FemmeFragile
přečtené 234
Pátá minuta je o nás
2020,
Eva Pospíšilová
Na dvojici autorek jsem pod pseudonymem Szabi narazila asi před rokem na Wattpadu díky povídce Ve tři po škole. Tehdy mě nadchlo nejen to, že někdo v českém literárním prostředí píše seriózní LGBT literaturu pro mládež, což je sám o sobě v českém prostředí lví podíl k všeobecné osvětě tohoto tématu...to nejlepší na té povídce ale bylo pravděpodobně to, co se paradoxně LGBT vlastně netýkalo. Psychologie postav. Když jsem se dozvěděla, že vyjde Pátá minuta knižně, ani na chvíli jsem neváhala s koupí, i přesto, že jsem tenhle konkrétní příběh nečetla. Prostě jsem podle Ve tři ve škole věděla, že tyhle dvě holky umí psát a i kdyby se rozhodly vydat svůj nákupní seznam, bude to velká paráda (P.S. pokud máte v plánu vydat nákupní seznam, dejte prosím vědět, kde si ho můžu předplatit). A nezklamala jsem se ani v nejmenším. Postavy měl opět skvěle vymyšlené pozadí (a teď tím nemyslím to tělesné, i když myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by kluci určitě na sobě navzájem také ocenili). Každý z nich má minulost, své vlastní démony i to, co je drží nad vodou - v Kaiově případě hlavně pod ní... Interakce mezi nimi je v dokonalé vyváženosti - tu hravá, tam zase vážná, špičkování se střídá s filozofováním. Na téhle knížce je úžasné, že si ji užijete, i když už stojíte mimo cílovou skupinu, a přesto zůstává dostatečně nekomplikovaná, aby si ji s chutí přečetl i člověk mnohem mladší... Je to taková ta kniha, se kterou rostete. Dovedu si představit, že si ji přečte nějaký patnáctiletý klučina nebo holka, kteří se hledají a zjišťují, že by s nimi mohlo být taky "něco jinak". Užijí si příběh, budou Kaiovi s Ethanem držet palce, a po přečtení v nich zůstane pocit, že s nimi není nic špatně. A až knihu otevřou za dalších deset let, najdou v ní ještě mnohem větší potěšení, něco hlubšího, co v nich zanechá takový dojem, že ve čtyři ráno dočtou poslední řádku a nebudou moci usnout, protože budou mít pocit, že četli něco skutečného. Za posledních pět let jsem takový pocit u knihy nezažila, přestože - nebo možná právě protože - jsem literaturu vystudovala, živí mě a čtu prakticky pořád. S hlubokou úctou před tímhle knižním debutem smekám.... celý text
Nefritový trůn
2007,
Naomi Novik
Oproti prvnímu dílu série je Nefritový trůn, zdá se mi, o něco slabší, i tak ale hluboce nad průměrem běžných dračích fantasy knih. V tomhle směru jsem ale možná trochu předpojatá, protože asijská kultura v literatuře mi moc neříká a celkově ji nevyhledávám. I v této knize na nás každopádně čeká pořádná porce dobrodružství, a pokud by snad někoho nezaujalo to, pak u srdce rozhodně zahřejí Temerairovy a Laurencovy vzájemné interakce. Přidanou hodnotou v této knize je sociální kontext draků, kteří se emancipují podobně jako v té době černí otroci - tedy téměř vůbec. Filozofická otázka otroctví je tu hodně silná a není divu, že je pro vzdělaného Temeraira, k němuž se Laurence chová od narození s úctou, jakou často u jiných kapitánů nevidno, velmi palčivou. Právě tenhle rozměr knihy mě při čtení fascinuje úplně nejvíc. Neřeší se tu jen imaginární dobrodružství vybájených tvorů, ale něco skutečného, co je potřeba si stále dokola připomínat.... celý text
Drak Jeho Veličenstva
2007,
Naomi Novik
Nikdy jsem fantasy literatuře neholdovala - až do doby, než jsem si před téměř patnácti lety přečetla Draka Jeho Veličenstva. Do té doby nehostinný svět fantasy literatury se pro mě poměnil ve fascinující rajskou zahradu, do které jsem se utíkala každou volnou chvíli. Objevovat fantasy literaturu, ve které není žádný sedlák, který by přišel ke drakovi jako slepý k houslím (nebo třeba Eragon k Safiře), pro mě byl vskutku neobyčejný zážitek. Kromě toho, že autorka má nepředstavitelně vytříbený styl psaní, je hlavní devizou téhle knihy spojení draků a napoleonských válek. Je to spojení tak nečekané a inovativní, a přitom tak uvěřitelné, že se každý čtenář musí nutně posadit na pozadí... V téhle knize navíc nechybí absolutně nic - čtenář se