janavan komentáře u knih

Krásně napsaný román, jemuž na jedné hvězdičce ubírá pouze nesnesitelnost hlavní hrdinky v poslední čtvrtině knihy.

Je to především román, který vás vrátí ke kořenům, k té jednoduchosti života, k tomu, jaký život a člověk skutečně odnepaměti má být. Že jde o rodinu, vztahy s blízkými a hospodaření, aby bylo dobře. Při čtení máte pocit, jako byste chvíli četli Steinbecka a chvíli Charlotte Brontëovou, jako by se spolu pomyslně utkávali na italském literárním poli. Je to krásně napsané, vytříbeným jazykem a s notnou dávkou italské povahy a italských hor.

Zaujaly mě i rozpravy mezi hlavní hrdinkou Marií a její Madonou z hor.

Z toho všeho výše zmíněného jsem nadšená. Z vývoje hlavní hrdinky ne. Poslední čtvrtinu knihy bych ji fackovala každou druhou stranu. Zda vy taky, to musíte posoudit až po přečtení. :)

7 24.05.2018

Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.

Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.

Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.

Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.

8 16.03.2018

Z hlediska milostného příběhu Petra a Lucie bych řekla, že to není nijak výjimečné. Přišlo mi to příliš patetické a nepřirozené. Co se ale týče vykreslení válečné Paříže, Rollandovi se to povedlo výborně a až mrazilo z toho, v jakém prostředí museli lidé žít, přemýšlet a snažit se milovat.

I to mi na tom asi vadilo, že ta jejich láska byla od prvního momentu taková zoufalá, uspěchaná. Je ale možné, že kdybych si knihu přečetla během dospívání, pohltila by mě více. Vždy jsem se považovala za romantickou duši a snílka, ale tahle kniha mě po té citové stránce nějak minula.

Kdybych si měla tematicky vybrat, sáhla bych příště asi po Romeo, Julii a tma od Jana Otčenáška.

6 16.01.2018

Před otočením první strany jsem o ději nevěděla nic. Netušila jsem, jak je román strhující a geniální. Zaujal mě jen název. A po přečtení si troufám říct, že Růže pro Algernon se vyhoupla mezi mých 5 nejoblíbenějších knih. Málokdy se mi stane, že bych ihned po přečtení chtěla knihu číst znova a znova a asi se jí nikdy nemohla nabažit. Ne, že by délka románu byla nedostačující, jen je to prostě tak strašně dobrý.

Příběh, jehož síla je ještě umocněná psaním v ich formě a deníkové podobě, vás pohltí od první strany. Charlie Gordon, který chtěl být chytřejší, aby měl více přátel, si mě podmanil svým uvažováním při nízké i nadprůměrně vysoké inteligenci. Jeho životní osud mi zlámal během čtení srdce na tolik kousků, že je ještě nyní hledám ve škvírách mé duše a snažím se je opět spojit. Pocity nespravedlnosti, křivdy a smutku cítím vůči společnosti, ve které Charlie žil (a ve které žijeme my všichni), ještě nyní. Tak moc se těšil, až ho lidé budou mít radši, až bude chytřejší. A stejnou měrou byl pak zklamaný z toho, že ho lidé kolem něj přestali mít rádi a přišel o vše, co jako mentálně zaostalý měl a s čím byl spokojený.

Díky této knize si člověk poměrně rychle uvědomí, jaký je to dar mít schopnost se učit, číst, psát, vzdělávat se a žít normální život. Nevzpomínám si, že by mi někdy bylo tak smutno z fiktivního příběhu, ale číst poslední stránky, kde si Charlie sám uvědomuje, že jeho IQ rapidně klesá, že přestává rozumět těm 20 jazykům, které se naučil, že nerozumí tomu, co jako génius napsal, že je z něj opět ten malý Charlie, pro kterého je Alice slečna Kynyjanová, to bolí. A myslím, že o Charliem Gordonovi budu přemýšlet dlouho. A pokaždé, když si na něj vzpomenu, si připomenu, jak je sakra důležité život nepromarnit.

