Hanka_Bohmova
přečtené 1601
Oblíbená kniha mé dcerky, která ji tatínkovi vzala a četla poprvé v osmi letech a od té doby ještě několikrát, proto jsem již dávno seznámena s receptem na nicotný čaj a mé ranní pokusy o buzení jsou komentovány slovy "Zlá žena bere polštář." :o) Když mě teď nemoc na celý den uvrtala do postele, sáhla jsem na jejich doporučení právě po Marťanovi. Ačkoli v něm chybí prakticky všechno, co jinak v četbě hledám, je to výborná, chytrá zábava a strávila jsem s ní příjemný den. Podobným způsobem se mi kdysi líbili třeba Falzifikátoři, ale Marťan jde v osekávání od všeho nepodstatného ještě dál. Jen je teda trochu otravné, když chcete rodině předčítat nějakou extra vtipnou část, a oni to znají zpaměti a dokončují za vás...... celý text
Gösta Berling
1986,
Selma Lagerlöf
Před nějakou dobou mě nesmírně okouzlily autorčiny Legendy o Kristu. Přesto jsem po této další knize sahala s nejistotou. Biblická vyprávění pro děti si mohou dovolit stylizaci, kterou jiný druh příběhu neunese, a nepřipadalo mi, že by jejich naivita, sentiment, přímost, patetičnost nebo jak to ještě nazvat, byly snadno přenositelné. Ale to jsem Selmu Lagerlöf hluboce podcenila - Gösta Berling je nádherná kniha, nádherná přesně tím způsobem, jakým byly pro mě nádherné Legendy o Kristu. Už zmíněným charakteristickým prvkem je absolutní absence cynismu. Na to dnes skoro nejsme zvyklí, zejména ne tam, kde sám vypravěč příběh na pozadí komentuje. Očekáváme hláškování, ironická póza je skoro povinná. Autorka si toho byla vědoma už ve své době a na postavě Mariany se vyjadřuje moc zajímavým způsobem ke krajní formě takového postoje: "Krásná Mariana nosila v sobě ducha sebepozorování. Cítila, jak jeho ledové oči a výsměšné úsměvy sledují každý její krok, každé její slovo. Její život se stal divadelní hrou, při níž on byl jediným divákem. Nebyla už člověkem, netrpěla, neradovala se, nemilovala, hrála jen úlohu krásné Mariany Sinclairové, a sebepozorování, vězící v ní se svýma ledovýma očima a pilnými, všechno cupujícími prsty, dívalo se na její vystoupení... A díváme-li se blíž, vidíme, že za ním sedí ještě bledší bytost, která přihlíží a ochromuje a pošklebuje se, a za ní ještě jedna a ještě další, pošklebující se sobě navzájem a celému světu." Psychologický vhled této knihy je navzdory určité pohádkovosti formy ohromující. Literatura romantismu nebo jím inspirovaná pro mě obvykle bývá spíše únavná, jednostranná až k egoismu, ale zde se o věcech nitra vypráví se skutečnou moudrostí a s užitkem pro čtenáře. Nejvýraznější moment za všechny - zobrazení způsobu, jímž jsme sváděni ke zlu. Nemusíme si hned představovat ďáblova spřažence, stejný proces lze nahlížet zcela moderně psychologicky. Malá lež nebo vhodně vytržený kousíček pravdy, zacílené přesně na to nezdravé místo v našem srdci. Na nepřípustné, a proto utajené přání, kterého se ale nehodláme vzdát. Na neřest, s níž nebojujeme, na zranění, které mlčky a bez léčby dusíme v sobě. Všechna ta místa, od nichž odvracíme pohled, nevyneseme je na světlo, a ona se rozeznívají slovy a skutky druhých zcela mimo naši kontrolu. Kdo je umí rozpoznat a využít, dokáže nad námi vládnout ke škodě naší i našich bližních. Stejně výrazné jsou však i autorčiny happyendy. Mnohdy prazvláštní, jako v případě brobského faráře, jejich vnitřní logika je ovšem nepopiratelná a mně dodávají velikou naději.... celý text
Varuna
1970,
Julien Green
Postupná změna atmosféry a stylu je v průběhu čtení téměř hmatatelná. Zmenšování prostoru, odkládání kulis a rekvizit, zjednodušování, růst intimity. Komplexní umělecký záměr, anebo proměna, kterou si vynutila nová vnitřní realita? Bylo dobře, že jsem doslov nečetla předem a že jsem vhodně zapomněla všechny související informace o životě Juliena Greena, které jsem si zjišťovala dříve, podnícena jinými jeho knihami.... celý text
Vlna zločinnosti na zámku Blandings
1977,
Pelham Grenville Wodehouse
Mé pocity se shodují s tím, co ve svém komentáři popsal slawa. První, doslova "střelená" povídka člověka perfektně navnadí, ale pak to ztrácí grády až do příchodu Jeevese, který text opět pozvedá na očekávanou úroveň. Knížku jsem si pořídila domů, což je pocta, které se dostane málokterému oddychovému dílku.... celý text
Rýma
1978,
Stanisław Lem
Pěkná ústřední myšlenka, ale jinak nic zapamatováníhodného. Je to opravdu spíš jen zábava do vlaku, přesně tak jsem k ní přišla, tak jsem ji četla a tak zase poputuje dál.... celý text