nemusí potýkat s žádnými děrami v kánonu ani ději, všechno má logické vysvětlení. Nechybí vtip a až dětská naivita dračího mláděte, které rychle vyrůstá v plnohodnotného společníka, který svým významem a duševním spojením se svým kapitánem odpovídá něčemu mezi přítelem, dítětem i milencem zároveň. Naomi Novikové se v sérii Temeraire zkrátka podařilo stvořit něco mimořádného, co si člověk rád přečte jako dospívající i dávno dospělý jedinec. V každém věku má Temeraire své neopakovatelné kouzlo, které jsem už nikdy u žádné jiné knihy nebo série nezažila, ačkoli jsem po téhle iniciační zkušenosti četla ještě mnoho fantasy románů. Temeraire je ale jen jeden.... celý text
Justina
2019,
Donatien Alphonse François de Sade
Viděno optikou dnešního čtenáře je tato kniha opravdu mnohem víc bizárem než literaturou, která by nám přišla pohoršující nebo naopak vzrušující, a slouží tak spíše jako doklad toho, jak moc se společnost za posledních téměř 250 let proměnila. Tehdy to samozřejmě byla kniha nejen průkopnická, ale především morálně problematická v úplně všech myslitelných směrech. Paradoxně jí však právě tohle vyneslo největší díl slávy, stejně jako řadě dalších cenzurovaných a zakazovaných knih. Kdyby neprošla tak tvrdou cenzurou, možná bychom dnes o žádném markýzi de Sadovi ani nevěděli, natožpak abychom jeho knihy četli jako dobovou senzaci. Právě z toho důvodu, že v době jejího vzniku byly hranice "přístojnosti" úplně jinde, je dnes Justina vlastně takovou parodií na erotickou literaturu - popisy, které dříve lidi děsily nebo tajně vzrušovaly, slova, která jim vháněla ruměnce do tváří, z dnešního pohledu působ komicky a neohrabaně, jako by i ta nejbrutálnější znásilnění byla jenom neumě popsanou fraškou. Proto musím doporučit knihu číst tak trochu jako "historik", znát alespoň rámcově de Sadovo dílo a život, a nehledět v knize tolik na děj, ale na to, co znamenal kdysi a co znamená dnes, a snad i na to, že pro de Sada bylo psaní jakousi "terapií" během doby, kterou strávil střídavě ve vězení a v blázinci. To je na Justině (a na řadě jeho dalších knih) bezpochyby ta nejpozoruhodnější věc - je mnohem víc dokumentem vývoje literatury i Sadova života, než erotickou literaturou.... celý text
Oranžová je nová černá - Můj rok v ženské věznici
2014,
Piper Kerman
Stejně jako řada dalších lidí, i já jsem knihu objevila na základě zhlédnutí stejnojmenného seriálu. Byla jsem zvědavá, do jaké míry se to bude shodovat a zda bude kniha stejně šokující jako byl svým způsobem seriál v době, kdy začal vycházet a kdy se většina lidí teprve dozvěděla, že existuje také nějaká kniha. S knihou se shoduje tak možná první série seriálu, která byla také "nejrealističtější". V dalších sériích už je vidět, že se tvůrci zaměřili více na divácký zážitek než na autenticitu, což je s ohledem na popularitu tohoto díla vlastně docela pochopitelné. Pokud jste ale jako první viděli seriál a teprve potom se chystáte přečíst knihu, budete možná trochu zklamaní, zejména pokud od ní očekáváte spíš zábavu než touhu po porozumění principům, které jsou nám, běžným lidem, kteří ve vězení nikdy nebyli, víceméně skryty. Vězeňkyně jsou v knize líčeny jako vlastně úplně normální ženy, nijak zvlášť nevyčnívající, což souvisí i s tím, že jde o vězení s pouze lehkou ostrahou, kam jsou umísťovány ženy za lehčí přečiny, které by (s trochou nadsázky) mohl udělat vlastně kdokoli. Jednotlivým osobnostem není věnováno zase tak moc prostoru, aby si člověk k některé z nich dokázal utvořit citový vztah, takže kniha působí spíše jako "výčet lidí, které jsem v base potkala" než jako ucelený autorčin příběh doplněný příběhy ostatních. Na druhou stranu se není čemu divit, protože jde o reálné osobnosti a nebylo by fér, kdyby autorka "vyžvanila" vše, co jí o sobě během pobytu ve vězení prozradily. Pokud jde o informativní hodnotu, ta je mnohem lepší. Dozvíme se něco málo o tom, jak funguje v Americe právní systém i drogový kartel, jaká je běžná vězeňská rutina, jak se vězni vypořádávají s uvězněním i následným propuštěním, jak vězení prožívají jejich rodiny. Pokud v knize hledáte spíš tohle, tak to tam i najdete. Oranžová je nová černá asi nebude patřit k těm dílům, které bych měla touhu číst pořád dokola alespoň jednou ročně, ale rozhodně nelituji, že jsem si ji přečetla alespoň jednou, jak tomu u mnohých děl také bývá. Kdo se o problematiku zločinnosti zajímá, ten by ji ve svém repertoáru nejspíš neměl postrádat.... celý text
