hetzerjoke přečtené 215

Čekání na barbary 2001, John Maxwell Coetzee

Velmi silná kniha s velkým množstvím hlubkých otázek a solidně rozpracovaných témat vniřních rozporů, kterou je nicméně celkem záhul číst a kdo si chce vychutnat všechna přirovnání a kětnaté věty, musí chtě nechtě číst jeden odstavec pět minut. Přestože se jedná o poměrně staré dílo (které ve své době asi nejvíce reflektovalo rasismus), unierzální časoprostor v absurdně chladné/horké pouštní oblasti dělá z Čekání na barbary nadčasový zážitek a velmi podrobný vhled do populismu a špinavé hry, kterou dokáží zlí lidé křivit charakter nevinných. Děj je vyprávěn z pohledu starého usedlého soudce v malém hraničním městečku; postavou vyzrálou věkem a přeci příjemně dětinskou (archeologie, idealismus). Jak se ale moudrý, trochu bojácný ale hlavně uvědomělý člověk dokáže srovnat s nemorální diktaturou krutého impéria, které do jeho až doposud klidného domova přináší děsivě metodický plukovník Joll a mladí násilničtí policisté? Propaganda těchto cizinců hovoří jasně - barbaři, neznámý pouštní národ, jsou nepřátelé a plánují napadnout impérium a proto je třeba začít proti nim bojovat jako první. Jsou jiní, jsou zlí, chtějí zabíjet, musíme se bránit! Stačí zapomenout, že to bývali sousedé a že na pohraničí vládl mír. Knížka je krátká a obsahuje pár docela drsných momentů, ale se jedná o příjemně decentní dílo, které se varuje příliš okaté agitace a většinu motivů servíruje formou přirovnání. Styl psaní, který autor zvolil nesedne každému, je hodně založený na vnitřních monolozích a úvahách. Tato kniha je v současné době války na Ukrajině jednou z nejlepších, po které sáhnout.... celý text

Kalibán 1997, Isaac Asimov

Fůze geniálního inovátora Asimova a sci-fi brakýře Allana se přes jistou nedůvěru z mé strany vcelku vydařila a knížka Kalibán je vším, jen ne prázdnou vatou v Asimovově robotickém vesmíru. Příběh vyšetřování pokusu o vraždu významné robotičky na nehostinné planetě Inferno je jasnou poctou dnes již klasickým románům Isaaca Asimova (Ocelové jeskyně atd.), drží se dobře zajetých kolejí charismatického a přemýšlivého vyšetřovatele, poměrně malé skupinky podezřelých a solidního vyvrcholení s nečekaným závěrem. Autoři si navíc skvěle pohráli s kybernetickou teorií tří zákonů a v dlouhých monolozích (které jsou ale sakra čtivé) se zabývají vcelku palčivými otázkami, na které má člověk v dobách AI generated umění chuť se skutečně zeptat. K čemu jsou dnes roboti? A co víc - k čemu jsou dnes vlastně lidé? Je trochu škoda, že tempo celé knihy je krom některých dynamických pasáží lehce unylé, atmosféra mimozemského města není úplně dobře prodána a než jsem se začetl, byla půlka knížky v tahu. Detektivní linka je zde navíc silně upozaděna titulním robotem Kalibánem, jehož životní pouti jsem nepřišel na chuť. Protože ale chci skončit pozitivně a poděkovat za zajímavý knižní zážitek, nebudu s hodnocením tvrdý a ocením poutavou knihu v lehce temnějším Asimovském stylu čtyřmi hvězdičkami.... celý text

