kap66
přečtené 2753
Smírčí kameny
1990,
Vladimír Preclík
Stejně jako milary jsem se ke Smírčím kamenům dostala přes „poslouchání o sochání“, pokračovala – a nemohla se nabažit – těmi specifickými, nádhernými, procítěnými hlasy přinášejícími několik příběhů z této knížky (ach, když promluví Hrušínský, sejme ze mě plevel všedního dne a nahradí ho dojetím vyššího řádu). Poté knížka. Četla jsem ji vlastně poměrně dlouho, ze dvou důvodů. Pověsti jsou kratičké a je jich spousta, nechtělo se mi házet je do sebe po lžících, spíš jen tak uzobávat, po několika jahůdkách. Ale hlavní důvod jsou témata, logicky; vyplývají z podstaty kamenů. Připomínají násilné činy a tragédie způsobené žárlivostí, nenávistí, závistí, bolestí, zlostí, bezmocí – byla to vždycky obrovská dávka emocí, již jsem si musela v hlavě trochu zpracovat a nechat uležet. Pokud autor některé pověsti vymyslel sám (je to pravděpodobné), dodržel ráz těch původních, těžko je odlišit. Bylo to úplně něco jiného, než obvykle čtu, a obohatilo mě to fakticky i citově.... celý text
Spánek rozumu plodí příšery
2020,
Aleš Palán
Vážím si velké spousty humanitně vzdělaných lidí, ale tohle - to je oáza. Vrcholné osvěžení, poslouchat člověka přírodovědně vzdělaného, který LOGICKY vyvozuje určité závěry zasahující do sociologie, filozofie, politologie. To není servírování pravd, to je vedení nás po cestě, kterou on sám prochází a kterou komentuje s optimismem, humorem, nadhledem a sympatickou kritičností. Setkání s člověkem, ve kterém se spojil čirý rozum, cit, vysoká morální úroveň a víra (nejen v Boha; víra v to, že člověka může zachránit vzdělání a práce), to bylo v téhle podivné době to nejlepší, co mě mohlo potkat.... celý text
Tichá smrt
2021,
Peter May
Prstům nad klávesnicí se do toho nechce a hlava jim chce pomoct: stal se z Borise Johnsona diktátor - a zavedený autor jen kryje svým jménem někoho zakázaného? Nebo to napsal skutečně Peter May, ale jako učebnici všech klišé a chyb v detektivce, zřejmě pro kurz tvůrčího psaní? Dál nečtěte vy, kdo věříte tomu, že to nemůže být tak strašné - vždyť je to Peter May, proboha, ten, který napsal Ostrov Lewis. Rozumím vám, taky jsem si to říkala. Vezmu to vážně. Mistr psychologické detektivky vytvořil postavu policisty s vysokým IQ, ale se zakrnělou sociální inteligencí a nulovou empatií; to beru, ale kde se tam vzaly ty slzy ze soucitu, červenání z rozpaků, lítost nad svým jednáním? Jako protipól tu vystupuje jeho zrcadlový obraz, inteligentní psychopat, který si nemůže pomoct a lidi střílí jako holuby; dobře, beru (byť je v detektivkách takových zločinců devět a půl z deseti), ale zase se ptám: kde se tam vzal jeho soucit s hluchoslepou ženou, notabene příbuznou té, která mu údajně zničila život? A to je další nelogičnost: on má rozjetý obří obchod, jsou v tom tuny drog a desítky milionů eur, ale nesmyslně riskuje a honí policistku kvůli pomstě. Práce policie je nulová, lépe řečeno mínusová; asi proto umístil autor děj do Španělska, domácí fanoušky až tak naštvat nechtěl. Ještě přihodím milostný rozhovor psaný prsty do dlaní, patetický až běda. Tím jsem se už unavila, díkybohu, přestože by bylo možné psát dál a dál. Už se mi stalo, že jsem nechtěla přílišnou kritikou ublížit oblíbenému autorovi, ale tentokrát jsem odvahu zmobilizovala. Takový spisovatel by neměl až tak hřešit na svůj úspěch.... celý text
Skvostná země
2012,
Grace McCleen
Při čtení jsem neviděla sektářství ani fanatismus, jenom holčičku vychovanou ve víře a pevných pravidlech. Ona to přijímá a nezná nic jiného. Jako si jiné holčičky hrají na rodinu a jezdí s kočárkem (dělají to vůbec ještě?), staví si ona svou Skvostnou zemi a vypráví si vlastní „pohádky“, příběhy inspirované biblí. Její myšlení mě, tolerantní ateistku :-), fascinovalo svou drsnou armagedonovou poetikou: Můj skvělý den Táta říká, že naše myšlení nám může pomoci a že bychom nikdy neměli tuhle schopnost podceňovat. Říká, že stačí Jedna správná myšlenka, a den je zachráněný. Já mám těch správných myšlenek víc. Tady jsou některé z nich: 1. že svět brzy skončí 2. že vlastně o nic nejde 3. že jsem ve Skvostné zemi a mám svůj skvělý den. Nechá se pohltit jediným svým světem tak, že… A kvůli tomu vidím v komentářích výčitku, kterou já nepřipojím. Jde o víru, ne o racionální uchopení světa, proto máme i my možnost VĚŘIT konci, který odpovídá našemu pohledu.... celý text
Závěrečný účet
2010,
Petr Heteša