Nabarvené ptáče
1995,
Jerzy Kosiński
Jako asi většina lidí v posledních letech, i já jsem Nabarvené ptáče začala číst na popud všech těch "recenzí" od známých, jak je nabarvené ptáče hrozné, tragické, skandální, šokující a vůbec barbarsky nelidské. Spíš než touha si něco takového přečíst mě k četbě vedla jakási "akademická" zvědavost, co lidem může připadat v literatuře tak děsivého, že - dle svých slov - musí v polovině přestat číst, protože to "nedají". No, přestala jsem také číst v polovině. Ale ne proto, že bych popisovaným byla vystrašená k smrti, ale protože jsem se ukrutně nudila. Nabarvené ptáče totiž bylo přesně tím, čím jsem se od počátku obávala, že bude: prvoplánově drastickou báchorkou. Nepopírám, že něco z toho jistě bude mít předobraz v autorově životě, ale jsem naprosto přesvědčena o tom, že velkou část bude tvořit i autorův "umělecký záměr" zvednout čtenářům kufr. Kniha na mě dělala dojem autorova deníčku ze zřejmě ne úplně šťastného dětství a mládí, o kterém vydavatel prohlásil, že moc lidí zajímat nebude, dokud tam nepřidá ještě alespoň pár hektolitrů krve a asi tak vagon hnusu. Na to, jaká to měla být drasťárna založená na reálných událostech, to byla tak neosobní kniha, že jsem takovou snad nikdy nečetla. Sama trochu píšu (nepředstavujte si ale, prosím, že mám na kontě dvacet románů - to rovnou přiznávám, že nemám) a do každé povídky otisknu něco ze sebe sama, i když třeba píšu čistou fikci. Ale pořád je v tom poznat můj rukopis, vztah k tématu a zaujetí. U Nabarveného ptáčete jsem nic takového neregistrovala. Mechanické a takřka "biologické" popisy všech krutostí mi přišly tak emočně strohé, že jsem je zkrátka nemohla považovat za autenticky prožité... Střídaly se navíc v ostrém kontrastu s idylickými obrazy přírody, aby hnus (ne)lidského chování ještě víc vynikl a odrazil se od milosrdenství přírodních výjevů, ale přišlo mi to opět jen jak snaha čtenáře ještě víc vtáhnout do hry a strhnout pozornost na peklo, které se autor snažil v knize barvitě vylíčit. Závěrem dodám, že zcela věřím tomu, že se podobné (i horší!) věci ve světě dějí. Čemu ale nevěřím, je to, že se všechny staly Kosinskému. I zde se mi potvrdilo, že přehnaně zmarketizované knihy nebývají ani zdaleka ty nejlepší. Dobrá kniha se totiž prodává sama. A předně dokáže ve čtenáři vzbudit hrůzu způsobem mnohem "hladším" a sofistikovanějším, než je syrový popis krve a vydloubaných očí.... celý text
Slavík
2016,
Kristin Hannah
Knihu mám přečtenou už dlouho, ale dosud jsem si nebyla úplně jistá, co o něm napsat. Bezpochyby to není nejlepší kniha na téma druhé světové války, kterou jsem kdy četla, ale má to dvě "ale". Knize je rozhodně ke cti, že jsem takových knih přečetla opravdu hodně, moderních i klasických (z nichž už řadu let dominuje těžko překonatelná Sophiina volba), takže dostat se na vrchol takového žebříčku je pro novou knihu opravdu nelehkým úkolem. Přesto však je to dílo, které bezesporu zanechá dojem. Vzpomenete si na ni i po několika měsících, když si uvědomíte, že jí dlužíte recenzi na Databázi, a onen dojem vám tak dlouho ťuká na rameno, že skutečně sednete a začnete psát. To pro knihu, která "nebyla nic moc", neuděláte kolikrát ani těsně po přečtení, natožpak zpětně. V první řadě musím pochválit styl, jakým byla kniha napsaná, protože se četla lehce, takovým tím způsobem, kdy děj ubíhá rychle, oči jen jezdí po řádcích, ale zároveň si přejete, aby se tak moc dobře nečetla a vydržela vám déle. Dočítáte do tečky, a najednou zjistíte, že máte zase dalších dvacet stran za sebou. Mám upřímně tenhle lehký, svižný styl u knih s těžkou tematikou ráda, protože takový kontrast jen