jirka7470
přečtené 135
Šílenství normality
2001,
Arno Gruen
Měl jsem od knihy větší očekávání. Ale jedna zajímavá myšlenka je s psychoanalytickou obsesí roznimrána do celé knihy, kde slouží jako omáčka anekdotickým záznamům z černé kroniky. Pro zajímavost – během čtení mi na mysl často vytanul Andrej Babiš.... celý text
Sex není zadarmo
2011,
Chester Brown
Chester Brown (který je zřejmě aromantický) je možná radikální, ale odnaučovat se (napsal bych odnaučit se, ale spíš je to neutuchající proces) zakládat svou sebeúctu na tom, zda jsme v romantickém/sexuální vztahu, je proti všemu, do čeho nás společnost normativně tlačí. Téma sexuální práce sice je ústřední, ale kolem něj dekonstruuje mýtus ideálu (posesivní) monogamní romantické lásky. Brown sám na začátku knihy žije v polyamory vztahu, ale i poté se vymyká konvenční normativitě. Ohledně sexuální práce kritiky poukazují na to, že kniha je psána z jeho pohledu, ne z pohledu těch žen. Na druhou stranu autor s nimi mluvit a s mnohými se sblížil, jen nemohl osobní skutečnosti uvést v knize, aby je nekompromitoval. Přesto má kniha bohaté poznámkový aparát, kde se zamýšlí i nad jinými kontexty, včetně možného sexuálního otroctví a podle čeho na něj lze usuzovat, či ne. Brown je radikální v tom, že nechce sexuální práci jen dekriminalizovat, ale i deregulovat. V tomhle jsem konzervativní radikál a o některých argumentech bych diskutoval. Např. mám pocit jisté ambivalence, kdy podporuje komercionalizaci sexu, ale zároveň ctí jeho privatizaci. Protože „se dělá v ložnici“. Nicméně to narážel na argument z 60. let (který je fakticky překonaný), týkající se dekriminalizace homosexuality. Proč zrovna sex, ač se týká těla, má být vyjmut z regulace, na rozdíl od jiného obchodu, který se také těla týká? Bude určený rozdíl mezi thajskou a erotickou masáží? Jak to, že na jednu stranu komerční sex obhajuje a přitom na druhou stranu apeluje na to, že je „příliš intimní a posvátný“? Nemá pravdu, když to přirovnává ke stejné svobodě, jako když jemu platí za komiksy. Protože jsem přesvědčen, že má nějakou legální dohodu. Ano, je možné mít web, kde umožní přístup k obsahu jen platícím lidem, ale takto fungují OnlyFans. Vůči redakci má jistě smlouvu, kdy oni mohou vymáhat produkt a on peníze. Když vykresluje svět bez kriminalizace a regulace sexuální práce, mohl by oslovit i jiné kontexty. Tedy diskuze nad neplacenou prací jako takovou je na místě. Nevím, zda ho napadlo, že když se žena (a je zde poněkud heteronormativní kontext) ve svém soukromém životě odmluví, že souhlasí se sexem, ale chce finanční odměnu, stejně tak se druhá strana může odmluvit na finanční odměně za to, že bydlí v jeho bytě, nebo že uvaří či poskytne jinou službu, což myslím, že Brown opomíjí. Ohledně genderového kontextu je pravda, že v jednom dodatku mluví o mužích a upozorňuje na dvojí metr a tendenci k paternalizaci žen. U mužských sexuálních pracovníků takové tendence nemáme. Na druhou stranu vzít v potaz genderový kontext, dynamiku a nerovnováhu moci spíš chybí. Např. nabídku „kuřby“ od prostitutky na ulici nebere jako obtěžování, ale „prostý dotaz“. Ano, kdyby se to opakovalo, obtěžovalo by ho to. Myslím, že ženy na ulici jsou ale v jiném postavení ohledně vystavení obtěžování. Navíc, mě obtěžuje i telefonát z call centra nesexuální povahy. Ohrazuje se také vůči povinným lékařským prohlídkám. Nevím, jak je to v Kanadě, ale já sám mám zákonnou povinnost pravidelných lékařských prohlídek a jako omezování svobody to nevnímám. V porno průmyslu pak jsou také samozřejmostí. Chápu jeho argument, že se svým zdravím má být člověk zplnomocněn zacházet sám, což přirovnává ke kouření, ale kouření regulováno je - především pasivní kouření. Tedy nebere v potaz, že se neřeší zdraví dané sexuální pracovnice, ale spíš ohrožení zdraví klientely. Také mám pocit, že ohledně regulace sexuální práce používá argument výjimky potvrzující pravidlo (když mluví v podstatě o jednom případu ranče, na kterém vykresluje, proč je regulace státem vždy špatná). Přitom na případech sexuálního otroctví vždy poukazuje, že to jsou výjimky – tedy že to, že někdo k výrobě bot zneužívá lidi, neznamená, že zakážeme boty, ale řešíme ono zneužívání od výrobce, či dodavatele. S čím vůbec nesouhlasím, respektive kde Brown nemá pravdu, když popírá závislost (drogovou) jako možnou fyzickou či