kap66
přečtené 2753
Pod kůží
2002,
Michel Faber
Lidé a zvířata. Jsou pojmenováni takhle pouze proto, abychom se orientovali v místním potravním řetězci. (Až jsem se musela usmívat nad motivem pojmové i praktické záměny lidí a zvířat, se kterým jsem se setkala v krátké době – náhodně - ve dvou dílech dost odlišného kalibru: tento Faber a Burešovo Inferium). Anotace naznačuje víc než je nutné, škoda. Isserleyin výběr stopařů a jejich rozhovory jsou záměrně pojaty jako vzájemné sociální (sexuální?) oťukávání a spolu s popisem myšlenek obou postav mě bavily (doslova) nejvíc. Když se odhalila podstata tohoto lovu (a musela jsem pominout nefungující policii), jednalo se až o naturalistické výjevy, umocněné tím, že na jedné straně jsem stále cítila částečné sympatie k hlavní hrdince (zesílené popisem kastovní společnosti na její planetě), na druhé straně jsem si byla vědoma, že stojím coby člověk (?) na špatné straně. Ze tří přečtených Faberových knížek bylo Pod kůží nejdivnější. To jsem chtěla napsat, dokud jsem si víc nepřipomněla ty dvě předchozí. Faber píše bez ohledu na téma stejně: používá výborný jazyk a pokaždé mě trochu rozhodí. Obojí oceňuji.... celý text
Tenkrát v Hollywoodu
2021,
Quentin Tarantino
Jedna z knih psaných pro radost - hlavně autora samotného. On si to Tarantino může dovolit, tak trochu na příběh i čtenáře kašlat. Hlavní je předvést svůj přehled o americké filmové a hudební kultuře z „tenkrát“ a propojit ji nenápadně (= perfektně) s fikcí. To, že píše o něčem, co miluje, z toho ale čiší tak, že to musí zasáhnout každého, kdo má rád filmy, má rád JEHO filmy a nebo prostě ocení dobře napsané dialogy (a nejen je). A upřímně, k absenci příběhu: kdybych nebyla pokaždé odvařená už jenom z obřího plátna a kvadrofonního zvuku, přiznala bych se k chvilkovým krizím zažitým i u filmu. Knížka tedy není o nic méně akční než film, ale obsahuje příběhy jiné, ty fiktivní, ve kterých herci nejen hráli, ale skrz ně žili. Pokud vyznívají mé první řádky kriticky, není to tak. Tenkrát v Hollywoodu mě bavilo, ve všech významech toho slova.... celý text
Lodní kufr
2017,
Miloš Hoznauer
Znám autorovo jméno a chci věřit jeho i oblíbenosti v profesi učitele. Při čtení Lodního kufru jsem ale kroutila hlavou, jak je možné tak rychle ze sebe vyrobit protivného, nesympatického chlápka. Vadily mi dvě věci: výběr vzpomínek a výběr textů. K prvnímu: u mě nemůže získat body ten, kdo se ve stáří pitvá bez nadhledu v dětských křivdách a pak si honí triko (jak „zlobil“ za totality a co dokázaly jeho děti). K druhému: koncept „lodního kufru“, z něhož autor jen tak vytáhl texty, omlouvá nesourodé vyznění knížky jen částečně. Jednu hvězdu přidávám za část závěrečnou (a trochu se za to stydím, protože ta jen potvrzuje můj problém s ním jako člověkem). Něco takového jsem ale v žádné vzpomínkové knížce ještě nečetla; autor popisuje veselé kousky své třetí ženy (kterou zřejmě miluje) a dělá z ní frigidní blbku, neschopnou samostatného života. Rozumím nadsázce, ale i tak je to drsňárna. Další knížky mě nelákají.... celý text
Dva životy. Hovory s Viktorem Fischlem
2002,
Dana Emingerová