zvyšuje napětí a rychle ve vás buduje emoce. Což úzce souvisí s tím, jak byly ve Slavíkovi napsány postavy. Všimla jsem si, že řada knih o druhé světové válce tenduje k tomu, že rozděluje postavy na "výhradně dobré" a "výhradně špatné". U Slavíka jsem nejvíce ocenila to, že i dobré postavy dělají někdy špatná rozhodnutí a ne všechny dějové linky končí dobře. Takovým knihám opravdu věřím, že se mohly stát, protože tak to v životě je: snažíte se být dobrými lidmi, ale nemáte patent na rozum a neovládnete vždy negativní emoce, které se nad vámi snaží získat nadvládu. Jediné, co bych knize vytkla, je přeskok mezi minulostí a současností - chápu potřebu autorů "douzavírat" děj, ale někdy je to na škodu. Někdy není potřeba minulost nahlížet optikou dneška a dávat všemu punc nostalgie. Někdy je zkrátka dobře, když minulost promlouvá sama za sebe, byť je to promluva hořká jako pelyněk.... celý text
Růže bílá, černý les
2019,
Eoin Dempsey
Knihu jsem dlouho měla na seznamu k přečtení. Nepamatuju si přesně, jak se tam dostala, ale vím, že si místo v něm zasloužila svou anotací, která slibovala jeden z těch zásadních, mrazivých válečných románů, ke kterým se pořád dokola vracím a načítám to téma znovu a znovu. Podle anotace jsem zkrátka čekala něco jako je Slavík nebo Sophiina volba. Před časem jsem se dostala k audioknize. Předně musím říct, že už po pěti minutách mě štvala protivně namluvená dějová linka, nějak mi to v té audioknize vůbec nesedlo už od začátku... Možná jsem v tu chvíli měla audioknihu odložit a přečíst si raději knihu, třeba by můj dojem byl jiný. Ale když nad tím tak přemýšlím, závěrečné hodnocení by se tím asi tolik nezměnilo. Zprvu mi kniha přišla "ukňouraná", nemohla jsem se do hlavní postavy vcítit a litovat ji. Tyhle kňouravé pasáže střídaly naopak dost mechanické, odosobněné popisy. Asi po třetině knihy mi přišlo, že se to všechno relativně zlepšilo. Franca mi začala přirůstat k srdci, letec byl opředen relativně příjemným tajemstvím, Danielovi by člověk nejradši zakroutil krkem hned na místě. Ale po druhé třetině knihy jsem začala tušit, že už se v knize nic nezmění a dopadne přesně tak, jak čtenář očekává vlastně od samého začátku. Progres postav... nula. Vývoj vztahů mezi nimi... nula. Všichni se chovají stejně jako na začátku, takže mi chybí nějaká jasná spojnice k tomu, jak mezi nimi mohou vznikat nějaké hlubší vazby a proč tak najednou mění své postoje k životu, smrti, lásce, nenávisti. Konec byl vysloveně "trapný". Mainstreamověji končí už jen pohádky pro děti s typicky okřídlenou větou "a žili šťastně až do smrti". "Růže bílá černý les" nemá ani historicky zajímavou zápletku Slavíka, ani emoční závažnost Sophiiny volby. Chybí v ní jakákoli hloubka, návaznost, vývoj postav, historicky přesnější fakta, dokonce i větší rozsah, přestože jsem obecně spíš toho názoru, že ve spoustě knihách je až dost "omáčky", která pro příběh není vůbec podstatná a autor by udělal svému dílu službu, kdyby ho seškrtal. Ale tady chybělo tak asi sto stránek, které by zpomalily uspěchaný děj, nabídly by autorovi víc prostoru některé zmínky dovysvětlit a příběh "tak vůbec" ucelit. Nějaké ty hvězdičky sesbíral snad jen autorův styl, který je celkem příjemný, pěkně plyne, snadno se čte - říkala bych tomu nejspíš "milé tramvajové čtení" - je to přesně ten typ knihy, který můžete číst v tramvaji, protože je to čtení tak odlehčené, že mu nevadí tu a tam nějaké přerušení hlasitým cestujícím nebo přestupy, můžete knihu odložit, aniž byste na ni mysleli každou vteřinu až do večera, kdy se KONEČNĚ budete moci zase začíst, a přelousknete ji za chviličku. Dlouhý úvod, krátký závěr - už jsem četla i horší knihy, ale četla jsem skutečně spoustu lepších. Spíše než tag "Válečné romány", s nimiž "Růže bílá" nemá společného skoro nic, by kniha zasloužila tagy "romance", "fikce" a "nepříliš zdařené prvotiny". Na druhou stranu si myslím, že za další dvě, tři knihy, až se Dempsey trochu rozepíše, by z něj mohl být nakonec vcelku slušný autor.... celý text
Láska je odpověď
2020,
Erik G. G.
