Dyaebl
přečtené 630
Cesty k svobodě: Odklad
1947,
Jean-Paul Sartre
Někde jsem četl přirovnání Odkladu k filmu a jedná se asi o nejpřesnější vyjádření toho, co se v knize děje. Jak anotace napovídá, příběh se odehrává týden před podepsáním Mnichovské dohody a má silně epizodní charakter. Na co vás však nepřipraví je asi třicet dějových linek prolínajících se v jednom odstavci. K tomu si přičtěte fakt, že mnohdy odstavec vypráví příběh či situaci jeho/jí, aniž byste věděli, k jaké postavě se zájmeno vztahuje, a máte zaděláno na skvělý guláš. Nebo na skvělý román. Styl je zde skutečně klíčový a netypický. Minimálně na Sartra. Ale jakmile pochopíte jeho hru, spočívající na záměrné absenci konkrétních postav v určitých situacích, tak teprve začíná pravý umělecký počitek. Je totiž úplně jedno, kdo jakou situaci zažívá, protože Dohoda se dotkla všech. Teprve poté zjistíte, kdo onen moment jak prožíval. A věřte mi, je rozdíl určitou situaci znát a prožít. Jinými slovy si zde Sartre předsevzal, že se zaměří na lidský faktor Mnichovské dohody, nikoli ten čistě politický. Tedy jak se dotkla jednotlivých lidí. Z tohoto důvodu se odchyluje od způsobu vyprávění, který je užit ve Věku rozumu. Na jednu stranu se jedná o jisté osvěžení, na stranu druhou mě mrzelo, že se více nedozvíme o osudu Matouše, Marcely, Daniela a Borise, kteří tu sice vystupují, ale v omezene míře. Každopádně se stále jedná o výborné čtení, u něhož však musíte přistoupit na autorovu hru a oprostit se od "tradičního" vnímání románu. A pokud zvládnete svou mysl adaptovat na vnímání jednotlivých situací jako filmových scén, nebudete litovat.... celý text
Cesty k svobodě: Věk rozumu
1946,
Jean-Paul Sartre
Sartre je znám tím, že svou filosofii prezentuje uměleckou formou. V Nevolnosti líčí bezprostřední styk se surovostí existence a stejně dobře v Cestách k svobodě řeší další z klíčových pojmů - svobodu. Tedy otázku toho, co pro nás znamená svoboda jednání a následná odpovědnost za spáchané činy. Jako kulisu pro explikaci těchto myšlenek nám slouží nechtěné těhotenství Marcely s Matoušem, doktorem filosofie. Ten se rozhodne pro potrat. Problém spočívá v tom, že se rozhodne za oba a jak si Marcela tuto skutečnost uvědomí, máme tu kolizi dvou proti sobě stojících svobod. Matouš si chce totiž za každou cenu udržet svou svrchovanost a závazek v podobě dítěte by ho o ní definitivně připravil. Avšak časem se Matouš dostává do něčeho, co nazývá věkem rozumu a otázka suverenity se přehodnocuje. Ale to vyzrazuji příliš příběhu. Sartre je píšícím filosofem a jako takový své ideje představuje v románech, povídkách a hrách. Vzhledem k tomu, že je spisovatelem dobrým, vše funguje výborně. Až mě mrzí, že se více myslitelů nevydává podobnou cestou prezentace svých myšlenek prostřednictvím literatury, která je dost přístupná. Zároveň mi je líto, jak jsou Cesty k svobodě opomíjené na úkor již zmíněné Nevolnosti či Zdi a ač se jedná o skvělá díla, věřím, že si Cesty zaslouží více pozornosti. S tím souvisí i lítost nad absencí překladu třetího a posledního dokončeného dílu Cest. Pokud vás zajímá Sartrovo zpracování slavného odsouzení ke svobodě a nechce se vám prokousávat Bytím a nicotou, pak je tohle dílo pro vás.... celý text
Temný Tomáš
2014,
Maurice Blanchot
Prázdno jako vrchol plnosti. Absence jako přítomnost přítomného. Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo. Temný Tomáš je příběh vydávající se za filosofický spis a zároveň filosofickým pojednáním na pozadí zdánlivého příběhu. Je obojím a zároveň ničím. Myslím, že by se Blanchot za takové vyjádření nezlobil - koneckonců užívám jeho jazyk. Pokud bych však měl vyjádřit jakoukoli myšlenku k tomuto dílu vlastním jazykem tak, abych Tomáše přiblížil někomu, komu je podobný styl uvažování cizí (až se nabízí pojem heideggerovské uvažování), pak vůbec nevím jak. Snad bych mohl prohlásit, že celý tento počin je jisté zvnitěrnění objektivna či reality. Nebo ještě jinak. Že se jedná o popis vnitřního subjektivního vnímání světa vnějšku, v němž mizí veškeré hranice mezi vnitřním (myšleno extrémně niterným) a vnějším. Pak si však nejsem jist, nemotám-li se v kruhu. Zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že snaha explikovat Blanchota podobným způsobem je naprosto absurdní, jelikož se domnívám, že se Temný Tomáš právě takové snaze ve vší své neosobní osobitosti brání tak urputně, až samotný koncept vysvětlení úspěšně boří. Přečtěte si sami a uvidíte. Nečekejte však, že lehce pochopíte. A pokud ve vás teze "nic nicuje" vyvolává nevolnost, radši se od podobných kousků držte dál. Uděláte líp.... celý text
