Freemantle
přečtené 171
Lincolnova diaľnica
2022,
Amor Towles
Kniha mě zlákala svým přebalem, názvem a v neposlední řadě vábivou anotací. Dobrodružství a cestování - to je moje slabost, to je můj snový život. Číst Lincolnovu dálnici je jako lehnout si do člunu na klidnou, líně plynoucí řeku a nechat se unášet jejím proudem do neznámého cíle, přičemž člověk hluboko v podvědomí tuší, že na konec své cesty se dostane v pořádku, aniž by jedinkrát zavadil o skrytý kámen pod hladinou. Lincolnova dálnice je road trip, je to "pohádka pro dospělé", která neurazí ani mladší čtenáře. Začátek... no, začátek, řekněme že až tak do poloviny se mi příběh jevil hodně pomalý. Popravdě se toho moc nestalo, kniha celkově není o zvratech nebo napínavých pasážích. Nakonec jsem se na vypravěčské tempo adaptoval a užíval si jeho vláčnost a nechal se unášet tím proudem líné řeky. Kniha je napsaná bravurně, jde vidět, že Amor Towles to s jazykem a perem umí, po slohové stránce nemám téměř co vytknout. Postupem do příběhu vklouznou nové postavy. Ačkoliv jsem na začátku trochu frflal, protože jejich množství se mi jevilo nadbytečné, nakonec se ukázalo, že všichni měli důvod se v knize ukázat. Nevěřil jsem, že je Towles dokáže ukočírovat a zvládnout tak, aby to všechno dávalo smysl a nestala se z příběhu překombinovaná slátanina, ale mile mě překvapil. Každá hlavní postava je ohromná osobnost s propracovanou minulostí. Co dokáže nemile překvapit je fakt, že v knize není použita přímá řeč, jak je na ni člověk zvyklý - prostě neexistují uvozovky, dá se na to rychle adaptovat, nicméně důvod tohoto počínání bych rád znal. Důvod pro zdvižení obočí je také ten, že Vévodovo vyprávění je z pohledu první osoby, zatímco kapitoly ostatních jsou vyprávěny třetí osobou. Kolem a kolem Lincolnova dálnice není nijak zvlášť hluboká kniha. Není ani dokonalá. Ale její čtení hřeje u srdce. Je to příběh o snech, touhách, odpouštění, srovnávání dluhů, příběh, který v mysli zůstane. Ze začátku jsem byl s hodnocením nakloněn ke dvěma hvězdičkám, nakonec jsem se dostal až na slabší čtyři. Proč slabší? Kvůli závěru, který však nechci a nebudu prozrazovat. Dočtěte se k němu a uvidíte.... celý text
Vesmír jako na dlani
2016,
Christophe Galfard
Autor v úvodu knihy píše, že se vynasnaží, aby ji nikdo nemusel odložit, protože ji nerozumí. Tak já jsem asi první, který to na straně 140 vzdává, neboť tomu, co popisuje autor, nerozumím a ačkoliv je to beletristicky pojaté, těžce mě to nebaví. Možná to bude tím, že mi fyzika nikdy nešla, nemám matematické ani logické myšlení a nebo jsem úplně mimo cílovou skupinu. Začátek byl fajn, vyprávění o Slunci a galaxiích bylo super, ale jakmile se začaly řešit atomy, gravitace a časoprostor... Sorry, to fakt ne.... celý text
Šesté dítě
2020,
Jonathan Dylan Barker
Tleskám stehny! Závěr trilogie s detektivem Porterem se povedl na jedničku. Bylo to úderné, zamotané, napínavé, šílené a možná trochu zvrácené, bylo to parádní! Jsem rád, že se autor dokázal odlišit od ostatních tuctových detektivek, které jsou na jedno kopyto, a dokázal sepsat spletitý příběh, který však dával smysl a neměl hluchá místa. Ačkoliv jsem si k žádné postavě nevytvořil hlubší vztah, protagonisté příběhu mi byli docela sympatičtí, nejvíc asi zvláštní agent Poole, který v závěrečném dílu dostává víc prostoru. Kapitoly jednotlivých postav byly krátké, ale jejich čtení bylo vzrušující stejně jako čtení Bishopova deníku, který postupně odkrývá svá temná tajemství. Musím se přiznat, že jsem každou volnou chvíli, kdy jsem zrovna nepřijímal potravu, nevylučoval nebo se nenacházel v pracovním procesu, věnoval čtení - nechtěl jsem nic jiného, než se dozvědět jak to celé dopadne. Byla to po dlouhé době parádní detektivka, která měla grády.... celý text
