janavan komentáře u knih

„Jsme jen atomy“ prohlásím… „A tohle je naše svatyně“, doplní mě kočka.

Jak všímaví jste, když cestujete a procházíte se po památkách? A co v rodném městě, rozhlížíte se, co se děje kolem vás? Kdybyste byli všímavější, možná byste někde zaregistrovali otrhaného muže se psem, jak nenápadně pozoruje okolí. Sleduje okolí a nadšené blogery, kteří píšou o cestování… Mohl by to být třeba svatý, který hlídá chod světa. A nebo je všechno jinak a svět usměrňuje tajná mezinárodní organizace, která likviduje nevhodné osoby, v Hamburku si lidé dávají schůzku s mořskými vílami, protože oni na rozdíl od nás lidí ještě mají správně srovnané hodnoty, a motýli taky nelétají náhodně.

Přemysl Krejčík si v románu Rochus hraje s imaginací, ale daří se mu stále balancovat na hranici mezi realitou a fantastikou. Inspirace magickým realismem je patrná, ale jeho zasazení do světa nájemných zabijáků je zkrátka inovativní a mě ta hra neskutečně bavila. Nakonec jsme všichni jen atomy a ty se mohou přeskupovat, někdy s dopomocí, tak, jak potřebují - a nebo: jak svět, nemocný mocí, potřebuje.

Částečně cestopis, částečně thriller, s prvky magického realismu. A dohromady to tvoří literární zážitek, který je na české poměry vážně výjimečný.

2 20.12.2024

Mám s tím pár problémů, jako je plochost postav, Kuang, která čtenáře na každé stránce mlátí stříbrnými slitky o hlavu a řve “kolonialismus je špatnej" (na což by si čtenář přišel sám a nemuselo to být tak hrozně na sílu). Tuším, jaká byla motivace pro to to takhle napsat, nemůžu se ale zbavit dojmu, že z toho vznikla hodně černobílá alegorie o špatnosti kolonialismu, kde postavy jsou spíš než 3D charaktery mluvčí určitých postojů ke kolonialismu. To je ale ve výsledku problém, protože jsem měla problém vytvořit si vztah i k postavě, která je ve výsledku nejpodstatnější. A ty poznámky pod čarou?

Na druhou stranu ale zároveň krásný worldbuilding a vyprávění, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, lingvistické zajímavosti, magický Oxford a naprosto strhující příběh o revoluci...
...a taky krásná fantazie o tom, jak by si reálně svět měl vážit překladatelů! A překlad Babylonu se povedl moc!

Takže all in all, kdyby Robin měl nějaké jiné vlastnosti kromě toho, že opakuje “kolonialismus je zlej" (což samozřejmě je) a čtenář měl možnost vlastního názoru, dala bych 5 hvězdiček.

11.08.2024

Kdo z nás si někdy nepřál zmizet? Vytrhnout se ze všech závazků a očekávání a bez ohledu na následky opustit svůj dosavadní život? Málokdo takové myšlenky však zrealizuje tak chladnokrevně a precizně jako protagonistka Teorie zmizení. Marii, ženu ve středních letech žijící v Paříži, k tomu na první pohled dovede každodenní rutina a monotónnost dní, zesílené pandemií covid-19. Vymyslí tak svou Teorii zmizení a člověka až do posledních stránek děsí přímočarost, s jakou ke svému plánu přistupuje. Podaří se jí to?

Lucie Brejšová ve svém druhém románu skvěle rozpracovala myšlenku, jak úmorné může být pro někoho vědomí toho, že život bude dál pokračovat přesně tak, jak doposud: klidně, s odrostlými dětmi, se zavedenou prací, známým prostředím a osvědčenými rituály. Co když to v určitou chvíli přestane stačit?

Většinu čtení jsem knihu měla za „skvělé prázdninové čtení“, a její (byť na můj vkus uspěchaný) těžký konec ve mně dozníval ještě mnoho dní po jejím zaklapnutím.