Příběh oka / Matka
1992,
Georges Bataille
Máme tu dvě povídky přesahující rámec běžně chápané literatury, přičemž každá nabízí jiný náhled na to samé – erotično. Netuším, kdo se jak k této knize dostane, ale nepředpokládám, že se tak stane z náhody či proto, že by si někdo o tomto kousku přečetl v dějinách literatury. Takže přejdu rovnou věci. Bataille se zabývá sexualitou a erotičnem, což nejsou totožné pojmy. Sexualita je něco, co sdílíme se zvířaty a ve stručnosti se jedná o pouhou touhu po páření, kterou v tomto směru více než jasně popsal Schopenhauer ve svém krátkém díle Metafyzika lásky. Erotično je na druhou stranu něco diametrálně odlišného od sexuality v tom smyslu, že erotika je aktem čistě rozumovým. Sexualita je zkrátka biologická potřeba sexu způsobujíc zachování druhů. Bataille si všímá toho, že erotično je akt popírající sexualitu, jelikož lidé mají sexuální styk z pouhé zábavy. A co víc! Lidé stále vymýšlí nové způsoby jak erotiku praktikovat. Erotiku, která nemá žádný praktický účel. Tedy se jedná o akt absolutně bezcílný… nepraktický. Bataille tedy dospívá k názoru, že veškerá erotika je záležitostí čistě lidskou a rozhodne se ji ve stylu Markýze De Sade zkoumat jako jev připodobnitelný myšlení. Mimochodem skupina myslitelů kolem Batailla se zapříčinila o rehabilitaci De Sada. Do této doby byl totiž vcelku neznámou osobností (viz např. dílo Bataillova přítele Pierra Klossowského Sade můj bližní). Tímto myšlením dospívá k závěru, že erotika podléhá určitým zákonům. Problém spočívá v tom, že se jedná o zákony podmíněné společností a ve stylu Nietzscheho pracuje na tom, aby poukázal na tyto hranice erotična, které jsou dány všeobecnou morálkou. Z tohoto důvodu se Bataille rozhodl bourat hranice toho, co je a není „správné“ v oblasti erotiky. Proto vzniklo jeho beletristické dílo, které je založené na myšlence transgrese, neboli překonávání zákazů (nejen) v oblasti erotična. Celé dílo se tedy zaobírá touto myšlenkou a pro lidi neznalé této filosofie se bude jednat o pouhou prasárnu, čímž je znehodnoceno dílo nejen Batailla, ale i samotného De Sada. Pro hlubší pochopení mohu doporučit první kapitolu Myšlení vnějšku Michela Foucaulta, kde se přesně tomuto autorovi věnuje (což je i dílo, díky kterému jsem na Batailla narazil, takže vřele doporučuji). Závěrem se jedná o unikátní prasárnu, jež vám, pokud nejste podobní prasáci, nic nedá. Leda tak znechucení. Ale zkuste číst především Příběh oka s myšlenkou transgrese na mysli a sami uvidíte, co vám toto zapadlé dílko dokáže nabídnout. P.S. Po dlouhé konverzaci s přítelem na toto dílo jsme objevili unikátní „ice-breaker“ konverzací: „Nechala by ses pochcat?“ A opravdu funguje.... celý text
Kritika a pravda
1997,
Roland Barthes
Souborné vydání tří textů raného Barthese nám představují slavný Nulový stupeň rukopisu společně se Základy sémiologie. Tyto texty již v českém překladu vyšly v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967. Toto starší vydání má oproti tomu od Dauphinu jednu výhodu v podobě výborného doslovu od Vladimíra Mikeše, který rozhodně doporučuji především k lepšímu pochopení samotného pojmu Rukopisu. Navíc se v něm Mikeš věnuje i rozboru mýtu v Barthesově chápání, což pro čtenáře neznalé Mytologie může znamenat další plus. Avšak oproti tomuto starému vydání se nám v této publikaci představuje ještě třetí esej, po níž je celá kniha pojmenována – Kritika