Moudrý člověk, který hodně zažil, vypravuje. Připravená a uctivá novinářka, záměrně se upozaďující, citlivě vede rozhovor. Čtenář čte se zájmem, protože má spisovatele zcela jistě rád. Takové spojení nemůže dopadnout špatně a výsledek připomíná pořady na ČT art: málo zájemců, ale vysoká spokojenost. Obsahově se knihou zabývá anotace, připojím tedy spíš postřehy a pocity. Jednotlivá témata rozhovoru jsou uvozena úryvky z Fischlových knížek (oceňuji autorčin výběr). Se zájmem jsem četla všechno, ale jako vždy mě nejvíc zaujala fakta literární - vznik jeho děl, přátelství se spisovateli, náměty knih, jež napsat nechce (a důvody). Názorově s ním souzním téměř ve všem, za nejkrásnější část považuji závěr knihy, v němž se nazývá šťastným člověkem a vyzařuje z něho vyrovnanost a smíření se sebou samým a blížícím se koncem života. Prostě mám ráda lidi schopné vyjádřit své názory, ale nearogantně a s pokorou. Viktor Fischl dokazuje, že se takové založení nevylučuje ani s působením ve státních službách. Ach jo; ty asociace se současností…... celý text
Síla přírody
2019,
Jane Harper
Ta pravá „síla přírody“ byla v prvním dílu hlavním hybatelem. Výborné detektivky se nenechají v mé hlavě zaházet jinými a já si stále ze Sucha pamatuji ten sílící pocit vyprahlosti, která v lidech jako by vypalovala zbytky dobrého a rozpalovala to špatné. Tady síla přírody nebyla zdaleka tak působivá, autorka si s ní nevěděla tolik rady (a nechala např. své hrdinky trpět žízní za deště). Soustředila se spíš na vztahy mezi ženami rozdílných povah i postavení, čímž se z toho stala celkem standardní detektivka, jakých je dvanáct do tuctu. Možná ale měla na mysli sílu přírody ukrytou v nás, zastřenou výchovou v civilizovaných podmínkách, probuzenou v extrémní situaci. Ale i tak, neoslovila mě tolik. Pokud napíše autorka další díl, přečtu si ho ráda; první díl byl výjimečný, druhý nebyl propadák.... celý text
Inferium
2019,
Roman Bureš
Při všech rohatých, to bylo čertovsky dobré čtení. Peklo DOKONALE promyšlené, do detailů dotažené, jako napodobenina? prazáklad? světa lidí. Jeho obyvatelé démoni nejsou o moc horší než lidé, jsou stejně sobečtí, poživační, bezohlední k „dobytku“; děti mají ale jen po láskyplném spojení – nejsou v něčem snad i lepší než my? Peklo je pouze pokřiveným odrazem našeho „civilizovaného“ světa. A způsob trestání hříšných duší? Pekelné kotle ať se jdou zahrabat. Do tohoto světa nechat vstoupit zatím nejvýkonnější válečnou armádu je geniální tah. Tohle není jenom zábava, tohle je knížka s přesahem – kritickým i etickým. Po dvou autorových dílech musím konstatovat ještě něco, co je pro mě důležité. Romana Bureše řadím do krabičky „trochu ulítlá zábavná literatura“, kde mám Pavlovského a spol. (Kladivo na čaroděje) nebo Hetešu. Při vší úctě k nim (a jejich dílkům dávám často taky 5 hvězd), Burešovo zacházení s češtinou je o třídu lepší.... celý text
Smrt za svítání
2001,
Deon Meyer
Milovaný autor, ale že bych se zrovna hrnula do knížky napsané před sérií s Bennym, to ne. Až se za ten nedostatek důvěry, nalomené notabene pouhopouhými 10 hodnoceními, stydím. Nakonec jsem ale přidala maximálně kousínek jedné hvězdičky (jen abych modré skóre vylepšila). Anotace nás směruje na drogové dealery, ale … Hlavní hrdina, bývalý policista, je osloven, aby našel v šibeničním termínu něco, co může změnit život jedné ženy. Zatopka van Heerdena (a jestli neoceníte, že jihoafrický autor pojmenoval hlavní postavu takhle, nemáte srdce!), nyní soukromého vyšetřovatele a rozervance, sledujete v obou těchto „rolích“, pravidelně se střídajících: v er-formě jeho vyšetřování (napínavé a nebezpečné) a v ich-formě historii jeho života (vysvětlující jeho podivnou náturu). Tento příběh nemá ještě úplně ten punc exotiky, dané soužitím a spoluprací „různobarevných“ Jihoafričanů, ale všechno, co by dobrá detektivka neměla postrádat, tam je. Deon Meyer nadále zůstává jedním z mých favoritů, pro poctivé a neodbyté psaní.... celý text
