Jelitovna
přečtené 1663
Všechny cesty vedou k válce: Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra, 2011–2022
2022,
Vojtěch Boháč
Oheň pod sněhem
1998,
Paldän Gjaccho
"Je to příběh člověka čelícího nelidskosti, jíž se dopouští systém ve jménu ideologie a pokroku." Odpouštíme kvůli sobě. Obdivuji Paldäna, že to dokázal. Knihu napsal způsobem, který se nesoustředí na emoce. I tak je vyvolává. Příšerné. A napsal ji proto, abychom nezapomněli, čeho jsou lidé schopni. Bez ohledu na politickou nebo ideovou příslušnost. Protože "Utlačovatelé budou vždycky říkat, že nikoho neutlačují." Knihu si určitě koupím. Mám totiž špatnou paměť. Většinu lidí to vůbec nezajímá, ale já si ty smutné okolnosti chci připomínat, abych věděla, proč se nesmím přestat snažit žít slušně. Jako člověk. Ne jako debil. Příběh tibetského chlapce začíná slovy: "Narodil jsem se pod duhou. Kolikrát mi babička vyprávěla o mém narození... Křivým prstem kreslila ve vzduchu obrys duhy a ukazovala mi, jak její dva konce propojovaly řeku a pole a pod jejím obloukem se ukryla celá vesnice..." Brzy už je povětšinou o tom, co čeká "nereformovatelného" mnicha. Ty takzvané pověry o událostech, které podle něj předznamenává zemětřesení nebo kometa, z něj nedělají špatného člověka. A z těch "druhých", materialisticky založených a "vědecky" uvažujících, se nestávají automaticky slušní, charakterní lidé. Doufali, že jim Američané pomůžou. Jenže Henry Kissinger přijel do Číny, aby USA a Čína upevnily vztahy. A pak dorazil i Nixon, o kterém Číňani říkali, že "americký prezident přijel do Číny jako pes s ohonem mezi nohama". Jestli jste četli Orwelovo 1984, tak ho prakticky uskutečňované najdete i zde. Odsuzování se stalo druhou přirozeností vězňů. A nejen to, samozřejmě. Původně jsem chtěla napsat, co bachaři dělali vězněným ženám, jenže je to tak hnusné, že bude muset stačit úryvek se zkušeností Paldäna. "Nečekal ale na odpověď a začal do mě dloubat svou novou hračkou. Moje tělo ucukávalo před elektrickými výboji. Potom mi vrazil obušek do úst, vykřikoval obscénnosti, vyndal ho a zase vrazil dovnitř. Pak si vzal jiný, delší. Měl jsem pocit, jako by to moje tělo trhalo na kusy. Vzpomínám si, že mi jeden z dozorců strčil do úst prsty a vytáhl mi jazyk, abych se neudusil. A pak jiný dozorce vyběhl znechucen ven z cely. Ještě dnes si vybavuji vibrace, které vyvolaly šoky v mém těle. Takový elektrický výboj vás sevře a spustí ve vás jakýsi šílený třes. Ztratil jsem vědomí, a když jsem se probudil, ležel jsem v kaluži zvratků a moči. Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam byl. Měl jsem opuchlou pusu a stěží jsem mohl pohnout čelistmi. S bolestí jsem cosi vyplivl. Byly to mé tři zuby. Několik týdnů jsem nebyl schopen pozřít tuhou stravu. Následkem tohoto incidentu jsem přišel i o ostatní zuby." Co říci na závěr? TOLIK UTRPENÍ! Snad nepotká naše děti.... celý text
Nejmohutnější stromy naší země
2017,
Marie Hrušková