4 04.08.2024

Občas někoho potkáte a v první chvíli máte dojem, že si nesednete, že si zřejmě nemáte vzájemně co nabídnout. A pak, stejně jako v případě knihy, zkusíte obrátit aspoň jeden list, než to vzdáte. A nakonec vás jeho životní příběh pohltí natolik, že obracíte list za listem a chcete vědět stále víc, jít až na dno jeho duše. Taková je kniha Pusťte světlo do tmavého večera.

Zpočátku se tváří jako typická česká vztahová oddechovka, kterou běžně moc nevyhledávám. Khollova schopnost vykreslit praskliny lidské duše je však natolik poutavá, že nakonec skrze tyto trhliny pouštíte jeho Světlo do tmavého večera a necháváte se strhnout osudy čtveřice, kterou pojí jeden osudový víkend na chatě.

Je to zejména příběh o tom, jak se často spokojíme s tím, co je, jak volíme jednodušší cesty, které ale možná nejsou úplně správné. Ani druhé, ani protagonisty románu však za toto rozhodnutí nelze soudit.

2 06.06.2024

Po dlouhé době se mi do rukou dostala tuzemská kniha napsaná tuze krásnou češtinou, s originálním námětem a jiskrou. Soupeření dvou nakladatelů o to, kdo vydá přelomovější knihu, je jízdou plnou ironie, staré Prahy (pro kterou mám velkou slabost), tajemství a lehce i nadpřirozených prvků.

Kdyby báby kořenářky na trhu prodávaly nějaký magický lektvar, dost možná by se v něm zrcadlil horkovzdušný balon, popsané rukopisy od tajuplných autorů, veselé tváře sirotků na pikniku a ve vzduchu by voněly ulice staré Prahy.

16 28.10.2023

Portugalsko má neskutečné a ojedinělé kouzlo a předávat ho českému publiku si moc autorů za cíl nedává. Františku Kalendovi se však podařilo vystihnout portugalskou podstatu, vyvěrající ze staletí protknutých hlubokou vírou i pověrčivostí, a to v rámci vděčného žánru detektivky. Barvité popisy mě, obzvlášť v druhé polovině knihy, přemístily do dění ve fiktivním severoportugalském klášteře tak, že mi přišlo, že stojím mezi benediktiny, o nohy se mi otírají místní kočky a kolem mě se míhají černé pláště mnichů. Co si ale dovolím vytknout podle mě si příběh zasloužil větší rozvinutí, zejména právě ta první polovina působila lehce zkratkovitým dojmem. Ale ve výsledku, jak říkají Portugalci: tanto faz, tedy je to jedno, protože je to jednoduše čtení, které vás pohltí.

3 04.07.2023

"...Řím má v sobě zvláštní opojení, které pálí vzpomínky. Spíš než město je to vaše tajná součást, skrytá šelma. S ním je jakákoli polovičatost vyloučená, buď je to velká láska, nebo ho musíte opustit, protože tohle ta něžná šelma chce: být milována."

Jsou knihy, které ve mně rezonují na té úplně nejhlubší úrovni a nedokážu říct přesně proč, jestli je to jazykem, vnitřní filozofií či atmosférou, ale Poslední léto ve městě do nich zapadlo hned po několika stránkách. Kdo má rád film Velká nádhera, toho tato kniha uhrane úplně stejně.

Calliragich totiž chápe, že nepropadáme jen lidem a jejich kráse i nešvarům, ale i místům a městům především. Že i město může být láskou vašeho života, kterou jednou budete muset opustit. Láskou, která je mlčenlivá, ale setrvává na místě, trpělivá, jestli si k ní cestu najdete nebo ne. A je jedno, jestli je to Řím, Praha nebo Lisabon.

Původně jsem přemýšlela o 4 hvězdičkách za zpomalení děje ve 3/4, ale poslední odstavec byl natolik monumentální, že bych jich dala i deset. Z pěti.

