FemmeFragile
přečtené 234
Balada o ptácích a hadech
2020,
Suzanne Collins
Na tuhle knihu jsem četla samé báječné recenze, že to vůbec nijak neukazuje Coriolana Snowa v lepším světle, než v jakém se ukázal v HG – naopak, že je v ní krásně vysvětleno, jak se z něj stal tvrdý, bezcitný prezident Panemu. Tak jsem se těšila... a byla těžce zklamána. Přesně to, o čem jiní psali, že v knížce není, tam bylo. Coriolanus je vykreslený jako sebestředný, ukňouraný a zbabělý fracek, což ani v nejmenším nevysvětluje jeho pozdější vzestup na samý vrchol krutosti. Vyniká akorát tím, jak vysoké smýšlení o sobě má, ale pochybuju, že mu na post prezidenta stačilo mlít hodně pantem. To, co bylo na Hunger Games skvělé – tedy Hladové hry – je v Baladě upozaděno. Hry jsou v jakémsi embryonálním stádiu, v němž tvůrci úplně v pohodě nechají splátce ještě před vstupem hladovět, takže hlavní myšlenka Her – totiž nechat splátce, aby se navzájem v rivalitě povraždili a získali slávu a bohatství a tedy naději, která je jediná udrží na uzdě, aby nedošlo ke vzpouře – se úplně ztratila. Splátci na pokraji smrti si s vražděním ostatních nemusí dělat moc hlavu, protože o to se postará jejich bídný zdravotní stav. A pokud tu a tam někdo někoho zařízne, jenom tím asi tak o dvě minuty urychlí děj... Celou dobu jsem si říkala, že snad autorka nezopakuje to brutální klišé, aby nechala znovu v Hladových hrách excelovat totální outsiderku z Dvanáctého, leč bohužel, nejhorší obavy se naplnily, a Lucy Gray, která to na rozdíl od Katniss neumí ANI s tím lukem nebo s čímkoli, co by mohlo alespoň trochu vysvětlovat její úspěch v aréně, se rázem od prvního momentu stává hvězdou Her... Hry nicméně nikdo nesleduje, protože nikdo nemá televizi a nikoho to nebaví (a to včetně Kapitolanů), na což tedy Coriolanus v průběhu sice dokonce i přijde, ale ne že by se pak někdo namáhal s tím něco pořádně dělat. Proč se tedy Hry vůbec pořádají, v této podobě navíc už několikáté, mi po celou dobu četby Balady nebylo jasné... Úplně nejsměšnější ze všeho ale bylo Coriolanovo zamilování se do Lucy Gray – do jedné ze splátců, nad kterými celou dobu tak strašně ohrnuje nos, pohrdá jimi a vnímá je jako něco ještě méně než zvířata. Jeho láska je tak neuvěřitelně vynucená, že zdaleka předčila i Katniss a Peetu. Pokud jsem při četbě měla vůbec nějaký dojem progresu, tak jedině v tom, že od „krajně nesympatické“ se postava Coriolana proměnila ke „krajně nepochopitelné“. Jeho jednání v celé knize je zkrátka proti vší logice, a kdyby v příběhu nějaká logika přece jen fungovala, musel by Coriolanus v Hunger Games skončit ne v prezidentském křesle, ale v blázinci, kam by nicméně rozhodně z postav v této knize nepatřil sám. Snad jediná postava, která v příběhu dávala smysl, byla doktorka Galová – ta aspoň byla narušená od začátku do konce. Vývoj ostatních postav jsem ale absolutně nepochopila, natožpak abych si nějakou oblíbila. Celý závěr pak jen dovršuje celkový dojem z Balady – nepochopíte ho. Autorka vůbec nenabízí vysvětlení toho, co se na konci stalo, kde se tak najednou vzal obrovský zvrat v chování postav (až se k tomu pročtete, pochopíte, o čem mluvím), a jediným vysvětlením, které vás napadne, je to, že se opravdu všichni museli zbláznit. Jak potom dojde na to, aby na Baladu o desítky let později navazovaly Hunger Games, na to zkrátka už nikdy nepřijdete, leda by autorka vydala dalších tak pět sequelo-prequelů. Ale ani tak bychom se možná vysvětlení nedočkali, když tak přemýšlím nad tím, kolik odpovědí na otázky vlastně poskytla Balada o ptácích a hadech… Slabé dvě hvězdy knihy dostala jen za to, že se styl Collinsové dobře čte, takže i když je obsah slátanina šitá horkou jehlou, četbu jako takovou si víceméně užijete. A taky vám to nezabere moc času – což je v tomto případě rozhodně plus.... celý text
