hetzerjoke přečtené 215

Jizva 2004, China Miéville

Pokud bych měl hodnotit pouhou autorovu představivost, pět hvězdiček by bylo málo. Je výborné pod dlouhé době vidět skutečně kouzelné fantasy dílo, které si vytváří svůj vlastní svět, aniž by se muselo opírat o skutečnost (jako Harry Potter) nebo zneužívat Tolkienem nastavený fantasy-standart středověku. Mieville se ukázal jako pečlivý puntičkář a zkušený stavitel snových světů, zároveň ale v jistých momentech nechává čtenáře, aby si sám dotvořil nevyřčené, což je přesně ten efekt, který od fantasy očekávám. Směr New wierd je zde jasně znát, vše je špinavé a pokroucené, krev a hnis, úchylové a rituály. Knížka si drží celou dobu hutnou atmosféru všednosti. Co už nepovažuji za hodné pochvaly, je práce s dějem. Dobrodružství, napětí, i trochu romantiky jsem se sice dočkal, ale způsob, jakým jsem byl donucen vše sledovat, byl prazvláštní. Autor i ta nejsilnější dramata ukazuje pouze jako nedynamické fresky, zakomponované do monumentálních květnatých vět, takže i uprostřed bitvy mezi piráty jsem se cítil podivně mimo dění. Hvězdičku ubírám také za někdy toporné dialogy, šablonovitého Uthera Dúla a nesymaptickou hlavní hrdinku. Každopádně se jedná o překrásný kus dobrodružné literatury, ukazující směr všem současným fantasy tvůrcům. Mieville před nás staví svět drsného nebezpečí, strašlivých netvorů, přetvorů a všelijaké další havěti; nabízí nám magii jako řemeslo. Ale především nás nutí v tomto světě žít - ne rozhodovat o jeho historii v bitvách. Žít život normálního člověka v nenormálním světě.... celý text

Sesterstvo Duny 2012, Kevin J. Anderson

Až s přečtením Sesterstva Duny jsem skutečně docenil všechny vtipy o spisovatelském neumětelství dua Herbert jr. a Anderson. Předehry k Duně, Historii Duny, Vévodu z Caladanu i Vichry a Paula z Duny jsem si přečetl a přes všechny nedostatky i poměrně užil. Ale tahle nastavovaná kaše plná klišé, kapitolové vaty a zoufalé snahy vytvořit pro fanoušky co největší universum ve mně zanechala akorát pachuť, rovnající se prozatimní nechuti započatou sérii dočíst.... celý text

Mikro 2013, Michael Crichton

Hm. Myslím, že když tahle knížka zamířila na pulty s hrdě vystaveným jménem "Crichton" na přebalu, musel se autor v hrobě minimálně jednou pootočit. Mikro totiž je vším, jen ne Crichtonovkou, postrádá jeho propracovanost a filozofický přesah, pohybuje se na tenké hraně, oddělující Sci-fi béčkový román a patetický brak. Předem upozorňuji, že ani po dočtení si nejsem jistý, jestli tato hranice byla či nebyla překročena. Ale popořádku. Hlavní myšlenka (která je jako jediná věc v knize skutečně Crichtonova) má svou sílu a nabízí mnoho možností. Změnšování strojů a organizmů na úroveň milimetrů je skvělý základ pro kouzelnou Sci-fi novelu, vždyť svět hmyzu, chvostoskoků a pavouků je mnohdy nebezpečnější než cizí planeta plná vetřelců. Takže základ je dobrý. Proč je dům na něm vystavený chatrnější než domeček z karet? Protože všechny dobré nápady upozaďuje forma. Od Prestona jsem nikdy nic nečetl a doufám, že už nikdy číst nebudu. Snad se mu povedla rešerše ohledně hmyzu a chemických zbraních, ale kde se - bože - učil psát? Věty jsou krátké a hloupoučké, všechno je buď zbytečně rozvláčné nebo zkratkovité. K dialogům se vyjadřovat nebudu. Nebo budu: jsou samoúčelné, hloupé a ani v emočních chvílích ve mně nezvbudily dojem, že knihu oživují. Zkrátka bída a utrpení. Mnoho sympatií ve mě nezvbudila ani dějová stránka Mikra. Přestože je stěžejním prvkem celého díla skupinka vědců, víc než inteligentní Sci-fi se jedná o akční řežbu, ve které jsou zmiňovány především ty vědecké poznatky, které oslím můstkem vedou k zabíjení. Charaktery jednotlivých postav jsou buď šablonovitě ploché (pacifista, šlapka, overpowered feministka, slaboch) nebo podivně nijaké (hlavní postava, Peter, snad nemá jediný povahový rys!). Pochválit ale musím celkem slibného záporáka. Čili: nečekjete od knihy Mikro žádný složitý či nějakým způsobem inteligentní zážitek. Mnohem více si ji užijete, když hned na začátku snížíte své nároky a budete ji brát jako akční béčko. Možná vás už poté nebude mrzet, že vás oklamal Crichton na přebalu.... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