9 04.10.2022

Ajvazova slova dávají nádherný pocit velice snesitelné lehkosti, křídla pro let až do mezihvězdných mračen, a to za zvuků padajících kamenů ze srdce. Že na to žití nejste sami. Že všechno už se někdy stalo a zase stane. Že nosíme v srdcích tajemství osamělá a přitom všudypřítomná, protože jsme se všichni, my všichni, kdo rádi Ajvaze, už setkali v Syrakusách.

Byli jsme filosofy, hvězdáři a architekty. A občas se setkáme pohledem a víme, že jsme spolu rozmlouvali na léta trvající slavnosti v bílém paláci nad mořem. V úsměvech potkáváme dávno zapomenuté báje a už nemusíme přemítat, zda v duši nosíme kouzelné bytosti či nestvůry.

Skutečnost byla a je ještě fantastičtější. A teď. Teď už se jen usmíváme.

Balabánova sbírka existenciálních povídek Možná že odcházíme vyhrála v roce 2011 ocenění Magnesia litera kniha desetiletí. Je plná jemnosti a něhy, zároveň ale i surovosti a určitého cynismu nad tím, jaký svět je a jak funguje. Je především o lidech, o jejich životních osudech, o zlomových bodech, o slepých uličkách, ze kterých vždy vede úzká cestička, byť ji někdy nevidíme.

Mezi řádky se z ní line myšlenka, že všichni ve výsledku směřujeme ke stejnému konci a jsou to jen naše strasti po cestě, které se s mírnými obměnami různí. Je o tom, že život je stvořen z těch nedokonalých, špinavých, leckdy smutných momentů, z chvilkových okamžiků, jejichž pomíjivost je činí magickými. Pomocí této úzké sbírky, kde jsou, jak už to tak bývá, slabší a silnější kousky, lze vykročit z bubliny vlastní hlavy a na moment se stát tichými pozorovateli cizích životních osudů na tak dlouho, abyste s nimi soucítili, ale ne příliš dlouho, aby vás příliv sentimentu odnesl po proudu slz pryč. Přečtěte si ji už jen kvůli poslední povídce nesoucí název Ray Bradbury. Velká škoda, že už se nemohu těšit na žádné nové Balabánovo dílo.

Město světla pro mě bylo obrovským literárním zážitkem. Dusivé a téměř hmatatelné parno evokuje Márquezovo tíživé magično, prostředí ovšem připomíná třeba i Kingovo To nebo Goldingova Pána much.

Skvělý překlad Anežky Charvátové, krásná obálka, ale především skvělá schopnost vypravěče vtáhnout do děje a nechat se jím pohltit stejně tak, jak dokáže prales stáhnout do svých útrob civilizaci, nutí obracet list za listem a vydechnout až na zadní straně obálky. Je to o vztahu dospělých k dětem, o tom, jak dětskému světu vlastně příliš dospělí nerozumí a zůstává pro ně po většinu času zahalen tajemným oparem.

Prales u jihoamerického městečka San Cristóbal natahuje své liánové pařáty k civilizaci a na pár hodin do neprostupné zeleně stáhne i vás.

7 16.09.2022

Kéž by objem Borgesovy autobiografie dosahoval objemu jeho děl. Tahle kniha je prostým důkazem, že Borges byl skromným literárním géniem, který si svůj um nepotřeboval dokazovat popisem vlastních úspěchů.

“Štěstí už nepovažuji za nedosažitelné: jednou, kdysi dávno, jsem měl ten dojem. Dnes vím, že může přijít v kterémkoli okamžiku, ale že by o ně člověk nikdy neměl usilovat. Neúspěch či sláva nejsou vůbec důležité a nezajímají mě. Teď stojím o klid, o radost z přemýšlení a z přátelství, a ačkoli je to možná příliš ambiciózní, o pocit, že miluji a jsem milován.”

6 16.09.2022

Česká literatura zasazená do českého prostředí si v sobě nese něco těžce popsatelného, neklidného a přitažlivého, na pomezí melancholie, tíživého klidu a hlasitého plynutí času. Chcete se vzdálit od ticha, ale jeho dostředivá síla vás přitahuje stále blíž a blíž. Zahrada mrtvých duší je právě taková.

