JP
přečtené 1020
Mág
1999,
John Fowles
Mimo mě. Podobnou intoušskou hru s kořením sofistikace (nikoliv obráceně) rozjíždí třeba Donna Tartt v 'Tajné historii', ale ta mě přeci jen bavila o něco víc, přišla mi kompaktnější a ucelenější i v tom, co se snažila říct. Ale 'Mág' je takové to dílo, co se natahuje a natahuje a pracuje se na něm roky a ani sám autor přímo nevidí co a jak se snaží říct, hlavně když mele jak mlýnský kolo. 'Sběratel' byl fajn, ale nevím jestli mi po tomhle bude po chuti se do něčeho dalšího od Fowlese pouštět ('Francouzova milenka', 'Aristos', hmm, hmm - jako autor mi moc neříká, speciálně po tomhle). Je to taková ta věc, pro kterou se musíte narodit ve správné době, na správným místě, jako správná osoba a číst ji ještě ve správnej čas svýho života, aby vás to bavilo. Mě to jelo hlavou jako vlak v Ishimura Train Station z Dead Space, z jedné stanice do druhé a mezi tím nějakej chaos, kterým se musíte prostřílet. Taková ta klasická dvouhvězdičková záležitost, co mě tak nezajímá a jde tak mimo mě, že už to víc opravdu nejde a jen to testuje, kolik ještě vydržím... i přesto, 'Mág' má svoje kvality, ale ne tam a tak vysoké, jak si myslí ostatní. Spíš bych ho uznával jako takovou úchylku, ve větách, kdy vám holka řekne "Co je se mnou špatně? Nejsem nějak ujetá na ty věci, co jsi zmínil, ale někdy čtu Mága od Fowlese... (zalapal jsem po dechu) a musím se přiznat... užívám si to." V ten moment by mě temnota sevřela a já si řekl "Zvrhlice." Tak nějak. A abych citoval jednoho předního českého literárního kritika "Ta kniha je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby snad byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá."... celý text
Přípravy na všechno
2020,
Elsa Aids
Útržkovitá přímočarost a otevřenost ze současnosti. Je to krátký, což je pro mě veliký plus. Text, u kterýho hodně záleží na vaší vlastní životní zkušenosti a podle toho se pak na něj samotný díváte. Tu nudu a životní vyprahlost dokážu pochopit. Je to na pomezí, ale přikloním se ke čtvrté hvězdě, protože, jak jsem už řekl, je to krátký a přímý.... celý text
Smrtící výstřel
1996,
Elmore Leonard
Tarantino označil Elmora Leonarda ze jednoho ze spisovatelů, který na něj měl největší vliv, takže jsem se přirozeně chystal do něčeho od něj pustit už něco málo let zpátky (pokud se dají počítat adaptace jeho knih, tak jsem už něco viděl, 3:10 to Yuma, Killshot, Jackie Brown). U nás je prakticky neznámý, protože se dočkal jen několika nejspíš nepříliš vydařených překladů, jak předpokládám... ale možná je ten zámořský nádech psaní příliš vzdálený tomu, co lidi tady rádi čtou. Rozhodl jsem se pro předlohu filmu, který jsem viděl víc než dekádu zpět a tehdy neměl o Elmorovi samozřejmě ani ponětí. Jádrem jeho přístupu k psaní jsou postavy, na druhou stranu zápletka, obdobně jak to řekl Stephen King, skoro až "stojí v cestě". Je neuvěřitelně osvobozující přemýšlet v těchle termínech, že postavy jsou hnacím motorem knihy, protože když se zamyslíte nad každou zápletkou dneška, podle učebnic... spasení a záchrana světa, boj o přežití, je to nuda... protlačený před vás jako stokrát přemletý maso. Zjistíte, jak nudně schematické tyhle motivy jsou... oproti tomu pestrost, s jakou můžete přijít v nekonečných variacích u postav, jejich minulosti, způsobu chování (tady určitě na sebe většinu knihy strhávájí pozornost Armand a Richie, dvojice absolutně protipólných záporáků) které jsou tak rozmanité a každá si jde svojí cestou. Víceméně, co je na knize nejlepší je asi to, jak dobře to Leonard rozehrává, jak se postupně dostáváte ke všem a hned víte, která postava je jaká. Je patrné, kdo stojí kde, ale není to způsobeno designem příběhu nebo toho, jak se to snaží spisovatel tlačit. Postavy jsou prostě tam, samy o sobě. Strašně sympatické psaní řemeslníka, který nad ním strávil dekády života a užíval si to.... celý text