Dům smutku
1970,
Franz Werfel
Oddaný čtenář Franze Werfela pozná svého autora především v druhé povídce, psychologické studii zachycující vnitřní monolog ženy stoupající po schodišti. Od banality k dramatu posouvá tento miniobrázek druhý, sice převážně neformulovaný, ale o to autentičtější vnitřní monolog běžící paralelně v hloubce dívčiny duše. Titulní novela mě překvapila, ale rozhodně ne nepříjemně. Tolik humoru a ironie jsem u Werfela nezažila, osvěžující čtení.... celý text
Jsou světla, která nevidíme
2015,
Anthony Doerr
Čteno jen souhrou okolností. A souhrou okolností také ihned po Kallocainu, kde se mj. objevuje přednáška o propagandistickém využití psychologie mladistvých - obrázky z Wernerova života ji pěkně ilustrovaly. Kniha je perfektně promyšlená a zručně a čtenářsky vděčně napsaná. Na můj vkus až moc zručně a vděčně, pobídku "čti dál, čti dál" jsem vnímala intenzivně a prakticky neustále. A to já nemám ráda, takovéhle hry mě obvykle nebaví, takovéhle knihy mám problém brát vážně - a na pouhou zábavu/relaxaci byla zase příliš dlouhá a příliš vzdálená mým zájmům. Někde v polovině jsem se rozhodla, že ji dočíst nejen nepotřebuju (to jsem zjistila poměrně rychle), ale ani nechci. Obvykle se mi během četby vybavují podobné knihy a v duchu srovnávám, někdy se tak i zkouším povzbuzovat k trpělivosti a otevřenosti. Tady to byla Mandolína kapitána Corelliho, čtená před několika lety. Tehdejší potěšení a pocit, že vyprávění žije vlastním životem a svítí vlastním světlem, se ale u Doerrova příběhu ani po delším čase nedostavily. Možná jsem prostě jen četla v nevhodném duševním rozpoložení.... celý text
Kallocain
1982,
Karin Boye
"Přistoupil beze všeho k číslu sto třicet pět, položil mu ruku na rameno a řekl mu tónem tak vřelým, že ho člověk stěží kdy slyší mezi dospělými, a už vůbec ne mezi muži, ještě snad od zvlášť citově založených matek, když hovoří k malým dětem: - No tak už se nebojte. Víte přece, že nic osobního se odsud ven nedostane. Je to, jako byste to nikdy neřekl." Nejde o víc než můj osobní dojem, ale řekla bych, že tam, kde v obdobných dílech mužští autoři zdůrazňují svobodu a pravdu, u Bradburyho pak vnitřní kreativní svobodu, Boyeová pozvedá k naší pozornosti odlišný aspekt lidství - důstojnost. A nepřekvapuje mě, že právě ona. V myšlenkovém okruhu, v němž se pohybuji, je žena jako bytost vybavená k péči o nový život považována za speciálně povolanou k rozpoznání a ochraně lidské důstojnosti. Kniha vyniká především velmi přesným psychologickým vhledem. Myslím si, že uvažování nad ní může člověku pomoci bojovat s některými manipulacemi i v docela běžných životních situacích. Jak píše Disease, socialistický doslov vážně stojí za to. Až by se chtělo podtrhnout autorovi jeho vlastní slova: Spisovatel, který se tváří, jako by si ničeho nevšiml, nebo který si skutečně ničeho nevšiml, nemůže být dobrým spisovatelem.... celý text
Láska k šutrům
2007,
Marcel Vanek
K minerálům jsem se postupně dostala přes zkameněliny (chcíplotiny, jak bych měla podle knihy říkat :o)) a už nějakou dobu používám autorovy webové stránky a videa jako jeden ze zdrojů informací o lokalitách. Tuto knížku mi dala maminka coby vánoční překvapení, přestože má o mých zájmech jen kusé informace - moje maminka je totiž při výběru dárků prostě neporovnatelná. Souhlasím s ostatními komentujícími, že Láska k šutrům je napsaná amatérsky a s nakažlivým zápalem. Některé historky fakt stojí za to, jen jsem je musela pro účely domácího předčítání trochu upravovat, abych nenarušila mravní vývoj rodinných příslušníků. Informace jsou užitečné, fotografie překrásné. Moc dobře autorovi rozumím, jaké je to "chodit se kochat". Nakonec nemohu opominout přínos knihy pro stabilitu mého manželství: můj milý sice ví, že je to se mnou špatné, ale toto je důkaz, že by to mohlo být ještě mnohem horší! :o)... celý text
Legenda o jazyku - Nepomucký 1972
2019,
Pavol Rankov
Oceňuji výpověď a strukturu knihy, ale způsob, jakým je napsaná, mě neoslovil. Celou dobu jsem pociťovala mnohem intenzivněji své čtenářství než prožitek z četby. Vnímala jsem silně myšlenku a to, jak šikovně autor splétá slova kolem této myšlenky, aby ji vyjádřil, ale bylo to na mě příliš služebné, úzké, jako bývají detektivky. Možná petaSK v nejstarším komentáři svými slovy "snad aby se tomu dalo říkat beletrie" popisuje dojem podobný mému. Mám zkrátka raději knihy o lidech než knihy o idejích.... celý text
