janavan
přečtené 285
Madona z hor
2018,
Elise Valmorbida
Krásně napsaný román, jemuž na jedné hvězdičce ubírá pouze nesnesitelnost hlavní hrdinky v poslední čtvrtině knihy. Je to především román, který vás vrátí ke kořenům, k té jednoduchosti života, k tomu, jaký život a člověk skutečně odnepaměti má být. Že jde o rodinu, vztahy s blízkými a hospodaření, aby bylo dobře. Při čtení máte pocit, jako byste chvíli četli Steinbecka a chvíli Charlotte Brontëovou, jako by se spolu pomyslně utkávali na italském literárním poli. Je to krásně napsané, vytříbeným jazykem a s notnou dávkou italské povahy a italských hor. Zaujaly mě i rozpravy mezi hlavní hrdinkou Marií a její Madonou z hor. Z toho všeho výše zmíněného jsem nadšená. Z vývoje hlavní hrdinky ne. Poslední čtvrtinu knihy bych ji fackovala každou druhou stranu. Zda vy taky, to musíte posoudit až po přečtení. :)... celý text
Dvanáct povídek o poutnících
2005,
Gabriel García Márquez
Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená. Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova. Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat. Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.... celý text
Petr a Lucie
1984,
Romain Rolland
Z hlediska milostného příběhu Petra a Lucie bych řekla, že to není nijak výjimečné. Přišlo mi to příliš patetické a nepřirozené. Co se ale týče vykreslení válečné Paříže, Rollandovi se to povedlo výborně a až mrazilo z toho, v jakém prostředí museli lidé žít, přemýšlet a snažit se milovat. I to mi na tom asi vadilo, že ta jejich láska byla od prvního momentu taková zoufalá, uspěchaná. Je ale možné, že kdybych si knihu přečetla během dospívání, pohltila by mě více. Vždy jsem se považovala za romantickou duši a snílka, ale tahle kniha mě po té citové stránce nějak minula. Kdybych si měla tematicky vybrat, sáhla bych příště asi po Romeo, Julii a tma od Jana Otčenáška.... celý text