Postel, hospoda, kostel
2016,
Zbigniew Czendlik
Zbigniew Czendlik je na povrchu simpático a jeho přístup je, opět na povrchu, simpático. Ale mnohdy jsem se u jeho obrany církve musel (cynicky) smát. Zakázané ovoce není jablko, jak uvedl, ale nějaké nespecifikované ovoce (tady opět vliv církve, která si upravuje Bibli a tohle je jen jeden malý detail, přemýšlejte). Takže možná, že Czendlik není dostatečně inteligentní, aby tohle sám věděl a prostě slepě přijímá vliv katolicismu a nebo je naopak liška a hraje blbýho. ___ Ale analogie, která mi přišla perfektní, ohledně pokrytectví katolické církve, zazněla ve filmu 'Tři billboardy kousek za Ebbingem' (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri) můj volný překlad: "Víte, o čem jsem dnes přemýšlela? Přemýšlela jsem o těch pouličních ganzích, co mají dole v Los Angeles, ty Crips a Bloods. A přemýšlela jsem o těch nových zákonech, se kterýma přišli v 80tých, myslím, bojovat s těmi pouličními gangy, s těmi Crips a těmi Bloods. A pokud si dobře pamatuju, podstatou toho, co ty zákony říkaly, bylo, že pokud se přidáte k některému z těch gangů, a jste s něma, a jste jednou v noci takhle na rohu a i bez vašeho vědomí, jeden z vašich členů Crips nebo jeden z vašich členů Bloods někoho střelí nebo pobodá... potom, i když jste o tom nic nevěděl, a i když jste jen stál na rohu ulice, hledíc si svýho... co tyhle nový zákony říkaly bylo, že jste pořád spoluviníkem. Jste spoluviníkem v prvé řadě už jen tím, že jste se přidal k těmhle Crips a k těmhle Bloods. Což mě přivedlo k tomuhle, Otče... celá tahle situace je jako s váma klukama z kostelu, ne? Máte svoje barvy, máte svoji klubovnu. Jste, kvůli nedostatku lepšího slova, gang. A když jste nahoře, kouříte svoji dýmku a čtete svou Bibli, zatímco jeden z členů vašeho gangu je dole ve sklepě a šuká ministranta, potom... Otče, stejně jako tihle Crips a stejně jako tihle Bloods, jste spoluviníkem, protože jste se přidal ke gangu, chlape. Je mi jedno jestli jste nikdy nic neudělal, neviděl, neslyšel. Přidal jste se ke gangu, jste spoluviníkem. A když je někdo spoluviníkem u šukání ministrantů, nebo jakýhokoliv šukání malých hochů, protože vím, že vy jste to ještě nezúžili, potom jste tak trochu ztratil právo na to přijít do mýho domu a mluvit o mě, mým životě, nebo mé dceři, nebo o mých billboardech... takže dopijte svůj čaj, Otče a vypadněte kurva z mojí kuchyně." ___ Czendlik často mluví a zní rozumně, ale v jeho postojích a odlehčenosti nelze přehlédnout spoustu věcí, spoustu děr. Možná i jakousi mediální masáž pro novou cool katolickou církev, neexistující obraz. První půlka byla zajímavější, v druhé se to přetrhne do takového toho typického arcidiecézního mudrování. Feldkurát Katz ze Švejka, vylitej jak konev, nebo Farář z Mostu jsou mnohem realističtější vyobrazení autentické zkušenosti toho, jak by měl asi kněz vypadat, zničený vším tím dualismem. Ti nažehlení jsou manipulanti. A Czendlik chránící fakt, že církve potřebují peníze, je dostatečným důkazem jeho zkorumpovanosti. Je strašně snadný propadnout kouzlu osobnosti, jak může dosvědčit dvojciferný počet obětí Teda Bundyho (zmiňuju ho nějak často)... počkat, vlastně nemůžou.... celý text
Augustin Zimmermann
2016,
Zuzana Kultánová