Psohlavci 1951, Alois Jirásek

"Lomikare, lomikare! Do roka ha do dna vyzývám tě na boží súd! Hyn se hukáže, Česká literární klasika, kterou se není nutné obávat přečíst i v současnosti. Dnes se koneckonců květnatý složitý jazyk opět vrací do módy a Jiráskova staročeština se dá nejen poměrně lehce číst, ale v určitých momentech přímo lahodí zraku. Zachycení hraničářského nářečí starých Chodů je příjemně živelné a přestože dialogy občas postrádají dynamiku, kniha jako celek příjemně ubíhá a dá se říct že se pořád něco děje. Příběh Koziny a hraničářské vzpoury je velmi vrstevnatý a obsahuje mnoho motivů i postav, které autor víceméně pečlivě dotáhl do konce a uzavřel. Psohlavci mají mnohé atributy novodobé legendy, ale udržují si realistické kulisy, zvraty i vyvrcholení; historii podávají věrně, byť značne romanticky přibarvenou. Ale pořád je to hezké čtení, které sice není napínavé (jak to s Kozinou skončí ví každý školák), ale i tak má co nabídnout a v člověku může probudit zdravé vlastenectví. Však i Jan Kozina vojnu s císařem nechtíl, vědíc, že te blbost.... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

Lemova stěžejní kniha a zároveň dílo nejvíce abstraktní a nedějové; Solaris se zpočátku profiluje jako sci-fi psychologické drama, ale s přibývajícími stránkami vyvolané napětí zjemní a začne více řešit vnitřní pochody člověka, konfrontovaného s entitou, do které není možné proniknout rozumem, silou ani smysly. Živý oceán Solaris je dozajista nejdůležitějším z Lemových fantastických charakterů, přestože (či možná pávě proto) že vlastně není vůbec jasné, je-li vůbec nadán vědomím či rozumem. Knížka má příjemně nejasné vyznění, do kterého si čtenář musí přinést kapku osobní rozvahy - pointa je zde amorfní a nespoléhejte na to, že až si přečtete na wikipedii, co chtěl autor vlastně říct, že praštíte hlavou do stolu a provoláte: "No ovšem, vždyť to tam bylo celou dobu naznačováno." Spíš budete v rozpacích. Četli jste správně? Ale Solaris nejde hodnotit jen pro neobyčejnou ideu, ale také z formálního hlediska. A tady Lem pokulhává na můj vkus až příliš. Děj je občas zmatený, text nezáživný a celé stránky často popisují city či skutečnosti, které by šli shrnout do pěti vět. Kdo namítne, že takové dospělé čtení prostě musí být, ať si trhne nohou. I učebnici politologie jde napsat čtivě.... celý text

Věž 2010, William Golding

Knihu jsem si pořídil jako středoškolák a po pár stránkách jsem ji odložil jako příliš rozvláčnou a složitou ke čtení. Vrátil jsem se k ní po necelých pěti letech a nyní – světe div se – jsem si ji užil mnohem více a po dočtení ji musím dát plný počet hvězd. Čím to? Touha pátera Jocelina k výstavbě velmi vysoké a velmi nákladné kostelní věže totiž není tématem, které na sobě nese jasný a napínavý děj plný zvratů a případného vyvrcholení. Golding zde naopak nechává promlouvat emoce a podobenství, pomocí na první přečtení nesrozumitelné věty skvěle navozuje atmosféru a nevyhýbá se ani dynamickým pasážím. Svým prapodivným jazykem nám předkládá rodící se šílenství hlavního hrdiny, prolínané snovými sekvencemi o hřejivém andělském poslu s šesti křídly a vtírajícím se ďáblovi, čekajícímu ve zpívajících sloupech i v plavých vlasech kostelníkovi manželky. Paleta postav, které se kolem Jocelina a jeho (a ta věc opravdu je jenom jeho) věže je vcelku pestrá a charaktery jsou velmi dobře představeny i vyvíjeny, přestože nejvíce prostoru získává především kněz. Občas se čtenáři jistě nabídne myšlenka, není-li vše v knize vyprávěno natolik z Jocelinova pohledu, že vše může být zcela jinak. Při popisu černé základové jámy vás bude hrůza nutit číst dál a dál, jak věž poroste, jistě si prožijete dva zcela rozdílné vztahy k Jocelinově touze po jejím dokončení a možná spatříte podobenství jeho snahy k snaze člověka všeobecně. Chaos a šílenství pocítíte díky obrazovému autorovu psaní až v kostech a když dojde na závěr, pravděpodobně vám přes všechny ty útrapy a bláznovství hlavního hrdiny líto. Věž je velmi silné dílo, které stojí neprávem v pozadí Pána much a jeho nepochopení je z velké části zaviněno až příliš přirovnávajícím a citovým jazykem. „Už spadla?“ „…Ještě ne.“... celý text

