Gant
přečtené 198
Pramen Povýšení
2009,
Brandon Sanderson
Po prvním díle mistbornské trilogie pro mě byl Pramen povýšení poněkud zklamáním. Samozřejmě, stále si zachovává stejné přednosti jako první díl, především hlavní devízou zůstává Sandersonova nesmírně čtivá próza. Ač její věcnost a jednoduchost může být vnímána jako fádní a nenápaditá, daří se jí přehledně zprostředkovávat obrovské množství informací ve velmi rychlém tempu o velkém množství postav a událostí a udržovala můj zájem i v pasážích, které mě frustrovaly tím, jaký příběh mi zprostředkovávaly. Sanderson se totiž po prvním díle rozhodl přejít na vážnější notu politického dramatu a ukousl si moc velké sousto. První díl, Finální říše, bylo sympatické žánrové dobrodružství, které přepracovávalo tradiční motivy vysokého fantasy o hrdinných rebelech snažících se svrhnout mocného čarodějného tyrana, a přepracovávalo je zasazením do dějového schématu loupežného narativu. Byl to vynikající výchozí koncept postavený na poučeném spojování různých žánrových motivů do soudržného a organicky se doplňujícího celku. Čtenářské potěšení z Finální říše pro mě pramenilo právě z této poučené hry s různými žánrovými konvencemi a jejich použití k výstavbě propracovaného světa s důmyslným magickým systémem a vykreslení zajímavých postav (Vin má strhující vývojový oblouk). Jenže... Jenže když se Sanderson v této knize pokouší o demýtyzující rozbor problémů, které obnáší snaha o znovuvybudování svobodné společnosti po tísíciletí útlaku, naráží na limity toho, co představil v knize předchozí. Na přechod ze žánrového, eskapistického vyprávění do vyprávění dekonstruktivního a realistického jeho svět, postavy a bohužel ani jeho vypravěčské schopnosti zkrátka nebyly připravené. Aby Sanderson znázornil deziluzi Kelsierovy party a především Elenda z toho, jak obtížné je udržet svobodu a demokracii a zároveň poskytnout osvobozeným otrokům jídlo, teplo a ochranu před novými tyrany, většina knihy se věnuje politikaření, intrikám, kuloárním jednáním, diplomacii a dalším aspektům každodenního politického provozu. Samo o sobě je to zcela v pořádku, sám jsem obrovským fanouškem politických dramat a thrillerů, jenže o to více mě právě frustruje, jak nezáživně je to zpracováno tady. Je vlastně vypovídající ironií, že teprve na konci knihy během obléhání Luthadelu, když se Vin rozhodne řešit věci tak, jak celou dobu chtěla a jak to jedině umí, tedy allomantickými schopnostmi a rozpolcením hlavního padoucha vejpůl pořádně velkým mečem, tak teprve tehdy se jí podaří vyřešit ty nejpalčivější problémy, které se na předcházejících několika set stranách nedařilo řešit Elendovi a spol. politikou a diplomacií. Opravdu to ukazuje chování z jakého žánru do tohoto světa sedí víc. Ano, pravděpodobně tento kontrast byl ze Sandersonovy strany záměrem a měl podtrhnout to, jak byl Elendův nekompromisní idealismus nevhodný pro dané místo a čas, nemění to ale nic na tom, jak často bylo ubíjející o tom na těch několika předcházejících stovkách stran číst. Vedle toho k tomu ještě musím přidat naprosto nefunkční pokus o vztahové drama mezi Vin a Elendem. Tihle dva jsou od prvního dílu skvělý pár a snažit se mezi nimi vytvořit konflikt pro konflikt a to ještě tím nejlacinějším a nejotřepanějším způsobem, to mě opravdu iritovalo. No, představte si, Elend si myslí, že není dost dobrý pro Vin, ta si myslí, že není dost dobrá pro Elenda, kvůli tomu nejsou ochotní se jeden s druhým o své obavy podělit, tahle situace se bez jakéhokoliv vývoje táhne celou knihou, vyplýtvá se na ní spoustu slovní vaty a pak se okamžitě vyřeší, když si o svých obavách konečně poprvé na chvilku popovídají. Kristova noho... V důsledku toho vyznívá do prázdna i celá podzápletka se Zanem, protože jeho hlavní funkcí bylo představovat pro Vin možnou alternativu a svádět jí na zcestí, jenže ničeho nedosáhl a nikdy jsem z něho neměl dojem skutečné hrozby. Nutno ale uznat, že odhalení s kandrou bylo opravdu chytré tím, jak nasnadě bylo (i když i to se nese s vlastním uskalím a to tím, jak všichni jednoduše zapomněli na to, že by se měly snažit najít špiona ve vlastních řadách, když mají na prahu tři nepřátelské armády). Ale abych pořád jenom nenadával, v knize je i mnoho věcí, které fungují. Tindwyl a její lekce pro Elenda, jak být správným králem, komplikovaný vztah Tindwyl a Sazeda, rostoucí přátelství mezi Vin a OreSeurem, respektive TenSoonem, pro psaní živoucích mezilidských vztahů má Sanderson mnohem větší cit než pro politiku. Díky tomu jsem si dokázal užít závěr, který se od politiky konečně odklonil a stal se opět plnohodnotným fantasy zabývajícím se fikčním světem, jeho mytologií, dodal parádní závěrečný zvrat a prostě demonstroval Sandersonovy přednosti, a nikoliv slabiny.... celý text