Naturalismus. Alkoholismus. Nudismus. Eghhh, ne, tak se neoznačuje nuda. Jestli tohle je strop naší současné literatury, tak vězte, že i Jirka Babica přináší víc stylu a šťávy (koneckonců je to mistr rétor). Ale tohle je vážně nuda. Cena Jiřího Ortena je asi jako Cena Gumové kachničky, něco, co si prostě založíte a dostanete to víc za námět, než za skutečné literární kvality textu. Současná česká produkce je taky tak nějak do počtu a být podprůměrnej mainstream, co nic nepřináší, mdlej, vydýchanej, je normou. Sorry, jako, ale tohle je vážně velký špatný. Jestli Zimmerman, tak jedině Jára.... celý text
Robert Šlachta: Třicet let pod přísahou
2020,
Josef Klíma
Třicet let klouzání po povrchu aneb mediální guláš pro Šlachtův nástup do politiky. Čekal jsem náhled do pozice výše postaveného poldy, ale co je řečeno vám vlastně nic nedá, co by vás mohlo zajímat, to se neřekne, nebo obejde (nemusí ani nutně lhát, prostě se jen vyhne tomu říct pravdu, nebo se položí otázka, se kterou se dá pracovat). V tomhle ohledu je prakticky ironií, že já se o politiku víceméně nezajímám, ale tohle je očividný. Je to jako říct, tady se otevřu o hnusu a říct: Víte, on je to svým způsobem hnus... ale nechtěl bych o tom hlouběji mluvit, nebo přemýšlet, nebo to snad bagatelizovat... takže vám radši povyprávím, jak jsme si s klukama krátili chvíli, když jsme zrovna nehonili členy podsvětí - zdokonalovali jsme instantní nudle. Šlachta působí na povrchu jako sympaťák, ale to byl i Ted Bundy. Chci jen říct, můj instinkt mi říká, že tady něco prostě nehraje a že kdyby Šlachta přinesl tu kýženou pravdu, asi by nešel do politiky, ale do hlíny. Vadí mi především záměr knihy, sic je třeba Šlachta v pohodě a čistej jak lilie.... celý text
Dvojité dno
2010,
J. H. Krchovský (p)
Krcháč mě zase zabil. To se jen tak někomu nepodaří. Možná na tom měla podíl i jistá bylina. A tady něco: (...) Sbohem a obojek, líbá tvůj kastrát, měl jsem tě příliš rád... Sbohem a nasrat! tak se měj, lásko má, navěky zatím... teď už se nemusím bát, že tě ztratím Sbohem a náhubek, když tedy košem poprvé v životě... Sbohem je po všem moc jsem tě miloval! Právě až příliš že samou láskou nic... Tak si ji vyliž! (...) Prohráb jsem ve sklepě krosničku s nářadím ještě si v úplňku před spánkem zařádím na dvorku pod schody ve vánku chladivém hlavu si provětrám... Napadrť kladivem (...)...Taky seš smutnej? Hej, dva rumy! když piju za dva, přidám mu i číšňice nějak blbě čumí snad že tu sedím v pyžamu..." (...) Až zbavím duši obtížného těla vzlétne jak anděl, čistá, odhmotnělá... až zbavím tělo obtížného ducha jediná kunda nezůstane suchá (...) Přijdu hned! - Schoval jsem v kapse jed na krysy a cestu z hajzlu pak kradmo tě vočíh... - bůh se mnou ještě má úmysli jakýsi! a pěkně ďábelský, jak čtu v tvejch očích... (...) Umírat pro lásku, nebo žít pro zradu... zkusme to naopak - potmě a odzadu! Nesmíš se ohlížet (viz žena Lotova) kdybys mě viděla, byla bys hotová (...) Poslední valčík... vlá tvá hříva a svíce plá a dohořívá až dohoří, pak oba zhynem poslední válčík, já s tvým stínem Pojď, dead can dance, vždyť je to snadné! list taky tančí, až když spadne... tříští se sklo a padá kredenc, poslední valčík, první breakdance... celý text
12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu
2019,
Jordan B. Peterson
Asi takhle, já Jordana Petersona celkem beru a nepotřebuju se nějak extrémně rozpitvávat, jako řada jeho odpůrců, v tom, proč je fundamentálně, v některých otázkách mimo mísu, nebo naopak není. Nejsem ani jeho příznivcem, ani odpůrcem, můj vztah k němu je čistě neutrální... a někdy na něj narazím a jeho názor, rozhovor, podcast, si chvíli pustím a je to takový 50:50. Osobně věřím, že jeho záměry jsou ctnostné a snaží se přispět, inspirovat, nasměrovat lidi k lepšímu uchopení svých životů. Ve dvanácti pravidlech předkládá soubor esejisticky pojatých textů o tom jak zlepšit život s tím, co "víte, ale nevěděli jste, že víte." Neurazí to, ale taky ani nijak extrémně nenadchne, některé pasáže mě upotaly víc, některé moc ne, ale byl jsem schopen se na to po většinu poslechu soustředit (audiokniha načtena samotným autorem) - pobavilo mě, že při zmínce u Václava Havla vyslovil jeho jméno jako Váklav. Je to taková ta literatura - osobní rozvoj, ze které si můžete odnést dost na to, aby to splnilo účel... a nebo přesně naopak, taky nemusíte - jak říká Marco Pierre White: "...it's your choice."... celý text