duševní poruchu. Dle něj člověk prostě může udělat rozhodnutí a přestat si píchat heroin. Tam si myslím, že už není radikální, ač chápu jeho pint, ale mýlí se. “Feminists have accepted that choice is possible when it comes to a different, difficult subject: abortion. The feminist position (and I agree with it) is that women own their bodies and therefore each woman has the right to choose to get an abortion if she gets pregnant. This is called being "pro-choice". Feminists should be consistent on the subject of choice. If a woman has the right to choose to have an abortion, she should also have the right to choose to have sex for money. It's her body; it's her right.”... celý text
Pouta lásky – Psychoanalýza, feminismus a problém dominance
2016,
Jessica Benjamin
Moderní a kritický feministický přístup k psychoanalýze (i feminismu) a genderovým rodinným vztahům, který jen nevyměňuje jeden dualismus za druhý. Kniha je psychoanalytická, tedy náročná. Na jedné straně analyzuje moc v rámci BDSM, na druhé straně především v genderových vztazích v celé společnosti a rodině (podává kritický přístup k tradičnímu psychoanalytickému pojetí genderových rolí a výchově dětí). "Jsem přesvědčena, že – za předpokladu, že by došlo k podstatné změně v genderových očekáváních a rodičovství – oba rodiče mohou být pro své děti postavou separace stejně jako přimknutí; že chlapci stejně jako dívky mohou využít identifikaci s oběma rodiči, aniž by to zmátlo jejich pohlavní identitu. Bohužel jsou tato tvrzení stále kontroverzní. […] Když je toto křížení dovoleno ve vhodné době, jedinec nevyrůstá ve zmatcích kolem své genderové identity; spíše může být flexibilní v jejím vyjadřování. V mysli jedince genderová sebeprezentace koexistuje se sebeprezentací bezgenderovou, nebo dokonce se sebeprezentací v rámci opačného pohlaví. Osoba se tak může střídavě zakoušet jako „já, žena; já, subjekt bez genderu; já, podobná muži“."... celý text
Bohové noci
2017,
David Mack
Copak já se v posádkách a dějích neztrácím (oceňuji na konci knihy seznam jednotlivých posádek a větší, byť ne dokonalou snahu vyhnout se „generickému“ maskulinu“ při označování hodností; také přechylování pozemšťanek je zvláštní). Ale nechápu, kde ty Borgy pořád berou :D V předchozí knize je vždy definitivně rozmetají, musím si konec vždy připomenout, ale pak se vždy objeví, jako by se nechumelilo… Ale oceňuji, že stále nacházejí další feministická témata – nakolik žena může rozhodovat o tom, zda donosit dítě, které nemůže přežít a navíc ohrozí její vlastní život (a to celé v kontextu výkonu služby); dilema pacifismu, ochrany vlastního a cizího druhu…... celý text
Dcera štěstěny
2003,
Isabel Allende
„Dcera štěstěny je napínavým dobrodružným příběhem z doby poznamenané násilím a chamtivostí, ale zároveň prodchnutým touhou po lásce, přátelství a spravedlnosti.“ Isabel Allende je významná chilská feministická spisovatelka. Vedle zfilmovaného románu Dům duchů je Dcera štěstěny jedním z jejích nejúspěšnějších děl. Zachycuje nejen chilskou či americkou společnost v polovině 19. století, v období zlaté horečky. Vykresluje genderové poměry mísící se s dalšími charakteristikami, jako etnicita/rasa (zmiňuje i „underground railroad“, americkou síť přes kterou se pomáhalo lidem z otroctví), nebo sociální postavení. Nově příchozí do svobodné země Ameriky obecně z různých důvodů využívají jinou než svou původní civilní identitu, a hlavní postava ve světě, kde je naprostý nedostatek žen, raději dokonce vystupuje jako muž. Jedna postava je pak vyloženě trans muž. V té době tento koncept, natož diagnostika a medicínský diskurz neexistovaly, tudíž tím prostě jen žije. Je „vedoucí“ nevěstince, používá ženský rod, ale výhradně mužské oblečení a výrazně mužské jméno Joe Lamželezo. V jedné zmínce si vyloženě posteskne nad „božím záměrem“, že má ženské tělo, když to cítí jinak.... celý text
1000 divů architektury
2009,
kolektiv autorů
Trochu všechno a nic. Obrázky jsou někdy z nějakých 70. let, někdy jen vizualizace, někdy neexistující stavby…
Děvčata
2008,
Lori Lansens