Kanibal z Nine Elms 2019, Robert Bryndza

Příjemná detektivka s velmi napínavým dějem i přes skutečnost, že již od zhruba poloviny knihy nám autor sám prozradí pachatele a dokonce sleduje jeho činy, motivace i plánování, čímž nás ochuzuje o některá překvapení. Vyšetřování Kate a Tristana je nicméně zaměřené spíše na odkrývání minulosti a rekonstrukci bývalého zločinu, takže vstupování fanouškova řádění do jejich dějové linky je dlouhou dobu minimální. Jinak než pozitivně nelze hodnotit také vykreslení vězení chronického kanibala v psychiatrické léčebně, které je protkáno nejen občasnou akcí a napětím, ale také nenucenou analýzou zločincova svědomí a psychiky. Všeobecně je v knize patrná dobrá práce s charaktery, každá postava má jasně definovanou roli, ze které se však čas od času odkloní. Díky bohu, neboť jinak bych považoval kladné hrdiny bez záporných vlastností za milionkrát ohrané klišé všech detektivek. Hvězdičku strhávám jen za lehce podprůměrné finále, kdy se ukáže, že veškerá kriminalistická snaha byla k ničemu a Kate nakonec dopadne pachatele víceméně sama. I tak se ale kanibal z Nine Elms četl velmi dobře, po jazykové stránce byl příjemně svižný a i přes vyšší stránkový rozsah nenudil.... celý text

Nadace a Země 2012, Isaac Asimov

Série Nadace, Asimovův galaktický epos a dílo definující novodobé Sci-fi, končí. Z finále je bohužel namísto velkoleposti či geniální pointy cítit recyklace předchozích dějových zvratů a pokles nápaditosti kdysi mistrně píšícího vizionáře. Již předchozímu dílu jsem vyčítal příliš stránek a podivně generické téma space opery. Mrzí mě, že tuto výtku musím opakovat i u Nadace a Země, a proto zemním svou kritiku u slovy chvály: hlavní postava Trevize je živelně uvěřitelný dobrodruh a vůbec práce s postavami a jejich charakterem se mi velmi líbila, poznávání rozmanitosti lidského rodu napříč mnoha izolovanými světy jsem si užil. Asimov zde také předkládá největší množství zcela rozdílných světů a velmi poutavě popisuje jejich ekologii a prostředí, takže zatímco u jiných knih expozice nudí, zde vyniká čtivostí (samozřejmě musíte být správně chlapecky naladění a vše si barvitě představovat!) Čím však Isaac zachází, tím také schází. Pojetí knihy jako tripu trojice přátel po neznámém vesmíru je po úžasné trojici prvních knih série obrovský krok zpět, a žádná úžasná dobrodružství nedokáží zalátat díru po nějaké nové myšlence, okolo které by se vše točilo. Namísto spění k pointě cítí čtenář na patře chuť nastavované kaše, dialogy jsou velmi často jen bezduchá semantika typu postava A něco tvrdí a postava B oponuje, ovšem bez dopadu na další události a děj. Závěr a vlastně i celá kniha už zkrátka nemají to kouzlo Asimovova světa, jaké jej známe a milujeme. Knížku hodnotím jako slabší závěr výborné série trochu nespravedlivě přísně, samostatná by Nadace a Země byla stále silně nadprůměrné Sci-fi s kouzelným světem, inteligentní a přeci kouzelně přímočaré. Ale když nás Asimov od začátku rozmazloval genialitou, nemůžu mu odpustit, jak nám závěrem svého veledíla podrazil nohy.... celý text

