Freiherr
přečtené 152
Odpoutanost - Co nás svazuje v duchovním životě
2002,
Basilius Doppelfeld
"Něco odhodit a vzdát se toho, protože už v tom nelze pokračovat, tak patrně začíná dlouhý proces opouštění." Schopnost odpoutat se od věcí, zvyků a osob je důležitou lidskou kvalitou, která mnohým není vlastní. Autor se zastavuje u několika bodů, jež se dotýkají odpoutávání, z nichž největší prostor dostává stárnutí a smrt. Poslední hranice, kdy se odpoutáme i od života zde na zemi. Stále ovšem zůstaneme sami sebou a, dá-li Bůh, započneme novou etapu našeho života, která už bude bez konce. Poněkud mě mrzí, že autor, benediktinský mnich, v knize tak málo nahlíží na danou problematiku očima víry a spíše zůstává na lidské rovině psychologizujících úvah. Ani jednou tak kupříkladu nezazní zmínka o svaté zpovědi, která je přitom velmi důležitou složkou skutečného odpoutání se od hříchů a začátkem nového života v milosti posvěcující.... celý text
Jeden život nestačí
2018,
Franciszek Mickiewicz
Kniha je krásným svědectvím o působení tohoto u nás nepříliš známého světce, jehož život byl prodchnut hlubokou niternou zbožností, schopností sebeobětování a především láskou k bližnímu přesně v duchu učení Pána Ježíše. To vše je podáno velice čtivým, místy až napínavým, způsobem. O to více mě mrzí četné nepřesnosti objevující se na různých místech knihy. Podotýkám, že jsem si vědom, že se jedná o román, a tak nehodnotím faktografický základ příběhu. Některé omyly lze přičíst na vrub překladu. Například neexistuje žádné oltářní zábradlí. Zmiňovaný předmět se nazývá oltářní mřížka, která v katolických kostelích sloužila až do zhoubných reforem po druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech minulého století jako místo pro přijímání věřících a také oddělovala kněžiště od kostelní lodi. Dále překladatel neodhalil jedno jazykové specifikum polštiny, která má slovo "kaplan" za synonymum k výrazu "kněz". V knize se to "kaplany" přímo hemží a někdy je tento titul přiřknut i kněžím, kteří zastávají mnohem vyšší úřad. Je totiž třeba rozlišovat mezi zastávanou funkcí (kaplan, farář, rektor, kanovník, okrskový vikář, biskupský notář atd.) a stupněm svěcení neboli stavem (biskup, kněz, jáhen, podjáhen, akolyta atd.). Kněz může zastávat všechny zmíněné úřady, nebo nemusí zastávat žádný, a přesto zůstává knězem. Stejně jako biskup (v katolickém chápaní) zůstává biskupem, i když už nestojí v čele diecése. Nechci v tomto komentáři hnidopišsky vypočítávat všechny překlepy či nepřesnosti, a tak zmíním ještě tři vážnější problémy. Jeden zřejmě vychází z neznalosti tehdejší liturgické praxe: před popravou otce Abba měl jeden kněz sloužit mši přímo o půlnoci (3./4. října). Podle starých právních norem však mohla mše začínat nejdříve hodinu před rozbřeskem a nejpozději hodinu po poledni. Jedinou výjimkou byla vigilie Narození Páně (tedy tzv. půlnoční mše o Vánocích). Dále se v knize píše, že kněz po vysvěcení slavil svou první mši svatou den před velikonoční vigilií. Nevím, jestli autor jen