herdekfilek
přečtené 909
Schody do nebe
2012,
Lorna Byrne
odpad!
Lorna Byrneová, jedna z mála, která spatřila Boha na vlastní oči. Kdo další je ve frontě těchto šťastlivců? Ježíš Kristus? Svatý Mikuláš? Nebo stačí náš lokálně veliký Halík? Prašť jak uhoď, Lorna, na rozdíl od ostatních, uvádí ve své knize konkrétní situace. Ježíš Boha jen obviňuje z ne příliš dobře sehrané rodičovské role, svatý Mikuláš útrpně, a dá se až říct, že submisivně, přejímá roli plniče zubařských křesel a Halík prostě jen plká o již stokrát oplkaném. Lorna ovšem viděla, vidí a hlavně ví. Jen málo lidí si uvědomuje, jaká že je to ta Lorna přebornice, vždyť ani tomu Mojžíšovi se Bůh neukázal. Diktujíc svaté desatero, mohl se za oblakem třebas rýpat ukazovákem v pravé nosní dírce. Jaká čest pro naši dobu, pro naši hloupě nezákonní, a tedy nesvatou, epochu, kdy téměř všichni očekávají příchod dalšího mesiáše, podupávaje si ve frontě u pokladen hypermarketů. Satanovo New age boří mantinely ve čtenosti. Uvědomuje si tady vůbec někdo, že by autorka měla být svatořečena, protože Bůh dovolil, aby spočinula zrakem na jeho velikosti? To nedovolil nikdy a nikomu. Jen jí. Vždyť i Ježíš Kristus se modlil k "oblakům", k představě Boha, ke své víře ve vyšší smysl života. A Lorna, aniž by byla nějak výrazně pobožná, mohla a popatřila. A dokonce v tématické hře, kdy Bůh peskuje svatého Petra za nějakou chybičku v nebeské administrativě. Úžasné. A když už jsme u toho, necháme si vzít Ježíše, onu autoritu lásky, odpuštění a vytrpěné víry, a nahradíme ho Lornou, která si svými spisy vydělala na novou vilu, na trochu rozmařilejší život v luxusu? A není před tímhle v Bibli čtenářstvo důrazně varováno? Pozor na falešné proroky.... celý text
Dvě stě let pospolu. Díl 2, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1917-1995
2005,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Fuck America
2011,
Edgar Hilsenrath
Pan spisovatel najel na pár vcelku zavedených spisovatelských zhovadilostí, které v knize nesnesu. První byla fascinace vlastním pohlavím. Ob stránku milý vypravěč zvěčňoval do historie ten svůj ohavně trčící pokus o nesmrtelnost, přes který se nedalo nahlédnout ani do děje, natož do nějakých myšlenek, které byly, mimojiné, v knize velice zřídkavé a jaksi náhodné. Dalším nešvárem byla nanejvýš přihlouplá fascinace vlastním psaním. Kdyby se autor přendal od psacího stolu někam do parku, zahalil se šerem a navlékl se naň kabát, nebyl by problém v něm vidět dokonalého exhibicionistu. Ke konci knihy už si autor s nesmyslně běžícím dějem nevěděl rady, tak vše ukončil bujarým opěvováním Holocaustu. Opěvování tu samozřejmě proběhlo za účasti poplatnosti svému národu. V tomto případě k národu židovskému. V koncentrácích trpěla spousta lidí. Za války nemlich to samé. Ale ta zběř, která z toho už kolik desetiletí žije, ta je na hnusnou vykládku vidlemi. Autor knihou nic říct nechtěl. Nebo chtěl, ale nějak se na druhé stránce zakecal a až do konce se z toho nevymotal. Ano, první stránka byla pěkná.... celý text
Evangelium podle Piláta
2005,
Éric-Emmanuel Schmitt
Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš." Upřímně řečeno, mluví mi to z duše. Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění veškerého duchovního ze samotné podstaty člověka musí zákonitě takovému člověku, a takové době, nesmírně ublížit. Odduchovnění téhle doby dovedlo lidstvo na rozcestí. Buďto půjde do prdele nebo do prdelí dvou. Jiné alternativy nevidím. Budoucnost prosta všech prdelí je možná v nalezení ducha v sobě samém. Svým způsobem neskutečně lituju lidi, kteří k duchovnu přistupují jako k nakaženému. S odporem a jistým výsměchem. Kdesi jsem četl, a bylo to od českého filozofa Šafaříka, že končí doba spasení a začíná doba spásání. Hrůzná vize, která se bohužel právě děje. Bez duchovna ztrácí smysl věčné otázky - proč jsme tu, co jsem já a další z řad nepostižitelných. Ztrácí, protože bez duchovna získávají zcela jednoduché a pravdivé odpovědi - jsem tu, abych snědl tento rohlík, jsem to já, protože jím tento rohlík. Vzrušující nepostižitelnost se rázem mění na položku v seznamu v kterém odškrtáváme jako výběrčí daní. V litánii pokračovat, jen čím dál víc klesat v očích skepticky lazených.... celý text
Něco z kůže
1999,
Alasdair Gray
Žádné přesahy za rámec děje. Myšlenky jen poplatné ději. Napsáno velmi čtivě, ale bez jakéhokoliv dalšího významu pro čtenáře. Najít se v tom můžete, ale spíš se za takové nalezení politujete, než co jiného. Čtivost je zcela ubita závěrem, který hraničí snad až s debilitou. Gray se nechal unést svou ke stáru nově objevenou sexualitou a zabil tím veškerý smysl, který kniha ještě dát mohla. Napsáno úsměvně, ukončeno směšně.... celý text
Noemovo dítě
2006,
Éric-Emmanuel Schmitt
Číst knihu, která se čte sama je svým způsobem nudné. Žádné těžkosti s myšlenkou, protože je předložena tak jasně, bez výkrutů, bez nějakého žblebtání okolo. Noemovo dítě je kniha přímočará. Nezahýbá, jen pokračuje jemně kupředu nevšímaje si okolí. Schmitt se jal vyprávět kus druhé světové z pohledu dítěte. Roztomilá naivita smrada, která vypráví o hrůzách. Ale tak ano, je to trochu prvoplánové, dá se říct i laciné, vždyť když vypráví dítě je to vždycky intenzivnější než když do slovních druhů mluví dospělí. S dospělým nějak pudově nemáme až takový soucit. Ale i tak Schmitt, jakožto dítě, hovořil moc pěkně. I když té naivity někdy bylo přes míru.... celý text
Ještě pár odpovědí
2011,
Lubomír Štrougal
Nesmírně zajímavý pohled na naivitu ne až tak blbého člověka, kterého pohltila doba. Protože doba, ta umí pohlcovat předpisově. Štrougal byl státník bolševik a v knize formou rozhovoru dává do oběhu něco z absurdních i méně aburdních přání, která právě bolševismus provázeli. Mé hodnocení není příklonem k jeho zmatenému přesvědčení, ale k historické zajímavosti. Všichni víme jak na běh bolševismu a jeho pád pohlížel disent, ale z pohledu bolševika, zamlčujícího i prozrazujícího, jsou tu k užití nové dimenze. Jeho pohled na porevoluční rozkrádání státu za účasti veškeré politické elity je velmi zajímavý. Víc než zamlčování tohoto rozkrádání.... celý text
Tintin v zemi Sovětů
2011,
Hergé (p)
Hergé vtipným způsobem pojal teror rudé bestie. Což je na rok vzniku, 1929, dosti kurážný krok. Vždyť od puče v Moskvě uběhlo jen pár dní, do bolševické bašty se stahovali bološevickou reklamou otupení američané, ve své domovině ničení krizí bankéřů, kterou si vždy za každých okolností odnášejí lidé z tlače. Hergé vzal dost nedětské téma, jako je mučení, uměle vyvolané hladomory, demokratické volby v bolševickém střihu, všudypřítomnou a všemocnou tajnou policii a vtělil ho do komiksu právě dětského. A kupodivu se proslavil. Pokud by toto Hergé stvořil dnes, nakladatel by si tím neutřel ani konečník. Nějak se ta doba pokroutila a jen díky tomu, že Hergé je Hergé a Tintin je Tintin, můžeme se s takhle politicky a myšlenkově nekorektním komiksem pro děti setkat. A ještě jedna zvláštnost mě na komiksu zarazila. Albatros začal tisknout v Číně. Žádné tiskárny z Českého Tišnova, žádná Kroměříž, ale prachsprostý tisk z PRCu. Jistě levnější a ekologicky šetrnější.... celý text
