kap66
přečtené 2799
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
Magický realismus... Moje první setkání s ním - a uchvátil mě. Čím jsem starší, tím méně žádám od četby "pravý" realismus - ten žiju; číst chci o něčem, nad čím budu kroutit hlavou, říkat "páni", vzdychat obdivem nad autorovou fantazií... A zároveň tomu trochu věřit. Tak zvláštní a nepravděpodobné, až uvěřitelné. Žádná jiná Márquezova kniha už mě tak neoslovila; tahle je absolutní.... celý text
Vražda pro štěstí
1964,
Josef Škvorecký
Mám Škvoreckého moc ráda, z exilových autorů skoro nejraději. Mám ráda detektivky včetně těch s poručíkem Borůvkou. Tak proč mě tahle tolik knížka nebavila? Přemýšlím nad tím už pár měsíců. Přišla mi mnohomluvná a ani ne příliš vtipná, taková samoúčelná. Hlavní postavy mi byly nesympatické. Dočetla jsem ji jen z úcty k autorovi a do dalších dílů se mi ani nechce.... celý text
Setkání po letech, s vraždou
2001,
Josef Škvorecký
"Šel jsem pěšky na stanici Bloor a láska a ta záhada se mnou lomcovaly, že jsem málem upad jako zlískanej." Baví mě styl "Setkání" i všech knížek obou autorů. A spojení napětí, trochy romantiky, detektivní práce a především humoru, to mě neomrzí. Na rozdíl od prvního dílu se už tolik nevnoříte do života českých Kanaďanů, to mi malinko chybělo. Ale Harold Sinclair má i po letech kouzlo - jak pro Annu, tak pro mě. "V životě se detektiv bez intuice podobá autorovi detektivních románů bez inspirace." Oba díly mě inspirovaly k četbě dalších - a intuice mi napovídá, že si to zase budu užívat.... celý text
Prima sezóna
1990,
Josef Škvorecký
Všechny knížky s Dannym mám moc ráda; ačkoliv je humor v každé, tato mi přijde nejodlehčenější - paradoxně, vždyť se odehrává za války. Důvod je skryt v Dannyho mládí a jeho starostech, z nichž většina s válkou nesouvisí. Danny je kluk toužící po holkách, milující jazz a řešící školní trable; válka ho omezuje, ale neohrožuje na životě. O to působivější jsou chvíle, kdy ho přece dostihne - v mém nejoblíbenějším Zamřížovaném charlestonu např. v podobě cenzury textů písní (jedna z nejvtipnějších pasáží), ale hlavně v přepisování matriční knihy, kde už šlo - tedy jiným - o život. Miluji jazyk knihy - postavy jsou odlišené a charakterizované i jím. Danny je podle mě výborná postava, lidská a pochopitelná; sledovat jeho život v dalších knížkách - to je sledovat dějiny 20. století, tedy střídání optimismu a pesimismu, spojení tragičnosti a komična, života a smrti. Tady už je to cítit. Škvorecký je z exilových autorů můj nej - a jeho knížky s Dannym jsou pro mě dokonalé.... celý text
Lvíče
1996,
Josef Škvorecký
Mám Škvoreckého ráda. Hodně. Hlavně pro jeho inteligentní humor a schopnost nikoho nešetřit. Tento román má několik rovin - a všechny jsou zajímavé a výborně propojené. Obraz jednoho nakladatelství v době hluboké totality: redakce jako hnízdo těch, kteří se přizpůsobili rovnou nebo si staré „hříchy“ (obdiv k surrealismu apod.) vyretušovali angažovanou prací, šéf Procházka – kovaný komunista a patolízal, soudruh Král v roli Velkého bratra – neviděn, ale vidí (a snad i jen tuší!) vše. Vypravěč Karel Leden, člen redakce, všechno a všechny sarkasticky charakterizuje a sebekriticky nešetří ani sebe; mohl by to být takový Danny Smiřický (ale úspěšný u žen), kdyby v práci nebyla jeho páteř tak ohebná a jeho podrazy vůči přítelkyni a kamarádovi tak zavrženíhodné. Je to „nesmělý trpaslík kurevnictví“ a „velký pán nad ženami“, oběť i strůjce své doby: chytrý, sobecký, prolhaný, aniž by mu to přišlo nemorální; až narazí na slečnu Stříbrnou, kterou prizmatem své zkaženosti hodnotí úplně scestně a přehlíží všechny náznaky, které … A přehlíží je i čtenář, v domnění, že čte milostný román křížený s kritickou sondou do jedné oblasti socialistické reality. Kdo dobře zná Škvoreckého literární lásku, překvapen nemůže být. Výborné.... celý text
Legenda Emöke
1965,
Josef Škvorecký
Mé první, mladické čtení: novela o tom, jak se sympaťák opravdově zamiluje a vše mu zkazí hloupý a záludný učitel, on se mu ale za to parádně pomstí. Má četba po mnoha letech: novela psaná nádherným stylem: téměř bez dialogů, dlouhými souvětími, což pro JŠ není typické. Vypravěč je člověk, se kterým se mohu ztotožnit: pracuje, baví se, morálně pokulhává (ale je si toho vědom). V postavě učitele je obsaženo všechno ze dna našich povah: přízemnost, tupost, amorálnost. Emöke je opakem: svou trpkou zkušenost přetavila ve velmi přísné (v jejím případě duchovní) pojetí morálky. Ona ztělesňuje nedostižný ideál našeho lidského snažení: soulad duše se světem (a nemusí to být nutně založené pouze na víře). A kdo zde nejvíc prohrává? Samozřejmě sympaťák: vzbudil důvěru v dívce, jež se už vzdala obyčejných lidských radostí. To nedorozumění (kvůli učitelově podrazu) by možná šlo napravit, ale to, že to vzdal, protože se vrátil ke starému - pohodlnému a trochu nemorálnímu - způsobu života, a z Emöke udělal jen legendu, to je ta prohra. Lépe řečeno, je to lidské a většině lidí nejbližší; samozřejmě i mně (ale snažím se, fakt :-). )... celý text
