janavan komentáře u knih
Ajvaz je má krevní skupina a láska nebeská. Za jeho hrátky se slovy šla bych světa kraj!
Sbalte si do rakety všechno potřebné, hlavně ideály a víru v humanitu, Bradbury vás totiž vezme na nezapomenutelnou vesmírnou cestu až na Mars!
Bradbury situoval děj této sbírky povídek daleko, předaleko, ale o to více z planety se dvěma měsíci a modrozlatou krajinou hledí zpátky na Zem, až do samotného nitra duše celého lidstva. My lidé máme tendenci ničit krásné věci. Autor si proto položil otázku, jak by lidstvo naložilo s kolonizací Marsu. Poučili by se? Zajeli by zpátky do zajetých kolejí a snažili se zničit všechno staré kolonizované a nahradit to tím jejich správným?
Dílo bylo napsané v době Atomového věku, kdy se Bradbury podobně jako valná většina bipolárního světa obával využití jaderných zbraní a zničení celé planety v rámci atomové války. Bradburymu ale nejde o technologické postupy nebo vynálezy, ne, jeho vyprávění je pohlazením slovy z pera básníka, je poetické, snové a magické.
Bradburyho výlet na Mars je cestou magicko-realistickou víc než vědecko-fantastickou, minimálně prismatem dnešní doby. Je polemikou, zamyšlením, že lidstvo může být lepší, může se inspirovat pacifistickým přístupem Marťanů. Mars s původními obyvateli je až nadpozemsky vyrovnaný, Marťané neusilují o nadvládu nad ničím, jen žijí v souladu s okolní krajinou.
Tahle sbírka povídek dojme i pobaví, ale především nutí k zamyšlení, nutí o krok ustoupit a zamyslet se nad tím, kam lidstvo směřuje.
Rozložím před vás spoustu puzzle dílků. Každý, jak to tak u puzzle bývá, je jiný. Vezměte do ruky první: tragédie o třech dějstvích ve skoro až antickém duchu. Druhý: magický realismus. A třetí: finské podivno neboli suomikumma.
Nevíte, kam tím mířím? Ze tří kousků celek nesložíte, tak se podívejte na zbylou hromádku. Máme tam cinematické vnímání sama sebe, V-částice poletující na obyčejných i čarokrásných místech. Na jednom, ejhle, dívka v hruškových šatech. Hrušky jsou koneckonců i na dalších dílkách, taky velká hora ztracených deštníků a kupa dětí, které se potulují a hrají si, jako by snad vypadly z knihy Enid Blytonové.
Máte pocit, že z toho nejde složit nic smysluplného? Tak se pohodlně usaďte, ponořte se do na první pohled nudného městečka Jyväskylä a skládejte. Složíte si totiž magicko-realistickou jízdu finským podivnem, na kterou jen tak nezapomenete. Po několika hodinách se zvednete z gauče, vaše kolena zakňučí a vaše plíce zalehne tíživý pocit, že jste někde ztratili deštník. A možná, jen možná, že u toho byl kokršpaněl a v davu se mihla dívka, snad filmová hvězda, se zlatými vlasy a šaty. Šaty se vzorem těch nejzralejších, šťavnatých hrušek.
Povedený soubor pěti antiutopických povídek, které spojuje svět, ve kterém se odehrávají. Svět rozdělený na dvě části velkou zdí, přičemž v jedné části žijí lidé v maximálním blahobytu a v druhé jako "domorodci", za středověku.
Tahle kniha pro mě byla velice příjemným překvapením z českého prostředí, hezký jazyk, schopnost příběh vyprávět a zaujmout. No, myslím, že budu vyhlížet další díla z pera Bratršovského.
Moudrý muž, moudrá kniha. Není asi třeba psát víc, kniha je plná životních zkušeností člověka, kněze a psychiatra. Příručka pro život, a to nejsem věřící.
Poměrně obecný úvod do problematiky dnešního dění a stavu světa v 21. století. Příliš nových myšlenek jsem v knize nenalezla. Pro ty, co se v dnešním světě ale tolik nevyznají, dobrý start. Jinak bych sáhla po něčem odbornějším.