Román Láska je odpověď jsem četla těsně po jeho vydání, tedy v létě 2020, a od té doby pořád přemýšlím, co k němu napsat... Vyvolal ve mně naprosto rozporuplné pocity. U některých knih se rozhoduji, jestli jim dám tři nebo čtyři hvězdičky, a u téhle jsem oscilovala mezi pěti hvězdami a „odpadem“. Už v kampani, která předcházela jejímu vydání, kniha slibovala homotematickou erotiku, s čímž jsem před koupí počítala. Tak nějak jsem ale čekala, že tam erotika bude s mírou a smyslem. Když jsem se propracovala k asi páté scéně popisující ejakulování, stříkání a cákání, moje naděje, že se dočkám nějaké smysluplné erotiky, poněkud vzaly za své. Pokud má tahle kniha v oblasti erotiky nějakou přidanou hodnotu, tak tu, že si zcela zásadním způsobem obohatíte slovní zásobu v oblasti sexu, a to na všech úrovních jazyka, spisovných i těch hrubě hanlivých... Jinak je ale kniha přímo ukázkou všech klišé, které se o gayích vyprávějí. Je to prostě plné rychlých jednorázovek někde za popelnicemi. To vše samozřejmě mezi dvěma zcela neznámými muži. To vše samozřejmě zcela bez kondomu. Značka: pohlavní choroby pro všechny zdarma... S tímhle jsem já osobně celou dobu hrozně bojovala, protože LGBT literaturu nedokážu vnímat úplně odděleně od jejích společenských dopadů, a tak si myslím, že by i v LGBT literatuře měla probíhat určitá osvěta, že jsme úplně normální lidé, většinou podobně promiskuitní jako kdokoli jiný, vedoucí vlastně docela obyčejné životy. Tahle kniha víceméně všem odpůrcům LGBT dává tak trochu za pravdu, když gaye vykresluje jako ustavičně nadržené kusy masa, které by se nejraději sápaly po jakémkoli chlapovi v dohledu, i kdyby to třeba byl výstavní kus vola... Co se však erotiky týče, potěšily mě vydařené ilustrace a zajímavá obálka, která vlastně tvoří s relativně poetickým názvem celkem ostrý kontrast k zamyšlení. Jak už ale v hodnoceních padlo, četba v tramvaji se ilustracemi stává poněkud rizikovou. Z druhé strany mě ale naprosto fascinoval autorův styl. Když jsem zmínila autorovu bohatou zásobu synonym v oblasti sexu, je také fér přiznat, že jeho slovní zásoba je zrovna tak bohatá ve všech ostatních směrech. Moje preference leží v oblasti dekadentního, k dokonalosti vybroušeného stylu jazyka, ale ačkoli je tahle kniha psaná nespisovně, zkrátka „jak autorovi zobák narostl“, je na tom něco svým způsobem fascinujícího, co se skvěle a prakticky samo čte. Ani nemrknete a jste o padesát stránek dál... Sice přeskakujete 873. erotickou scénu, protože už vás ten samý scénář pořád dokola nudí, ale ten zbytek je - zvlášť na knižní debut - zatraceně senzační. Kdyby autor méně vsadil na erotiku a více na svůj vypravěčský talent, hledala bych tu možná ještě šestou hvězdu, kterou bych mohla udělit. Autenticita příběhu se totiž nezakládá na tom, jak detailně člověk popisuje sexuální zážitky (které v tomto případě dost pravděpodobně sám zažil nebo alespoň vyfantazíroval), ale jak dokáže oživit své postavy a jejich životní příběhy. V tomto případě je erotika tak trochu zabila... I přes to však uděluji dvě hvězdy (a to je v mém případě skutečně dobrý výsledek, protože 5 hvězdiček si nechávám na skutečné skvosty klasické literatury a v hodnocení jsem jinak velmi přísná, takže 50 % skutečně není vůbec zlý výsledek) a slib, že příští knihu si koupím také. Jsem totiž nesmírně zvědavá, kam se autor od svého debutu posune.... celý text