Pátá oběť
2019,
Jonathan Dylan Barker
Navzdory faktu, že první díl této americké trilogie jsem hodnotil třemi hvězdičkami a nijak zvlášť mě nenadchla, Pátou obětí si to u mě autor vyžehlil. A to tak, že hodně. Sázím tam plných pět bez mrknutí oka. Druhý díl odsýpá jak cyp, má to spád a čím víc člověk očima hltá řádky, tím víc se zamotává do pavučiny zvratů a napětí, kterou mu autor připravil. Chválím špičkování jednotlivých protagonistů příběhu, člověk se i usmál. Když jsem dočetl poslední stránku, myslel jsem, že vyletím z kůže... Okamžitě jsem žhavil drát a objednával třetí a zároveň závěrečný díl série s detektivem Porterem.... celý text
Temná hra
2022,
Andy Maslen
Po přečtení knihy mi nezbývá než se podivovat vysokému hodnocení ostatních čtenářů, očividně jdu proti proudu, když nesdílím nadšení a nemlaskám nad čtenářským zážitkem. Andy Maslen stvořil tuctovou detektivku, jejíž název nijak nekoresponduje s obsahem. Temná hra. Hm... tak nějak mi není jasné, kde si kdo nebo kdo si s kým hrál? Takových knih a vyšetřovatelů jsou kvanta. Je to vlastně pořád jedna a ta stejná šablona, detektiv (konstábl, vyšetřovatel... doplňte si podle gusta) s pohnutou minulostí, jeho tým, nadřízení, kteří čelí tlakům z politických pater, neustálá potřeba zdůrazňovat potřebu rychle případ vyřešit, dopadnout vraha, vsadit ho do žaláře a zahodit klíč. Jediné, co se mění je zápletka. Čím se tedy odlišit, aby se mi autor zavděčil? Takový Joseph Knox na to šel jinak, jeho doposud dvě u nás vydané knihy se taky řadily do žánru detektivek, ale přece jen nabízely něco víc. Vlastně mnohem víc. Noirovka jak vyšitá, strach a hnus v Manchesteru se dal krájet, hlavní protagonista měl sice pohnutou minulost, ale... no, kdo Knoxovu tvorbu zná, může posoudit, kdo ji nezná, ten ji může zkusit a srovnání nechť si udělá sám. A co takový Chris Carter? Ano, můžeme namítnout, že šablona je stejná, o tom žádná. Ale Carter to překonává obří dávkou brutality a styl jeho psaní nutí čtenáře číst dál a dál a dozvědět se, co je v další kapitole. U Temné hry dočtete kapitolu, knihu můžete s klidem zavřít a jít spát nebo se dívat z okna a pozorovat lidi, jak se trousí sem a tam a při tom přemýšlet, co budete zítra vařit. Suma sumárum - jedná se o takovou odpočinkovou detektivku, která neurazí, ale ani nenadchne. Zápletka mě ničím neoslnila, dovedu si představit zfilmování příběhu a odvysílání v jedné z epizod seriálu "Kriminálka Miami", jako scénář by to nemuselo být špatné. Jedno pozitivum však najdu - kniha se četla svižně, krátké kapitoly tomu dost napomáhaly. Jsem možná až příliš kritický, ale když si člověk zvykne na Mercedes AMG (v podobě Cartera, případně Kinga, který sice nepíše detektivky, ale jeho košatým a bohatým popisům se málokdo vyrovná), těžko se mu pak přesedá do Škodovky.... celý text
Žoldnéři
2006,
Tomáš Bartoš