S tématem absence morálního rámce si před McEwanem pohrávali jiní. Kdo by neznal román Pán much od Williama Goldinga, který odpovídá na otázku: Co by se stalo, kdybyste nechali skupinu kluků bez dozoru a napospas sobě samým? McEwan pokládá podobnou otázku, která dovádí do extrému trochu jinou ideu. Myšlenku, nad kterou minimálně jednou během dospívání polemizoval každý z nás. Jaká by to byla svoboda, být třeba jeden den doma bez rodičů. Jak by to bylo krásné, dělat si, co chceme.
Ian McEwan stejně jako v jiných románech ukazuje čtenáři, že lidstvo je ve své podstatě zvrácené. A že když dětem seberete morální kompas a autoritu, budou dělat to, co jim pudy přikazují. Jednou za čas svá rozhodnutí zpochybní – třeba jestli bylo moudré zalívat tu krabici betonem.
A vůbec, jak se má pejsek Cosmo?
Neřadím se mezi znalce japonské literatury. Kdybych šla studovat japanologii, bylo by to kvůli "Murakáčovi" a hlavní hrdina Klíma by se mi vysmál. Přesto pro mě byla tahle kniha neplánovaným návratem do tolik milovaného magického realismu z pera Murakamiho, jen okořeněným o prostředí fildy a jemný český humor. A to jsou všechno srdcovky.
Anna Cima touhle prvotinou ukázala nejen, že se vyzná v Japonsku a jeho kultuře, ale že bravurně ovládá i češtinu. Vyprávění Jany je svěží, lehké, místy zábavné, ale hlavně - mimořádně čtivé. Začala jsem číst ráno, s přestávkami dočetla večer. A ač bývám k některým oceněným dílům v rámci Magnesia Litera trochu skeptická, tady je to ocenění naprosto zasloužené.
Jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A Cima potvrdila, že člověk nemusí být Japonec, aby vysmahl uvěřitelné dílo z prostředí Šibuje, za které by se nemusel stydět ani sám Murakáč.
Fenomenální sága o soupeření o železný trůn plná intrik, incestů, rytířů i magie. Hru o trůny netřeba představovat, byť od vydání první knihy uběhlo přes 20 let, než se z ní stala kultovní záležitost podobně oslavovaná jako Pán prstenů nebo Harry Potter.
Vyhýbala jsem se jí dlouho, vyhýbala jsem se jí, když o ní spolužáci na gymplu básnili, i když se celý svět mohl zbláznit z poslední epizody zfilmované verze. Podlehla jsem zvědavosti. Touha přiučit se spisovatelskému řemeslu mě přinutila otevřít první stranu a vězte, že jsem knihu hned tak nezavřela.
Světu ohně a ledu jsem propadla. A to jsem vždy říkala, že středověké fantasy není nic pro mě. Každý si v tom najde svoje. Komplexní postavy, mrazivě vykreslené kulisy i krásný jazyk. Každou postavu si zamilujete, na každé najdete ale i to zlé, stejně jako v životě. Najdete tam epické vyprávění o hře o trůny, inspirované Válkou růží, a kus srdce tam necháte – ať už na Zimohradu nebo v Králově přístavišti.
Valar morghulis.
Otázce viny od Karla Jasperse lze přiřadit mnoho různých přívlastků, v první řadě je to ale mimořádně nadčasové dílo. Vyšlo v roce 1946, tedy velice brzy po WW2. Přibližně v té době probíhal Norimberský proces, který se se zločiny WW2 snažil vyrovnat a odsoudit právoplatné viníky.
Jaspers v eseji reflektoval (i do dnešní doby) tolik skloňovanou “kolektivní vinu” Němců za hrůzy druhé světové války. Co je ale důležitější, s nadhledem popsal různé druhy viny (kriminální, politickou, morální a metafysickou), které jsou aplikovatelné jak na velké soubory lidí, tedy např. občany států či organizace, ale i na jedince samotné.
Podle Jasperse se člověk stává člověkem až v momentě, kdy sám přijme svou vinu, a nemá tak smysl tuto morální vinu někomu připomínat. Ublížili jsme, byli jsme ublíženi, ale je jen na každém z nás, jak s tím naložíme.
Kratičké dílko, které ve vás ale svoji vahou a poselstvím bude rezonovat ještě dlouho.
Jednu hvězdičku strhávám za to, že se Jaspers v druhé polovině knihy už trochu opakoval.
Ladislav Fuks není jednoduché čtení. Nerada bych srovnávala Myši Natálie Mooshabrové se Spalovačem mrtvol, přestože obě díla jsou strašně divná, tím správně Fuksovským způsobem.
