Juagustin
přečtené 179
Zaslíbené země
2022,
Jean-Michel Guenassia
Bývá to tak, že druhý díl nedosáhne kvalit dílu prvního. Ani Zaslíbené země z tohoto pravidla nevybočily, přesto stále jde o knihu, kterou neváhám ohodnotit pěti hvězdami. Guenassia se opět odvázal a vybudoval široce rozkročený román, postihující jak nejosobnější lidské konání v rodině a vztazích, tak i svět vysoké politiky, s několika paralelními příběhy, které jsou propojeny rodinnými vazbami a občasným setkáním jejich postav. Uplatnil svoji hlubokou znalost i lásku k Alžíru a podle toho, jak věrohodná je epizodní kapitolka z Prahy, věřím, že stejně dobře zachytil i život v Izraeli nebo Rusku. Kniha se čte velmi dobře, Geunassia opět dokazuje, že je Mistr Vypravěč. Pravda, v poslední čtvrtině jsem občas měl dojem, že knize dochází dech, čas se zrychluje a roky letí, autor se stále méně zabývá detaily, jako by se začal obávat, že už nestihne ty příběhy "pochytat" a nějak uzavřít. Ale i tak téma hledání zaslíbené země, kterou nakonec musíme hledat sami v sobě a nepřestat hledat navzdory tomu, že bloudíme a nenalézáme, jsem v knize nacházel vrchovatě. "Nestačí věřit, je třeba chtít věřit." (s. 35) "Život darebáka je jako ledovec, jen zhruba z desetiny se ukáže v trestním rejstříku." (s. 83) "Boha o nic nežádáme, Bohu dáváme." (s. 429)... celý text
Skleněné ztráty
2021,
Veronika Doskočilová
Kniha rozvíjí velmi zajímavé téma odpuštění a vyrovnání se s vlastní minulostí a s minulostí svých blízkých, a to na půdorysu výborně vystavěné zápletky. Úvodní část knihy, odehrávající se za války, má navíc švih, umocněný sugestivní formou vzpomínání na veřejné přednášce. Já tyhle explicitní popisy hrůz koncentračních táborů nesnáším moc dobře, takže jsem si svým způsobem oddechl, když jsme se přesunuli o padesát let blíž k současnosti. Jenže brzo jsem zbystřil: frázičky jako "malý bílý domeček v romantické čtvrti" a "dotěrné chomáčky plné prachu, drze pobíhající po zemi" začaly knihu přibližovat příběhům časopisu Žena a život a bohužel jsem se této pachuti už nedokázal zbavit. Postavy mi čím dál víc připadaly nereálné, neživé, strnulé a moje počáteční nadšení z knihy vyprchávalo. Třeba takový strýc Hubert, něco takového se snad vyskytne jen v laciných magazínech. Šablonovitě v knize probublává téma kolektivní viny (já jsem nebyl jako ONI, Němci = nacisti). Dorazil mě jazyk: všichni mluví spisovně, jen zásadně místo "být" říkají "bejt". Co to má sakra bejt, pokus o jihoanglické nářečí?-) S takto nedůvěřivým nastavením se mi kniha dočítala jen velmi těžko; quebecká pasáž to trochu napravila, ale závěrečné dopisy to pak definitivně pohřbily. Z knihy mi zůstal dojem promarněné šance: téma skvělé, zápletka výborná, příběh ucházející, ale vlastní zpracování žalostné.... celý text
Šeptuchy
2019,
Alena Sabuchová
Mé opatrné očekávání nebylo naplněno. Při čtení knihy jsem se nezbavil dojmu, že autorka neví, o čem chce psát, nebo to čtenáři nedokáže sdělit. O šeptuchách se dozvídáme málo a povrchně, o vypravěčce také, kniha tedy asi má být o dospívající Dorotě, její příběh je v knize opravdu nejsilnější a její postava nejzajímavější, to oceňuji. Stejně tak příběh Macieje. Velmi mě ale rušil podtón knihy - jakási skepse až cynismus. Cítil jsem z knihy, že autorka mezi ně nepatří, je vzdáleným cizím pozorovatelem, a rušilo mě to. Stejně tak mě rušilo, když do bezčasí, které v knize panovalo, opakovaně proskakují slova jako Kaufland, Bravo, fejsbůk. Mírně mě rozčilovaly nepřeložené lokální výrazy, které pak musejí být klopotně vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Abych taky pochválil: líbí se mi setření hranice mezi živými a mrtvými, ti mohou bloudit, přicházet, navštěvovat živé. A rozhodně ve mně kniha vzbudila chuť se jednou do Podlasí vypravit. Celkový dojem: takové ... nezralé. Jako by to napsala osoba s rozhledem šestnáctileté dívky, ale duší staré ženy usmýkané životem. Dvě a půl hvězdy;-)... celý text
Kašpar z hor
2001,
Henri Pourrat
