Jack93 přečtené 548

Zářijová světla 2014, Carlos Ruiz Zafón

Každý máme svůj stín. Taková je hlavní myšlenka Zářijových světel. Pro mě jakožto optimistu celkem děsivé zjištění, na kterém asi bude špetka pravdy... Tato kniha pro mě byla po Stínu větru druhým dostaveníčkem s panem Zafónem. Obě díla se od sebe značně liší, je patrné, že Zářijová světla jsou zaměřena na mladší generaci, v porovnání se Stínem větru. V obou však můžeme najít filozofický podtext, který nás nutí přemýšlet o sobě samých, našich činech, touhách, snech a rozhodnutích. Upřímně řečeno, číst Zářijová světla třeba v 17 letech, třásl bych se strachy. O žádnou oddychovku nejde. Autora musím pochválit za propracovanost příběhu, z určitého úhlu pohledu v něm můžeme vidět základ mnohovrstevnatého románu Stín větru, jenž Zafónovi zajistil věčnou slávu. Velmi na mne zapůsobil závěr, poslední čtyři stránky vhání čtenáři slzy do očí, hrůzy druhé světové války jsou popsány natolik sugestivně, až máte pocity, že jste byly jejich svědky.... celý text

Vytrvalost: Pozoruhodný život a doba Emila Zátopka 2016, Rick Broadbent

Nečekal jsem, že Zátopkův příběh od Ricka Broadbenta zhltnu za pouhé tři dny. Jak píše níže Mourasek, četla se kniha jedním dechem. Samozřejmě by mohla být mnohem obsáhlejší, ale Broadbent zvolil ideální rozsah. Podle mě je kniha ukázkou precizní novinářské práce - autor nepotřebuje příliš prostoru, aby dokázal vyjádřit vše podstatné. Proto se už po několika desítkách stránek ocitá čtenář s Emilem a Danou na olympijských hrách 1948 v Londýně. Jednotlivé Zátopkovy závody jsou popsány poutavě a barvitě a nejenže cítite, že daný závod běžíte se Zátopkem a ostatními závodníky v poli, ale máte chuť okamžitě si jít zaběhat a pokořit osobák, stejně jako se to mnohokrát povedlo našemu nejlepšímu atletovi všech dob. Prostor navíc dostávají i Zátopkovi konkurenti, což následně vede k tomu, že se od knihy nemůžete odtrhnout, jelikož Broadbent něco naznačí a vy máte nutkání okamžitě se dozvědět, co dotyčnou postavu posléze potkalo. Není pochyb o tom, že jde o pětihvězdičkové dílo, které by si zasloužilo mnohem více komentářů a čtenosti. I díky tomuto dílu přícházím atletice čím dál tím víc na chuť.... celý text

Stín větru 2008, Carlos Ruiz Zafón

Úžasný příběh!! Nemohl jsem se od něj odtrhnout už od úvodní stránky. Čtenář má ihned chuť odcestovat do Barcelony a kráčet ve šlépějích hlavních postav. Zafón disponuje nesmírně bohatou slovní zásobou. Jeho vypravěčský styl je unikátní, prolnout tolik lidských osudů do jediného... Nemám slov!! Moc se mi líbí doba děje a uvedení čtenáře do kontextu politických událostí. Nestanete se pouze účastníky úžasného dobrodružství Daniela Sempereho v čele s věrným a okouzlujícím Fermínem, ale poznáváte i dějiny Španělska konce 19. a první poloviny 20. století. Barcelonu osobně neznám, ale to už se brzy změní. A vím, že jedno místo musím stoprocentně navštívit - Avenida Tibidabo 32.... celý text

