Hanka_Bohmova
přečtené 1628
Kallocain
1982,
Karin Boye
"Přistoupil beze všeho k číslu sto třicet pět, položil mu ruku na rameno a řekl mu tónem tak vřelým, že ho člověk stěží kdy slyší mezi dospělými, a už vůbec ne mezi muži, ještě snad od zvlášť citově založených matek, když hovoří k malým dětem: - No tak už se nebojte. Víte přece, že nic osobního se odsud ven nedostane. Je to, jako byste to nikdy neřekl." Nejde o víc než můj osobní dojem, ale řekla bych, že tam, kde v obdobných dílech mužští autoři zdůrazňují svobodu a pravdu, u Bradburyho pak vnitřní kreativní svobodu, Boyeová pozvedá k naší pozornosti odlišný aspekt lidství - důstojnost. A nepřekvapuje mě, že právě ona. V myšlenkovém okruhu, v němž se pohybuji, je žena jako bytost vybavená k péči o nový život považována za speciálně povolanou k rozpoznání a ochraně lidské důstojnosti. Kniha vyniká především velmi přesným psychologickým vhledem. Myslím si, že uvažování nad ní může člověku pomoci bojovat s některými manipulacemi i v docela běžných životních situacích. Jak píše Disease, socialistický doslov vážně stojí za to. Až by se chtělo podtrhnout autorovi jeho vlastní slova: Spisovatel, který se tváří, jako by si ničeho nevšiml, nebo který si skutečně ničeho nevšiml, nemůže být dobrým spisovatelem.... celý text
Láska k šutrům
2007,
Marcel Vanek
K minerálům jsem se postupně dostala přes zkameněliny (chcíplotiny, jak bych měla podle knihy říkat :o)) a už nějakou dobu používám autorovy webové stránky a videa jako jeden ze zdrojů informací o lokalitách. Tuto knížku mi dala maminka coby vánoční překvapení, přestože má o mých zájmech jen kusé informace - moje maminka je totiž při výběru dárků prostě neporovnatelná. Souhlasím s ostatními komentujícími, že Láska k šutrům je napsaná amatérsky a s nakažlivým zápalem. Některé historky fakt stojí za to, jen jsem je musela pro účely domácího předčítání trochu upravovat, abych nenarušila mravní vývoj rodinných příslušníků. Informace jsou užitečné, fotografie překrásné. Moc dobře autorovi rozumím, jaké je to "chodit se kochat". Nakonec nemohu opominout přínos knihy pro stabilitu mého manželství: můj milý sice ví, že je to se mnou špatné, ale toto je důkaz, že by to mohlo být ještě mnohem horší! :o)... celý text
Legenda o jazyku - Nepomucký 1972
2019,
Pavol Rankov
Oceňuji výpověď a strukturu knihy, ale způsob, jakým je napsaná, mě neoslovil. Celou dobu jsem pociťovala mnohem intenzivněji své čtenářství než prožitek z četby. Vnímala jsem silně myšlenku a to, jak šikovně autor splétá slova kolem této myšlenky, aby ji vyjádřil, ale bylo to na mě příliš služebné, úzké, jako bývají detektivky. Možná petaSK v nejstarším komentáři svými slovy "snad aby se tomu dalo říkat beletrie" popisuje dojem podobný mému. Mám zkrátka raději knihy o lidech než knihy o idejích.... celý text
Umění naslouchat
2018,
Erich Fromm
Erich Fromm a Konrad Lorenz jsou autoři, k nimž se vracívám, v mé mysli stojí vždycky blízko a co soudím o knihách jednoho, obvykle stejně dobře platí i pro druhého. Jsou oba velmi lidští, velmi nadšení pro člověka. Tentokrát jsem byla zvlášť zvědavá, protože samo téma - psychoanalýza - není pro mě nijak zvlášť přitažlivé a asi by mě nenapadlo knihu číst, kdyby to nebyl právě Fromm a s ním jistota, že hranice odborného budou překročeny ve prospěch obecně lidského. Texty jsou přepisem autorových promluv, mají v sobě určitou uvolněnost a snadno se čtou. "Lze analyzovat sebe a vědět všechno po celá léta, ale nebude to mít žádný účinek, jestliže to nepřinese žádné plody a jestliže to nebude doprovázeno změnami ve vlastní životní praxi. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny; když však někteří levicoví filosofové tvrdí, že člověk se zlepší teprve s revolucí, nikam to nevede (...) protože když přijde revoluce a nikdo se nezmění, revoluce jen zopakuje celou bídu, která zde byla předtím. Revoluce dělají lidé, kteří nemají představu o tom, jaký by mohl být lepší život." "Existuje ještě jiný příklad, který bych rád zmínil. Je to velmi moderní fenomén a velmi obtížná otázka k zodpovězení. Jak dalece je nemocen moderní organizující člověk, odcizený, narcistický, bez vztahů, bez skutečného zájmu o život, zajímající se jen o přístroje, kterého sportovní vůz vzrušuje více než žena? (...) Vyléčit ho by znamenalo především změnit celou jeho osobnost. Kromě toho by měl proti sobě celou společnost, protože celá společnost podporuje jeho neurózu. Je to paradoxní situace, kdy je člověk nemocný v teoretickém smyslu, ale v jiném smyslu nemocný není." Osobně je mi užitečné Frommovo zdůraznění obou vlivů, které na člověka v jeho růstu působí: aktivita subjektu je nezbytná, nejsme uzdravováni a nedocházíme plnosti mechanicky, bez své vůle a bez svého přičinění - což v mých očích staví vážnou (bezpochyby existující, ale objektivně nezměřitelnou) výzvu naší odpovědnosti a zároveň nadějeplně odkazuje zdánlivou všemohoucnost životních okolností do patřičných mezí (opět: aniž bychom byli sobě či druhým schopni stanovit konkrétní polohu této meze). Obojí platí - jsme k Božímu obrazu, cosi v nás volá k životu a k pravdě, a zároveň "Záludné je lidské srdce, víc než co jiné, kdo je pozná?". Vedle toho autor zřetelně vidí a ani náhodou nebagatelizuje, v jak nemocné a znetvořující společnosti jeho klienti žijí. Člověk se nemusí příliš namáhat, chce-li jeho slova aktualizovat a vymyslet několik příkladů všudypřítomných očekávání a požadavků, jimiž zase naše společnost brání plnému rozvoji lidství a křiví je ve svůj prospěch. A není třeba myslet jen na násilí - dnešní doba je především dobou lahodných příchutí a působivého make-upu. Obě úvahy vedou k závěru, že zápas o pravdivý náhled je tím nejdůležitějším úkolem, s nímž člověk do svého života vstupuje. "Možná je pro porozumění psychoanalýze daleko užitečnější číst Balzaca než psychologickou literaturu. Četba Balzaca cvičí porozumění člověku více než všechny analytické síly na světě, protože Balzac byl velký umělec, který dokázal psát kazuistiky, ovšem velmi úplné a velmi bohaté, s velkým vhledem i do nevědomé motivace člověka a se vztahem k sociální situaci. (...) Pokud se někdo skutečně zajímá o člověka a jeho nevědomí, ať nečte učebnice, ať čte Balzaca, ať čte Dostojevského, Kafku. Zde se o člověku něco dozvíte, mnohem více než z psychoanalytické literatury (včetně mých vlastních knih). Zde naleznete bohatství hlubokého vhledu, a to by měla a mohla dokázat psychoanalýza ve vztahu k jednotlivcům."... celý text
Námořník na koni
1963,
Irving Stone (p)
Stála jsem před knihobudkou, dívala se na Námořníka na koni a přemýšlela, jestli si ho chci přečíst. Životopisné knihy Irvinga Stonea mám ráda, ale nemám ráda Jacka Londona, resp. to, co z jeho děl dýchá. A nakonec jsem si právě proto knihu vzala. Byla jsem zvědavá, nakolik mi rozšíří pohled na Londona jako lidskou bytost. Autobiografického Martina Edena mám ještě v živé paměti a musím říct, že Stoneův životopis (který mě po literární stránce poněkud zklamal) se mu duchem i událostmi velmi podobá. Jsou tu fakta navíc, která mohou nabídnout i určité motivy a psychologická vysvětlení, je tu trochu reflexe a kritiky, mnoho a mnoho socialismu, protagonistu si díky Stoneovi také konečně dovedu živěji představit jako oblíbenou, družnou a štědrou osobu. Přesto můj instinktivní odpor zůstal beze změny. Vnímám jako riziko tento druh sebejistoty, v sobě zakotvené, kdy člověk je sám sobě zákonem a měřítkem všech věcí. Vím, i z vlastní zkušenosti vím, že se ničeho nedovolám, kdykoli se objeví ono "já chci!". A Londonův voluntarismus má pro mě od začátku nevyhnutelně tragický odstín, vede sice vpřed, neúnavně štve vpřed (já dosáhnu - přiměju - donutím), přitom však zakrývá výhled na lidské hranice a lživě předvádí obzor jako neomezený. Každý vydobytý úspěch je v tomto smyslu dalším latentním zlem. Člověk může mnohé přinutit a k mnohému se přimět, ale nemá zdroj sám v sobě, všichni na to narážíme. I London na to narazil. Jeho touha