Závěrečný účet trpí nemocí typickou pro druhé díly. Už víme to nejzajímavější, tedy jak a proč se Greg vzal v tomhle šíleném světě. Takže Monte Christo na síti promýšlí pomstu - a pak už jenom vybíhá, střílí, vrací se, vybíhá, střílí,… Ale celkem zábavné je to pořád, občas se i zaleskne nějaká perla (relativizace stesku po pravém světě z úst postavy z počítačové hry). Jenže ten jazyk, který mě štval v 1. dílu, se nijak nevylepšil. A to, že jsem si to tehdy při psaní komentáře pojmenovala, jen zostřilo moje vnímání, k mé škodě, samozřejmě. Postavy mluví i ve chvílích akce tak, že mi to zní – když to trochu přeženu – přibližně takhle (necituji, tvořím z utrpení): ty blbý zvíře, jež tu nemáš co dělati, padej do hajzlu! Vydýchám to za pár týdnů, pak budu číst dál, je to napínavé.... celý text
Než natáhnu brka
2018,
Antti Tuomainen
Až se se mnou bude někdo zas dohadovat o tom, že žádný „národní humor“ neexistuje, bude ten finský mým silným argumentem PRO jeho existenci. Tři autoři (na první dvě jména musím použít CtrlC-CtrlV) Paasilinna + Jääskeläinen + Tuomainen (třetí jméno je v pohodě, zato jeho postavy! – moje antroponomastická část mozku se až přeládovala) a jejich svérázný humor-nehumor. Přijde to jenom mně, nebo na tom něco je, že finský černý humor, tedy ten v pohledu na smrt, je tak trochu ledabylý? Jako by to nebyl prostředek, jímž se bráníme neúprosné konečnosti, ale spíš jenom téma k úvaze a podnět k novým činům. Žádná deprese, žádné fáze přijetí vlastní blízké smrti, šup do akce! Zřejmě jsem na to nakonec taky přistoupila, protože chvíle, kdy vrah vysvětluje svůj motiv, mě vyloženě pobavila. Kus čtvrté hvězdičky přidávám za to, že zrovna houby jsou tak silným hybatelem děje; jenom si říkám, že u nás by snad kapitalismus nad českou houbařskou vášní nezvítězil. My svoje hřiby Japoncům neprodáme, sami si je zblajzneme!... celý text
Bouda
2007,
Jaroslav Velinský
Jaroslav Velinský se stává více a více bájivým, Otu Finka nechává provádět partyzánštinu ve velkém a z Moldánka dělá měkkosrdcatého plyšáka. Jenže já ho nikdy nečetla jenom kvůli případu. Pořád mě v jeho knížkách baví svěžest nespisovné češtiny, dialogy a Otovo vtipné glosování. Každé mé hlasité zasmání znělo jako cinknutí další hvězdičky, takže - zatím dobrý. „Mluvíš jako ta věštkyně v Delfách.“ „Tam to neznám.“ „Bodejť by jo, je to v Řecku.“ „Ty jsi byl v Řecku?!“ Došel jsem k názoru, že na něj musím jadrně, lidově a odborářsky. Vstal jsem, přešel sem a tam, pak jsem se prudce zastavil, otočil se k němu a v mírným předklonu (asi jako Vladimír Iljič Lenin na tom náklaďáku) zahulákal: „Co bych tak asi dělal v Řecku, ty vole? Čet jsem o tom a taky jsem chodil do školy, ne?!“... celý text
Pytel kostí
2012,
Stephen King
King je král mnoha slov. To myslím jako rýpnutí, ale i jako poklonu, protože on dokáže to své mnohospřeží téměř vždycky ukočírovat. Vede ho, jak je mu libo. Tentokrát do zákrut, které já nevyhledávám, u jiných autorů nikdy. Spíš než duchové mě zajímají lidé nynější a žijící a zlo vyvěrající z nich (jenže jak to tak bývá, pokud máte v současnosti a realitě přímo tohle denně před očima, únik jinam je skoro žádoucí). Nakonec ale i v Pytli kostí je všechno zlé podmíněno činy těch živých a já to přijala a četla se zaujetím. Zážitek i radost z (mnoha) slov. Zase jsem trochu rozmrzelá z uspěchaného překladu. Že překladatelka udělala muže z ženské literární postavy (Kinsey Millhone je vyšetřovatelka, hlavní postava v dlouhatánské sérii od Sue Grafton), budiž. Ale že udělala totéž i s nositelkou Pulitzerovy ceny Harper Lee, to už překonala jedině překladatelka Lehanova Nic není svaté, která tohle provedla nositelce Nobelovy ceny Toni Morrison. Abyste nemysleli, že na vás machruju; z filozofických citátů přijímám beze zbytku Sokratovo „Vím, že nic nevím“, proto neustále dohledávám fakta a jména. Takže jsem pro jistotu koukla i na toho Sokrata :-), což by překladatel měl činit automaticky, myslím si.... celý text
Čekárny mého života
2007,
Lenka Reinerová
Knížky Lenky Reinerové jsou variacemi na jedno téma, ale pokaždé mě zaujmou: nadhledem, vyrovnaností s těžkým životem, laskavostí v pohledu na lidi, věrností přátelům, silou těla i ducha. Tady jsou vzpomínky a myšlenky krásně provázané nitkou čekáren a čekání, a přestože autorka už pobývala ve své čekárně poslední, knížka vyzařuje pouze smíření a spokojenost s nepromarněným životem. Obdivuji ji a mám ji ráda. (Díky Městské knihovně Praha jsem se už dostala k více skvostům, ale za Lenku Reinerovou jsem jí vděčná nejvíc.)... celý text