Život 2011, Keith Richards

Rocková Bible. Povinnost pro všechny rockery. Taková označení Richardsova autobiografie s hrdostí může nést. Místy je to dost drsné čtení, zejména, když dojde na drogy. To se jen člověk diví, že Keith všechno a všechny přežil, s ohledem na takový přístup k životu. Ale jak sám v knize tvrdí, vždycky bral jen to nejkvalitnější a nejčistší zboží, čímž je záhada dlouhověkosti Stounů vysvětlena. Nejvíce mě zajímaly pasáže o jeho vztahu s Mickem, zejména v letech 80. to mezi nimi bylo dost napjaté a budoucnost kapely se nacházela ve vážném ohrožení. Drogy jsou strašná věc, na druhé straně to nic nemění na tom, že Keith dokázal se Stouny něco neuvěřitelného, něco, co už nikdo nikdy nedokáže zopakovat. Jejich muzika je nepřekonatelná a pohybovat se na scéně už 55 let je obdivuhodné. Evropské turné No Filter 2017 se blíží a já se nemůžu dočkat. Vidět tuhle legendu na vlastní oči je splněný sen... It's Only Rock N' Roll, But I Like It!!!... celý text

Uspořádání světa 2016, Henry Kissinger

Podat vývoj politického světa od Vestfálska až po současnost na čtyřech stovkách stran a přitom neopomenout nic podstatného vyžaduje spisovatelský grif. Není pochyb o tom, že ho Kissinger za ta léta dovedl k dokonalosti. Mohl by se od něj učit každý žurnalista: jak být stručný a výstižný na omezeném počtu stran. Přesně to je jeden z rysů novinářského povolání. Kissingerův přehled je obdivuhodný, je to člověk na svém místě, ale myslím si, že určitý historický rozhled je při této četbě potřebný. Pět hvězdiček je jasných, ale nesmím opomenout fakt, že mi k roli Spojených států amerických ve světě přišel nekritický. Není pochyb o tom, že USA vykonaly spoustu dobrého, zrovna tak je důležité dodat, že ne vždy bylo jejich chování ukázkové. Doporučuju přečíst si knihu od Martina Nekoly Operace Kondor, která všem nekritickým obdivovatelům této země otevře oči.... celý text

Expert 2007, Dick Francis (p)

Chcete-li zvolit detektivní jistotu, vytáhněte si z knihovničky (případně zajděte do městské knihovny) Dicka Francise. Netoužíte-li po detektivce, ale oddychovce, jste rovněž na správné adrese. A i když čtete už třeba čtyřicátou "francisovku", nepřestáváte se divit, kam na zápletky a jednotlivé postavy tato dostihová legenda chodila. Jak už název napovídá, v Expertovi se tentokrát setkáváme s prvotřídním (byť by to o sobě neřekl) odborníkem na alkohol, kterému netrvá dlouho, než přijde na velký podvod. Hlavní postava je vylíčena procítěně, dostáváme se až do samé duše Tonyho Beache, jemuž před pár měsíci zemřela žena. To je velká změna oproti jiným Francisovým hrdinům, jelikož ti pokaždé v průběhu příběhu životní lásku naleznou. Přiznám se, že děj se mi až tolik nezamlouval, rozhodně nešlo o nejlepší Francisovo dílo, chybělo mi více zvratů a napětí, pět hvězd je ale zasloužených, byť se přiznám, že jsem váhal. Finis coronat opus neboli závěr korunuje dílo říká se. Přesně tak to v Expertovi bylo. Tony Beach se celý život styděl za svůj strach a vzhlížel k otcově odvaze, kterou odjakživa postrádal, aby se nakonec ukázalo, že i on pochyboval o sobě samém.... celý text

Zatracenej Zátopek 2016, Richard Kozohorský

Pět hvězdiček je pro mě snadná volba, přestože kniha rozhodně neoplývá komplexitou, ale od ní jsou tu jiná díla pojednávající o nejlepším českém/československém atletovi všech dob. (Záměrně jsem Zátopka neoznačil za nejlepšího sportovce, protože se skutečně nedá určit, zdali jsou jeho úspěchy cennější než ty náležíjící Jágrovi, Haškovi, Čáslavské, Železnému, Sáblíkové a dalším. Osobně to vidím tak, že nejlepších českých sportovců máme hned několik.) Líbilo se mi, že vylíčení Zátopkovy kariéry bylo dáno do kontextu doby, v níž žil a závodil. Pro mě jakožto ročník 1993 jde o naprosto nepředstavitelné časy. Chcete-li o Satupekkovi, jak mu přezdívají Finové, psát, je nezbytné vysvětlit politický vývoj Československa, zejména od počátku 40. do konce 60. let. Chystám se na další knihy o Emčovi, v tomto případě šlo o mou premiéru. Bude velmi zajímavé porovnávat, v čem se jednotlivé studie odlišují a jak na Zátopka jako osobnost nahlížejí.... celý text

Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem 2013, Timothy Snyder

Neuvěřitelně strhující a zároveň husí kůži nahánějící kniha. Výčet všech hrůz spáchaných nacistickým a komunistickým režimem v období let 1933 až 1945 nebere konců. Je to nesmírně depresivní čtení, při kterém si neustále pokládáte otázku: Jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Současně čtenář pochopí, že mezi Stalinem a Hitlerem neexistoval žádný rozdíl. Jejich ruce jsou potřísněné krví mnoha milionů lidí.... Timothy Snyder si zaslouží obdiv a uznání za toto vynikající dílo a dokumentaci těchto strašlivých zločinů. Poskládat všechny informace dohromady a vytvořit komplexní obraz dějin krvavých zemí musela být ohromná fuška, kterou americký historik zvládl na výbornou. Jeho práci obdivuji, Snyder je inspirativním příkladem, jak se podívat na danou problematiku z mnoha úhlů pohledu. Krvavé země by měly být povinnou četbou, aby všichni pochopili, že nežijeme v tak špatné době, jak si mnozí myslí. Už teď se těším na Černou zem. Pokud se o Snyderově bádaní chcete dozvědět více, stačí si pustit jeden z dílů Hyde Parku Civilizace, kde jako host vystoupil v listopadu 2015.... celý text

Žízeň 2017, Jo Nesbø

Přesně před 72 lety (26. 6. 1945) byla v San Franciscu podepsána Charta OSN. To píšu proto, abyste si díky mému komentáři trochu rozšířily obzory, pokud vám tato informace dosud unikala. Přesuňme se ze slunné Kalifornie do chladné norské metropole, kde v Nesbových dílech není nouze o sériové vrahy. Být to realita, vážně bych cestu do Osla zvažoval... Žízeň pokračuje v nastavené linii z předchozích dílů, v tom propagace nelhala. Je to strhující jízda, ostatně jako vždy. Znovu se prolíná více dějových linek dohromady, aby v závěru do sebe přesně zapadly a ještě umocnily už tak fantastický dojem a nadšení z knihy. Kruh se ještě neuzavírá, ale to bylo jasné od začátku. Nesbo si celý příběh rozvrhl počínaje Červenkou a o pokračování se bát nemusíme. A tím myslím pokračování v množném čísle, protože dvanáctý příběh o Harrym Holeovi, věčně bojujícím se sebou samým, nebude rozhodně poslední, tím jsem si jistý. U mě je pořád ze všech 11 dílů jedničkou Sněhulák, následovaný (na pořadí nezáleží) Spasitelem, Červenkou a Policií. Žízeň je někdy mezi třemi posledně vyjmenovanými tituly. Návaznost na předchozí díl, Policii, je poměrně velká, takže bych doporučil čtení desátého a jedenáctého dílu krátce po sobě, ne s roční pauzou, jakou jsem měl já, i když jsem neměl na výběr. Podle mě na sebe Přízrak, Policie a Žízeň hodně navazují a je nejlepší je číst rychle za sebou, má-li být výsledný dojem o to lepší. Nesbovi tleskám za úžasně nastavenou laťku, která ne a ne polevit! Měl jsem přečteno za pouhé tři dny, protože jsem se od knihy nemohl odtrhnout. Co mě navíc na HH nejvíc baví je fakt, že nejde o klasickou detektivku, ale spíše rychle se odvíjející filmový scénář poskládaný z vynikajících a hlubokých úvahách o morálce a smyslu toho, proč jednotlivé postavy dělají to, k čemu se rozhodli.... celý text