namátkou vybral tento den, ale každopádně "den před velikonoční vigilií" je Velký Pátek, kdy se jako jediný den v roce mše svatá neslaví. Těžko tedy mohl mít novokněz tehdy primici. Sice se v ten den slavila tzv. missa presanctificatorum (mše předem posvěcených darů), ale o skutečnou mši se nejednalo, neboť kněz neproměňoval chléb a víno. Nejzávažnější problém, který je tím markantnější, že se ho (zřejmě) dopustil autor-katolický kněz, se nachází skoro na konci knihy. Otec Pallotti je povolán k umírajícímu židu, aby ho pokřtil. Ubožák vyzná touhu po křtu, kněz se ujistí, že věří v Trojjediného Boha a pokřtí ho. Dotud vše v pořádku. Ovšem pak se nově pokřtený začne zpovídat z hříchů ze svého předešlého života, kněz jeho vyznání vyslechne a udělí rozhřešení. Křest ovšem, jak vždy Církev učila, odpouští dědičný hřích, všechny osobní hříchy (lehké i těžké), všechny tresty za ně (časné i věčné) a kromě jiného uděluje milost posvěcující. Svatá zpověď tedy u nově pokřtěného ztrácí smysl, neboť je svátostí, která odpouští hříchy spáchané PO křtu a navrací milost posvěcující těm, ktěří ji hříchem ztratili. Všechny tyto nepřesnosti a zavádědící informace možná čtenáři ani nepostřehnou, ale mně poněkud kazili dojem z četby. Přesto si z knihy odnáším hluboký dojem z kněžské horlivosti, pokory a schopnosti sebezáporu otce Pallottiho a nad výše zmíněnými problémy nezbývá než si povzdechnout. Vždyť co tady na světě je dokonalé?... celý text
Dylan a já: Padesát let dobrodružství
2022,
Kinky Friedman
Při četbě této knihy mi na mysl přicházelo adjektivum "milá". Milá je atmosféra, kterou Louie Kemp svým vyprávěním navozuje, milé (a zábavné) jsou anekdoty o Rolling Thunder Revue, milé je líčení Dylanových obav i radostí. Kupříkladu na začátku je historka, jak parta kluků včetně Bobbyho a Louieho zkouší první cigaretu. Na scénu se přižene jako bohyně pomsty matka jednoho z nich a donutí chlapce zhluboka šlukovat. Netřeba dodávat, že devítileté děti se brzy svíjí na podlaze s kašlem a slzami v očích. Tato metoda, jak předcházet kouření mladistvých, je však přinejmenším sporná - fungovala snad u Louieho, ale u Boba rozhodně ne (a u mě taky ne). Kniha se od ostatních podobých memoárů z pera Dylanových přátel odlišuje zvlášním důrazem na židovství a duchovní vývoj obou hlavních aktérů. Nechci zpochybňovat autorův pohled na Dylanovo náboženské přesvědčení, ale na základě několika Dylanových vyjádření v rozhovorech si nemyslím, že byl nebo je nějak zvlášť zapáleným židem. Kupříkladu ve svých Kronikách se k tomuto tématu dostává snad jen jednou, když s despektem píše o tom, jak ho tisk nazval po návštěve Izraele, kde se nechal vyfotografovat s jarmulkou na hlavě, sionistou. Autor také taktně přechází mlčením Dylanův rozvod a následný sňatek se zpěvačkou gospelové skupiny černé pleti, která, pokud je mi známo, rozhodně židovka nebyla. Každopádně kniha jistě potěší všechny milovníky Dylanovy tvorby a poskytne zajímavé útržky ze zákulisí jeho života.... celý text
Dylan se dal na elektriku!