Na závěr přikládám větu, která mluví za vše výše zmíněné. "Já řek brejden slečno Kynyjanová sem nachistanej na hodinu jenom sem stratil tu kňíšku cosem mňel."

Daniel Keyes mi zlomil srdce. A nechám si ho od něj zlomit klidně víckrát.

„Jedu teď dolů po pohyblivých schodech. Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje, co se děje.“

Jo a - prosim jesli to pude, dejte ňákí růže nahrop Algernon.

Vzpomínám si, že jsem jako malá četla autorův Ostrov pokladů a milovala jsem ho natolik, že jsem ho všude nosila s sebou a všem lidem okolo jsem dokola povídala, že bych něco takového chtěla také zažít.

Tento pocit ze čtení Stevensových knih mě neopustil ani o dekádu let později. Legendární příběh o muži dvou tváří, o Jekyllu a Hydovi Vás naprosto pohltí. Krásný jazyk, který mohou viktoriánským knihám závidět i současní spisovatelé, vás v momentu přemístí do Londýna s až gotickou atmosférou. Sfouknutá svíčka, večerní mlha, úškleb pana Hyda, to vše cítíte tak blízko, že Vám až běhá mráz po zádech.

Ale to, proč stojí za to knihu přečíst a proč ji stejně jako v dětství Ostrov pokladů budu všem doporučovat, je to, jak je příběh stále aktuální. Boj dobra a zla je v každé společnosti a v každém z nás a je na nás, jaké části naší osobnosti dáme prostor k rozvoji.

Doktor Jekyll tak může sloužit všem jako varování před tím, co se stane, když se člověk nechá zlákat temnotou.

5 24.12.2017

Nahlédnout do hlavy panu Kingovi je zážitek. Ať už se člověk dozvídá o tom, co formovalo jeho tvůrčí činnost, co prožil, jak moc pro něj znamená jeho žena Tabby, nebo o tom, jak psát. Tedy jak začít psát a jak psát nepřestat, když se nedaří.

Pro spisovatele, ať už pokročilého nebo právě začínajícího, skvělá inspirace. Samozřejmě pokud ve vás žádný takový talent nedřímá, Steve to ve váš těžko probudí.

A ještě bonus v podobě Stevova skvělého humoru, díky čemuž čtení tak krásně plyne, že nebudete chtít, aby kniha skončila. Jak už to tak u jeho knížek bývá.

7 08.08.2017

Nevím. Ta knížka je dobrá, ale... něco jí chybí. Takové to "ono", ten pocit po přečtení, že je vše tak, jak má být.

Příběhy jako samotné jsou neskutečně čtivé, ale v momentě, kdy vás každý příběh úplně pohltí, je najednou useknut a začíná jiný, který s ním zpočátku vůbec nesouvisí. Byla jsem postupně okouzlena příběhem Abdulláha a Parí, Bábá a Nábího, Níly, Markose, Roši,... O každém bych mohla říct, že byl můj oblíbený. Ale jako celek to nefunguje. Je to vyprávění o postavách, které, ačkoli jsou lehce spojeny určitými vztahy, mají kolem sebe prázdno a plují sami časoprostorem.

Stále čekáte, kdy dojde k tomu osudovému protnutí osudů a ona tam ta protnutí jsou tak jemná, že to nevyvolá pomalu žádné city. Je to škoda. Hosseini zde vždy úžasně zpodobnil vztah 2 lidí a pak jej tak nějak nechal rozplynout.

Dávám 4 hvězdičky za čtivost, za úžasně vykreslené prostředí a postavy.

7 18.06.2017

Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.

Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.

Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.

Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.

"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."

19 18.03.2017

Je to geniální kniha. A to musím říct, i když od ní po dočtení odcházím s rozdrásanými nervy a emocemi zmlácenou duší. V průběhu si říkáte, co horšího se ještě může stát, ale ono se to tak nějak stupňuje, že knihu opouštíte psychicky úplně vyčerpaní. A to z ní podle mého názoru dělá vynikající knihu.