Vynikající, propracované a zejména snadno stravitelné a stručné! Asimovova síla není v opulentních Sci-fi ságách typu Nadace, ale ukrývá se v několika stránkových povídkách, ve kterých figurují tři, maximálně pět protagonistů. A samozřejmě také vy, protože detektivní nádech každého z příběhů vás dříve či později donutí k tomu stát se robotikem samoukem a začít po boku knižních hrdinů vytvářet teorie a klást otázky. Jedním slovem brilantní, dost možná to nejlepší, co se dá od Asimova přečíst...... celý text

Ocelové jeskyně 2012, Isaac Asimov

V rámci série o robotech jsem tento díl přečetl paradoxně jako poslední a mohl jsem proto porovnat, jakými změnami autorův styl psaní od začátku prošel. Předně - Asimov měl při psaní Ocelových jeskyní zdaleka nejlehčí ruku v rámci tetralogie, napsal skutečnou detektivku, ve které se jak politikaření (odkaz na Nadaci), tak roboticko-filozofické dialogy zcela podřizují napínavému kriminálnímu ději, ve kterém se nám sympatickým způsobem představuje nedokonalý, lidsky chybující Lije Baley a jeho kolega, studnice pozitronové moudrosti Daneel. Chemie mezi ústřední dvojicí zde funguje skvěle, výrazně zastiňuje trochu uspěchaný a zamotaný děj vyšetřování vraždy. Jazyk knihy je stručný (možná až příliš) a živý (vynikající živelné dialogy !), kompozice ucelená a přes všechny složité dedukce přehledná. Jako čtenář jsem si ani jednou nepomyslel: Kde to sakra Baley je a proč mluví s tím a tím člověkem? Zkrátka a dobře, Ocelové jeskyně jsou co do stylu s přehledem nejnevyzrálejší součástí Asimovova světa, jelikož ale po obsahové stránce fungují bezchybně, rád jim odpustím krátké věty a občasný patos.... celý text

Roboti a impérium 2012, Isaac Asimov

Je až neuvěřitelné, jak silný příběh s mnoha dějovými zvraty, funkčími postavami a propracovaným world buildingem dokázal Asimov ve své závěrečné kapitole série o robotech vystavět na celkem jednoduché, elementární zápletce. Zatímco předchozí tři díly byly přes všechen svůj Sci-fi přesah a politicko-technokratické úvahy přeci jen detektivkami, Roboti a impérium fungují na dost rozdílném principu a svou kompozicí se už přibližují tradičnímu Asimovovu formátu "Space opera", jakého použil při navazující sérii Nadace. Jazykovou stránku a techniku psaní (které nicméně autor rozhodně neodbývá) zatlačuje do pozadí fantasticky pojatá dějová linka, možná občas příliš větvená, zato však směřující k přímočaré a jasné pointě, nad kterou je třeba se zamyslet. Z postav (mezi kterými světe div se vůbec není znát mezera po zemřelém Elijášovi) musím vypíchnout především kapitána D.G., jehož osadnický, světácký a trochu dobrodružný charakter se autorovi podařilo výborně prodat. Je příjemné vidět, že ten samý člověk, který dokáže napsat dialog pro dva roboty, bavící se vždy strojově logicky a suše, je schopný stvořit i ryze lidské persony, jejihž motivace, skutky i pocity jsou naprosto uvěřitelné. Smekám. Jednu hvězdu strhávám jen proto, poněvadž jsem se cca uprostřed knihy (možná vlastní vinou) vysmekl z děje a měl jsem pocit, že dochází k samoúčelnému natahování stránkového rozsahu.... celý text