Zlatí úhoři
2013,
Ota Pavel
Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Zlatí úhoři. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Zlatým úhořům se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.... celý text
Smrt krásných srnců
2007,
Ota Pavel
Knih z období II. světové války a holocaustu mám přečtených opravdu hodně, ale žádná není jako Smrt krásných srnců. Po celou dobu četby se smějete a na konci zjistíte, že pláčete. Ota Pavel měl nesmírný vypravěčský talent podávat neuvěřitelně smutné skutečnosti s dětsky naivním vtipem. Postavy a postavičky patřící do Pavlova světa jsou vnímány optikou dítěte, které ještě tak docela nerozumí světu, i když tuší, že se kolem něj děje něco zlého, a tak ostrý kontrast, tak přesná drobnokresba postav z téhle knihy dělá možná nejsmutnější dílo poválečné literatury, jaké jsem kdy četla... Ke Smrti krásných srnců se vracím už poněkolikáté a pokaždé v ní objevím něco, co mě přinutí si ji přečíst zase znovu.... celý text
Příběh služebnice
2008,
Margaret Atwood
Knihu jsem četla dřív, než na její motivy vznikl seriál, a stejně jako řadu dalších mě nenadchla. Nutno ovšem dodat, že mě nenadchl ani seriál - zatímco seriál je k uzoufání natahovaný, kniha naopak končila asi tak o 200 stran dřív, než měla. V seriálu má hlavní hrdinka asi tisíc příležitostí utéct, v knize žádnou, a přesto je najednou děj knihy násilně přervaný a dál pokračuje v tom smyslu, že hrdince se podařilo utéct a o jejím příběhu se dozvídáme až v daleké budoucnosti z jejích zápisků... Celé to na mě působilo tak, že autorka už knihu potřebovala dopsat, měla vymyšlený celkem slušně rozjetý příběh a konec, jak by to mělo dopadnout, ale vymyslela si na sebe tak důkladně sevřený svět, že z něj nebyla schopná hrdinku logickou cestou vysvobodit, "vypsat". Nebo se jí prostě jen nechtělo. Nepatřím k těm čtenářům, kterým by se muselo servírovat každé slovo, výpustky a zkratky v ději mi nevadí, mám ráda i otevřené konce, ale v případě Příběhu služebnice mi připadalo, že Atwoodová na čtenáře přehodila tak asi 75 % zodpovědnosti za děj, a to už se mi zdá dost. Nenabídla žádná vysvětlení, ba dokonce ani vodítka, a k tomu, abych si sama vymýšlela příběh, já bohužel nepotřebuju číst cizí knihu... To si můžu napsat vlastní.... celý text
Oba na konci zemřou
2018,
Adam Silvera
Napsat knihu, která vám už svým názvem vyspoileruje konec, musí být docela kumšt. Sice stejně pořád čekáte, že to dopadne třeba jinak, ale ne, Oba na konci zemřou fakt splní, co slibuje. O to těžší mi přijde napsat takovou knihu tak, aby vás i přesto bavila, a to se, myslím, Silverovi povedlo. Je krásným důkazem toho, že někdy není důležitý konec nebo cíl, ale cesta. Tady vůbec nešlo o to, jestli kluci nakonec zemřou nebo ne, ale jestli stihnou své životy ještě naplnit, i když na to dostanou dost šibeniční termín. Ostatně téma blízké smrti je v literatuře víc než rozšířené, ale na téhle knize se mi oproti řadě dalších líbilo to, že hlavní hrdinové pořád zůstávají lidmi - nezačnou dělat zázraky ani velká gesta, aby v posledních 24 hodinách svého života spasili svět. Jsou pořád těmi samými lidmi, jako byli před telefonátem oznamujícím jejich smrt - mají pořád strach, část přísně vymezeného času promrhají, a nejsou zázračně zbaveni všech pozemských starostí. Prostě se jen snaží dát své smrti hodnotu a nalézt v životě alespoň na chvíli něco, pro co stálo žít.... celý text