2021,
Elijah Wald
Dylan se dal na elektriku! To křičí název této knihy do světa. Bohužel už nedodává, že tomuto tématu bude věnována stěží čtvrtina knihy, přičemž zbytek se bude obšírně zabývat kulturou a vývojem hudební scény počátku šedesátých let, a to nikoli na osobě vyobrazené na přebalu, nýbrž především na Petu Seegrovi a desítkách dalších umělců, zhusta dnes skoro zapomenutých. Netvrdím, že je špatné poukázat na vlivy formující Dylanovu tvorbu nebo naopak na to, jak jeho dílo ovlivnilo jiné, ale nemělo by to převážit nad vytčeným tématem knihy. Přesto oceňuji, že se autor věnuje faktu, který s odstupem půl století nemusí být zřejmý, a to, že mnoho Dylanových písní slýchali posluchači z úst jiných interpretů (jako například skupiny Peter, Paul and Mary). Velikým nedostatkem knihy je jazyk - rozkosílaný styl, který zahrnuje široké spektrum výrazů od archaismů až po vyloženě hovorové lexikum, je třeba připsat na vrub celkem sedmi (!) překladatelům, kteří se na přípravě českého vydání podíleli. Četné překlepy by snad člověk odpustil, i když nevím, jak by se zastřelený Medhar (sic!) Evers tvářil na zkomolení svého jména. Co ovšem překladatelům evokovalo slovní spojení "podlehnout nemoci", když napsali, že Woody Guthrie podlehl nemoci natolik, že nemohl ani psát, mi není známo. Dle mého názoru má tento frazém jediný význam, a to zemřít na danou chorobu. Podobných jazykových perel je v textu několik a někdy význam uniká i po několikátém přečtení problematického úseku. Například slovo "neoetnický" je pro mě stále poněkud temné a ani hledání v českých či anglických slovnících příliš nepomohlo. Podobně je tomu se slovním spojením "sionistický tábor", které mi při prvním přečtení přineslo na mysl obraz nějakého spolku spiklenců osnujících plány na samostatný židovský stát, a přitom se jedná o obyčejný letní tábor pro chlapce z židovských rodin. Závažnějším nedostatkem než jazyk jsou ale četné faktografické omyly. Například Dylan se nenarodil "v městě Iron Range", nýbrž v Duluthu. Iron Range je toponymum označující oblast - je to podobná chyba, jako kdyby někdo napsal, že se narodil ve městě České středohoří. Dále v písni Boots of Spanish Leather se do cizích krajin neplaví milenec, ale milenka, přičemž anglický termín "lover", který se pravděpodbně nacházel v originálu knihy, má širší význam než český "milenec". Podobných nepřesností je v knize více, a to si dovoluji hodnotit jen pasáže týkající se přímo Dylanovy osoby, jelikož s osudy dalších umělců v knize zmíněných (snad kromě Johnnyho Cashe, Buddy Hollyho nebo Everly Brothers) příliš obeznámen nejsem. Zklamáním jiného druhu je pro mě absence obrazové přílohy, na kterou přitom autor v poděkování výslovně odkazuje. Sečteno a podtrženo, potenciálním čtenářům bych místo této knihy raději doporučil biografii Down The Highway nebo Dylanovy vlastní Kroniky (ovšem nikoli v českém překladu, který soustavným používáním hovorového jazyka dělá z Dylana křupana, ačkoli on v originále používá sice idiomatický, ale přesto spisovný jazyk).... celý text
Pius XII.: Život a osobnost
1947,
Otto Walter
Život a osobnost tak výzačného pontifika je těžké zachytit v úplnosti do jednoho díla. Každý autor si musí vybrat, zaměří-li se více na rovinu církevního působení Pia XII. nebo na jeho úlohu během druhé světové války či na rozbor jeho povahových vlastností. Otto Walter v této knize přichází s neotřelým způsobem podání života Eugenia Pacelliho formou jakýchsi žánrových obrázků, úryvků z jeho života, důležitých mezníků kariéry. Lehkost slohu a barvité líčení zahrnující i několik anekdot nám představuje Pia XII. jako člověka hluboké vroucí zbožnosti, pečlivého vystupování se smyslem pro řád a disciplínu a zároveň s obzvláštním zaujetím pro hudbu a dějiny a nadáním na jazyky. Je zvláštní číst slova o nezměnitelnosti papežovy autority, o stálosti Církve, o tom, jak Vatikán vždy přežije své protivníky, když