po vztahu s dcerou se mi zdá být typickým projevem muže a otce, který své meze konečně spatřil. Moje děti mi vyprávěly, že v některých verzích Minecraftu může člověk těžit a kopat tak dlouho, až se prokope i podložím - a otevře se pod ním nicota. Věřím, že tento okamžik nevyhnutelně přichází v každém lidském životě, nakonec i pro ty, kteří vystačili s iluzí dokonalé kontroly či bezbolestného úniku. Výsledek pak záleží v tom, co jsme schopni vidět a přijmout: Někteří padají nicotou přímo ke zdroji, kde nalézají sami sebe jako bytost darovanou. Jiní na téže cestě dospívají pouze k zoufale partikulární pravdě, že jediná jejich svoboda je svoboda se zničit.... celý text
Filozof a ústřice
1979,
James Thurber
Povídky v první části knihy se mi vesměs líbily, dokonce jsem některé předčítala doma nahlas, mám občas náladu na "šílený humor s vážnou tváří". Ale především bajky mi přišly nezajímavé a zapomenutelné, čtení tak do časopisu v čekárně, nic, co by mi mělo zabírat místo v knihovně.... celý text
Byly jsme tam taky
2007,
Dagmar Šimková
Dočetla jsem před pár dny eseje Jana Čepa, které časově končí jeho emigrací v roce 1948. Svědectví Dagmar Šimkové na ně navázalo zcela plynule, jako děsivá praxe na úzkostné úvahy a pochopení. Vícekrát se ve zdejších komentářích opakoval podiv nad tím, co je schopen udělat "Čech Čechovi". Pro mě je to samovysvětlující myšlenka. Kdykoli stanovím hranici mezi bytostí, se kterou budu jednat lidsky, a bytostí, která na takové jednání automatický nárok nemá, už jsem ji vlastně teoreticky překročila. Zbývá to překročení realizovat - bude-li příležitost. Komunistická společnost vytvořila rozsáhlý prostor "těch, co nejsou jako my", v němž mohl člověk pustit ze řetězu "bestii v sobě". Mnoho zla, ke kterému nikdo nikoho nenutil, které lidé konali, protože jim bylo dovoleno. Nemylme se, že jsme se snad s rokem 89 stali společenstvím andělů. My jen musíme hledat bezpečné pole působnosti o dost složitěji. Ale je ho pořád dostatek a rozhodně nezůstává nevyužito - soukromí rodiny, anonymita internetu, spravedlivý hněv pod vlajkou nějaké (jakékoli) ideje. A když to nejde jinak, necháváme bestii volný výběh aspoň ve vlastní hlavě. Působí to snad méně viditelné škody, ale jsou stejně závažné a mají potenciál připravit stejně nebezpečnou budoucnost jako ty zjevné.... celý text
Rozptýlené paprsky
1993,
Jan Čep
Jan Čep patří mezi mé oblíbené spisovatele a překladatele, s jeho díly zažívám souznění místy až závratné. Výbor z jeho esejistických prací jsem četla za poslední rok podruhé a jen dokresluje explicitními slovy představu, kterou jsem si o něm jako o člověku utvořila. První silné téma, kterým ke mně promlouvá, je jeho přesvědčení o velikosti a vážnosti života, o povolání být v jistém smyslu strážci toho kusu časoprostoru, do nějž jsme postaveni (tato slova znějí tím zvučněji, že texty pocházejí vesměs ze třicátých a čtyřicátých let, z doby tušeného či naplno propuklého ohrožení). O možnosti lidské vzpoury či dezerce, kterou se ale jen vzdalujeme od pravdy ležící ve středu bolestného tajemství, nikoli kdesi "out there". S tím souvisí hluboce biblické vědomí propojenosti s lidstvem i se světem, spojení s předky i s krajinou, vědomí, že "všecky věci jsou účastny údělu člověka". Nelze Čepovi rozumět, nerozumíme-li katolickému křesťanství. Nabízí nám inspirující svědectví života zásadně formovaného vírou - a také smutek a úzkost nad světem, který tuto víru opouští nejen co do formy, ale co do samého základu, a zůstává tak nedostatečně vnitřně vybaven k odolávání doléhajícímu zlu. Autor ale vedle obav projevuje i znechucení nad degenerovanými formami křesťanství, nad politickým katolicismem, diletantsky fušujícím do umění i morálních soudů, či nacionalistickým oháněním se odkazem husitství, to vše z úst lidí neznajících podstatu slov, jež vyslovují, a nepociťujících sebeméně jejich osobní závaznost (jak aktuální...). Varuje před sterilními filosofiemi a cestami ctnosti doprovázenými "štítivým oddálením, samotou a chladem, nebo dokonce opovržením a pýchou", které bují v odkřesťanštělé společnosti. V závěru světové války zaznívá autorova pobídka k obrodě lidského srdce a k životu z křesťanských hodnot, naděje, že se česká společnost konečně vymaní ze spárů "démona sektářství a skepse". Místo toho musí sledovat vítězné tažení absurdního a hrůzného plánu uskutečnit lidské společenství "zvnějšku, způsobem mechanicky tupým a násilným". Otázka kladená vyznavačům nevyhnutelného pokroku zůstává připomínkou i pro nás: Jakým to prokletím člověk znovu a znovu obrací svůj rozum a zručnost proti sobě? Speciální radost prožívám nad recenzemi a literárními statěmi, zejména tam, kde se s Čepem potkáváme velmi natěsno. Ano, "čtěte, čtěte, čtěte" mého milovaného Bernanose! :o) "Bernanos je umělec, u kterého mají jisté náboženské pojmy, zkrocené konvencí k naprosté neškodnosti, svou původní sílu a vášnivost... V jeho díle se nefilosofuje o jejich bytí a nebytí, ony tam prostě jsou a představují se v své akci, jako síly tvůrčí... Nepřekvapí nás, budou-li z něho zkoprnělé malé české dušičky některých (a snad většiny) našich ,katolíků‘, nasáklých pohodlným liberalismem, jimž se už ďábel stal jen neškodnou metaforou a Bůh vzdáleným dobrotiskem, které ,toho po nás moc nežádá‘." I tam, kde se estetické či tématické souznění nekoná (a nalézám v tom určitý řád, srozumitelnou odlišnost), přesto ráda poznávám jeho "srdeční záležitosti". Je pro mě obohacující sledovat, rozvažovat - a někdy i kritizovat -, čeho si dobrý a přemýšlivý člověk pro sebe cení, aniž bych to nutně musela sama sdílet. "Bůh nám dal přátele, které milujeme a za které jsme mu vděčni. Rozeznáváme podle nich světové strany svého vnitřního světa, zachycujeme v jejich pohledu čelní i bočné obrazy své vlastní tváře. Dělíme se s nimi o úděl vlastní - o své bohatství i bídu, bolest i radost, rozmnožujeme svou zkušenost zkušeností jejich. Oni nesou nás a my neseme je."... celý text
Smrt v sutaně
2008,
P. D. James (p)
Moje nejoblíbenější detektivka od P. D. Jamesové. Oproti schematickým intelektuálním hříčkám Agathy Christie (které mám také moc ráda, ale je to čtení pro jinou náladu) podněcují detektivní romány PDJ čtenáře k nejrůznějším hlubším úvahám, daleko překračujícím obvyklé "whodunit". Psychologie postav, průhledy do životů hrdinů i podezřelých, reflexe sociálních témat, to všechno mě při četbě těší. A čím méně brutality, tím lépe. V této knize jsou mi jako třešničky na dortu navýsost sympatické zejména dvě epizody, pro samotné detektivní pátrání zcela bezvýznamné, takže se nemusíte obávat spoilerů :o) Jednou je křehká lovestory - která, to znalý čtenář jistě snadno uhodne. A druhou je fakt, že paní Jamesová nelituje papíru a postará se, aby oběť neumírala v zatvrzelosti srdce. Já vím, je to prkotina, ale mně je to zkrátka lidsky milé.... celý text
Malá světová obrazárna
1971,
Olga Spalová -Srbová
Moc pěkná popularizační kniha, dokáže zaujmout a nadchnout. Text je velmi živý, jako bych autorku/průvodce na vlastní uši slyšela. Přestože nejsem zrovna auditivní typ, dovedu si představit, jak báječný mohl být i původní rozhlasový pořad. Četbu jsem - chvála digitalizaci! - doprovodila brouzdáním po Google Arts & Culture. Teď si ještě musím promyslet, jakou formou prožitek a poučení z knihy nejlépe zpřístupnit dětem.... celý text
Jablečňák
2003,
Magdalena Wagnerová
Příběhy se, podle mého, příliš nepovedly, na mnoha místech autorka vysloveně vaří z vody. Chybí atmosféra, tempo, pointy. Ohryzek jako hlavní hrdina je sice báječný nápad, ale neutáhne knihu o 366 kapitolkách.... celý text
Almayerův vzdušný zámek
1972,
Joseph Conrad
Název knihy dokonale vystihuje hlavní postavu, "pošetilce", který "má touhu, ale nemá sílu" - v kontrastu k těm, jejichž život se prudce vzpíná a zmocňuje svého okolí. Nevěděla jsem, že jde o autorovu prvotinu, příběh sice postrádá hloubku ponoru, pro kterou jsem si Conrada oblíbila, ale mělký není, to vůbec.... celý text