S hodnocením tohoto díla půjdu proti proudu. Sci-fi tématika není dominantně to, do čeho se obvykle pouštím, ale rozhodl jsem se dát tomuto žánru šanci. Vysoké hodnocení a kladné komentáře mě zviklaly. Počáteční loudavé tempo, které autor nasadil, někde v polovině knihy začíná zrychlovat, přičemž se stále nic podstatně akčního (anotace láká na military sci-fi) neděje. Někde v polovině mi hlavou bleskla myšlenka, že knihu odložím mezi nedočtené. Výživnější řežba, kdy praštěj kosti a ledový povrch Pluta oživí ohlušující střelba hi-tech zbraní, je až na posledních několika desítkách stran. Docela mě mrzelo, že nejsou nijak hlouběji vykresleny charaktery hlavních protagonistů, jejich minulost, život před podpisem smlouvy atd. Je to prostě taková sebranka nadupaných a testosteronem překypujících cápků, jejichž partu doplňuje (jak jinak než překrásná a fyzicky dokonalá) žena, která nejenže disponuje doktorátem z informatiky, ale taky se nebojí ušpinit si boty při nakopávání znepřáteleného "emzáka" do koulí. Na prd je, že jsem si k ani jedné postavě nedokázal vytvořit žádné pouto. Jak už bylo napsáno v jednom komentáři přede mnou, bylo mi celkem jedno, kdo tam zařve a kdo přežije. Ani kvůli jednomu členovi nebudete chodit po baráku a hledat kuchyňské utěrky, abyste si otřeli slzy z obličeje, natož hledat psychoterapeuta, jemuž budete platit litr za hodinu, aby vám vysvětlil, že to fakt byla jen kniha a ten compaňero, se kterým jste strávili několik dní v imaginárním světě (a který nakonec fakt natáhl brka), byl vytvořen perem autora. Velmi divně na mě působil styl psaní, takové prazvláštní skákání od jedné postavy ke druhé, docela mi dělalo problém se zorientovat, k některým pasážím jsem se musel vracet a přečíst je znovu a některé mi nedávaly smysl ani po několikátém přečtení. Neegoisticky musím uznat, že fantazii mám celkem rozvinutou, ale na sci-fi v tomto podání nemá. Autor se asi (nedokážu posoudit, nejsem znalý v oblasti vesmíru a už vůbec ne v prostředí ostatních planet Sluneční soustavy) vyzná, a to jak ve fyzice, fyzikálních zákonech, chemických procesech, tak v armádním vybavení a zbraních. Jenomže pro jedince nepolíbené výše vyjmenovaným (prostě pro obyčejné pobíječe much, jako jsem já) to může být docela oříšek, nicméně pevně věřím, že kovaní fandové sci-fi knih a filmů si dojdou na své. Nejmrzutější je ale fakt, že když už se prokoušete až na téměř úplný konec knihy a dojdete na to, proti jakému nepříteli ostřílená parta žoldnéřů stojí, čtenář nemá šanci se dozvědět žádné detailnější informace - původ a vznik, odkud se vzal, jaké má úmysly a hlavně proč škodí. Na jednu stranu je pěkné mít moře informací o daném vybavení a ultra/hyper/kulervoucímu arzenálu žoldáků, ale to hlavní - pekelně nasraný "mimozemšťan" - je prostě zahaleno rouškou tmy. Konec sice dost akční, ale paradoxně ochuzený o hlavní informace, jež čtenáře zajímají nejvíc, což je, když nad tím teď při psaní tohoto komentáře přemýšlím, naprosto katastrofální... Nu, klasická parta žoldáků, kteří se z ničeho a nikoho neposerou a příběh, ze kterého se dalo vytřískat mnohem víc.... celý text
Revolvers
2021,
Oldřich Janeba
Mám všeobecně rád tematiku punku. Líbí se mi punková hudba, ať už česká nebo zahraniční, jejich výzor, je to taková moje ujetost. A když jsem čirou náhodou narazil na tuto knihu a přečetl si kladná hodnocení a nadšené ohlasy, musel jsem ji koupit a přečíst. Bylo to svižné a úderné. To, jak Oldřich Janeba tuto knihu napsal se mi líbilo - mělo to grády, spád, nechyběla tomu ironie, sarkasmus, nostalgie. Touha vrátit se do dob minulých, to je něco pro mě - taky se dost často ohlížím přes rameno zpět do minulosti a vzpomínám na roky, kdy člověk zas tak moc věci neřešil a tempo, jímž uhání život, nebylo tehdy tak zběsilé. Hlavní protagonisté příběhu si mě získali svou originalitou. Nejsympatičtější mi byl Dejv a Hadryn, Džeryho mi bylo svým způsobem líto (moje citlivá duše při vzpomínce na něj zavibrovala) a Sifon... to byl taky správný poděs. Jako velmi příjemný bonus musím vyzdvihnout grafické zpracování obálky. Máte-li rádi punk a třebas zrovna i vy procházíte krizí středního věku, dejte této knize šanci, stane se pro vás možná malou berličkou a vy zjistíte, že v tom děsně posraném období nejste sami...... celý text