Symfonie slov a lidských osudů, jejíž pochmurné tóny nemohou opustit záhadu jedné rodiny. Literární debut Lukáše Bočka mě pohltil, nejen pointou celého vyprávění, ale i jazykem a autorovou schopností vykreslit jednotlivé charaktery.

13 16.09.2022

Tajná historie je opojná, hypnotická, temná, fenomenální a srdcervoucí. Říct cokoliv o ději by bylo připravením o moment překvapení, lze říct jediné: Donno, autoři antických tragédií se ti jistě klaní k nohám.

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, a možná vlastně úplně ta nejlepší. V Tajné historii Tartt odkrývá nejhlubší aspekty lidské osobnosti, její temnotu i letmé záblesky světla. Podzimní mlha nad pozemky univerzity, studium klasiků, spousta alkoholu i řečtiny, a tenká linie proplétající se osudy studentů, která říká, že nemusí být všechno tak, jak vypadá, že na první pohled hodní mohou být pod fasádou excelentními manipulátory a že všichni tak trochu hrajeme divadlo a nosíme masky.

15 15.09.2022

Baltasar a Blimunda je barokně monumentální román se špetkou magického realismu od jediného portugalského držitele Nobelovy ceny za literaturu Josého Saramaga. Za mě jedno z nejlepších děl portugalské literatury vůbec, vzalo mi to dech podobně jako jeho magicko-realističtí kolegové z Latinské Ameriky (Borges, Márquez) nebo Bulgakov.

Portugalská literatura je bohužel našinci dost vzdálená a neznámá, ale tohle má v sobě všechno. Vševědoucího a ironického vypravěče (Saramago byl mj. velkým kritikem církve), velkolepé obrazy Portugalska 18. století včetně inkvizičních poprav nebo výstavby kláštera, ale i nadčasový milostný příběh Baltasara a Blimundy, který je především o svobodě.

Je to příběh o tom, že kde je vůle, tam je i cesta. Že když spojíte síly, doletíte společně ke hvězdám. A nebo třeba ptakostrojem až ke Slunci. Příběh Baltasara Sedmislunečného (Setesóis) a Blimundy Sedmiměsíčné (Seteluas) se mnou zůstane dlouho. A dokud mi bude paměť sloužit, budu se pokoušet hledět lidem do duše i bez Blimundiných superschopností a budu hledat vlastní ptakostroje, kterými doletět k nebesům.

3 15.09.2022

Bezpochyby jedna z nejlepších českých, resp. česko-německých, knih, co jsem kdy četla. Po Golemovi jsem koukala už hrozně dlouho, ale vždycky jej předběhla nějaká jiná kniha. Jaká škoda! Poznávala jsem v něm Ajvaze, Urbana, Kafku, poznávala jsem v něm krásu češtiny, krásu Prahy a krásu literatury samotné. Tohle jsou přesně ty romány, kvůli kterým člověk literatuře propadá zas a znovu.

Meyrinkův Golem je nesmírně mnohovrstevnatý, plný symboliky a odkazů, především na mystiku z různých koutů světa a různých náboženství. Číst ho byl pro mě až mystický, duchovní zážitek. Meyrink vezme čtenáře na snovou a lehce šílenou cestu skrz temné pražské židovské ghetto před asanací, skrz místo plné pochybných existencí, nad jejichž hlavami se vznáší jako mračna zvěsti o Golemovi, a kde přebývá rytec kamejí Athanasius Pernath. Autor v díle poskládal mystiku různých směrů, ale překvapivě to funguje dobře. Kabala, tarotové karty, kniha Zohar, Buddha, alchymie, na první pohled věci v jednom díle neslučitelné, ale je to mistrovské dílo.

Takový pro mě více magický Kafka. Tohle je skutečný démant literatury.