Roboti úsvitu 2003, Isaac Asimov

Do Robotů úsvitu pro mě bylo o poznání obtížnější se začíst, než tomu bylo u nahého slunce, přesto jsem na konci této knihy stejně spokojený, jako při mém prvním setkání se sérií o robotech. Proč? Příběh je podobný jako u předešlých dílů - stal se zločin a pozemšťan ho má vyšetřit i přes fakt, že proto musí vystoupit ze své konfortní zóny a poprat se s celou řadou proti němu jdoucích okolností. Děj se první půlku knihy trochu vleče, zejména rozhovory s Dr. Falstolfem by mohly být zkráceny o věcné filozofování, které pohříchu Asimov omezuje jen na sobě milé téma robotiky. Nudilo mě také okatá snaha o zbytečně hlubokou sebeanalýzu slečny Gladie. Zdá se mi to, nebo autor ve všech svých knihách používá pořád stejný recept na ženskou postavu - totiž sexy drobnou dívku, co se dle tradic svého světa drží od mužů zpátky, ale která toto tabu nakonec prolomí? A to nezmiňuji zbytečně lascivní pasáže o jejích fantaziích. Vyzdvihnout naopak musím neotřelý nápad vraždy (chcete li "znehybnění") robota s s ním spojeného vyšetřování. Podezřelí měli uvěřitelné motivy a na první dobrou jsem viníka skutečně neodhalil. Závěrečného "aha" momentu jsem si díky tomu užil natolik, abych mohl napsat, že Asimov detektivky skutečně psát dovede. Logicky se chovající charaktery, příjemný časoprostor ne tak úplně cizí planety a jasně definovatelná hlavní myšlenka mě nakonec nutí strhnout jen jednu hvězdu za příliš pomalý start.... celý text

Nahé slunce 2004, Isaac Asimov

"Co je první věc, kterou musí člověk udělat, aby se stal člověkem?" Forma Sci-fi detektivního příběhu je možná trochu nezvyklou kombinací, ale Asimov dokazuje, že umí čtenáře nejen napnout vražednou zápletkou a vyšetřováním, ale také poučit o robotice a její problematické interpreatci. A v neposlední řadě nám představuje svou vlastní, příjemně prostou filozofii, která dokáže zvednout ze židle. K příběhu nemám mnoho výtek, snad až na občasnou nepřehlednost a ztrácení se v jménech a povoláních (což je u detektivek tak trochu standart). Asimov není Doyle, jeho Bailey není Holmes, připravte se tedy na to, že cesta k odhalení pachatele nebude až tak větvená a více než o "kdo kde mohl být a kdo má jaké alibi" půjde o to "jak a proč". Hvězdu ale strhnu. A proč? Eliáš Bailey je občas až přespříliš umělý, na konci knížky bych nedokázal říct, jestli je povahově chladnokrevný nebo naopak emotivní, chová se vážně nebo rozpustile. Jeho charakter je takový nepravděpodobný kočkopes, což v důsledku způsobuje, že při rozhovorech nemá žádné přírodní mantinely a nikdy se nestane, že se nechá protějškem přehrát. Nahé slunce je výborná, dějově příjemně pomalá a rozvážná knížka, která navnadí čtenáře, aby si rychle přečetl roboty Úsvitu. "Musí opustit mateřské lůno. Jak je jednou opustí, už se tam nemůže nikdy vrátit."... celý text

Konec Věčnosti 1993, Isaac Asimov

Velice poctivý Sci-fi mindfuck, na kterém lze v plné kráse obdivovat Asimovova vědecko-fantastického génia, kterého bravurně používá v tématu, u kterého si většina filmařů i spisovatelů vyláme zuby. Cestování časem...asi nikdo si s touto úžasnou myšlenkou nepohrál tolik jako Asimov, který ji nejen funkčně využil při budování napínavého dobrodružství, ale zároveň se nebál se zamyslet a čtenáři předložit uvěřitelnou teorii o jejím principu. Jakmile jsem se tak dovtípil hlavních zásad a principu Věčnosti, mohl jsem si naplno vychutnat všechny ty paradoxy, zvraty a absurdní situace, o kterých jsem si nejednou říkal: "Ale to přeci popírá všechny zákony, to není možné!" A Asimov se na mně hned vzápětí uvnitř další kapitoly usmál a odvětil: "Všechno je možné." Po jazykové stránce jednoduchá a nijak obtážně stravitelná záležitost, autor neplýtvá odbornými termíny a nepoužívá je, pokud nemusí. Děj je svižný, má spád a ucelenost. Ze začátku jsem měl problém z postavou Nöys, ve které jsem viděl samoúčelný, uměle naroubovaný ženský prvek, ale s odstupem... po přečtení závěru pochopíte. Román je sice tak trochu one-man show, ale hlavní hrdina Harlan má naštěstí dost sympatií, aby celou knihu utáhl a nenudil. Konec Věčnosti ale zejména funguje jako filozofický román. Asimov, vzdor svému údělu a zainteresování do robotiky opět představuje jednoduchý vzkaz, glorifikující změnu, riziko, upřednostnění nejistoty před jistotou, přírody před technikou.... celý text

