Jakub_Řehák komentáře u knih

Macuru mám rád. Co mě na jeho nové knize nepřestává fascinovat je zvláštní zlatý řez mezi romantismem a ironií. Macura má velice bystře zvládnutou „každodennost“, ale zároveň se mu do básní vlamují motivy, které jsou větší než život. Pradávní tvorové, zvláštní krajiny i situace. To byla jeho deviza vždycky, ale tady mám pocit, že je to nádherně sklenuto. V jednu chvíli „ještěrčí jazyky / olizují podlahu metra“, ale pak stačí aby v jiné básni mluvčí básně přítelkyni „přiblížil rukojetí deštníku vzdálené plody“ a utvrdil se tak, že tvoří „dokonalý pár“, abych jako čtenář byl touhle zvláštní „ironickou romantikou“ odzbrojen. Je tam toho ale mnohem víc. Myslím si, že je to jedna z nejlepších sbírek loňského roku, alespoň z nemnoha těch, co jsem měl možnost číst (ještě třeba spolu se Zedníkem nebo Zahladko).

4 27.05.2024

Je to soubor Poundových textů, které psal pro italské noviny během druhé světové války. Větší část knihy ale zabírají komentáře, vysvětlivky, doplňky z pera překladatele, který se skrývá pod jménem Karel Veliký. Samotných Poundových textů je tam méně, než textů překladatele. Na knize by tedy spíš mělo být "Komentáře Karla Velikého k novinovým článkům E. P.", aby to lépe vystihovalo podstatu knihy. Jinak je to zajímavá publikace, která legitimuje Poundův fašismus italské provenience a víceméně se k němu rovněž otevřeně hlásí. Nevěděl jsem, že tento politický proud ještě dnes pro někoho představuje cosi „reálného“. Poundova posedlost změnou měnového systému je sympatická, jeho touha po srozumitelném jazyku veřejné správy je pořád aktuální. Jeho názor, že hnacím motorem válek je potřeba vytvářet dluh, je přinejmenším zajímavý. Ovšem jeho přesvědčení, že za veškerým zlem na zemi jsou „židé“ a jejich lichva pro mě přijatelné není. Pound byl antisemita jako řemen a pozdní retuše této skutečnosti, jsou toliko jen retuše. Židovská kultura je i naše kultura, je to náš civilizační okruh, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Pound chtěl reformovat svět, protože se mu zdál, že stojí na špatných základech. Bohužel ti, které pokládal za „spasitele-reformátory“, (ať už Duceho, který v tom asi má být „nevinně“, ale ten „správný“ pro něj byl i Hitler) pak nechali vyhladit 6 000 000 lidí a žádný lepší nový svět nenastal. Chápu Poundovu zaťatost, individualismus i jistý narcistní „chimérismus“, nebudu mu nasazovat zpětně ohlávku, ale zároveň nebudu předstírat, že nebyl „fašoun“ a antisemita. Nicméně knihu doporučuju k přečetní, člověk, který to dal dohromady má značně načteno a je velmi kompetentní, byť tedy stojící na "ztracené vartě" jako Pound. Divím se, že kniha zatím nevzbudila nějaký povyk. (Bez hvězdiček).

Pamatuji si, že jsem se tuhle knihu v době, kdy vyšla, zdráhal číst, aby mi snad nenarušila dojem z právě přečteného Procesu. Bál jsem se zbytečně, Canetti je velice pozorný a citlivý čtenář, který si sám dobře uvědomuje, že „nezruší tajemství Procesu tím, že některé jeho motivy připoutá k biografickým událostem", jak na jednom místě svého eseje píše. A je to tak, paralely mezi vývojem vztahu k Felicii a samotným vznikem Procesu nejsou nijak okaté. Z Canettiho přímo čísí, že je tím literárním materiálem pohunut a zaujat na nejvyšší míru, a tahle zaujatost se lehce přenáší i na čtenáře. Přiznám se, že sám bych nyní chuť Kafkovi Dopisy Felici zvevrubně číst neměl. Snad proto, že literární dílo je vždy zajímavější než život, ze kterého povstává. Canetti si zato všímá mnoha zajímavých detailů: Kafka jako „jediný evropský čínský spisovatel“, motiv „proměny v malou bytost jako obrany proti bezohlednému světu“, motiv pozvednutí malého tvora do lidské perspektivy tím, že si jej přiblížíme k očím. Motiv extatického stavu, který Kafka zažívá, když se po setkání s Felicí rozebehně jeho psaní, a zoufalství, když pak zase psaní umlká. Je toho zkrátka víc než dost, co tenhle esej psaný pozorným čtenářem nabízí.

