozhodl napsat o něm esej a především na Gradivě prezentovat svou slavnou metodu výkladu snů. Pokud bych se zde měl vyjádřit o uměleckém provedení novely a rozebírat její postavy a k tomu komentovat esej o bludech a snách, nejspíš by se tento komentář změnil v další esej, která by ani čtenáře mého příspěvku nejspíše nezajímala, tak se omezím na stručné shrnutí mých závěrů. Gradiva má i přes svůj malý rozsah kvalitní příběh, který by dle mého mohl obstát i dnes jako samostatně stojící počin, jelikož v současné době se k němu lidé dostávají spíše skrze Freudovu studii a nebudu lhát. Jsem taky ten případ. No a Freudova esej vás může zaujmout ze dvou důvodů. Buďto vás po přečtení Jensenova díla zajímá nějaké jeho další rozpracování a interpretace (tedy stále řešíte primárně estetický zážitek z četby samotné) nebo vás zkrátka zajímá aplikace Freudovy psychoanalýzy v praxi a já věřím tomu, že ať preferujete první či druhou možnost, rozhodně touto četbou neuděláte chybu. A na závěr taková perlička. Jelikož se Gradiva vyloženě nabízí k psychologickému prozkoumání tím, jak velkou roli v ní hraje blud a snovost, není se proč divit, že kniha upoutala zájem slavného psychoanalytika. Zajímavostí však je, že se Freud ze zvědavosti obrátil na Jensena s dotazem, zdali zná metodu psychoanalýzy a pokud ano, zdali ho inspirovala při psaní Gradivy. Jensen o tom neměl vůbec tušení. A přesto se mu podařilo napsat něco, co tak vyloženě okatě flirtuje s touto metodou.... celý text
Demian
2008,
Hermann Hesse
Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života. Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl! Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě někomu Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu? Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů. A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?... celý text
Cesty k svobodě: Odklad
1947,
Jean-Paul Sartre
Někde jsem četl přirovnání Odkladu k filmu a jedná se asi o nejpřesnější vyjádření toho, co se v knize děje. Jak anotace napovídá, příběh se odehrává týden před podepsáním Mnichovské dohody a má silně epizodní charakter. Na co vás však nepřipraví je asi třicet dějových linek prolínajících se v jednom odstavci. K tomu si přičtěte fakt, že mnohdy odstavec vypráví příběh či situaci jeho/jí, aniž byste věděli, k jaké postavě se zájmeno vztahuje, a máte zaděláno na skvělý guláš. Nebo na skvělý román. Styl je zde skutečně klíčový a netypický. Minimálně na Sartra. Ale jakmile pochopíte jeho hru, spočívající na záměrné absenci konkrétních postav v určitých situacích, tak teprve začíná pravý umělecký počitek. Je totiž úplně jedno, kdo jakou situaci zažívá, protože Dohoda se dotkla všech. Teprve poté zjistíte, kdo onen moment jak prožíval. A věřte mi, je rozdíl určitou situaci znát a prožít. Jinými slovy si zde Sartre předsevzal, že se zaměří na lidský faktor Mnichovské dohody, nikoli ten čistě politický. Tedy jak se dotkla jednotlivých lidí. Z tohoto důvodu se odchyluje od způsobu vyprávění, který je užit ve Věku rozumu. Na jednu stranu se jedná o jisté osvěžení, na stranu druhou mě mrzelo, že se více nedozvíme o osudu Matouše, Marcely, Daniela a Borise, kteří tu sice vystupují, ale v omezene míře. Každopádně se stále jedná o výborné čtení, u něhož však musíte přistoupit na autorovu hru a oprostit se od "tradičního" vnímání románu. A pokud zvládnete svou mysl adaptovat na vnímání jednotlivých situací jako filmových scén, nebudete litovat.... celý text
Cesty k svobodě: Věk rozumu
1946,
Jean-Paul Sartre
Sartre je znám tím, že svou filosofii prezentuje uměleckou formou. V Nevolnosti líčí bezprostřední styk se surovostí existence a stejně dobře v Cestách k svobodě řeší další z klíčových pojmů - svobodu. Tedy otázku toho, co pro nás znamená svoboda jednání a následná odpovědnost za spáchané činy. Jako kulisu pro explikaci těchto myšlenek nám slouží nechtěné těhotenství Marcely s Matoušem, doktorem filosofie. Ten se rozhodne pro potrat. Problém spočívá v tom, že se rozhodne za oba a jak si Marcela tuto skutečnost uvědomí, máme tu kolizi dvou proti sobě stojících svobod. Matouš si chce totiž za každou cenu udržet svou svrchovanost a závazek v podobě dítěte by ho o ní definitivně připravil. Avšak časem se Matouš dostává do něčeho, co nazývá věkem rozumu a otázka suverenity se přehodnocuje. Ale to vyzrazuji příliš příběhu. Sartre je píšícím filosofem a jako takový své ideje představuje v románech, povídkách a hrách. Vzhledem k tomu, že je spisovatelem dobrým, vše funguje výborně. Až mě mrzí, že se více myslitelů nevydává podobnou cestou prezentace svých myšlenek prostřednictvím literatury, která je dost přístupná. Zároveň mi je líto, jak jsou Cesty k svobodě opomíjené na úkor již zmíněné Nevolnosti či Zdi a ač se jedná o skvělá díla, věřím, že si Cesty zaslouží více pozornosti. S tím souvisí i lítost nad absencí překladu třetího a posledního dokončeného dílu Cest. Pokud vás zajímá Sartrovo zpracování slavného odsouzení ke svobodě a nechce se vám prokousávat Bytím a nicotou, pak je tohle dílo pro vás.... celý text