Kontroverzní americký politický komentátor Ben Shapiro, extrémně konzervativního smýšlení a židovského vyznání. No, asi takhle. Nejsem jeho cílovka, ale i pro lidi podobného smýšlení by měl psát tak, aby to nebyly blbosti bez jakékoliv objektivní logiky. Český překlad názvu je trochu zavádějící, originální název víc odpovídá tomu, co se snažil Shapiro sdělit: The right side of history.

Shapiro si svoje argumenty staví, jak se mu zachce, skládá na sebe řecké filosofy a Tóru, potažmo Bibli, tak, aby se mu to hodilo pro jeho myšlenku, že západní svět se (v jeho amerikocentrickém pojetí tedy USA) žene do záhuby, protože se vzdal svých křesťansko-židovských tradic a staví místo toho pouze na racionálním základu. Místo toho, aby důvody v úvodu (který je mimochodem napsaný dobře) zmiňovaných sociálních problémů USA hledal i třeba v materiálním pozadí, v příjmových a majetkových nerovnostech, předkládá čtenářům docela odvážnou myšlenku, že vlastně za vším stojí absence „tradičních náboženských“ hodnot (které ovšem nijak tradiční v USA nejsou, náboženství v ústavě zmíněné není ve smyslu zakládajících hodnot, 1. dodatek pouze chrání právo na vyznání jakéhokoliv náboženství a zakazuje vyhlašovat státní náboženství). Za vše mluví jeho argument, že za nástup nacismu v Německu před WW2 mohla absence tradičních náboženských hodnot, přitom jaksi pomíjí fakt, že v té době (1939) bylo 94% Němců křesťanského vyznání a mezi členy SS, ehm, jich bylo 50 %.

Nápad na myšlenku knihy zajímavý, zpracování ale velké zklamání. Trochu mrazí z toho, že člověka, který nedokáže složit ani logicky argumenty ve vlastní knize, sleduje na Twitteru přes 3 miliony lidí a je mu pravidelně dáván mediální prostor.

9 06.09.2020

Za tohle Magnesia Litera? Zklamání.

3 02.08.2020

Já a povídkové soubory máme obecně komplikovaný vztah, ale tady to nějak nesedlo celkově. Buď je vina v překladu, který mi např. oproti Medkovi přišel hodně suchý a bez šťávy, ale spíš obecně v tématu. Jak už zde bylo zmíněno v komentářích, jádro povídek je morbidní a depresivní, ale většinově bezúčelně, snad až na Ženu, která chodívá o šesté, kde se čtenář určité katarze dočká.

1 29.07.2020

Nabokov má své příznivce i odpůrce, spousta lidí se nedokáže přenést přes etickou stránku příběhu Lolity, což je velká škoda, protože příběh samotný je jen nepatrným zlomkem kvalit, kterými román disponuje.

O Čaroději se říká, že je takovou krátkou Lolitou, je malým plátnem, na kterém Nabokov teprve načrtával matné obrysy pozdější Dolores a Humberta. Lolita je obrazem, který vám svou velikostí při vstupu do galerie vezme dech, Čaroděj je skromnější, ale při bližším zkoumání je dechberoucí úplně stejně. Hlavní hrdina žije ve své bublině, ve které je docela přijatelné brát si matky dvanáctiletých nymfiček, chovat se teatrálně a nechat se unášet svými, pan spisovatel odpustí, úchylnými představami.

Málokdo dokázal skládat za sebe slova tak bravurně jako Vladimir Nabokov, s takovým citem pro detail i schopností vystihnout pocity hlavní postavy do té míry, že i čtenář sám málem cítí napětí a očekávání, které motá hlavu protagonistovi. Tak se povzneste nad amorálnost hlavní postavy a propadněte Nabokovovi stejně jako já.

5 29.07.2020

Každý milovník Japonska po této knize sáhne s nadšením. Spousta zeleného čaje, zajímavých míst v Japonsku, spousta rýže, ale bohužel - také spousta nevyužitého potenciálu.

2 dějové linky se ženou a s Japoncem Josou se daly krásně rozvinout, bohužel se ale rozplynuly jako mraky nad horou Fudži dřív, než si k nim člověk stihl vytvořit vztah.

4 03.07.2020