Kromě toho se mi nesmírně líbilo vykreslení vztahů, ať už Amíra s Hasanem, bábou a nakonec i se Sohrábem. Lehce mi to asi právě těmi vztahovými zápletkami připomínalo Steinbecka.

Dále mi knížka dost poupravila pohled na Afghánistán a jeho vývoj v posledních několika desítkách let. Z mého dětství si Afghánistán vybavuji hlavně z útržků večerních zpráv, a to nebyly samozřejmě dobré zprávy.

Když Amír popisoval, jak běhali s Hasanem na kopec, trhali tam granátová jablka a listy stránek, jež Hasan číst nemohl, se ve větru otáčely, měla jsem konečně pocit, jako bych poznala ten pravý Afghánistán. Ten, na který Amír i bába s láskou vzpomínali.

..."Pro tebe třeba tisíckrát!"

8 31.01.2017

Tato kniha se objektivně hodnotí velice špatně, pokud jste dětství strávili v Bradavicích. Jestliže ale úspěch tohoto díla autoři založili právě na fanatickém nadšení milionů dětí, které před 10 a více lety čekaly na dopis z Bradavic, pak je na místě i z této pozice dílo hodnotit nezávisle, bez Lenčiných brýlí.

Hlavní myšlenkou a pocitem, se kterým odjíždím spěšným vlakem z Bradavic, je to, že minulost by se neměla měnit. Tedy že my bychom se neměli snažit měnit minulost. A to platí nejen pro kouzelnický svět, ale i pro psaní beletrie.

Napsat pokračování Harryho Pottera tak, že ho založím na opakování myšlenky, která se zde již ve třetím díle vyskytla, je krok velice riskantní. A jestliže se zde několikrát opakuje, že jakákoliv drobná změna vyvolá nedozírné následky (efekt motýlích křídel), platí to i pro samotnou knihu. Když jsme se s Hermionou a Harrym vrátili v čase, aby Klofanův krk unikl katovi, bylo to magické, úžasná myšlenka, která posunula Pottera o něco výše. Opakovaný vtip je ale špatným vtipem a opakování zápletky je špatnou zápletkou.

Minulost se má nechat spát. Věci se staly proto, že se stát měly. Rowling ságu napsala tak, jak chtěla. A napsat divadelní hru, která má mnohem jednodušší jazyk než původní knihy, slabé dialogy a zápletku, kterou by vymyslel každý druhý čtenář, bych označila za větší zásah do minulosti než snaha oživit Cedrica či zabránit Voldemortovi v zavraždění Lily a Jamese.

Kniha působí jako byste po dlouhé době dostali pohled z místa, kam jste jezdívali na dovolenou. Pohladí to po duši, ale zkrátka to není ono. Jako by se najednou živé postavy staly loutkami a vy místo v Brumbálově pracovně stáli v nedokončených a špatných kulisách. Postavy bohužel charakterově nepřipomínají sami sebe. A to by se v pokračování takového fenoménu stát rozhodně nemělo.

Celé toto dílo je jedna velká nafouknutá čokoládová žabka. Máte radost, když si jí koupíte, ale po otevření (a dočtení) jí sami dobrovolně pustíte z okna jedoucího vlaku. A vlastně vám to ani nevadí.

13 25.01.2017

Na každé knížce se vždy snažím najít něco, co by jí dělalo unikátní a určitým způsobem úžasnou, ale bohužel tady budu muset napsat negativní komentář.

Více než polovina příběhu je tak sladká, že další měsíc pravděpodobně nebudu potřebovat cukr do kávy. Pak se příběh zlomí, je to najednou hrozně smutné, ale pak - kdo by to čekal - následuje sladký konec, v který každá žena promítající si do těchto knížek svojí milostnou realitu doufala.

Tahle knížka je pro mě zklamáním, možná by lépe fungovala jako samotný scénář k filmu, literárně je to nezajímavé, jednoduchý jazyk, nic zvláštního to člověku nedá.