Hitlerova olympiáda 2008, Christopher Hilton

Jako velký sportovní fanoušek zajímající se o historii jsem se na Hitlerovu olympiádu moc těšil. Byl jsem na ní "připravený o to víc", že jsem na konci května objevil na vlastní oči unikátnost Berlína včetně Olympijského parku, který je monumentální. Co se týče architektury, jde podle mě o jedno z nejcennějších Hitlerových dědictví, které se dochovalo v dokonalé podobě. Sám Olympijský stadion je dechberoucí a vskutku impozantní. V jeho blízkosti se nachází Bell Tower, z níž se vám nabízí ohromný výhled na celý park. Jeho součástí je i přírodní amfiteátr Waldbühne, kde 30. května 2017 vystoupili Aerosmith. I proto jsem byl zvědavý, jaké nové poznatky díky této knize o berlínské olympiádě nasbírám. Ano, byla jich spousta, ale upřímně řečeno nic, co by se mi nějak výrazněji vrylo do paměti. Očekával jsem, že se dílo bude v mnohem větším měřítku zabývat nacistickou propagandou, ale přišlo mi, že byla zmíněna spíše na okraj. Mnohem více se mohlo mluvit o Leni Riefenstahl a významu jejího dokumentu zvaného Olympia. Značný prostor se věnoval olympijským výpravám, kterým cesta do Berlína trvala několik týdnů, což dnes působí nepředstavitelně. Skutečně ale bylo potřeba jejich trmácení se do německé metropole tak zevrubně rozebírat? Hilton se zaobíral i jednotlivými dny, kdy hry pod pěti kruhy probíhaly. Autor upřednostnil sport na úkor role a míry propagandy, což mě trochu zklamalo, jelikož mě v tomto případě více zajímala politická stránka věci, byť třeba výkon Jesseho Owense je jedním z nejpozoruhodnějších příběhů, který kdy byl v historii novodobých her napsán. Navíc autor dost často přeskakoval a vše působilo zmateně, jsem toho názoru, že z daného tématu šlo (a stále jde) vytěžit mnohem víc. Proto jen čtyři hvězdičky.... celý text

Hvězdy NHL 2017 + Češi a Slováci v sezoně 2015/16 2016, Karel Knap

Povinná četba pro všechny příznivce té nejlepší hokejové ligy na světě, jenž nabízí příběhy největších hvězd a všech českých a slovenských borců, kteří v sezoně 2015/16 okusili nejslavnější hokejovou scénu. Jednotlivé profily hokejistů a trenérů jsou poutavě napsané a pojednávají o všem podstatném, co se jim v průběhu ročníku přihodilo. Každoroční ročenka z dílny časopisu ProHockey nesmí chybět v knihovničce žádného fanouška. Už teď se těším na Hvězdy 2018 se Sidneym Crosbym na obálce.... celý text

Jama a kyvadlo 2002, Edgar Allan Poe

Hvězdy NHL 2012 2011, neznámý - neuveden

Jak by řekl Malý Bonaparte v nesmrtelné klasice Někdo to rád horké: "Někdo by mohl říct, že knihu už nemá cenu číst, když není úplně aktuální, já však tvrdím, že to cenu má!" Je nesmírně zajímavé sledovat, kde se hráči před několika nacházeli, v jaké formě či v jakých týmech. A také jakých úspěchů od roku 2011 až do současnosti dosáhli. Za všechny uveďme příklad Jaromíra Jágra: v knize se uvádí, že se jedná o jeho pravděpodobně poslední sezonu v NHL. Píše se 22. leden 2017 a co dělá Jarda v těchto dnech? Stále dře v zámoří... NHL je nejlepší soutěž na světě, s nejlepší a nejvzrušující historií ze všech profesionálních lig a tato tradiční ročenka časopisu ProHockey vás přenese do záře hokejových reflektorů, bez ohledu na její "stáří".... celý text