Daleká cesta za domovem 2018, Richard Adams

DEA EX MACHINA! Nad hodnocením nemá cenu váhat. I kdyby knížku tisíckrát odsuzovali jako pohádku pro malé děti, já na ni nemůžu najít jediného záporného rysu. Vše je skvěle vyvážené, děj má spád, mnoho silných emotivních momentů (konec!) i úseků, nad kterými se lze velmi dospěle zamyslet (blyštivý drát). Postavy jsou uvěřitelné a mají každá svou specifickou osobnost, díky čemuž si čtenář může najít svého oblíbence a nefandit pouze ústřední dvojici bratrů. To nejlepší pak na konec - jazyková stránka. Úchvatné, košaté, poetické věty, za které by se nestyděl ani Tolkien (k jehož pánu prstenů je Daleká cesta za domovem právem připodobňována).... celý text

Duna: Vévoda z Caladanu 2021, Kevin J. Anderson

Knížka, kterou je těžké z mé pozice fanouška světa Duny hodnotit. Úplně jinak budě Vévoda z Caladanu působit na čtenáře, kterého k jejímu přečtení přilákalo zhlédnutí filmu, a na člověka, jež v průběhu minulých let přelouskal všechny prequely i sequely knižní série. Zaměřím se proto na to, co by mohlo zajímat oba tyto tábory. Předně – Vévodou z Caladanu se dvojice Herbert/Anderson vrací k staré dobré kompozici jednoho časoprostoru pro celou knížku (neúspěch rozkouskovaného Paula z Duny a Vichrů Duny je zřejmě dost vytrestal), díky čemuž příběh působí uceleně a snadno se v něm orientuje. Také samotný děj ukazuje, jak duo někdejších komerčních pisálků spisovatelsky uzrálo. Nekoná se zde žádný patos, stejnou měrou je zde řešena politika jako city hlavních postav. Dát dohromady čtivý mix typu Sci-fi hry o trůny, to by spisovatelům šlo, především v půlce knížky se však projeví jejich neschopnost udržet dynamiku a vy máte pocit, že příběh stagnuje. Naštěstí je zde koncovka, ve které Herbert a Anderson tradičně excelují a dokáží vás navnadit k přečtení dalšího dílu. Knížka je nápaditá a nabízí celou řadu vděčných motivů, od pro puberťáky atraktivního vybírání Paulovi snoubenky a rozebírání jeho pocitů, přes úlitbu milovníkům akce (atentáty na Otoriu, vymetení drogového doupěte) až po klasický politický přesah, ve kterém překvapivě zdatně vystupuje zcela nová frakce, CHOAM, až doposud zcela přehlížená. Že se v knížce nedočkáme klasického Herbertovské psychedelie a filozofování, na to už nemám sil si obsáhleji stěžovat. Na co se ale chci a musím trochu zamračit, je jazyková stránka. Herbert a Anderson jako by neměli vlastní styl, píší tak nějak neutrálně, stylem druhořadé fanfikce, vyhýbají se jakémukoliv květnatějšímu popisu, jejich přirovnání mi nejdou přes rty a vykreslení vnitřních pochodů podávají tak odtažitě…nevím. Možná za to mohou i toporné dialogy. Řeč této knihy prostě nemá svůj vlastní klíč, drží se u země a neodvažuje se pokoušet o pozvednutí jinak dobrého děje na vyšší úroveň. Čili, sečteno a dvakrát podtrženo, od knížky nečekejte žádné zázraky, ale v rámci díla Herberta a Andersona se jedná o příjemný vyzrálý kus hlíny, ze kterého v budoucnu dozajista vypučí napínavá a zábavná trilogie.... celý text

