Jakub_Řehák
přečtené 171
Zámek
1935,
Franz Kafka
Zámek je jedna z knih, které v sobě mají něco absolutního. V mém kánonu je to zkrátka něco jako Bible. Zámek by mohl mít 10 000 stran, oproti těm zhruba 400 stranám, které známe, a přesto by se četl stále stejně. V té knize obsažen celý život - ve velice zvláštním, podvojném mixu: každodenní i snový život jsou v Kafkovi neodlučitelné, což Zámku dodává velkou komplexnost. Jako bychom současně prožívali bdělý život i sen. Čtu Zámek už po několikáté, a vždycky vidím něco jiného: dřív jsem hlavně vnímal právě ten polobdělý stav, který je knize vlastní. Nyní, při dalším čtení si všímám, že jedno z hlavních témat je nestálost a těkavost lidské duše i psychiky: Klamm se jeví pokaždé jinak: když odjíždí ze vsi do zámku, je jiný když přijíždí. Sami obyvatelé vesnice to ale nepovažují za čarodějnictví, ale za svého druhu klam :-) Jeden z K.ových pomocníků je náhle starý muž, když mu chybí jeho druh Arthur. Hospodská je nejdřív vstřícná, ale pak dostane úplný záchvat pomstychtivosti, když K. nereaguje, jak by si přála. Atd. atd. Vím, že existují mnohé psychoanalytické interpretace, ale mně se zdá, že Kafka zkrátka viděl, co se v lidech odehrává. A jako Gurdžijev říkal, že v lidech není nic stálého, myslím, že to vnímal i Kafka. Viděl nás bez masky a krásně se u toho bavil. Čtu ve starém Eisnerově překladu. Líbí se mi teď nejvíc, protože Kafkovu strohou větu buduje v češtině jinak, neopisuje ten vysušený styl doslova, ale trochu jej prokrvuje. Líp se to ale čte: „Naší jedinou pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí, řekla smějíc se s námahou v slzách“ (s. 157). [...] „Koho jsme zapomněli, s tím se zas můžeme seznámit“ (s. 106). A do třetice: „Požehnání bylo nad vámi, ale lidé nedovedli způsobit, aby se sneslo dolů“ (s. 109).... celý text
Tiše, aby nás neslyšel...
2023,
Ondřej Macura
Macuru mám rád. Co mě na jeho nové knize nepřestává fascinovat je zvláštní zlatý řez mezi romantismem a ironií. Macura má velice bystře zvládnutou „každodennost“, ale zároveň se mu do básní vlamují motivy, které jsou větší než život. Pradávní tvorové, zvláštní krajiny i situace. To byla jeho deviza vždycky, ale tady mám pocit, že je to nádherně sklenuto. V jednu chvíli „ještěrčí jazyky / olizují podlahu metra“, ale pak stačí aby v jiné básni mluvčí básně přítelkyni „přiblížil rukojetí deštníku vzdálené plody“ a utvrdil se tak, že tvoří „dokonalý pár“, abych jako čtenář byl touhle zvláštní „ironickou romantikou“ odzbrojen. Je tam toho ale mnohem víc. Myslím si, že je to jedna z nejlepších sbírek loňského roku, alespoň z nemnoha těch, co jsem měl možnost číst (ještě třeba spolu se Zedníkem nebo Zahladko).... celý text