Čtvrtá opice
2018,
Jonathan Dylan Barker
Průměrná detektivka s celkem zajímavým antihrdinou a složitým příběhem. Když si člověk zvykne na tvorbu Chrise Cartera, těžko se pak hledá něco, co by se vyrovnalo jeho kvalitám. Ano, bylo to čtivé, člověka to motivuje obracet stránku za stránkou, ale že bych se kvůli tomu radostí škubal v luftě? Bohužel ani jedna z postav vyšetřovacího týmu si nedokázala získat nějaké hlubší sympatie. Kniha, která neurazí, ale ani nenadchne. Oceňuji absenci pravopisných a gramatických chyb v českém překladu až na jednu výjimku.... celý text
Osamělá holubice
1995,
Larry McMurtry
Jsem typ člověka, jehož vždy zláká vědomí, že existuje kniha, která má výborné ohlasy a hodnocení a on po ní začne toužit. A je-li na trhu nesehnatelná, pak po ní prahne o to víc. Trvalo to snad celé věky, ale nakonec se Osamělá holubice zabydlela i v mé knihovně. A jsem za to neskutečně vděčný a šťastný. Je to prostě a jednoduše literární skvost. Jest pravdou, že western jsem ještě nikdy nečetl, trochu jsem se bál, že se mi příběh nebude líbit, ale (nyní už vím, že právem) udělená vysoká hodnocení mě přece jen zbavila počátečních obav. Kniha nemá nijak zvlášť zamotaný příběh, ba naopak, je velmi prostý, ale neskutečně, neskutečně hluboký. Onen příběh je prošpikován neuvěřitelným dobrodružstvím, o kterém se může, běžnému smrtelníkovi, pouze zdát, touhách, nenaplněných snech a životních láskách, zradách, chlapské férovosti i zlosti. Autor mistrně vykreslil a popsal nejen krajiny a svět, jímž se parta honáků dobytka protlouká, úmorná vedra a vyschlé prérie, ale také psychologii, povahu a minulost jednotlivých členů této neskutečné bandy, protože jejich smýšlení a to, co prožili v dávné minulosti z nich dělá to, čím jsou teď. Partu drsných, ale i bojácných chlápků, kteří se nebojí popustit uzdu svých emocí, a žen lehčích mravů. Prostě parta, do které se zamilujete. Pevně věřím, že si každý najde svého oblíbeného člena, za mě to byl jednoznačně Gus pro jeho nekonečnou uštěpačnost, smysl pro humor a schopnosti nejen jeho břitkého jazyka. Kapitán Call byl zvláštní patron, jeho počínání mi ze začátku přišlo přinejmenším podivné, ale čím víc člověk odhaluje pozadí jeho mysli, tím víc ho chápe a soucítí s ním. A Deets? Skvělý stopař a skvělý chlap. Během čtení této knihy jsem pomyslně opustil své tělo a byl tam s nimi, byl jejich compaňero. Fyzická schránka zůstala, ale duchem jsem se přesunul v čase a prostoru a proháněl se s nimi na těch nekonečných cestách, trpěl, smál se, a přiznám se, že i slzu uronil. Osamělá holubice je naprosto epický literární počin, který se vymyká, právem si za ni autor odnesl Pullitzerovu cenu. Máte-li možnost, kupujte (pokud bude k sehnání, tak ty prachy prostě obětujte), pokud nebude k sehnání, běžte do knihovny. Vydejte se tak i vy na dobrodružnou cestu do Montany a přeneste se zpět v čase do dob, kdy v Americe žili bizoni, na koních se proháněli Indiáni a kapitán Augustus "Gus" McCrae nezavřel hubu a neustále špičkoval svého dlouholetého přítele kapitána Calla, zatímco táhli do země, kterou nikdy neviděli. Je to kniha, u které si budete přát, aby její příběh pokračoval dál a s každým dalším řádkem na vás bude dopadat smutek z toho, že se ono neuvěřitelné westernové drama pomalu ale jistě chýlí ke svému konci. Tak famózní toto dílo je. Tak na co ještě čekáš, milý čtenáři?... celý text