Stroj času 1992, Herbert George Wells

Přestože mi při líčení komunistické utopie trochu zamrzl úsměv na rtech (nebo se tam spíše objevil), není na této drobné knížce mnoho k vytknutí. Svižný a nápaditý děj, dynamický styl psaní, správně napínavé pasáže protkávané stručnými a lehce pochopitelnými filozofickými kapitolkami. Vše společně funguje v skvělé harmonii, díky čemuž jsem se vůbec nestihl nudit a s koncem jsem byl nanejvýš tak zklamán, že Stroj času nebyl stránkově rozsáhlejší.... celý text

Růže pro Algernon 2016, Daniel Keyes

Velmi dojemný hybrid mezi psychologickým thrillerem a konverzačním románem, že kterého sice není vůbec poznat Sci-fi žánr, které však má tak nesporně kvality, že mu dozajista každý odpustí, že vlastně žánrově nezapadá nikam. Příběh postupného zmoudření retardovaného Charlieho Gordona je realistickou sondou jak do světa prostých dělníků a plebsu, tak kritickou analýzou pokryteckého vesmíru akademiků. Hlavní hrdina na své cestě po stoupající křivce IQ objevuje dvojakost lidské povahy, napadá čtenářovo svědomí a nutí jej se zamýšlet nad tím, co dělá z člověka člověka. Rozum, nebo cit? A je vůbec možné mít jedno bez druhého? A co víc, je možné mít oboje? Dějová stránka knihy rovněž skvěle zvládnutá, postavy jednají přirozeně, lidsky. Díky krátkým deníkovým zápiskům navíc Růžím pro Algernon neschází ani dynamika, což způsobí, že je patrně přečtěte rychleji, než plánujete. Za srdceryvný konec nemůžu hodnotit jinak, než plným počtem.... celý text

Hrabě Monte Cristo (komplet, třísvazkové vydání) 1975, Alexandre Dumas, st.

Nerad něco podobného píši o léty prověřené klasice, ze které si berou materiál autoři seriálů snad už čtyři sta let, ale já tuto knihu nedokázal přečíst do konce. Silný příběh zrady, lásky, ukladů a pomsty se autorům podařilo tak nelidsky natáhnout a zesložitět, že jsem na začátku každé kapitoly brzy netušil, co se stalo v té předchozí. Přidejte si nekonečné popisné pasáže a unylé dialogy, prokládané klasickým Dumasovým patosem, a můžete pochopit, proč je možná lepší se v případě hraběte Monte Christa spokojit s filmovým výcucem, možná povrchně zkratkovitým, rozhodně však stravitelnějším.... celý text

Hadí zámek 2008, Bram Stoker
ztráta času

Postavy jednají nelogicky, místo dialogů se zde vyskytují jen sáhodlouhé monology, jako by je vypravěč opisoval z encyklopedie. Mizernou formu vypravování nedokáže zachránit ani zmatený a bizarní děj, který se hororu ani vzdáleně nepřiblížil. Jak tohle dokázal napsat otec kultovního drákuly, toť otázka.... celý text

Vichry Duny 2010, Kevin J. Anderson

Vichry Duny trpí klasickými neduhy autorské dvojice Herbert jr. a Anderson. Některé kapitoly až nepříjemně okatě působí dojmem, že mají jen zabrat stránky mezi jednotlivými zvraty. Nejen, že se na nich nic neděje, ale toto vzduchoprázdno je navíc tak neuměle zakryto, že každý dialog i monolog působí vyloženě trapně. Nicméně, to je přeci u těchto autorů tak trochu standart, nutné zlo, ta proč tak nízké hodnocení? Protože Vichry Duny nemají děj Předeher k Duně. Příběh je roubován na staré známé knihy, ale pochopitelně nemůže zapustit kořeny dostatečně hluboko, aby začal vzkvétat. Bronso a jeho pamflety, motiv neokoukaný a nadějný, je tak nemilosrdně srážen k zemi faktem, že v Dětech Duny ani Spasitely Duny o něm jaksi nikdo nevěděl. Autoři se snaží, seč mohou, a tím si pod sebou řežou další a další větev. Přesto nemůžu jen hanit, kniha měla příjemný spád a dobře funguje především jako rozšiřovací balíček světa Duny. Dočkáme se uzavření příběhu Rhombura Vernia, dozvíme se okolnosti nástupu Alie na trůn a především se dočkáme slibného cliffhangeru ze strany Shaddama Corrina ze Salusy Secundus. Ani nejatraktivnější fan servis bohužel nemůže zamaskovat, že Herbertovi a Andersenovi dochází dech a svět Duny se po jejich ždímání začíná hroutit.... celý text

