Dyaebl
přečtené 626
Kniha smíchu a zapomnění
2017,
Milan Kundera
Četl jsem Knihu smíchu a zapomnění dvakrát s asi tříletým odstupem. Zpočátku jsem tento kousek považoval za nejslabší dílo Kunderova repertoáru a přesně tato skutečnost mě vedla k návratu ke Knize. Ukázalo se, že to byla skvělá volba, jež mě opět přivedla k Tamině. V posledních letech jsem zjistil, že nemám příliš v oblibě povídky. Od přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí a esejů o literatuře mnohem více má čtenářská pozornost tíhne k románům. Tato Kniha pro mě tak byla jistým zklamáním. Měl jsem neutuchající tendence vnímat ji jako méně povedené Směšné lásky a dlouho jsem se k ní nechtěl vracet a raději jsem opakovaně četl jiné Kunderovy romány. Můj omyl jsem odhalil až při pochopení (a spíše ocenění) literárního experimentu, jehož se autor na stránkách dopouští. Ač je tato informace uvedená v samotném doslovu a patrně se projevuje v každém z příběhů, přesto jako by se mi dokonale vyhnula. Kniha smíchu a zapomnění totiž dokonale dostává svému jménu. Je to skutečně kniha o smíchu a zapomnění a tento triviální popis je nutné mít při čtení neustále na mysli. Když se čtenář oprostí od očekávání „standardního“ románu v duchu Valčíku či Žertu, tehdy se mu dostane odměna. Zpětně jen špatně chápu, proč mi tenhle evidentní a do očí bijící fakt unikal či proč jsem ho dostatečně nedocenil. Hlavním na tomto románu není jednotný příběh, ani žádný protagonista (ačkoli Tamina by mohla takové tvrzení zpochybnit), nýbrž motiv; respektive dva motivy. Teprve po uvědomění si, že vypravěčem je smích a zapomnění, jsem dokázal Knihu patřičně ocenit. To oni vypráví příběhy a konceptualizují se. To oni čtenáři říkají něco o sobě stejně tak, jako nutí čtenáře nahlížet je jinak. Dodnes nerozumím tomu, proč mi pochopení trvalo tak dlouho a kroutím hlavou nad rozhodnutím svého minulého já, jež Knihu pojímalo dokonale špatně. Zcela jsem na to zapomněl a dnes se tomu jen směji.... celý text
Sedmá funkce jazyka
2017,
Laurent Binet
Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí. V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat. Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu. „Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“ (neznámý student, odposlechnuto v kampusu)... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Náhoda tomu chtěla, že jsem v jeden večer při prohlížení této knižní databáze narazil na úvodní stránce na e-knihy zdarma, kde na mě pokukoval zrovna Hrabal s jeho Ostře sledovanými vlaky. Původně jsem neplánoval strávit svůj večer s Hrabalem, ale jelikož jsem od tohoto uznávaného autora doposud nic nečetl, řekl jsem si ono „jasně, proč ne?“ Stejně jako Ota Pavel, mě nikdy Hrabal nelákal. Považoval jsem oba tyto autory za spisovatele spoléhající na sentimentalitu stylu „jó kdysi za našich časů, to bývávalo líp!“ Po přečtení vychvalovaných vlaků můžu prohlásit, že jsem měl pravdu jen na půl. Pokusím se vysvětlit, co za problém jsem měl s celou knihou, jelikož dle zdejších komentářů Ostře sledované vlaky může hodnotit nízko jen mladý nesečtělý maturant, který neví nic o literatuře a o životě ještě míň. Co můžu vyzdvihnout je rozhodně atmosféra malé vlakové stanice, která v knize (bohužel) jako jediná skutečně exceluje. To je ovšem na šedesáti stránkách to vskutku málo. Nedostatky brutálně převažují. Hlavní problém nacházím v samotných postavách a situacích, kdy spolu interagují. Kromě toho, že vypravěč je absolutně neuvěřitelná postava, která má potřebu zbavit se svého traumatu z neúspěšné sexuální epizody (která je rovněž velmi uvěřitelná) tak, že o tom bude s každou další ženou mluvit a „svádět“ je, nedává vůbec žádný smysl rozhodnutí, které tato postava udělala na konci s panem Hubičkou (další vynikající postava, která je schopna se bez jakéhokoli následku chovat jako dítě při svém vlastním disciplinárním řízením). Rozhodnutí sabotovat ostře sledovaný vlak bych si představil jako psychicky vypjatou situaci, v níž jedinec bude promýšlet, co tím způsobí sobě, svým bližním a samozřejmě nepřátelům. Dala by se napsat celá kniha jako jeden dlouhý monolog člověka v tak tísnivé situaci. Zde celé rozhodnutí padne bez jakéhokoli motivu a přijato je našim protagonistou stejným myšlenkovým pochodem, se kterým jsem já začal číst tuto knihu. „Hele, odbouchneme vlak?