janavan
přečtené 287
Druhá strana řeky
2024,
Nora Eckhardtová
Co řeka schvátí, už nenavrátí. Erbenovské, baladické, s krásnou češtinou a temně romantickou zápletkou. Když jsem četla komentáře na Databázi knih, přišlo mi, že se kniha trochu potýká s tím, co už Hastrman od Urbana a jeho dvě časové roviny - tedy s kritikou jejich nesourodosti. Za mě to ale funguje. Řeka Černá přitahuje a možná až stahuje všechny, kdo se k jejím břehům přiblíží. Je to náhoda? Nebo je dávný příběh vorařů i pro současnost důležitější, než je na první pohled patrné? Druhou stranu řeky lze vnímat jako oslavu vody jako živlu, oslavu řeky jako něčeho, co dává všemu okolo život (i živobytí). A zejména bych řekla oslava lásky, která hory a temné proudy přenáší.... celý text
Rochus
2024,
Přemysl Krejčík
„Jsme jen atomy“ prohlásím… „A tohle je naše svatyně“, doplní mě kočka. Jak všímaví jste, když cestujete a procházíte se po památkách? A co v rodném městě, rozhlížíte se, co se děje kolem vás? Kdybyste byli všímavější, možná byste někde zaregistrovali otrhaného muže se psem, jak nenápadně pozoruje okolí. Sleduje okolí a nadšené blogery, kteří píšou o cestování… Mohl by to být třeba svatý, který hlídá chod světa. A nebo je všechno jinak a svět usměrňuje tajná mezinárodní organizace, která likviduje nevhodné osoby, v Hamburku si lidé dávají schůzku s mořskými vílami, protože oni na rozdíl od nás lidí ještě mají správně srovnané hodnoty, a motýli taky nelétají náhodně. Přemysl Krejčík si v románu Rochus hraje s imaginací, ale daří se mu stále balancovat na hranici mezi realitou a fantastikou. Inspirace magickým realismem je patrná, ale jeho zasazení do světa nájemných zabijáků je zkrátka inovativní a mě ta hra neskutečně bavila. Nakonec jsme všichni jen atomy a ty se mohou přeskupovat, někdy s dopomocí, tak, jak potřebují - a nebo: jak svět, nemocný mocí, potřebuje. Částečně cestopis, částečně thriller, s prvky magického realismu. A dohromady to tvoří literární zážitek, který je na české poměry vážně výjimečný.... celý text
Babylon neboli Nutnost násilí
2024,
R. F. Kuang (p)
Mám s tím pár problémů, jako je plochost postav, Kuang, která čtenáře na každé stránce mlátí stříbrnými slitky o hlavu a řve “kolonialismus je špatnej" (na což by si čtenář přišel sám a nemuselo to být tak hrozně na sílu). Tuším, jaká byla motivace pro to to takhle napsat, nemůžu se ale zbavit dojmu, že z toho vznikla hodně černobílá alegorie o špatnosti kolonialismu, kde postavy jsou spíš než 3D charaktery mluvčí určitých postojů ke kolonialismu. To je ale ve výsledku problém, protože jsem měla problém vytvořit si vztah i k postavě, která je ve výsledku nejpodstatnější. A ty poznámky pod čarou? Na druhou stranu ale zároveň krásný worldbuilding a vyprávění, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, lingvistické zajímavosti, magický Oxford a naprosto strhující příběh o revoluci... ...a taky krásná fantazie o tom, jak by si reálně svět měl vážit překladatelů! A překlad Babylonu se povedl moc! Takže all in all, kdyby Robin měl nějaké jiné vlastnosti kromě toho, že opakuje “kolonialismus je zlej" (což samozřejmě je) a čtenář měl možnost vlastního názoru, dala bych 5 hvězdiček.... celý text
Teorie zmizení
2024,
Lucie Brejšová
Kdo z nás si někdy nepřál zmizet? Vytrhnout se ze všech závazků a očekávání a bez ohledu na následky opustit svůj dosavadní život? Málokdo takové myšlenky však zrealizuje tak chladnokrevně a precizně jako protagonistka Teorie zmizení. Marii, ženu ve středních letech žijící v Paříži, k tomu na první pohled dovede každodenní rutina a monotónnost dní, zesílené pandemií covid-19. Vymyslí tak svou Teorii zmizení a člověka až do posledních stránek děsí přímočarost, s jakou ke svému plánu přistupuje. Podaří se jí to? Lucie Brejšová ve svém druhém románu skvěle rozpracovala myšlenku, jak úmorné může být pro někoho vědomí toho, že život bude dál pokračovat přesně tak, jak doposud: klidně, s odrostlými dětmi, se zavedenou prací, známým prostředím a osvědčenými rituály. Co když to v určitou chvíli přestane stačit? Většinu čtení jsem knihu měla za „skvělé prázdninové čtení“, a její (byť na můj vkus uspěchaný) těžký konec ve mně dozníval ještě mnoho dní po jejím zaklapnutím.... celý text