Duna: Lady z Caladanu 2022, Kevin J. Anderson

Druhá část trilogie je kvalitativně srovnatelná s prvním dílem, a to jak po stránce obsahu, tak stylu. Děj je poměrně napínavý a nepředvídatelný, nové postavy dostávají dost prostoru a staré získávají hloubku, přestože u některých (Yueh, Feyd, Baron...) se mi zdá jejich vliv minimální a role v příběhu připodobnitelná k cameu. Kladně hodnotím intrikaření v sesterstvu (byť lehce přímočaré) a konspirace Šlechtického svazu v čele s Jaxsonem Aruem. Jakékoliv slibně rozpracované linky bohužel ponižuje časová návaznost na originální Dunu, takže čtenář se nemůže odtrhnout od myšlenky, že ať si autoři vymyslí co chtějí, nakonec nastane jalový status quo, aby nebyla porušena návaznost na další díla. Osobně bych uvítal, kdyby se další případná série věnovala hlubší minulosti impéria, například z doby ranné vlády rodu Corrino. Největší mínus knihy je (stejně jako u vévody) styl psaní. Hodně myšlenkových pochodů je nadbytečných a průtokových, někdy i celé kapitoly nepřináší dějový posun a jen opakují či shrnují současný stav a ani se nesnaží dát případným úvahám postav atraktivitu. Přímá řeč postav je dost strojová (možná problém českého překladu?) a postavy často působí strašně uměle. Jinými slovy, Lady z Caladanu je kniha řešící emoce hlavních postav, ale tato analýza sama o sobě emoce postrádá a i když knížku díky dobré dynamice přečtete jedním dechem, s jejím odložením do knihovny ve vás ulpí především suchá fakta o pokračující rebelii. Že lady Jessica prožívá krizi osobnosti, Paul dospívá ve vůdce a Leto bojuje s Atreidským mravním kodexem si patrně ani neuvědomíte, protože vylíčení těchto nosných témat je zde osekáno a zaplaveno stovkami stran čiré dějovosti.... celý text

Planeta Leon 2 1944, J. M. Troska (p)

Planeta Leon 1 1943, J. M. Troska (p)

Z novodobého hlediska dosti naivní a především po dialogové stránce velmi zestárlé dílko českého Sci-fi klasika, který popularizoval vědu a snil o zářivé budoucnosti v době, kdy po Praze jezdily německé tanky. Planeta Leon je příběhem dětské touhy po dobrodružství, Vernem inspirované lásky k vědecké fantastice, napínavých výpravách, během kterých odvážní a svérázní hrdinové přepisují učebnice fyziky. Přestože se však tato první část může opírat o charismatické (a také tak trochu pošetilé) kvarteto českých studentů/planetotvůrců amatérů, trochu mi zde chybí Verneovská chemie mezi postavami, trochu dospělejší přístup k tématu a zejmána fungující motivace hlavních postav. Jasně, jsou to všichni správní kluci a když je zavolá dobrodružství, jdou. Ale dnešní čtenář dokáže najít na planetě Leon nejen fantastickou magnetickou horu a nebezpečnou lagunu s obří chobotnicí. Najde zde také patetické slovní obraty, tlačení na "hurá" efekt, do očí bijící komolení přírodních zákonů a také ne vždy svižně odsýpající příběh.... celý text