Strach moudrého muže
2015,
Patrick Rothfuss
Vzhledem k úrovni toho, jak otrávený jsem Rothfussem, jako člověkem, ne jako autorem, ale jako člověkem, se musím přiklonit k velice specifické skupině frustrovaných lidí, která vidí druhý díl jako silné autorské selhání. Sám fantasy už moc nečtu, ale určitě nejsem jediný, kdo spatřil potenciál a kvality 'Jména větru'. Už tehdy jsem si všímal určité infantility a sebezahleděnosti jeho textu, ale nechával jsem to proplouvat, protože to Pat dobře kompenzoval vším ostatním. Při čtení jsem to fakt považoval za jednu z nejlepších žánrovek za řadu let... od druhého dílu mě odrazoval jednak hlavně rozsah a pak taky fakt, že jsem s Patem Rothfussem viděl opravdu neuvěřitelný množství rozhovorů, Q&A, ohledně toho, jak je na tom s vydáním třetí knihy a tedy i celkově fakt, že po dočtení bych musel čekat na třetí díl tak jako tak, takže proč spěchat, duh? Snažil jsem se pochopit, proč je psaní třetího dílu na bodě mrazu prakticky dekádu, a tak jsem místo čtení druhého dílu zpracoval Rothfussův psychologický profil, jakožto nejvíc stagnujícího "aktivního" spisovatele naší doby (i mrtví publikují více)... a když jsem se už trochu víc otráven jeho způsoby, konečně dostal k jeho 'Strachu moudrého muže', zodpovědělo mi to spoustu otázek. Že Rothfuss vyhrál prvním dílem v loterii. Že si hodil pořádnej kmen pod nohy tím, jak nešikovně zpracoval druhý díl. A že právě proto si asi teď dekádu kroutí plnovous a neví s tím, jak uzavřít třetí díl, protože tam toho musí nacpat hodně, jelikož na tisíci stranách své druhé knihy není vlastně skoro nic. Slovo, které v angličtině spousa negativních čtenářů ve svých recenzích používala bylo: pointless - a to knihu vystihuje. Myslím si, že jeho um leží v něčem, co bych nazval "edgy pohádky pro děti" (koneckonců 'The Thing Beneath the Bed' je asi jediná věc mimo prvního dílu Kroniky královraha, co se mi líbila a tu rovněž publikoval víc jak dekádu zpátky). Víceméně, když se nad tím zamyslíte, Rothfuss udělá radši i sidequely, jako 'Hudbu ticha', což působí jako jedna do novely roztažená kapitola, aby si koupil další čas a pořád se hřál v pozornosti, než aby uzavřel slíbenou trilogii, "co už má vlastně napsanou patnáct let, ale jen potřebuje edit a doladit". ____ "Kdybychom čekali, než budeme připraveni, čekali bychom do konce života" a Pat čeká, sedí na twitchi se sluchátkama a mele u čaje o nesmrtelnosti chrousta, poker face, zatímco se potí od hlavy až k patě. (*Poznámka ke knize: osobně by mě zajímalo jaký Rothfuss sleduje porno). Samozřejmě, když to čtete, není to nic špatnýho-špatnýho 'Strach moudrého muže' nese spoustu skvělých segmentů a her se slovy, ale problém je, že nic nikam nijak neposouvá (a to jsem člověk, co nesnese psaní podle učebnice, ale neviděl jsem takhle dlouhou knihu, co by dokázala být tak bezobsažná). Pat sám sebe rád a hodně poslouchá, jak je chytrej a jak to má vše dobře promyšlený a jak tohle v prvním a druhým díle pochopíte až přečtete třetí... a tak čekáte, že to chvástání bude opodstatněný, ale přijde mi, že je to tisíc stran o ničem, snaží se to "být", ale zároveň "není". U prvního dílu se mi líbilo, že některé kapitoly byly vážně vypointované téměř k dokonalosti a mělo to šmrnc a bavilo to, neposouvalo