Pro mě je vždy potěšením číst beletrii, protože se k ní tolik nedostanu (když nepočítám Star Trek). A autorka zařadila do vyprávění oživující prvky. Např. to, že knihu píší obě dívky, je pochopitelně dobrý tah. Nebo takové možná naturalistické detaily, jako že jedné z nich se při cestování dělá špatně. A pochopitelně „pikantní“ je, že jejich adoptivní otec je Slovák. Problémy jsem měl dva. Jednak jsem měl čas od času pocit anachronismů a nevím, jestli se mi to zdálo, jestli jsem měl nějaký pocit, že příběh o spojených dvojčatech mi nesedí do moderní doby, ale ztrácel jsem se v čase. Dívky se narodily v roce 1974 a knihu píší v roce 2004, ale někdy jsem měl z popisu minulých událostí dojem, že předbíhají dobu. Např. že by už kolem roku 1992 Rose psala na notebooku. Druhá věc je, že čím dále kniha ubíhá, tím ztrácí na věrohodnosti. Od epizody se Slovenskem už se přerodila v Akta X. A já jsem si přál, aby už skončila, a autorka možná taky. PS: Není fér knihu odsuzovat proto, že je „vymyšlená“. To bychom si nemohli číst Harryho Pottera. Je to beletrie, ne literatura faktu. Autorka naopak život dívek podává velmi věrohodně a do běžných detailů. Je znát, že si dala práci s přípravou a studiem materiálů, které v knize i uvádí.... celý text
Calatrava
2008,
Philip Jodidio
Knihu z roku 2007 jsem si koupil v roce 2014 a dostal se k ní letos. Do jeho staveb a budov jsem se zamiloval a kniha mi pomohla porozumět proč. Kentaursky spojuje inženýrství, architekturu a umění. Spojuje masivní hmotu, lehkost a světlo do elegantních nadčasových staveb, který dokáží zachytit pohyb a emoce. Povzbuzují ke světlým zítřkům. On a clear day you can see forever. Je příznačné, že právě on byl vybrán na vytvoření transportního uzlu v New Yorku na místě tragédie 11. září. V době, kdy kniha vyšla, stavba ještě ani nestála. A v době, kdy jsem měl štěstí ji navštívit, jsem zase já zapomněl a existence tohoto architekta a mé knihy. Stavba je na velmi delikátním místě zachycujícím jak tragédii, pietu, tak právě naději do budoucna. Oculus (World Trade Center Transportation Hub) pak zpodobňuje ptáka, kterého ke vzletu právě pustily dětské ruce… A jiným virtuálním setkáním je třetí řada futuristického seriálu Westworld, kde scény z vedení společnosti Devos Corporation v Los Angeles roku 2058 byly natáčeny ve španělském City of Arts and Sciences ve Valencii “With the proper combination of force and mass, you can create emotion.” “He combines light and air and structural elegance with strength.” (Joseph Seymour)... celý text
Chovejte se jako kočka
2018,
Stéphane Garnier
Motivační příběh třínohého kocoura Ziggiho je minimálně za 4* :)
Všichni draci našeho života
1993,
Guillemette de Sairigné
"Trápení a životní dramata nám vlastně pomáhají, abychom na sobě víc pracovali; v jejich důsledku se stáváme silnějšími a svobodnějšími v našem konání a dokážeme lépe vnímat i útrapy našeho okolí."... celý text
Stráže! Stráže!
2009,
Terry Pratchett
Mě osobně kniha nenadchla. Možná tím, že jsem dříve četl její pokračování, Muži ve zbrani. Tahle kniha mi, zvlášť ve srovnání s pozdější, přišla prostě jako taková Policejní akademie (včetně na Pratchetta nezvykle vulgárního jazyka).... celý text
Tak už se nestyď
2019,
Lucie Bělohlávková
Kniha je užitečná, pro dospívající (ale i dospělé), rodiče a odbornou veřejnost. Já sám s úzkostí žiju a v praxi se s ní setkávám u klientů a klientek běžně. Autorka sice používá „generické“ maskulinum, ale alespoň to v úvodu reflektovala a upozornila, že se téma týká mužů i žen. Uvádí množství konkrétních příběhů a oslovuje dívky a chlapce. To, co ale vytknout chci, je heteronormativita. Dovedu si představit, že většině to ani nepřijde. Nicméně v příbězích o vztazích (a těch přirozeně v knize pro dospívající je spousty), se opakuje pouze jeden jediný vzor – chlapec a dívka. A ač by to mohlo znít jako detail, implicitně se tím stanovuje norma. Obrazně řečeno můžu říct, že mi na někom záleží, ale když si nevzpomenu na jeho/její narozeniny, tak to jsou jen slova. Bylo by dobré mít alespoň jeden příběh vybočující z tohoto modelu a vyjádřit tím uznání i jiných vztahů. Jak autorka píše, úzkosti a sociální fobie jsou u dospívajících časté. Z pohledu LGBT+ tematiky pak množství rapidně narůstá. Navíc větší diverzita se netýká jen LGBT+ dospívajících, kteří by knihu četli, ale všech. Protože genderová normativita je obecně jeden ze zdrojů úzkostí a strachu z nepřijetí a kritiky, znehodnocování. Větší pestrost by mohla všechny povzbudit v sebepřijetí a sebevyjádření. Poznámka: V Praze funguje svépomocný spolek pro lidi se sociální úzkostí: https://www.sfingaos.cz/... celý text