M+B+M: Mašín, Balabán, Morávek 2021, Dalibor Vácha

Naturalisticky drsná a pod kůži se zažírající exkurze českým protinacistickým odbojem, kterým vás za hřmění palby z kulometů a praskání kostí provede ústředí trio tří hrdinů. Rozvážný ale uvnitř nejistý Balabán, tvrďák s chutí po boji Mašín a neohrožený pistolník Morávek jsou charakterově tak dobře vykresleni, že jim jednoduše nejde nedržet palce, zatímco v protektorátní Praze uskutečňují nemožné a bojují s větrnými mlýny Gestapa a Abwehru. Přestože se dočkáme také vypravení do složitého světa konspirací, odbojových organizací a vzájemně si nedůvěřujících agentů, M+B+M je v samotném základu příjemně přímočará adrenalinová jízda, ve které krátké věty dokreslují dynamiku a často nepřehledné ubíhání okamžiků skvěle imitují zmatek boje. Autor mě také potěšil tím, že se věnoval i řekněme bočním větvím českého odboje a, vybaven dobovými prameny, uvedl na scénu i méně známá jména jako jsou Ferry Peltán, André Regenermelnebo docent Krajina, všechny funkčně zapojené do napínavého děje s velmi temnou atmosférou a nekompromisním závěrem. Verdikt? Plný počet hvězd a touha si od autora si přečíst ještě nějaký jiný masterpiece.... celý text

Vycházející slunce 2008, Michael Crichton

"Když nechcete, aby to Japonci koupili, neprodávejte to." Slušně se rozjíždějící a jen lehce v závěru pokulhávající detektivka, kterou nám chtěl autor především otevřít oči a ukázat, jak to chodí na divokém východě, pro případ, že byste si tam nedejbože jednou chtěli otevřít fabriku na auta. Naši šikmoocí přátelé zřejmě šlápli Crichtonovi na kuří oko velmi důkladně (a těžko přesně určit, kde je pravda a kde jen jeho zaujaté sýčkování), protože tolik stránek trpké zášti jsem už dlouho nečetl. Doufám jen, že to, co jsem se o praktikách japonských byznysmenů dozvěděl, je pravda jen v Americe a jejich pravidlo obchod=válka tady neplatí (nervózní polknutí). Jenže Vycházející slunce se zpočátku tváří jako detektivka a je proto trochu škoda, že vyšetřování je často zmatené a v závěru se vše rozmotalo, aniž by se u mě dostavil nějaký pocit satisfakce, alespoň nad usvědčením viníka. Také postava orientalisty s cigaretou v koutku, Connora, byla po počáteční atraktivitě trochu nešťastně upozaděna a její fráze - ty si něco pracně odkazoval vyšetřováním, zatímco já to tušil od začátku - časem zevšední. Alespoň že hlavní protagonista je lidsky se chovající sympaťák, kterému nejde nedržet palce. Vycházející slunce tedy v závěru hodnotím jako průměrnou detektivku s velmi nadprůměrným vyšším poselstvím, které by se dalo shrnout jako "... a jednoho dne si Japonci koupí i vás".... celý text

Oheň a krev 2019, George R. R. Martin

+ napínavé příběhy z dob historie Hry o Trůny + skvěle popsané charaktery jednotlivých vládců + propracovaná logika světa, ve kterém má každý tah pěšcem svůj důsledek + ilustrace + naturalistické líčení bitev, soubojů či intrik, středověk bez příkras + autenticky znící porovnávání úhlů pohledu různých kronikářů - nepřeberně postav, jejihž jména jsou často pouze výplňová - nešťastná volba formy (suché kronikářské zápisy se zde střídají s dynamickými prozaickými dialogy a cliffhangery) - kolísající tempo, kapitoly s nulovým dopadem na hlavní děj výsledek: G.R.R., přestaň se trápit s Písní ledu a ohně a rychle nám naservíruj pokračování historie Targaryenů, protože líčení "jako" historických událostí, válek a diplomacie je přesně to, proč jsem si Hru o trůny zamiloval. Kladně hodnotím úbytek magie a patosu, děj sleduje důležité okamžiky a příjemně ubíhá. Necelých 700 stran zmizelo, ani nevím jak.... celý text