se to hodně, ale šlo to určitým směrem. Druhý díl už jen opravdu dokazuje, že 'Jméno větru' bylo skutečný one hit wonder. A je i otravný sledovat Rothfusse, který o všech teoriích a perspektivách žvaní, žvaní o tom, co nemusí, jak nikomu nic nedluží, všechen ten čas, co tráví kecáním o knize, o tom jak na ní pracuje, proč není hotová, jak ho otravuje, že se na ni lidi ptají... prostě si honí triko nad tím, jak každej očekává publikaci jeho majstrdíla, přičemž mi přijde ironií, že už dvojka padá na hubu. Je to vlastně hrozně komický, když nad tím přemýšlím. Vzpomínám si na video Paula Austera, kde radil spisovatelům "loose ego" (zbavit se ega), myslím, že tohle je přesně ukázková definice téhle rady, protože Rothfuss je ten typ, co zjistíte, jak mu pod povrchem bují hlavně tohle obrovský ego, ego nepříjemné konzistence, vychcanosti, toho, jakým způsobem už na začátku položené otázky začne obšírně odpovídat "Víte, to co říkáte, je hezký, ale nechte mě vysvětlit, proč mám pravdu já...". Je tu veliká skupina fanoušků, co zbožňují první díl tak, že i kdyby Rothfussův druhý díl byl něco na úrovni leporela, složenýho z listů od kedlubny, odkývali by mu to jako geniální, ale to už je úděl, když napíšete, byť jen jednu, opravdu dobrou knihu, co si najde čtenářskou obec... Tisíc stran skvěle napsaného ničeho. Dobrá práce, Pate. Co takhle přijmout to a na znamení porážky si oholit vousy i hlavu a začít psát tu porno fikci o svým životě, ke které tak tíhneš: The Wise Man's Gear.... celý text
Oslovení z tmy
1972,
Ladislav Fuks
Minimálně alespoň teď a tady, v tomhle bodě mého života - ale tak je to s každou knihou, načasování je všechno - ale je to strašně těžkopádné. Filozofování a mudrování, co přeskakuje tak nějak, zase, ping pong, konstantně se symbolizuje pod povrchem o věcech, co jdou mimo mě a ani mě příliš nezajímají. Obrazy, co jdou mimo mě. Přijde mi, že Fuks napsal knihu víc sám pro sebe, což jako spisovatel dokážu určitě respektovat a akceptovat, ne už ale tolik jako čtenář. Není to nic, co by u mě srazilo to, co si o Fuksovi myslím. Ale definitivně to nebyl můj šálek kávy a dost mě to minulo. Ilustrace a design slušné.... celý text
Kosmický had
2006,
Jeremy Narby
Trip s ayahuasqueros, pohled šamanů a "primitivních kmenů" na komplexní otázky ohledně života, první kapitoly klamou tělem... a já tak nějak v tomhle duchu očekával celou knihu, ale velmi záhy se Narby soustředí na biologii, botaniku, vědecké aspekty DNA, utváření a vznik všeho, které zpočátku pořád trefně a zajímavě srovnává s naukou pralesních národů, ale velmi posléze hutněji přejde na vědecký aspekt (ta pasáž srovnání mě stála dlouhou hádku na discordu s jedním logikem (lokic - takhle píše génius logic v angličtině, pokud je alkoholikem a má dyslexii) vs. já, dumající a nadhazující (prostě ne-logik, možná idiot, možná i retard), skončilo to tak, že můj přítel by mě mým oblíbeným anglickým slovem "literally" uškrtil, pokud by byl v mé přítomnosti - ale možná mám jen nadání na to, vytáčet lidi do běla, když věřím, že mám pravdu, nebo je někde konflikt a chci o tom debatovat) - ale zpátky ke knize: Je fakt, že odteď už budu spoustu symbolů, dvoušroubovici, nebo znak zdravotnictví (Aeskulapova hůl) vnímat jinak. Zrovna některý den zpátky jsem šel obchodem, kde prodávali dezinfekci s tím symbolem a už jsem nemohl, než nevidět v ní hada. Některé pasáže byly definitivně zajímavé, asi nejvíc mě bavila ta inteligence v rostlinách (a co když skutečně fungují na spektru, které nejsme schopni zpracovat? třeba jsou rostliny v konstatním stádiu sjetosti a nejsou schopny ani chápat, že se tu okolo prohání banda opic, co se snaží zničit sebe i planetu), ale jako celek je to takové příliš hutné v hypotézách, očividně autor načetl spoustu literatury (mimo jiné i třeba Šamanismus a archaické techniky extáze od Eliadeho, zmíněný je i Joseph Campbell a to je jen pár, ke kterým jsem se dostal i já) a tohle napsal s upřímným zaujetím, ale jako celek, pro mě, jako většina věcí poslední dobou, co mě prvotně zaujmou a pak selžou na půli cesty... takovej ten ambivalentní pocit.... celý text