a pravda. Jedná se o Barthesovu obhajobu jeho specifického přístupu k literární kritice, na který zaútočil svým textem Raymond Picard a spousta jeho následovníků. Barthes zde odlišuje dva druhy kritiky, přičemž Picarda řadí do staré kritiky, která je založena na objektivitě, vkusu a jasnosti. Oproti tomu nová kritika přistupuje k dílu zcela odlišně. Nesnaží se podávat jediný možný výklad/smysl díla se zřetelem na autora a jeho dobu. Právě naopak. V Kritice a pravdě se setkáváme se zárodkem tzv. smrti autora, což je myšlenka, představená ve stejnojmenné (a doposud nepřeložené) Barthesově knize, v níž myšlenky naznačené zde dotahuje do konce. Ve stručnosti a značné zjednodušenosti lze říci, že v tomto pojetí si dílo žije svým vlastním životem od momentu, kdy je dokončeno, a tedy nepatří už ani autorovi samotnému. Na závěr jen zmíním, že podobný názor na literaturu zastává i Milan Kundera jak je patrné z jeho esejů. „číst, psát: celá literatura přechází od jedné touhy k druhé. Kolik spisovatelů psalo jen proto, že četlo? Kolik kritiků četlo jen proto, aby psalo? Oni všichni přiblížili k sobě oba břehy knihy, obě tváře znaku, aby z nich vzešla jediná řeč. Kritika je jen jedním okamžikem této historie, do níž vstupujeme a která nás povede k jednotě – k pravdě rukopisu.“... celý text
Historie šílenství v době klasicismu
2020,
Michel Foucault
V roce 1994 vyšla česky kniha s názvem Dějiny šílenství, která však svým obsahem odpovídá tak třetině francouzského originálu. Teprve nyní, tedy o takřka 30 let později, se českému čtenáři poprvé dostává možnost přečíst si původní nezkrácenou disertační práci Foucaulta z roku 1961. A je to vážně něco. K obsahu samotnému se zde vyjadřovat nehodlám, jelikož na takto malém prostoru by jakákoli snaha o shrnutí působila značně komicky a nedostatečně. Každopádně pokud by vás zajímalo, o co zde Foucaultovi šlo, pak nabízí wikipedie vcelku solidně podané informace. Já zde kromě kratičké faktické vsuvky na začátku zmíním snad jen to, že pokud se hodláte věnovat pověstné archeologii vědění, tímto rozhodně nezačínejte. Ač se jedná o první práci z této oblasti, silně v sobě nese známky Foucaltova raného uvažování, které je prosáklé jazykem fenomenologie. Díky tomu jsou některé kapitoly dost těžko čitelné a u čtenáře bez patřičné zkušenosti s fenomenologií se mohou začít projevovat známky šílenství.... celý text
Migrace a nesnášenlivost / Věčný fašismus
2021,
Umberto Eco
Ohledně tématu migrace se vyjadřovat nebudu. O tom zde už skvěle píše Jackjelly. K tématu nenávisti zmíním jen to, jak je zvláštní, že nenávist je založená především na drobných rozdílech. Nikoli na zásadních odlišnostech. Copak už jste někdy slyšeli, že by někdo vyjadřoval svou nenávist vůči Eskymákům nebo Aborigincům? Spíše se střetnete s nenávistí hrdého Moravana namířené proti blbému Pražákovi. Avšak co považuji za důležité zde více rozvést, se týká právě tzv. ur-fašismu neboli věčnému fašismu. Na základě pronikavé historické analýzy různých fašistických režimů dochází Eco k závěru, že oproti nacismu je fašismus mnohem fluidnější a přizpůsobivější termín - proto existence mnoha fašismů. Všechny však vykazují určité znaky, které zde Eco popisuje (je jich 14) a z nichž mrazí. Některé zde stručně zmíním. Velmi silný tradicionalismus. Odmítání modernismu. Co je moderní, je totiž nutně zlé, jelikož to jde proti dobré tradici. Nesouhlas s různorodostí. Jediným privilegiem jedince bez společenské identity je to, co je společné všem - fakt, že se narodili ve stejném státě. Velmi silný nacionalismus podpořen xenofobií a velkými konspiracemi, jelikož nás „oni“ ohrožují. Odmítání pacifismu, jelikož život je permanentní boj. Odmítání rozvažování nad činem. Čin je totiž krásný sám o sobě a přemýšlení je formou kastrace. Odpor k intelektuálům (kteří za každého fašistického režimu byli první umlčováni). Hojné používání výrazů jako „intelektuálské svině“ či „univerzity jsou doupata komunismu“. Nepřipomínají vám tyto znaky něco?... celý text