"Duše je nám dána, aby milovala." (s. 614) S tímto veledílem jsem bojoval tři měsíce, několikrát jsem to chtěl vzdát (asi nejvíc na konci třetí části), a nakonec jsem rád, že jsem to vydržel a dočetl až do konce. Kniha je to krásná, zároveň i náročná, její jazyk je tak květnatý a bohatý, že jsem si díky Panu Překladateli Reynkovi rozšířil slovní zásobu nejmíň na dvojnásobek;-) Střídají se napínavé pasáže, kde mi přímo stydla v žilách krev, zatímco z hrdinů tryskala plnými proudy, v kontrastu s pasážemi "přírodní lyriky", pár sugestivních slov vás přenese do krajiny, do denní doby, do počasí... A pak zas pasáže z běžného každodenního života na francouzském venkově. Pod tím vším se knihou line jakási idyličnost a malebnost starých časů, kdy byl život sice těžký, ale nějak přehlednější; zároveň neustále vnímáte mrazivé napětí, očekávání věcí zlých. A ještě pod tím vším cítím hlubokou víru jak autora, tak i hlavní hrdinky Anny Marie. Její postoj mi přijde jako nejzávažnější otázka a sdělení knihy: jak daleko a hluboko má zajít křesťanská láska k bližnímu, ba i k zlému nepříteli? Máme odpouštět sedmkrát, nebo až sedmdesátsedmkrát? Občas mi Anna Marie pěkně lezla na nervy svou zásadovostí - a co tím spískala nepříjemností lidem okolo, ale po pravdě, z pohledu Boha a věčnosti dělala to nejlepší, co mohla... Velmi sympatickou postavou je Kašpar, typ člověka, který neztrácí hlavu ani odvahu, který svou pouhou přítomností přináší pokoj, člověk se šťastnou hvězdou. Vůbec, postavy v knize jsou dobře vykreslené, živoucí. (Snad až na malého J. - víc nebudu prozrazovat.) Knihu doporučuju.... celý text
Děj se co děj, nemáte se čeho bát
2021,
Dana Němcová
Přestože se mi kniha četla dobře, připadla mi nakonec jaksi neživotná, neosobní. Buď za to může fakt, že zdrojem jsou rozhovory, a kniha sama je monologem; anebo že jde o slepenec z tolika různých zdrojů. Oceňuju pasáže z dětství a dospívání, z nedávné doby, kdy se věnovala otázce uprchlíků. A velmi osobní jsou dopisy z vězení. Jinak kniha spíš než o Daně Němcové pojednává o jejím lidském i společenském okolí a, nemohu si pomoct, klouže po povrchu.... celý text
Euforie
2022,
Elin Cullhed
Žena, která se kontroluje. Která se ovládá. Analyzuje. Představuje si, jak se jeví ostatním. Snaží se být dokonalá. Která se kárá za každé selhání. Hledá vinu v sobě, a hned zase ve svém okolí. Která si maluje budoucnout v nejrůžovějších barvách, ale pak prožívá jen šedivou a temnou přítomnost. Která udělá pravý opak toho, pro co se rozhodla. Taková je ta Sylvia Plathová a je jedno, že jsem o ní až dosud neslyšel, protože - i když se kniha zřejmě pečlivě drží faktů ze života skutečné Sylvie - může být o kterékoliv třicetileté ženské, snad nezralé, snad přímo duševně nemocné, každopádně ale zápasící s nedořešeným vztahem k rodičům, náladovostí, perfekcionalismem. Ode zdi ke zdi. Nahoru - dolů. Tedy častěji dolů. Výborná kniha, doporučuju.... celý text
Doktor Živago
1969,
Boris Leonidovič Pasternak
Nemám slov. Toto je moje kniha roku 2022. Bylo napsáno mnoho recenzí, včetně Lichačevského předmluvy a Žákova doslovu mého vydání z roku 1990, jistě všechny mají pravdu, a já jim zpola nerozumím;-) Já si z četby odnáším dva hluboké dojmy. Za prvé pro mě je epochálním románem o tom, co se stalo v Rusku a CCCP v první polovině dvacátého století. O tom, jak se zaostalá společnost pokusila skokem vymanit ze svých pout, ale vedlo to ke strašlivému rozvratu, který 99,9% lidí přivedl do bídy hmotné i morální. I lidé, kteří v revolucích roku 1917 zprvu viděli naději na lepší a "spravedlivější" uspořádání světa, museli s krátkým odstupem dosvědčit, že nic horšího je osobně i celou společnost nemohlo potkat. Za mnoho jiných míst mluví třeba rozhovor Dudorova s Gordonem o účasti v nejdrsnějších bojích WW2 a porovnání s životem nevinného člověka v gulagu: "Představ si, že celé tohle krvavé peklo bylo štěstím ve srovnání s hrůzami koncentračního tábora...". A za druhé postava doktora Živaga. Nevzpomínám si na románového hrdinu, s nímž bych tak souzněl, který by mi byl tak sympatický - to není přesné slovo - blízký? pochopitelný? svým životním