Metody výzkumu médií 2010, Tomáš Trampota

Pro studenty mediálních studií a kupodivu i žurnalistiky (pravděpodobně) nezbytnost. Výzkumy rozhodně nejsou mým šálkem capuccina, ale někdo se zkrátka z magisterského studia žurnalistiky rozhodl udělat teoreticky zaměřený obor. Kniha se čte velmi snadno a hlavně rychle. Její výhodou je, že je velmi dobře členěná a vše je srozumitelně vysvětleno.... celý text

Satirikon 2000, Gaius Titus Petronius

Říká se, že jednou z věcí, která se nemění, je lidské myšlení, lidská podstata. Když čtu Satirikon, téměř dva tisíce let staré dílo, mám pocit, že se v našem myšlení nic nezměnilo, že se lidstvo nikam neposunulo. Antická díla nečtu, takže nemůžu porovnávat s jinými, ale velmi mě překvapila míra erotičnosti, v Satirikonu neexistuje žádné tabu. Kdyby Petronia přenesli z prvního století n. l. do současnosti, asi by se nestačil divit, jakou kontroverzi homosexualita vyvolává... Když jsem měl za sebou několik desítek stran, viděl jsem to na jasných pět hvězdiček, protože mě překvapilo, jak snadno a plynule se kniha čte. Jenže s přibývajícími stránkami a bohužel nedochovanými částmi jsem se začal nudit a trvalo mi týden, než jsem se dostal do finále. V žádném případě Satirikon není špatný, je i poměrně čtivý, ale o můj šálek literatury se nejedná.... celý text

Sport, média a mýty 2008, Jan Děkanovský

Pokud se zajímáte o sportovní žurnalistiku a máte v plánu v tomto oboru působit, pak byste si knihu rozhodně měli přečíst. Vzhledem k délce zde není prostor na hloubkovou analýzu, přesto zde autor nastiňuje řadu zajímavých témat a událostí z historie světa sportu, která stojí za to si přečíst. "Mantrou" této knihy je způsob, jakýma očima se Jan Děkanovský na sport dívá, historická fakta dává do teoretického rámce. Upřímně se přiznám, že tento způsob mi příliš nesedí, protože tyto teorie nejsou z kategorie nejjednodušších a navíc si je nikdy nejsem schopný zapamatovat, haha. Na druhou stranu se na sportovní události, o kterých jste buď vůbec nevěděli anebo klidně i věděli, podíváte z úplně jiné perspektivní a pochopíte, že nejde jen o sportovní stránku věci, o výsledek, ale že vše má hlubší význam. Mezi nejzajímavější části patří "komentáře" k rivalitě mezi fotbalovými reprezentacemi Argentiny a Anglie, která byla zapříčiněna politickou situací a posléze Maradonovu "boží rukou". Zajímavé je i pojednání o Sennovi, filmu Černý jestřáb sestřelen, sérii Rocky anebo o konfrontaci mezi kanadskými a československými hokejisty na Kanadském poháru 1976. Vůbec nejvíce mi v paměti uvázla myšlenka, že i sportovní televizní přenos je zmanipulovatelný, protože nabízí přesně ty záběry, které vybírá režisér, což znamená, že jde o čistě subjektivní přenos postrádající jakoukoli objektivnost. Teď nevím, jestli má cenu ještě nikdy sledovat v televizi sport, když vámi stejně jenom manipulují... Nejlepší výrok z knihy: „Olympijské medaile a tenisové trofeje znamenají jen to, že jejich držitelé vykonali něco naprosto neužitečného, jenomže lépe než všichni ostatní.“... celý text