z historie víme, že toto všechno do značné míry právě smrtí Pia XII., andělského pastýře, jak ho nazývali, skončilo. Jeho nástupci v čele s papeži druhého vatikánského koncilu přišli s radikálně odlišným modelem Církve, která už nechce být societas perfecta, nýbrž napříště jen jedním z partnerů dialogu se světem. Pius XII. završil dlouhou éru "piánských papežů" a ačkoli závěr jeho pontifikátu už poskytoval předzvěsti budoucích změn (reforma obřadů Svatého týdne, nový překlad žaltáře, změny v kalendáři), myslím, že je spíše než samotnému papeži, který byl čím dál častěji sužován nemocemi, musíme přičíst mužům, kterým svěřil svou důvěru, ale kteří toho nebyli hodni. Stačí uvést několik jmen - Annibale Bugnini (svobodný zednář a architekt liturgické reformy), Augustin Bea (papežův zpovědník a výrazná postava koncilu na straně liberálů), Giovanni Battista Montini (modernista, kterého Pius XII. prozíravě odklidil z Kurie do Milána, pozdější papež Pavel VI.). Ti a mnoho dalších stáli u zrodu nové epochy dějin Církve, která trvá dosud a která se čím dál tím více odvrací od toho, co zastával a co pro Církev a svět představoval Pius XII.... celý text
Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana
2014,
David Dalton
Kniha trpí, lze-li to tak říci, stejným způsobem jako ostatní studie Boba Dylana, jeho osobnosti nebo díla, které se nechtějí omezovat jen na řeč holých faktů, pokud tedy přijímáme za fakta informace alespoň částečně ověřitelné. Autor nám totiž představuje své vidění a vnímání Dylana, stejně jako to dělal sám Dylan v dokumentu "Dont Look Back", o kterém jeho autor D. A. Pennebacker řekl, že v něm Dylan hrál sám sebe - tedy nebyl takový jako ve skutečnosti, ani nebyl, jaký by chtěl být, nýbrž byl takový, jak chce sám sebe zahrát. Pokud od knihy očekáváte klasickou biografii, raději si přečtěte velmi dobré dílo Howarda Sounese "Down The Highway". Daltonův "Kdo je ten chlap?" je více studií Dylanovy osobnosti a její sebeprezentace na veřejnosti, což ovšem neznamená, že v ní není mnoho přínosných a někdy i málo známých informací (například zmínka o existenci třetího dokumentu o anglických turné z let 1965/66 "You Know Something's Happening"). Oceňuji rovněž velmi pěkný jazyk a některá nápaditá slovní spojení (třeba "patina Dylanova hlasu"). Co mi ovšem v průběhu četby vadilo, je užívání slova "hipster" ve spojení s Dylanem a jeho souputníky. Nejenže se vyskytuje skoro bez nadsázky na každé druhé stránce, ale je také, alespoň podle mého názoru, anachronismem vzhledem k současnému významu tohoto slova označujícího mladého muže obvykle s plnovousem, brýlemi a flanelovým sakem. Chápu, že tento termín v průběhu času prošel vývojem a v jisté době snad označoval i příslušníky subkultury, do které (opět snad) Dylan patřil, ale v posledních několika dekádách se význam ustálil a získal svrchu zmíněný obsah. Je symptatické, že se autor nesnaží otázku v názvu knihy zodpovědět nějakým definitivním až dogmatickým přístupem typu "Dylan je další beatnik" nebo "Dylan je protestsinger" nebo "Dylan je písničkářský bard na cestách". Každá tato škatule byla (do jisté míry) v určité době platná, ale nikdy nemůže definovat člověka v jeho celistvosti. Abychom se mohli alespoň přiblížit pochopení toho, kdo Dylan ve skutečnosti je, musíme si před oči postavit všechny ty různé Dylany, jak se postupně objevovali, a hledat, co měli společného, na co reagovali, proti čemu se vymezovali. Zároveň je třeba neztrácet z mysli to, že Dylan je stále na živu a nejen to - je mimořádně aktivní. Před nedávnem vyšla nová deska autorských písní doslova přeplněných aluzemi, po covidové pauze znovu obnovil koncertní turné (navíc nutno dodat že s nejlepším hlasem za posledních dvacet let) a na podzim je naplánováno vydání jeho knihy "Filosofie moderní písně" - to jsou všechno známky, že vývoj toho, kým je (pro nás, pro sebe sama, pro dějiny) nekončí.... celý text