Nicméně paní Natálie (Víte, že je na Péči už 20 let?) je stavěná jako absurdní román, groteska, plná úzkosti a hrůzy, které obě nenápadně sálají z řádků románu, až se člověk průběžně nevědomky oklepává a cítí se nesvůj. Nedotýká se židovské tematiky jako Spalovač, a přesto si pozorný čtenář všimne, že Fuks neustálým opakováním scén, dialogů i poznámek buduje temný totalitní režim, kde nic není, jak vypadá.
Přiznám se. Asi dvacetkrát jsem si komukoliv, kdo byl poblíž, stěžovala, že je to fakt strašně divný a že už s tím ztrácím trpělivost. Román je rozvláčný. Rozvláčnější, než na jaké je dnešní čtenář zvyklý. Ale já vám něco povím.
Přečtěte si to. Přečtěte to do posledního slova, do poslední tečky, a epilog si přečtěte 3x jako já, protože o takové gradaci děje, jaká se povedla Fuksovi, se může naprosté většině autorů jen zdát.
Národní poklad, tenhle pan Fuks.
KAR mě uhranul.
Přečetla jsem několik Urbanových knih. Hastrmana, Sedmikostelí, Stín katedrály nebo Santiniho jazyk. Poslední roky jsem se u něj pořád těšila na něco, co mě nadchne stejně jako tyhle kousky, co mě nadchne jako erbenovský Hastrman nebo mě nadchne pro architekturu tak jako Santiniho jazyk. A přiznám se, byla jsem ke KARu skeptická, hm, Vary, říkala jsem si, to půjde mimo mě, kdo by zasazoval knihu do Varů. To jsem se trošku spletla.
Je v tom všechno. Temně magická atmosféra Urbanových měst, které, ač skutečné, pulzují pod povrchem zlověstnými tepnami, voda, která vyvěrá a probublává jádrem Varů a určuje směr příběhu. Jádrem příběhu se line vřídelní esence i brutální vraždy (které byly docela zábavné:) ), obojí dokresluje romantika v podobě Goetheho a jeho Ulriky i nekonečně romantická nátura hlavní postavy.
Kvalitní detektivka i černý román věnovaný umírajícímu městu.
Jak se jednou zamilujete do světa knih Miloše Urbana, není cesty zpět. Svět hastrmana i vodních teroristů vás chytne dlouhými pařáty s blánami a nikdy nepustí. A možná si při tom ukousne kus vašeho krku či ramene. Kdoví.
Jedno z nejlepších děl česky psané literatury.
Nemám slov.
Sociologicko-filosofické dílo, které je dnes paradoxně snad aktuálnější než před těmi 13 lety, kdy vyšlo.
Dílo o tom, jaký je pro nás život v tekuté modernitě, v tekutých časech, pro které je typická vysoká individualizace, rozvolněnost sociálních vazeb a úpadek solidarity. To vše zejména v důsledku globalizace.
Člověka (laika) to přiměje zamyslet se nad místem, které v dnešní společnosti zastává, a jestli se mu to vlastně líbí nebo ne. Měl by si přečíst každý.
Já naprosto chápu těch 5 hvězdiček, které se tu opakují, a právě proto dávám 2. To, že 3 věty s přemírou enterů na konci vět vám přijdou strašně blízké a že přesně vystihují vaše problémy, z Princezny nedělá kvalitní poezii.
Já jsem asi stará škola, protože pravá, kvalitní poezie, je pro mě Erben, Seifert, Biebl, Hrabě, spousta ale i současných českých i zahraničních, ale tahle instagramová rádoby poezie za mě kvalitu opravdu nemá.
Spousta klišé, spousta sebelásky, spousta zlomených srdcí, ve kterých se téměř každý najde, kvalita ale nikde.
Paolo Cognetti je má krevní skupina, moje spřízněná duše, spisovatel, který chytá do zad stejný vítr vanoucí do hor a k samotě jako já.
Divoký kluk skutečně nemá žádný převratný děj, stejně jako v Osmi horách zde jde především o cestu k sobě samému, k tomu, co je skutečné a co je podstatné, ale hlavně co je pro každého z nás důležité.
Každý máme někdy chuť utéct. Před světem, před lidmi, před problémy, ale i před sebou. Pokud se tak právě teď cítíte, tohle je kniha pro Vás. Tak nechte Divokého kluka vzít vás za ruku a utečte společně do italských hor... Určitě se skamarádíte!