Já legenda 2008, Richard Matheson

Titulní povídka (resp. krátký román) je skutečný hororový skvost, inteligentní postapo, jednoduše příběh, který je kopírován a ždímán, nikdy však překonán. Sám se divím, proč se o Já, legenda v česku prakticky neví. Děj měl spád, byl velmi napínavý, dojemný a ke konci přinesl neotřelou myšlenku. Dokonalost. Ani ostatní povídky nebyly nijak podřadné, dal se v nich najít vzor pro budoucí Kingovi thrillery, na rozdíl od nich si však Matheson vystačí s minimem krve a pouhým tajemnem. Až na povídku "Pohřeb", která nebyla nijak chytrá ani strašidelná, měl každý příbeh co nabídnout, od znepokojivě aktuálního "Tanyny", přes noční můru každého spisovatele "Nepříčetný dům" až po "Kdo je na drátě" s chladnokrevným uměním gradace dialogů. Ochotně odpouštím někdy zbytečně akční líčení útěku před příšerami (např. oběť) a dávám plný počet. Takto příjemné překvapení jsem při čtení dlouho nezažil.... celý text

Detektivní hry 2 (Černá káva, A pak už tam nezbyl ani jeden, Poslední víkend) 2018, Agatha Christie

Hra Černá Káva zřejmě nejslabší, i přes účast skvělého Poirota se zde až příliš dlouho nic nedělo a mnoho stránek před zločinem bylo až příliš výplňových. Deset malých Černoušků jsem nečetl, jelikož jsem nedávno četl stejnojmenný román a razím heslo, že dobrou detektivku si člověk podruhé neužije. Skutečně mne nicméně nadchla hra "Poslední víkend", kterou jsem skutečně hltal a se zatajeným dechem čekal, kdo zmáčkl spoušť.... celý text

Paul z Duny 2009, Kevin J. Anderson

Čistokrevný fan servis pro milovníky Duny, ve kterém se čtenář dozví mnoho zajímavých podrobností nejen že života Paula Atreida, ale také jeho přátel i nepřátel. Příběh se soustřeďuje na dvě období hrdinova života - první z dob tzv. Války Asasínů a druhé, ve kterém musí Paul jako nový imperátor čelit vzpouře jedenácti velmožů i atentátníkům z vlastního dvora. Zatímco první dějová linka je víceméně pouhá akce a politika, pokládaná vstupy starých známých postav z trilogie Předehry k Duně, ve druhé si autoři pokouší hrát na Franka Herberta a krom samozřejmé akce se pouští do duševního rozboru mladého císaře. Ne příliš úspěšně, nutno dodat. Herbert junior a Anderson prostě mají svůj vlastní styl, dokáží vymyslet znamenité zvraty a vykreslit různorodé charaktery, ale filozofii původního autora se jim dosud nepodařilo napodobit.... celý text

Božský imperátor Duny 2001, Frank Herbert

Kniha, kterou s původní trilogií Duna spojuje pouze dvojice hlavních protagonistů a o první písmenko ochuzená planeta Arrakis, jež je ovšem ve všech ostatních dějových i stylizačních rovinách naprosto odlišná. Herbert buduje na pevných základech předchozích knih zcela nový svět, který je ovšem poněkud méně komplexní a spíše než k politice tíhne k náboženství. Herbert si v postavě božského tyrana s tělem červa plní své spisovatelské sny a žene jej od jednoho brilantního dialogu k druhému. Napětí je hmatatelnější než ve všech předchozích knihách a i když jsem si občas posteskl po nějaké té větší akci, nakonec jsem byl vděčný za to, že se celý příběh obešel bez klišovitého bitevního patosu a vystačil si s pár stránkami, na kterých ještě více vynikne hrozivost jeho veličenstva Leta. Červ není nikdy daleko a kdykoliv se začne objevovat, čtenář se spolu s nebohým Moneem začne potit strachem. Necítím potřebu (alespoň prozatím) kazit si skvělý dojem že série a pouštět se do Kapituly, proto také s jistým "uvidíme" určuji za jediný problém této knihy Sionu Atreidovou, oslí můstek k pokračováním.... celý text