Satanášova sestra
2018,
Iceberg Slim (p)
Během čtení jsem si asi nejčastěji vzpomněl na Bukowského, jenže 'Shetani's Sister' se odehrává víc v prostředí: ulice, pasák dávající čistej fet svým děvkám a konstantně pracující na tom udržet si jejich loajalitu a touhu, že ho potřebují, každej se snaží donekonečna ojebat každýho o peníze, postavení, nebo život, je to spíš o principech toho, jak to na ulici chodí a jak každej musí hájit svoji existenci. Ale není to tak, že by se v téhle špíně příběh tolik pachtil, jsou to pořád jen kulisy a kniha sleduje víceméně několik postav, okolo kterých se to pořád dokola, skoro až filmovou dynamikou, točí. Asi nejvíc mě ale zaujalo to, že je to vážně dobře napsaný samo o sobě, ne že bych od Roberta Becka neočekával po jeho životě pasáka něco třeskutýho... jen mě spíš zarazilo, že literárně je to dost dobře zpracovaný, i když je to ve výsledku jen thriller, který se víceméně narouboval na kostru jeho životních zkušeností. Některé detaily opravdu dávají pocítit tu autenticitu. Škoda, že je u nás absolutně neznámý, minimálně jeho autobiografie 'Pimp: Story of my Life' by v dnešní přefeminizované době stála z recese za překlad.... celý text
Vynález samoty
2000,
Paul Auster
S Austerem u nás poslední roky tak trochu usínají na vavřínech, pokud jde o jeho publikace (rád bych si třeba přečetl i chybějící 'Moon Palace' a jeho poslední '4 3 2 1'), ale i tak se mi daří sehnat, co je zatím k mání a tak nějak se tím postupně prokousávat. 'Vynález samoty' je z trochu jiného soudku, protože text (1982) se řadí mezi Austerovy první publikované memoáry/esejistické práce, zde konkrétně rekonstruuje portrét nedávno zesnulého otce, jak jinak než opět nezaměnitelným stylem - neviditelný muž, co proplouval životem po jeho povrchu, s nečekaným tajemstvím, o kterém nikdo nevěděl... zní to jak jedna z epizod Věřte nevěřte. Škoda, že kvalita prvního textu je tak moc tam, kde Auster je ten Auster, co mě baví číst, protože druhá část, Kniha paměti, skočí do takovýho pim pam pom, přeskakování, tuny narychlo spíchnutých motivů, myšlenek. Tam a sem. Chce to být všechno a proto to není nic. Dohromady je to takové nesourodé, výsledek je takovej experimentální ping pong co absolutně přetrhl tu nit, kterou vybudoval v první polovině. Připomnělo mi to, když Bukowski mluvil o Henrym Millerovi a říkal něco v tom smyslu, že dokud se drží nohama na zemi, tak se to dá docela dobře číst, ale jakmile začne filozofovat s hlavou v oblacích, jeho psaní jde z kopce dolů - podobně se cítím okolo téhle knihy. 'Portrét neviditelného muže' určitě stojí za přečtení, ale u 'Knihy paměti' se Auster snaží o nějakou homage, odkazy na další autory, nebo alespoň něco v tom smyslu a když se rozhodne jít touhle cestou, obvykle tím trpí kvalita jeho textu, vznikne z toho takovej postmodernistickej guláš, jehož kvality se tak nějak objevují a vytrácí stránku od stránky. "Pravdou také je, že "člověk s dobrou pamětí si nic nepamatuje, protože nic nezapomene," jak napsal Beckett o Proustovi. Je pravda, že musíme, stejně jako Proust ve svém rozsáhlém románu o minulosti, rozlišovat mezi pamětí ovládanou vůli a pamětí neovládanou vůlí." Pinocchiova dobrodružství možná stojí za přečtení. "Teprve v temnotě samoty totiž začíná dílo paměti."... celý text