kap66
přečtené 2753
Dvanáct křesel
1994,
Ilja Ilf (p)
Veliký kombinátor příběhem projde, ne, on neprojde, on příběhem proletí, podoben sokolu, mladý, veselý, krásný. Haha. Skvělá postava! Výborné, bavila jsem se. Gogol (jehož dílo může Dvanáct křesel satirickým vyzněním připomínat a je autory i zmíněno), zničil některé své knihy, protože se zalekl kritického dosahu sahajícího na samu podstatu carského Ruska. Tahle knížka vyšla v roce 1928 a já si jen představuji, jak je to možné, protože je postavena na tom samém: satiricky shazuje celou podstatu fungování společnosti, tentokrát ovšem té sovětské, nové, spravedlivé :-). Zřejmě si soudruzi řekli, že autoři kritizují právě zastánce starých pořádků, všechny ty hamižné hlupáky a podvodníky, protože – kde by se mezi budovateli vzali?... celý text
Vraždy bez trestu
2009,
Ken Bruen
Posun. První setkání s Jackem Taylorem byla pařba s kámošem, který měl našlápnuto k alkoholismu a začínal s ním mít problém. Díky tomu, že jsem ho nemilovala a nebyla na něm v ničem závislá, jsme se hodně nasmáli, protože to nebyl vůl (a měl načteno) a ještě uznával nějaké přijatelné hodnoty. Tady už Jackův mozek vykazuje víc oken než myšlenek; ale na druhou stranu oceňuji, jak se tomu přizpůsobuje i vyprávění - neplyne, ale jakoby skáče přes mezery způsobené kombinací alkoholu a kokainu. Míň humoru i Jackovy vůle a víc mé rozmrzelosti. Přesto mě případ zajímal a pořád to bylo dobré čtení. Dílů pár ještě je, tak snad Jackovi nějaké mozkové buňky zůstanou.... celý text
Pavka88 chce (v komentáři pod mým) nalákat na poučnou strunu – souhlasím, ale pro mě byl Spasitel spíš: - překvapením, jak funkční může být spojení obav ze zániku Země a HUMORU, - pobavením nad postavou Zlatého Amose a zachránce v jedné osobě, - zdrojem obdivu k autorovým nápadům promítnutým do vypravěčovy vynalézavosti, - naplněním dobrým pocitem, že ne všechno odehrávající se v budoucnosti musí dopadnout apokalypticky (konečně!). Pokud vás autor získá hned začátkem – Rylandovým probíráním se k vědomí, jeho dialogy s počítačem a vnitřním monologem – má vás na lopatě. Nechte se jí do té vesmírné pece klidně hodit, já nelitovala ani chvíli. Přemýšlím v imperiálních jednotkách. Ha, to je vodítko! Jsem pravděpodobně Američan. Nebo Angličan. Nebo možná Kanaďan. Kanaďané u krátkých délek používají stopy a palce. Ptám se sám sebe: Jak daleko je z Los Angeles do New Yorku? Spontánně odpovídám: 3000 mil. Kanaďan by použil kilometry. Takže jsem Angličan nebo Američan. Nebo jsem z Libérie. Vím, že se v Libérii používají imperiální jednotky, ale neznám svoje jméno. To je k vzteku. Jsem v dobře vybavené laboratoři. Odkdy pouštějí pacienty z izolace do laboratoří? A tahle mi navíc nepřipadá jako zdravotnická. U všech všudy, co má tohle znamenat?! "U všech všudy?" To jako vážně? Třeba mám malé děti. Nebo jsem hluboce věřící.... celý text
50 vět bez hrubek
2018,
Pavel Kohout
Blbůstka, u níž nevidím praktické využití, protože postrádá systém. Na druhou stranu oceňuji kohokoliv, komu přijde důležité odlišit tip a typ, mě a mně, holt a hold, svést a svézt, trumf a triumf. A kdyby někomu díky němu utkvělo v hlavě, že napsat 70ti procentní nebo 15ti-letá je čuňárna a že by měl do věty správně dávat Novákovi a Novákovy, budu mu dlouho vděčná (a neodpustím si – kéž by to poslední vstřebali hlavně překladatelé.) Autor své věty krátce komentuje (občas vtipně a aktuálně; očividně si oblíbil jméno Miloš). E-book poskytuje zdarma, také plus; proč ho tedy aspoň „neprolistovat“.... celý text
Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
2011,
Pavlína Brzáková