nastavením, optimismem, chutí žít a konat i přes všechny překážky a prohry, které ho potkaly. Kromě epické složky vyzdvihuji i nádherné popisy přírody a zejména počasí, to čtenář přímo pociťuje na vlastní kůži. To jsou přímo básně. Naopak problém jsem měl jako v Rusku vždy se jmény postav. Je jich mnoho a kromě jména, otčestva a příjmení mají i přezdívky a zdrobnělá jména, prostě binec na en-tou. Někdy po sté stránce, když jsem zjistil, že nevím, kdo je kdo, jsem se musel vrátit na začátek a poctivě si sepisovat mapu postav a jejich vztahů; byl jsem pak překvapen, kolik jemných nitek příběhu mi unikalo a jak je to promakané a provázané. Na druhou stranu, právě ta provázanost každého s každým je až přitažená za vlasy - jakoby dějiny Ruska 20. století tvořilo pár lidí, kteří si spolu v dětství hráli na jednom moskevském dvorku a kteří pak přes širou Rus přišli vždy přesně tam a tehdy, když se něco velkého dělo. Ale to autorovi odpouštím, chápu, že to v románu asi jinak nejde. Skláním se před autorem a děkuju, že ve své době a zemi měl odvahu a sílu takové dílo napsat. Zasloužená nobelovka! A rád bych také připomněl pana Zábranu, který toto veledílo ve své době překládal s (naštěstí mylným) vědomím, že není naděje, že jeho překlad bude někdy vydán. Přeloženo krásně, bohatě, čtivě. Knihu doporučuji!... celý text
Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy
2019,
Josef Kroutvor
Před pár lety jsem pro sebe objevil Novohradské hory a touto knihou jsem objevil prvního autora, který o tomto zapomenutém kraji a jeho lidech píše. Líbí se mi jeho poutnictví, rozumím jeho melancholii a stýskáním nad minulými časy. Přesto mě v knize rušilo opakování některých motivů a myšlenek. Z básní mě zaujala úvodní balada Zlatý pruh, básně v závěru už tolik ne. Ale celkově dobré.... celý text
Geniální přítelkyně
2018,
Elena Ferrante
Dost dobré, téma knihy mě velmi oslovilo! Hrdinka, inteligentní a pilná dívka, úspěšná ve školách, přesto téměř nemá šanci vymanit se ze vzorců a prostředí, v němž vyrůstá: ze světa společenské spodiny, "plebsu". Nemá kde vzít vzor, a tak se upíná ke kamarádce, své vrstevnici. A ta, ač mimořádná v mnoha ohledech, ale nemá to štěstí, že by mohla také studovat, do toho padá v přímém přenosu. Do čeho? Do strnulé, uzavřené a nenávistné společnosti, kde nade vše je rodinná čest, kde se úspěch poměřuje velikostí živnosti, kde se sebemenší konflikt řeší pěstmi, kde život žen ovládají machisté, otcové a bratři. Míval jsem nostalgii po dobách, kdy byl svět uspořádán "klasicky", ale pokud to vypadalo takhle, tak jsem rád, že mě to nepotkalo. Dále moc oceňuju věrohodné zachycení myšlení dětí, to magično a dětské omyly - třeba to, jak Lenú vycítí fluidum dona Achilla, kterým je prostoupena jejich čtvrť, nebo že šmelina = brašna dona Achilla;-), a svět dospívajících, kteří řeší kdo s kým, co si vzít na sebe, kam jít tancovat, a do toho na pozadí běží starosti se školou... Chvílemi mě to věčné hrabání se v citech a vztazích otravovalo, než jsem si uvědomil, že jsem v patnácti fungoval úplně stejně;-) Co bych vytkl: strašně moc jmen a postav, pro mě bez tváří. Kluci jménem Rino, Gino, Pino, Nino - nikdo po mě nemůže chtít, abych se v tomhle vyznal;-) A pak to přece jen bylo dost ukecané, a posledních X stránek, kdy se pořád jen řeší příprava svatby, mě dorazily tak, že po dalších dílech knihy spíš nesáhnu.... celý text
Němci
2014,
Jakuba Katalpa (p)
Píšu tento komentář asi tři měsíce po dočtení knihy, takže jde o dojmy značně uležené. Styl autorky mě překvapil určitou neutralitou, nehodnocením, nevypjatostí - nikomu nestraní, citově nenadržuje, nenavádí čtenáře. Prostě konstatuje, sděluje, nechává čtenáře, aby se citově angažoval sám. Právě proto se mi kniha četla velmi dobře. Z postav mě extrémně zaujal ras Weissman. Postava ambivalentní, uhrančivá, v biblickém smyslu ne vlažná, ale chladná i horká zároveň. I ostatní postavy působí velmi životně, což mi přišlo v kontrastu se strohostí textu až překvapivé. Knihu považuju za velmi dobrou a vymykající se očekáváním. Doporučuji!... celý text