Sluneční jezero 1968, Ludvík Souček

Po "pozemských" dílech Runa Rider a Cestě slepých ptáků, ve kterých se řešily zejména expedice, konspirace a vědecké detektivní pátrání, nastupuje Sluneční jezero a s ním obrat o 180 stupňů k čistému dobrodružnému Sci-fi. Souček, dle prvního dílu trilogie kovaný komunista, si překvapivě nechá svou partu soudruhů aktualizovat a na Mars s čechoslovákem a rusem vyšle dva Američany - akurátního lingvistu Freda a neohroženého pilota Mac Maca. Obě nové postavy (doplněné ruským velitelem letu) jsou vykreslené sympaticky, takže autorovi rád odpustím jeho navážení do Severoatlantické aliance z Cesty slepých ptáků. Závěr trilogie je kvalitativně podobný jako první dva díly, více je zde však zastoupena akce a neuvěřitelné kousky astronautů na Marsu, jež je vykreselen coby planeta oplývající životem, avšak nikoliv utopická. Mimozemšťané, podzemní bozi i veškerý další život na Marsu je příjemně nepozemský, autor měl představivost a dal si záležet, aby se vyhnul klišé zelených mužíků. Knížka má také nečekaně hlubokou pointu, ve které je zdůrazněna lidská odlisnost od přírody, vyjádřená kmenem vikingů, neschopných se uživit v cizím prostředí, ovládaných strachem a pověrčivostí. Dobrý závěr občas předvídatelné a rozvláčné trilogie, který ve svém závěru nabídne napětí i syrovost.... celý text

Runa rider 1967, Ludvík Souček

Cesta slepých ptáků 1964, Ludvík Souček

Cestu slepých ptáků a Runu Rider jsem přečetl společně, a musím říct, že mě oba první díly trilogie příjemně překvapily. Jistě, zejména v Slepých ptácích se autor až moc nechal strhnout rudou propagandou, svazáci jsou zde etalonem dokonalosti, vojáci NATO jsou mrchy a vše nakonec jako zázrakem vyřeší protestní pochod komunistů z Islandu (!), ale jinak se jedná o zajímavé Sci-fi dílo, které si v ničem nezadá se světovými klasiky. Průzkum jeskyní je napínavý a zábavný, nápad radioaktivních vetřelců dávnověku skvělý a kladně hodnotím i formu reportáží a úryvků, dodávajících autenticitu i dynamiku. Škoda jen, že Souček nepřidal k hlavnímu kvartetu přátel - vědců také nějakého toho padoucha, který by jim házel klacky pod nohy, ohrožoval je. Hvězdičku tak musím strhnout za občasnou předvídatelnost a naivitu, poplatnou době a žánru. Rozhodně se však jedná o vynikající knihy, které splní svůj účel a navnadí vás k přečtení Slunečního jezera.... celý text

1984 2020, George Orwell (p)

Mlhavé povědomí o kultovní dystopii, Orwellovu mistrovskému dílu a vizionářském ději, které jsem si o 1984 nesl ze školy, se ukázalo být příliš chladným. Kniha svou surovostí, živelnými dialogy i brutalitou vtáhne čtenáře do krutého světa Oceánie, roztrhají jeho mysl, zbaví jej iluzí i nadějí. Málokterá kniha dokáže takto probrat romantikya idealisty, možná právě proto, protože nemluví v alegoriích ani podobenstvích a beznaděj servíruje reálnou a (nepíšu to rád) aktuální. Orwellova vize se zpočátku zdá být přehnaná a nereálná, ale velmi rychle zevšední a musím se přiznat, že když jsem s hlavním hrdinou čekal v cele na výslech v místnosti 101, třásl jsem se hrůzou v jistotě, že Velký bratr nebude mít slitování. Jedna z nejsurovějších a nejdepresivnějších děl, jaké jsem četl. Nad jiným počtem hvězd než plnou palbou jsem nepřemýšlel.... celý text