Upřímně nechápu hodnocení 80%, ale pokud má tato knížka mít ten cíl, aby si čtenář odpočinul od svého života, příjemně snil o dokonalé lásce Travise a Gabby, tak svůj účel plní docela dobře.

Nic významného, za pár měsíců budu mít problém si vybavit, o čem vlastně byla. Určitě existují zajímavější díla z pera Nicholase Sparkse.

4 18.11.2016

Tato knížka vás sice namotivuje jít běhat, ale... určitě existují lepší "běžecké bible" než je tato, ať už Jez a běhej nebo Zrozeni k běhu.

Neurazí, nenadchne. To už je lepší zhlédnout jeho běžeckou sérii na Youtube "Kilian's Quest'.

1 02.09.2016

Zvláštní kniha. Na první pohled se tváří jako letní oddechové čtení, ale když se do knihy opravdu ponoříte a začtete, zmocní se vás taková podivná prázdnota a smutek z toho, že snad pravá láska ani neexistuje...

Radka Třeštíková opravdu umí psát. Je na první pohled zřejmé, že si oblíbila dlouhá souvětí (lehce připomínající Hrabala), díky čemuž působí zpovědi tak nějak napjatě, jako by to ze sebe vypravěčky potřebovaly dostat dřív, než se jim něco stane. Hrdinky skoro volají, aby byly vyslyšeny...

Fascinovalo mě, jak se příběhy skládaly do sebe jako puzzle a na konci tvořily celý obrázek, sice smutný, ale celý. Na druhou stranu mi ale ke konci už vadila ta nahodilost setkání postav, přišlo mi, že ty náhodné body v prostoru už jsou propojené až až a není třeba z nich dělat pavučinu.

Troufám si říci, že se touto knihou Třeštíková u mě zařadila mezi autory, jejichž knižní řeč na první pohled poznáte. Poznáte, jak se mezi hořkými příběhy line tichá melodie, která naznačuje, kdo je autorem textu.

Kniha se čte lehce, ale není to lehké čtení.

A právě proto stojí za to si ji přečíst.

9 30.07.2016

Nečetla jsem asi tolik románů, abych mohla takto soudit, ale na mém pomyslném žebříčku nejlepších románů 20. století stojí Lolita bezpochyby na 1. místě.
Četla jsem ji zatím třikrát. A pokaždé mě dostala něčím jiným.
Ve čtrnácti Humbertovou zálibou v mladých dívkách.
V šestnácti psychologickým podtextem, tím, že to není jen příběh o vztahu čtyřicátníka a nymfičky, ale vlastně spíše o tom, co se děje mezi řádky.
A v osmnácti, když mi po pročítání stránek došlo, jak smutný a hořký příběh to je. Těžko říct, zda jsou hlavní postavy politováníhodné, zda si své osudy zasloužily...ale když čtete jejich životní příběhy, pociťujete v srdci jistou úzkost, která Vás neopustí ani po dočtení knížky. Kamkoliv půjdete, budete přemýšlet o tomto zvláštním příběhu.

A doporučuji Lolitu přečíst v originále. Nabokovy nádherné formulace se v českém překladu nepatrně ztrácí...
"Light of my life, fire of my loans. My sin, My soul. Lolita...She was Dolly on a dotted line. But in my arms, she was always Lolita."

8 31.05.2016

Steinbeck je mistrem slova. Když čtete jeho knihy, a tato není výjimkou, cítíte vůni jeho kávy za mrazivého rána, cítíte, jak se na pánvi smaží čerstvě ulovený pstruh a kolem vás se rozlévá vůně čerstvě uvařeného chili con carne. Po delším čtení máte občas tendenci odpovídat lidem "Ftt" jako Charley, je vám horko z žáru v Mojavské poušti a cítíte, jak to pod těžkou Rosinantou drncá při vysokých rychlostech.
Steinbeckovy knihy jsou nevšedním čtenářským zážitkem. Pohlazení po duši. Každá jeho kniha je éterickou bytostí, která okouzlí každého, kdo jí to dovolí.