Chvála bláznivosti 2008, Erasmus Rotterdamský

Chvála bláznivosti mi vzala hodně sebevědomí, vážně. Po většinu knihy jsem nechápal, co čtu. Teď už vím, co znamená čtenářská negramotnost. Erasmovo dílo má 206 stran a četl jsem ho dva týdny!!! Důvod je prostý - nezaujalo mě a neměl jsem vůli ho okamžitě dočíst, spíš jsem ten okamžik co nejvíce oddaloval. Přišlo mi to o ničem. Z jazykového hlediska bylo vše v pořádku, žádné složité konstrukce, ale dějově - je-li v knize vůbec nějaký děj - to bylo neskutečně nudné. Není růže bez trní. Dávám jen tři hvězdičky, protože takhle dlouho mě žádná kniha nebavila. Abych skončil trochu pozitivněji, vypsal jsem si z knihy pár myšlenek, které se mi líbí. I z nezáživného díla se dají vytáhnout zajímavé citáty: Co bude člověku platná tvář, bude-li poskvrněna kazem duševní omrzelosti? Co bude platné mládí, bude-li nakaženo stařeckou zasmušilostí? „Opravdu, kdo plane láskou, nežije už v sobě, nýbrž v tom, co miluje. A čím více se vzdaluje sám od sebe a přechází v to, co miluje, tím větší rozkoš pociťuje.“... celý text

Zrádci 2012, Jiří Šulc

Dva proti říši považuju za jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Strhující příběh po němž běhá mráz po zádech. Díky tomu jsem se ještě víc těšil na Zrádce, které jsem odkládal asi rok a půl. Čekání se vyplatilo. Šulcovo strhující vyprávění vás vtáhne do atmosféry už od prvních stran a rázem se ocitnete ve druhé polovině třicátých let 20. století. A přestože se v ději vyskytuje celá řada postav (a to autor jejich počet ještě záměrně snížil), orientujete se v něm naprosto bez problémů. Vylíčení tehdejších dobových reálií je neuvěřitelné, Šulcovy znalosti dechberoucí. Jiří Šulc je autor s velkým A. Díky Zrádcům jsem zase trochu více pochopil dění před Mnichovem a kolem něho a prohloubil si znalosti, což je vedle čtenářského zážitku přesně to, co si z knih vždycky moc rád odnáším. Velmi se mi líbila dějová linka Kubce, příslušníka finanční stráže, a Barbory Steinové, jeho velké lásky. Ačkoli jsem povahou optimista, čekal jsem konec ve stylu Shakespeara, ale naštěstí jsem se spletl. Rozhodně si časem přečtu všechny Šulcovy knihy, další na řadě jsou Mosty do Tel Aivu. Zrádcům dávám bez jakýchkoli pochyb pět hvězd, ale upřímně říkám, že Dva proti říši jsou lepší. Zrádci nejsou tak strhující a na můj vkus jim chybí "finální vrchol". Jasně, tím je podpis Mnichovské smlouvy a počátek zmrzačení Československé republiky, ale chybí zde gradace díla (snad vyjma příběhu Kubce a Barbory). Přesto závěrem nemůžu skončit jinak než obrovským poděkováním autorovi. Pane Šulci, jste úžasný! Napsat něco takového a poskládat všechny informace do mozaiky může jen génius!... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