Před pár lety jsem se ve vlaku pod Tatrami ptala náhodné místní paní, jaký mají Slováci národní strom. Nevěděla. Pravděpodobně jsou na tom jako my a je jím lípa. Dělám si iluzi, že to třeba souvisí i s nejčastějším přívlastkem lip v téhle publikaci - "houževnatá". Lípa v Kuklíku u Chobotského dvora je krásná ve své nahotě. Ta v Mokrosukách má zase nádherné kořeny, hned bych se u ní taky usadila, jako holčička na fotce. Člověk má chuť se kmenů dotýkat... a tak je chrání před "ušlapáním" až na výjimky nepěkné plůtky. Já vím, že na internetu můžeme najít spoustu fotografií, ale sedět s knížkou bylo báječně uvolňující.... celý text
Dark Web: Sex, drogy a bitcoiny
2020,
Dominik Stroukal
Zoufale ztracená, tak jsem si při čtení připadala, a nad větou: "Pokud jste tuto knihu dočetli až sem (str. 129), tak už zvládnete používat vše výše zmíněné." jsem se mohla akorát tak hystericky zasmát. Na druhou stranu, mladí lidé si nedokážou představit, jak strašně moc staří lidé nechápou, o čem tyhle elektronické věci jsou, a chtějí nás všechny postupně "digitalizovat" povinně. Dva rozdílné světy, které ztrácejí společnou řeč. Odpověď na výzvu: "Tipněte si, kolik lidí má ve Spojených státech bezpečnostní prověrku, díky níž se pak můžou dostat snadno k informacím, ke kterým se jen tak někdo nedostane.", mi vyrazila dech. Poslední dobou to jde u nás se svobodou do kopru, ale jinde to není výrazně lepší, zdá se mi. "Americké firmy včetně Amazonu a Applu web WikiLeaks bojkotují, americká vláda varuje studenty, aby se o WikiLeaks nezmiňovali na sociálních sítítch, jinak nebudou zaměstnáni ve státní správě. A když už tam zaměstnáni jste, nesmíte se na web dívat." A protože mě dávno dojímají už jenom dobré skutky, chci na závěr napsat, 20 % je víc než nic, takže díky i vám, Anonymousové.... celý text
Afghánistán
2003,
Ian Czech
Z pochopitelných důvodů zaujatá reportáž, v níž se z dnešního pohledu zrcadlí Orwelovo věčně se opakující schéma: včerejší přítel je v současnosti válečným nepřítelem a popozítří se - opět pouze dočasně - stale přítelem. Asi to nikdo číst nebude, co? Tak aspoň pár úryvečků. ... "Lékař si nestěžoval. Tu a tam se mezi dary našlo něco použitelného. Ale když mi pak ukázal několik tun páchnoucích shnilých dek darovaných švýcarskou vládou a mimo jiné hromady prošlých konzerv, věnovaných "islámským bojovníkům", uvědomil jsem si, že tato nejmilitantnější země světa, která se schovává za svůj Červený kříž a přes jejíž konta se prolévá financování většiny válek na této planetě (na nichž se stejně nakonec vydělá), je opravdu jen bezcitným konzumním chrámem Evropy." ... O jednom, co si říkal bankéř a byznysmen. "Zdálo se mi paradoxní, že československá vláda vyzbrojuje nepřátele svých bratrů Rusů, což smetl ze stolu s tím, že to není tak jednoduché. Ptal se mě, jestli do ČSSR jezdím, a po záporné odpovědi začal být sdílenější. Byl držitelem mnoha pasů. Zmiňoval se jen o těch islámských. V ČSSR jistě existoval zákaz exportu zbraní do Afghánistánu, ale o jejich nepřímé cesty, přes třetího partnera, se nikdo nestaral, podle amerického hesla: "Mezi válkami není nepřátel, ale pouze zákazníci." Na základě tohoto pojetí se tak mnoho zbraní dostávalo tam, kam nemělo, obráceno špatným koncem dopředu. Jediné, co tu bylo příjemné, bylo okázalé pohoštění, jež neustále přinášelo nenápadné služebnictvo, a fakt, že jeho dům měl klimatizaci. Po odchodu mi Malik vysvětloval, co všechno by bez tohoto pána nefungovalo. Bylo mi to jasné, protože ještě