“ „Jasně, proč ne.“ O podobně stupidní situace není nouze. Stačí si jen připomenout již nastíněnou situaci, kdy náš vypravěč zažije příjemnou chvíli se slečnou, s níž prohodil tři věty, z nichž jedna spočívala na stížnosti ohledně nedostatečné sexuální výkonnosti. Jednoduše podáno: nerozumím komentářům vyzdvihující tuto knihu na piedestal literatury pro svou lyrickou poetičnost. Jediná poetičnost v Ostře sledovaných vlacích spočívá v krásně vykreslené atmosféře železniční stanice v momentech, kdy se na scéně neobjevují žádné postavy. Tato kniha je zkrátka příliš absurdní pro realisticky vykreslenou protiválečnou prózu, málo lyrická pro poetický výlet do starých dobrých časů a příliš málo absurdní na to, aby mohla být vnímána jako absurdní skvost typu Ionesca či Becketta. No a závěrem? Závěrem mi nezbylo nic.... celý text
Chmurný Válečník
2021,
Alistair Rennie
Chmurný válečník opravdu není žádné generické pohodové fantasy či začátek epické ságy o celém jeho světě. Nejedná se však ani o lineární příběh jednoho hrdiny. O co tedy jde? Základní premisa spočívá ve světě, v němž existují vedle lineárních lidí i entity, u nichž si nikdo není úplně jistý tím, co jsou zač. Metaválečníci. Kromě zvláštních jmen disponují podivnými zbraněmi a ještě nepochopitelnějším "smyslem" života – vraždit další ze svého druhu. Zvrat nastane, když se u jednoho metaválečníka začnou v tom bezbřehém vraždění objevovat nejzákladnější existenciální otázky nikoli jen o vlastním životě, ale o smyslu a původu celého jeho druhu. Svých obětí se začne v kalužích krve a jiných tělesných tekutinách vyptávat na důvod toho všeho. Avšak cesta za zdánlivou odpovědí se, jak asi tušíte, nebude ubírat ve jménu vyššího dobra po cestě asketického osvíceného mnicha... Jedná se o knihu, která se nebojí do nezkrotné brutality implementovat nejzákladnější otázky týkající se samotné existence. A to není vůbec běžný recept na úspěch. Přes veškeré mé pochyby v průběhu četby nakonec hodnotím rozhodně kladně a mohu Chmurného válečníka doporučit všem, kteří jsou ochotni přistoupit na autorův nekonvenční přístup a neodpovídají na jakoukoli filosofickou otázku slovy: „Eehh, vždyť to je hovadina.“ Na závěr ještě musím ocenit QR kód s hudbou k Chmurnému válečníkovy složenou autorem samotným, která skvěle podtrhne atmosféru celého zážitku.... celý text
Mytologie
2004,
Roland Barthes
Pokud se snad domníváte, že pro moderního člověka mytologie znamenají jen stará vyprávění o původu božstev či fungování světa, tak vás Barthes dokonale vyvede z omylu. Aplikujete-li sémiologii na kulturní a společenské fenomény (ideálně na popkulturu obecně) odhalíte nesmírně zajímavá zákoutí všech věcí a jevů kolem vás. A i navzdory faktu, že jsou eseje v knize již téměř 70 let staré, můžeme vidět, že některé mýty stále přetrvávají (kupříkladu české pivo a svíčková či hloubka pracích prostředků), zatímco jiné se naopak zajímavě vyvíjí. Barthesova analýza mýtů a jejich následné objasnění v druhé části knihy můžu vřele doporučit jakémukoli zájemci o sémantiku. Avšak nutno podotknout, že předchozí zkušenost alespoň se Saussurem rozhodně není na škodu pro lepší porozumění. A malé plus na závěr - eseje jsou originální, kousavě ironické a trefně humorné.... celý text