Levá strana světa
2021,
Lisa Genova
„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“ Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.... celý text
Zvlčení
2003,
Antonín Bajaja
Dílo je to formálně vytříbené (bohatý jazyk, odlišné „vyjadřování“ vlků a lidí) a kompozičně promyšlené a složité (střídání linií a jejich působivé setkání v závěru). Problém je částečně ve mně: samozřejmě vím, na čem je založená rovnováha v přírodě, proč a jak slabší umírají a proč je nutné zvířata i střílet, ale nerada to sleduji jako divák i čtenář. Je to kruté a já se tady některým scénám úplně vyhnula (stahovat vlka? proč? jen pro trofej?). Umělecky je to jistě přínosná knížka, i když – jak se mi už stalo jinde – některá díla s precizní formální stránkou na mě pak působí chladně - rozum vítězí nad citem, a já hledám v umění spíš to druhé. Tím se tahle knížka řadí k těm, k nimž se už nevrátím. (Úplně tu taky nerozumím označení „romaneto“, to přiznávám.)... celý text
Minority Report a jiné povídky
2002,
Philip K. Dick
Skoro mě napadlo, jestli nejsou Dickovy povídky lepší než romány; na menší ploše originální nápady vyniknou víc a většinou ani nestačí uletět mimo hranice pochopitelnosti. Jen někdy jsem měla pocit, jako bych zažila okno nebo se vytratil odstavec, ale to zřejmě k Dickovu psaní ovlivněnému chemií patří. Nejlepší: Minority Report: mám ráda paradoxy související s cestováním v čase, což je tady pojato ještě jinak vzhledem k omezenému předpovídání budoucnosti; přitažlivá myšlenka řešení zločinnosti, probouzející ale morální pochybnosti. Druhá série: důmyslné využití návnad z minulosti ve válce v budoucnosti; směřuje k prokouknutelné pointě, ale i tak ji oceňuji. Elektrický mravenec: nápad bezvadný, vybavení hlavní postavy trochu legrační, ale nevadí; jedna z těch, u nichž mě napadlo, jestli by ji napsal autor bez ovlivnění chorobou a drogou. Total Recall: překročení bludného kořene po zdánlivě bezpečném a nevinném splnění přání. Ostatní jsem hodnotila třemi až čtyřmi hvězdami, takže celkově – nadprůměrná sbírka.... celý text
Spousta času na smrt
2010,
Petr Heteša
Počítačové střílečky jsem svým příchodem na normální svět o dost předběhla, tak to doháním četbou podobných knížek. Ale jak tak koukám, kam se hrabu na další, ještě zasloužilejší čtenářky – skvělý a dost přesný komentář, babystar! Koneckonců, věkově se autor napasoval mezi nás dvě (= žádný mladík). Přesto si očividně tuhle klukovskou střílečku užívá. Hlavy se rozprskávají, údy poletují, ale nikomu se nic nestane (až na výjimky – a u nich ne brutálně). Zápletka založená na prodírání se virtuálním světem mi přijde bezvadná a nabízí spoustu možností; těším se na další díly a nové nápady. Stejně si ale myslím, že by si autor mohl víc pohrávat se slovy. U dialogů jsem občas nespokojeně zažbrblala; to když postavy, sprosťáren se běžně nebojíce, začnou používat tvary „stylisticky vyšší“ - tento, tedy, pohybuji se, my tam byli objednáni. (A já se po několika knížkách od Jihomoraváků začínám bát, že oni opravdu asi normálně řeknou „jsem nasraný“ a „jsem ve stejné prdeli“ a že jim svými výčitkami možná křivdím. Mě, holku od Pardubic, to ale tahá za uši; když sprostě, tak nespisovně, tak se mluví u nás! :-)).... celý text