Jusa
přečtené 483
Sputnik, má láska
2009,
Haruki Murakami
Udělal mi to už u Kafky na pobřeží, udělal to i zde a já už o tom nemohu dále mlčet. Totiž... Murakamimu nelze upřít následující: Má zcela jedinečný, zajímavý a strhující styl psaní. První jeho dílo, se kterým jsem se setkala, bylo Norské dřevo a hned po několika prvních stránkách jsem se nechala vtáhnout tou podivnou a zvláštně poetickou atmosférou, která dýchá i z dalších jeho knih (ovšem nutno dodat, že krom Norského dřeva jsem četla jen Sputnika a Kafku). O čem rovněž nemusíme dlouze diskutovat, je fakt, že Murakami dokáže rozjet velmi nadějný příběh s perfektní zápletkou. Jenže to je právě to - rozjet. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že první polovina až dvě třetiny Sputnika byly opravdu skvělé a pak najednou přišel zlom, kdy jakoby autorovi zcela došel dech a on nevěděl jak dál. Přijde mi, že tak úplně nezvládá dotahovat děj do konce. Jak zde, tak u Kafky, v určitém momentě dochází k tomu, že se perfektně našlápnutý příběh rozplizne v jakési prapodivné metafyzično, kterým Murakami veškeré napětí a kouzlo totálně zazdí. Rozhodně se nepovažuji za čtenáře, který potřebuje mít děj přímočaře naservírovaný, se všemi zápletkami dokonale rozpletenými a nezanechávající žádná bílá místa pro potěšení čtenářovy fantazie. Jenže ve Sputnikovi (a Kafkovi) bylo těch nezodpovězených otazníků na můj vkus opravdu příliš.... celý text