S Divokým klukem, ale i se svišti, kamzíky a hřebeny hor. A bude to zážitek, na který nezapomenete.
Recept na zlehka vypečenou kritiku západní civilizace dle šéfkuchaře z The Hills:
- 2 kg atmosféry prvorepublikových kaváren
- 500 ml groteskního prostředí (inspirujme se třeba u Paola Sorrentina)
- hrst ironie a sarkasmu (do pokrmu přidávat postupně, aby kritika pořádně vřela)
- špetka pasivní agrese
- 60 kg duševně se pomalu rozkládajícího číšníka
- 3 čajové lžičky rutiny
- 2 lžíce prázdnoty mediálního prostředí a sociálních sítí
Ingredience dále zalijeme 3 l misantropického vývaru a na závěr dochutíme noblesou. Zábavný, probublávající pokrm ihned podáváme.
Recept jsem vyzkoušela a dávám Faldbakkenovi 15 bodů z 10, hlavní jídlo povedené, zábava výborná, i trocha toho šmejděníčka byla!
Amyotrofická laterální skleróza nebo taky ALS. Stephen Hawking, Lou Gehring, Stanislav Gross nebo taky pan Lasker, hlavní hrdina tohoto románu.
Je to neuvěřitelně silný, lidský příběh. O cestě otce a tří synů do Curychu za eutanazií. Není to ale smutný příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to příběh plný lásky, vtipu, britského humoru, francouzského vína a závodů na invalidních vozíčkách kolem prehistorických jeskynních maleb.
Je to něco mezi filmovými Nedotknutelnými a knižní Wild od Cheryl Strayed. O vyrovnávání se se ztrátou, která teprve má a musí přijít. Protože i když nevíte, jestli se Lasker pro eutanazii nakonec rozhodne ne nebo ne, není to podstatné. Je to o té cestě.
Je to lidské. Rodinné. Dojemné. Hřejivé. Filosofické, až metafyzické.
Edward Docx je pro mě jedním z největších literárních objevů tohoto roku a nepochybně také stoupající hvězdou na britském literárním nebi.
Rozhodně doporučuji!
Špatně napsaná kniha, jejíž děj sedí mnohem víc na filmové zpracování než na tento literární odpad, kterým Dej mi své jméno je.
Je málo knih, které mě dokážou uhranout tak jako magický realismus. Hastrman je pro mě českým ekvivalentem magického realismu, stejně jako je v Jižní Americe obohacený o tamní legendy vycházející z původního náboženství a folklóru, zde o divokost a nezkrotnost pohanství. Asi se neshodnu s většinou čtenářů na tom, že “první kniha je super a druhá je odpad”. Proč? Protože druhá je stejně povedená, jen je hodně odlišná, bez druhé ale první nemá smysl, bez první nemá smysl druhá, protože děj druhé a hlavně závěr vás odrovná a posadí na zadek. Samotnou mě až překvapilo, jak mi postava barona de Cause přirostla k srdci. O hastrmanovi jako druhé hlavní postavě bych to asi neřekla, je ale nedílnou součástí příběhu, stejně jako v každém z nás je lidskost barona i zlost hastrmana.
Byla jsem překvapená rozporuplnými hodnoceními zde na Databázi knih, proč jsou některá hodnocení špatná, někomu kniha přijde nečtivá, někdo druhou část považuje za brak. Dle mého soudu je to kniha pro vytříbeného čtenáře, ale především kniha pro člověka s velkou fantazií, aby si svět, kde Hastrman je ekoteroristou, dokázal smysluplně představit.
Urbanovy knihy mi sedí jako máloco, a troufám si tvrdit, že to je hodně podobným vnitřním světem, který Urban v knihách mistrně vykresluje, a idealismem, který se v Hastrmanovi prolíná ve snaze zachránit původní, nezničenou oblast Holanských rybníků a Vlhošť. Je to svět, kde středověk dýchá skrz cihly novostaveb, kde pohanství přetrvává v lidské povaze, svět temně, melancholicky laděný, ale zároveň neskutečně poetický.
Jazykově a dějově je to pro mě jedna z nejlepších českých knih, co jsem kdy četla. Ale chce to čas. Četla jsem ji teď podruhé, poprvé se mi líbila, přišla mi dobrá. Ale teď? Jsem naprosto nadšená.
Nespoutanost. Tak bych shrnula Hastrmana a doporučuji všemi devíti!