26.02.2024

Zámek je jedna z knih, které v sobě mají něco absolutního. V mém kánonu je to zkrátka něco jako Bible. Zámek by mohl mít 10 000 stran, oproti těm zhruba 400 stranám, které známe, a přesto by se četl stále stejně. V té knize obsažen celý život - ve velice zvláštním, podvojném mixu: každodenní i snový život jsou v Kafkovi neodlučitelné, což Zámku dodává velkou komplexnost. Jako bychom současně prožívali bdělý život i sen. Čtu Zámek už po několikáté, a vždycky vidím něco jiného: dřív jsem hlavně vnímal právě ten polobdělý stav, který je knize vlastní. Nyní, při dalším čtení si všímám, že jedno z hlavních témat je nestálost a těkavost lidské duše i psychiky: Klamm se jeví pokaždé jinak: když odjíždí ze vsi do zámku, je jiný když přijíždí. Sami obyvatelé vesnice to ale nepovažují za čarodějnictví, ale za svého druhu klam :-) Jeden z K.ových pomocníků je náhle starý muž, když mu chybí jeho druh Arthur. Hospodská je nejdřív vstřícná, ale pak dostane úplný záchvat pomstychtivosti, když K. nereaguje, jak by si přála. Atd. atd. Vím, že existují mnohé psychoanalytické interpretace, ale mně se zdá, že Kafka zkrátka viděl, co se v lidech odehrává. A jako Gurdžijev říkal, že v lidech není nic stálého, myslím, že to vnímal i Kafka. Viděl nás bez masky a krásně se u toho bavil. Čtu ve starém Eisnerově překladu. Líbí se mi teď nejvíc, protože Kafkovu strohou větu buduje v češtině jinak, neopisuje ten vysušený styl doslova, ale trochu jej prokrvuje. Líp se to ale čte: „Naší jedinou pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí, řekla smějíc se s námahou v slzách“ (s. 157). [...] „Koho jsme zapomněli, s tím se zas můžeme seznámit“ (s. 106). A do třetice: „Požehnání bylo nad vámi, ale lidé nedovedli způsobit, aby se sneslo dolů“ (s. 109).

13 20.02.2024

Je to kniha, která vznikla po vynucené tvůrčí pauze, kterou Diviš myslím trávil ve výrobě. Je to také jeho první skutečná kniha poezie (První hudbu bratří počítám spíš mezi juvenilie). Hned v první básni Diviš mluví o "démonu řeči", a ten je v jeho básních opravdu znát. Jsou to vášnivé, vychrlené texty, ale zároveň mají jakousi poctivou, až klasickou formální stavbu. Zároveň myslím, že Diviš jako básník narostl až když pohlédl do očí svým vnitřním démonům.

Tady se stále ještě zaklíná povinným civilismem, všednodenností a jakousi nadějí. Možná jí i sám věřil. Básně hodně zachycují "radostný" všední život" člověka - chodí se do práce, ryje zahrada, miluje se se ženou, patří se užasle na dítě. Poslouchá se lomoz nedaleké hospody. Ale všechno tohle "květňácké" klišé "poezie všedního dne" Diviš přerůstá svou mocnou obrazností. Byť se v Uzlovém písmu teprve nadechuje, rozcvičuje aby později předvedl nevídané. Ano, "holanovské" genitivní metafory jsou časté, ale Diviš je mnohem spontánnější básník něž Holan, takže jako epigona jsem jej ani v této fázi tvorby nevnímal. Ale tohle je nádherné:

Projíždím na kole periférií
plnou štětu, otlučenin, zdí,
kouří se z kalužin, a je mi, s podivením,
jako bych byl kdesi v smaragdovém Caracásu
v zahradách popleněných přívalem...