8 13.04.2016

Kdybych mohla, citovala bych tuto knížku od začátku do konce.

Mám pocit, že člověku se tahle knížka musí dostat do rukou v ten pravý čas. Alespoň já jsem to tak měla. Když jsem ji četla poprvé před dvěma lety, přišlo mi to hezké. Hezké asi tak, že jsem si ji podvědomě zařadila do knížek "Hezké, ale nic víc."

A tentokrát se ke mě dostala v ten pravý čas. Ono to asi platí pro všechny knížky, ale pokud v nich průběžně nacházíte paralely s událostmi ve vašem životě, dostanou se vám pod kůži. Ale hlavně - zůstanou vám v srdci.

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

20 05.09.2015

Zajímavé dílo, které se mi dost zarylo pod kůži.
Klára Z. si mě poměrně snadno získala a to především smyslem pro humor a spravedlnost.
Nad pasáží, kde Klára žádá po svém manželi, aby nepřemýšlel, jsem se upřímně bavila a koutky mi cukaly i u pojmenování mužů, sluhů atd Moby, Loby, Boby, Hoby,... no jestli si to vytáhnu u maturity, těším se na popis postav :-)
Musím ale zmínit, že je to dílko, které nabádá k zamyšlení. Kdo z nás by se nepomstil nějakým způsobem bývalým partnerům? Její čin je sice ve své podstatě přehnaný, ale dá se pochopit. A když to trochu přeženu... Nestačila by i menší odměna než jedna miliarda, aby občané jednoho města zaprodali život jednoho nešťastlivce?

05.09.2015

Krásný příběh o nejen fyzicky vyčerpávající cestě,ale především o té duševní. Každý máme jiné problémy,ale někdy máme chuť sbalit batoh a vyrazit někam,kde za den nepotkáte ani nohu.

A Cheryl to uskutečnila.

Přidávám můj oblíbený citát:
"What if I forgave myself? I thought. What if I forgave myself even though I'd done something I shouldn't have? What if I was a liar and a cheat and there was no excuse for what I'd done other than because it was what I wanted and needed to do? What if I was sorry, but if I could go back in time I wouldn't do anything differently than I had done? What if I'd actually wanted to fuck every one of those men? What if heroin taught me something? What if yes was the right answer instead of no? What if what made me do all those things everyone thought I shouldn't have done was what also had got me here? What if I was never redeemed? What if I already was?"

4 15.08.2015

Na východ od ráje je něco jako rajská hudba pro uši, ale pro Vaši hlavu. Nadčasové dílo, které vás naprosto pohltí a životy všech generací prožíváte, jako by to byl váš vlastní.
Nejblíže mi byl rozhodně příběh Caleba a Arona, ale řekla bych, že to je hlavně tím, že jsem k nim měla v závěru knihy i věkově nejblíže, řešili v podstatě podobné problémy, jaké řeším já.
Všemi milovaný Aron, který nakonec dopadne hůř než jeho méně oblíbený bratr Caleb, no řekněte, všichni už jsme to zažili, že nakonec ti nejpoctivější skončí nejhůř...
Steinbeck taky úžasně pracuje s jazykem, musím říct, že jsem snad i cítila to povívání větříku v Salinas, šustění trávy i tu hlínu na ranči.
Cathy - zrůda, jak ji Steinbeck sám nazval, jako by ve mě samotné probudila něco z té temné strany, cítila jsem podobnou nenávist jako ona.
No, je myslím víc než jasné, že mě kniha naprosto pohltila.
Teď jako bych čekala, kdy mě na ulici mine Adam Trusk a Lee. Aspoň bych jim mohla říct, jak ráda bych s nimi ještě jednou něco prožila.

8 12.01.2015

Musím se přiznat, že kvalitou mě tato kniha nijak neoslovila.

Co mám na této knížce ale ráda je to, že jsem díky ní našla cestu k Santiniho božským stavbám.

1 20.08.2014