Chápu námitky čtenářů, ale já osobně jsem se včera večer přeměnil z 23letého kluka zase na toho náctiletého klučinu, který chodí na ZŠ Švehlova v Praze 10 a napjatě čeká na vydání tu pátého, tu šestého a nakonec sedmého dílu Harryho. Na Prokleté dítě jsem se moc těšil a jakmile jsem si ho včera konečně pořídil, zalezl jsem s ním v 9 večer do postele a nezavřel ho až do 0:30, kdy jsem hlásil "Dočteno!!!". Taková skvělá jízda to byla!!! Vážně jsem se vrátil zpátky o nějakých 10-15 let a hltal svět Harryho, který je prostě geniální. Nemohl jsem se od díla odtrhnout. To, že jsem četl scénář, mi vůbec nevadilo, pokud je výborný, čte se ještě líp než klasická kniha. Jako nápad na divadelní hru je to super, ale myslím si, že z toho klidně mohla vzniknout regulérní kniha. Taky jsem moc rád, že Albatros zvolil takové vydání, které přesně pasuje k sedmi předchozím, takže se v knihovně hezky vyjímá. Úplně upřímně - Prokleté dítě jsem četl jedním dechem, ale narovinu přiznávám, že děj mi v některých částích scénáře přišel jako blbost, na mě tam bylo až moc zvratů, bylo to dost překombinované. Návrat téměř všech postav tohoto nádherného kouzelnického světa se mi ale moc líbil. A postava Scorpiuse se mi moc zamlouvala. Už v průběhu čtení jsem si připadal, jako když se dívám na posledního Terminátora, který nese podtitul Genisys. I v něm se děj vrací na samý začátek, do prvních dílů, a totálně se snaží přepsat veškerou minulost. To je to, co mi na scénáři nejvíc vadilo, až příliš velký návrat do minulosti, což by nebylo špatné, ale ne za cenu toho, že se ji někdo snaží celou přizpůsobit k obrazu svému. Měl jsem za to, že děj s Voldemortem je jednou provždy uzavřený... Nesmím zapomenout ještě na jednu věc. Dost jsem se nasmál, některé repliky postav mě rozsekaly. Ten vtip a odlehčenost dodali knize na větším kouzle. Shrnuto a podtrženo, rozumím výtkám a sem tam poměrně velké kritice, sám nepovažuju tohle dílo za dokonalé. Je to ale natolik důstojný návrat, že dávám bez váhání pět hvězdiček. Díky Harrymu jsem zase omládl. A i když se mi současnost moc líbí a nic bych neměnil, návrat do minulosti a obrovská vlna nostalgie čas od času neuškodí. Díky moc, Harry! P. S. Asi si z řada z vás bude ťukat na čelo, ale nepřišlo vám, že tím Prokletým dítětem je spíš Cedric, a nikoli Albus či Scorpius? Vždyť Cedricovi je souzeno buď zemřít, anebo se stát smrtijedem. V tomhle případě (pro někoho bohužel) je pro Harryho kouzelnický svět lepší první varianta (jeho smrt)...... celý text

Syn 2015, Jo Nesbø

Dokonalá pomsta! Ruku na srdce, kdo Sonnymu nefandil? Vydal se soudit živé i mrtvé, kteří spáchali ten nejtěžší zločin. A dočkali se zasloužené odplaty. Zhruba někdy v polovině jsem si říkal, že Nesbo příběh trochu natahuje, protože se do té doby toho "zas tak moc nestalo". Ale přesně někdy v polovině nabral Syn neuvěřitelné obrátky a byla to fantastická jízda až do konce, navíc plná překvapení. Ke konci jsem si říkal, kdo by nakonec mohl být tím největším záporákem ze všech, ale nijak jsem tu myšlenku nerozvíjel. A když se ukázalo, že jsem chvíli uvažoval správně, nebyl jsem až tak překvapený, jako spíš zklamaný, protože přesně to jsem si nepřál. Trochu z toho závěru mám smíšené pocity. Všechno do sebe skvěle zapadlo, ale naštvalo mě, když vyšla celá pravda najevo. Při čtení jsem se skvěle bavil. Přečetl jsem celou sérii HH a už teď mám obrovskou Žízeň na další díl. Syn je hodně napínavý a dokonale promyšlený, což je u našeho "Džoua" mantrou. Navíc jeho výhodou je i to, že jde o samostatný díl. Upřímně říkám, že mi Harry až zas tak nechyběl, a rozhodně to jde i bez něho, i když samozřejmě pořád zůstává nejlepší. Napadlo mě ale, jaké by to bylo, kdyby on měl na triku případ, kdy musí chytat uprchlého vězně, který na všech hříšnících vykonává pomstu, a navíc dějově by ho ten vězeň upozadil, jako se to stalo v případě Sonnyho a Šimona. Nebylo by to úplně špatné, i když si jsem jistý, že by se to tak 99 % čtenářů nelíbilo, kdyby byl Harry upozaděn. Dobře, lidi. Dám si krátkou pauzu, a pak se vrhnu na Lovce hlav a druhý díl Krve na sněhu. Potom přijde deprese, protože už nebudu mít od strejdy "Džoua" co číst až do té doby, než v květnu 2017 dostanu větší Žízeň než Kabáti.... celý text