(Rolička nevyvoleného filmu, IV)

Diviš - mystik už od počátku, extatik i v socialistických kulisách.

03.12.2023

Přestěhoval jsem se do Strašnic a celá tahle kniha vlastně o Strašnicích je - byť trochu monstrózně vyšinutých a prokládaných vzpomínkami na různá kasárna a vojenské výjevy. Je vidět, že si Petr Král chtěl udělat ze Strašnic malý mýtus. Je to kniha trochu rozjíveného mládí, troch moc ramenatá a fanfarónská, možná i trochu pozérská. Ale právě to "bezohledné" mládí ji dodává jistý lesk (píše o tom Standa Dvorský v doslovu). Výborné ilustrace Romana Erbena. Myslím, že jsem mnoho obrazů, které se mi promítaly v hlavě, čerpal z této knihy. A teď jsem tedy na místě činu, Petře.

28.11.2023

Nemohu si pomoct, ale na Proustovi je mi - alespoň v této části Ztraceného času - cosi nesympatického. Myslím, že je to cenná kniha kvůli poodhalení mechanismu žárlivosti a ztráty kontroly nad dříve milovanou bytostí. Ale něco mi na tom nesedí. Prizma, ze kterého je to vyprávěno, se neprotíná s mým náhledem na život. To je přirozeně chabý argument, ale za všechno "nesympatické" asi hovoří scéna, kdy je vypravěč celý bez sebe z odjezdu Albertiny, a na ulici sežene jakési malé děvčátko, aby skrze jeho přítomnost zahnal žal. Pak jde dokonce kvůli tomu dokonce vypovídat na policii. To bylo divné, jaksi mimo můj lidský obzor. Ale třeba Ve stínu kvetoucích dívek mne nadchlo.

1 28.11.2023

Josef K. není žádná oběť, naopak je to dost aktivní účastník celého děje. Nikoli ovšem hybatel, to samozřejmě ne. Trochu spratek. Ale člověk mu téměř fandí. Praha je v Kafkově podání město, kde na vás všichni civí a kde narážíte neustále na zdi jakýchsi tajných domluv, o kterých vám nikdo neřekl. Fascinující je podvratná každodennost, soudy jsou v místech, kde by to člověk čekal nejméně - půdy, sklepy, zatuchlé prádlo visící na šňůrách. V Čechách, kde soudy obvykle trvají kolem deseti let, je to pořád aktuální kniha. A samozřejmě mnohem méně jednoznačná než tady popisuju. Pro Josefa K. je totiž jeho "proces" hlavně příležitost, jak vystoupit z nudné a bezbřehé rutiny spořádaného života.

5 28.11.2023

K Schwobovi se vracím víc než po 15 letech, možná po dvaceti. Miloval jsem Knihu o Monelle, je to jedna z mých úhelných knih. Ale všechno je dobré. Jeho antické "Mimy" v sobě mají zvláštní erotičnost a halucinaci: „Některé zmořských travin jsou nadány životem jako my; mají rosolovitě průhledné oči, tělo podobné sviňskému struku a množství droounkých údů, jež jsou zároveň ústy“.

28.11.2023

Zatímco Koptův překlad Apollinairových Alkoholů působí občas dost antikvárně a poněkud víc expresivně, než by bylo zdrávo, tady je jeho jazyk o něco víc svěží. Jeho Musset v sobě má jistou jistou klasicizující dikci i temný podtón, který je pro romantismus velmi důležitý.

28.11.2023