žádný muž s vysokou morálkou nedokázal zachránit celou zem. Není totiž schopen všeho." ... "Na obrazovce prý válčili najatí Pákistánci, jen se z nich prášilo. Nemusel pokračovat. Viděl jsem mnoho takových reportáží. I mně se v různých městech nabízeli velmi fotogeničtí hoši, ochotní předvést za padesát dolarů na den jakoukoliv válku. Do nabídky patřil za příplatek i výběr různých zbraní, kostýmů a exteriérů. Do vlastního Afghánistánu obsazeného Rusy nebylo možno vstoupit legálně. A tak se mi nejvíce líbil argument korektního reportéra věhlasné německé televize: "Tam nemůžeme, na Afghánistán se nevztahuje pojištění našeho vybavení." Odjet s prázdnou zase také nešlo, a tak jejich "dokument", obohacený několika záběry z nízko letících helikoptér nad dramaticky vypadajícími utečeneckými tábory a s pákistánskými "mudžáhídy", musel stačit."... celý text
Zmrazeno
2022,
Bill Browder
Doslechla jsem se, že je nyní kniha k dispozici jako Radiokniha na plus rozhlas cz, a přestože jsem ji předtím četla v papírové podobě, ještě jsem si ji poslechla. Dle mého názoru je poslech náročnější, neboť v příběhu je mnoho (pro většinu lidí ještě stále neznámých) jmen a nelze se vrátit o pár stránek zpět, pokud do další kapitoly zapomenete, o koho jde. Přesto mohu poslech doporučit těm, kdo si nechtějí naslepo kupovat knihu a nemohou si ji půjčit v knihovně. Jen je na rádiu k dispozici už jen 12 dní.... celý text
Japonský agent v Tibetu
1998,
Hisao Kimura
Uvědomuji si, že dneska je riziko to přiznat, ale mám pro Tibet slabost od chvíle, kdy jsem zjistila, že existuje. Pohled na starou část světa očima japonského, byť ne zrovna sympatického špiona, mě bavil a občas mě přivedl i k údivu. V závěru knihy vyjádřil krátkou reflexi vztaženou k vlastnímu národu, a protože se mi zdá pro dnešní dobu ve vztahu k jiným národům inspirující, kousek ocituji. "Považovali jsme se za čisté a šlechetné, zatímco ve skutečnosti jsme byli pouhými pěšáky velké falešné hry. Nyní si s hořkou lítostí vzpomínám na rozpor mezi růžovým snem o Velké východoasijské sféře vzájemné prosperity - propagovaným japonskou armádou a vládou - a drsnou realitou, ve které jsme se angažovali do programu útočných rasových výbojů. Na počátku málo z nás vědělo o krutostech války, ale na konci neexistovala omluva z neznalosti pravdy. Největší tragédií, kterou Japonsku způsobila válka, nebylo to, že jsme ji prohráli, ale že jsme se z naší porážky pramálo poučili a vynořili se bez vlastní identity. Ve skutečnosti jsme zjistili pouze to, že neradi prohráváme. A to byl také skutečný důvod - opravdovější než lítost nad tím, co jsme udělali - proč se japonští lidé snažili ze společnosti vymazat vše, co mělo něco společného s válkou a militarismem. Samozřejmě že jsme byli úžasně úspěšní: dokonce tak úspěšní, že jsme vymazali i to nejlepší z naší tradiční národní identity. V ideálním případě jsme si měli zachovat starého ducha sebeobětování a oddanosti vyššímu cíli, spojit ho s vědomím, co se děje ve světě okolo nás, abychom pak vyšší cíl poznali, až ho uvidíme."... celý text
Svatá Rus
2015,
Alain Besançon
Francouz se snaží tvářit objektivně, připadá mi však, že nedokázal zakrýt určitou nadutost. Přesto mi stála kniha za přečtení.