Na hranicích Nadace 2011, Isaac Asimov

Po vynikající a svižné Druhé Nadaci na mě Nadace na Hranicích především zpočátku působila poněkud těžkopádně a některé dialogy, scény či dokonce kapitoly bych klidně oželel ve prospěch menšího rozsahu a tedy i udržení dynamiky. Příběh je prostý a klasicky pojatý formou dobrodružství v kosmu, tentokrát jsem však již častěji pocítil občasné samoúčelné dialogy a tlačení na efekt napětí. I tak se ovšem jedná o další Asimovův masterpiece, a pojmenovat hlavní atraktant této knihy je pro mě snadné - Trevize a Pelorat, vlastně mistrně dialogující duo mladý světák/starý akademik. I přes vyprávěcí kvality se však nemůžu zbavit dojmu, že autor se na mnoha místech neoriginálně upnul na svůj standart - kde dříve v roli tajemného loutkaře figurovala druhá nadace, je dnes planeta "Antimezků". A z na první pohled naivní a nevinné ženské postavy se (pro Asimova typicky náhlým aha momentem) opět stává ústřední prvek příběhu. Hrome, člověk si občas až říká - Tohle už jsem četl!... celý text

Druhá Nadace 2010, Isaac Asimov

Rychlé, přehledné a poutavé Sci-fi dílo z pera Isaaca Asimova, právem nazývaného králem vědecko fantastických románů. Díky krátkým kapitolám, častým dialogům a snadnému orientování v časoprostoru jsem Druhou nadaci stihl přečíst velmi rychle a bylo mi líto, že nemá víc stránek. Obě dvě povídky (které na sebe ovšem navazují) jsou vynikající, mají rozumně podanou pointu a dobře vykreslené postavy, zejména v první se projeví autorova záliba v detektivkách a rozuzlení je stejně tak zamotané, jako strhující. Druhá, delší povídka je jen o něco méně dynamická, zato však skvěle funguje zejména v rámci světa Nadace. Jedním slovem skvělé, hravé a přitom oduševnělé čtení.... celý text

Kacíři Duny 1997, Frank Herbert

Letův vizionářský plán se naplnil a celým vesmírem se šíří vlna nové kolonizace vzdálených planet, nazývaných jednoduše "rozptyl". Neexistuje jednotná vláda a o moc spolu (jako ostatně vždy) soupeří mocnosti Bene Gesseritu, Tleilaxanů, Iksanů a Ctněných matre; odpadlické větve sesterstva, navracející se z neznámých důvodů z Rozptylu. Herbert se po mnoha psychadelických knihách o spasitelích, filozofii a prorocích vrací k základu, ze kterého začínal - z politikaření. Ale už to není ono. Autorovi rozhodně nelze upřít talent na budování světa, skvělé byly např. pasáže popisující náboženská šílenství na Rakis či průchod špinavými ulicemi planety Gammu, působivé kulisy navíc poměrně často oživí akce v podobě nějaké té přestřelky či slovního i pěstního souboje. Škoda ale je, kdyby Herbert neopustil od své (bráním se říct "samoúčelné") tejemnosti a alespoň lehce nenaznačil, jaké mají jeho nové postavy plány a zájmy; proč dělají to, co dělají. Dobrá, dějovou linku Lucilly a Tega bojujícího s pubertálními výstřelky gholy Idaha jsem ještě jakž takž dokázal sledovat, ale politcké a náboženské události na Rakis byly natolik zmatečné, že jsem o ně velmi rychle ztratil zájem a jen jsem čekal, kdy mi je nějaká postava na konci knihy vysvětlí. Ale ouha, místo happyendu se na konci dočkáme jen náznaku podstaty, a proto musím knihu, byť s mnoha vynikajícími místy, o pár hvězdiček ochudit.... celý text