Mám Jaroslava Duška ráda, jeho herecký projev mě oslovuje a jeho zápal pro věc strhává. To napomáhá mému přijetí jeho filozofie, byť zdaleka ne stoprocentně. Na něco jsem během půlstoletí svého rozumného života přišla sama. Už jako dítěti mi přišlo nesmyslné spojení „boj s přírodou“. Celistvost, jednota a propojenost všeho, musím souhlasit. Stejně tak s autorovým pohledem na mezilidské vztahy, např. k lidem s postižením. Považuji se za racionálního člověka a mám tendenci nazírat silně skepticky na cokoliv, co mi zavání něčím iracionálním, něčím tzv. „mezi nebem a zemí“. Možná se tím ochuzuji o vyšší rozměr chápání, ale je to mé založení a svůj život jsem na něm postavila. Proto si sice jiné náhledy se zájmem přečtu, ale žádné „aha!“ to ve mně nemůže probudit. Duškovy názory na současný svět, ty založené na spikleneckých teoriích, jsou mi cizí nejvíc. Vadí mi i jeho argumentace typu „někde jsem četl, že…“. A samozřejmě se i ptám, kudy vede hranice mezi odmítáním všech výdobytků civilizace a např. cestou do Afriky za gorilami (pokud tam nešel JD pěšky:-)). I jeho zabývání se pojmy mi přišlo problematické; na jednu stranu nás prý slova svádějí z cesty, na druhou stranu z nich vyvozuje významy. Jednu věc nemůžu Jaroslavu Duškovi upřít, a ta je pro mě zásadní: je to člověk, který nechce škodit. Blázen žijící ve vlastním vesmíru, bezesporu. Ale pokud se mu povede ovlivnit aspoň pár lidí v tom, aby přemýšleli nad svými hodnotami a něco třeba ve svém životě i změnili, pak – chvála bláznovství.... celý text
Nejlepší americké detektivní povídky 3
2010,
Jeffery Deaver
Velmi dobrá sbírka 20 povídek, ne zcela detektivních ve smyslu „stane se zločin a probíhá jeho vyšetřování“, což jsem vlastně přijala s povděkem. Pořídila jsem si ji kvůli Alici Munro, ale nakonec jsem žádnou povídku nehodnotila hůř než třemi hvězdami a pětihvězdičkových jsem našla dokonce sedm (Munro mezi nimi). Moji favorité (děj jen naznačím, byla by škoda prozrazovat): Volné radikály (Alice Munro): setkání ženy, nedávno ovdovělé, s cizím mužem; napínavé nejistotou, na kterou stranu se to zvrhne, výborná pointa. Drahý manželi (Joyce Carol Oates): dopis ženy z konzervativní, křesťansky silně založené rodiny; skvěle vyjádřené pocity studu a viny. Federálové (Kristin Kathryn Rusch): historická fikce: brzy po JFK je zavražděna další významná postava, člověk schopný ovlivnit chod USA; napínavá a vtipná povídka z nejvyšší politiky. Smrtící nadhoz (Ron Carlson): jedna z delších, sociálně laděných, z prostředí baseballu; překvapivé zvraty, nezvykle provedený zločin. Den otců (Michael Connelly): Harry Bosch vyšetřuje podezřelé úmrtí dítěte; až se mi zastesklo po jeho knížkách, policajtských v dobrém slova smyslu, plyne přesně tak, jak má. Všechny povídky měly bez ohledu na délku spád a všechny mě zaujaly tématem. Na to, že to není žádný prestižní výbor, jen jeden z mnoha, není vůbec špatný. Milé překvapení.... celý text
Poslední soud
1958,
Vladislav Vančura
Teoreticky jsem měla Vladislava Vančuru „zmáknutého“ už dávno a např. k tomu, abych ho z několika vět identifikovala, to stačilo. K vychutnání jeho děl jsem se musela pročíst a čtenářsky dospět. Jeho jazyk mě upoutává a uchvacuje, přesto nebudu lhát ani sama sobě, stále znamená určitou námahu (to ovšem není ke škodě věci). Až na výjimky (škádlící se přátele v Rozmarném létu) se ale nedokážu ztotožnit s jeho postavami; jeví se mi jako příliš impulzivní a morálně méně uchopitelné, tady snad ještě víc než jinde. Vzhledem k tomuto i k tomu, že děj nehraje v autorových knihách zásadní roli, čtu jeho knížky především právě kvůli jazyku; nijak často, ale vždy s obdivem.... celý text
P jako pivo
2009,
Tom Robbins
Jak hodnotí tuhle pohádku milovnice piva, starší přesně o 50 let (!) než hlavní hrdinka? Schematické dospělé uvažování ji pořád tlačilo do mentorských kolejí. Je to vlastně propagace alkoholu! Droga! Závislost! Ukazuje, že pít je normální! Nebezpečí! Pak ji dostihla moudrost :-) získaná zmíněným věkem a zakřičela na ni: no tak, už přece víš, jak to funguje. Děti nejsou pitomci. Neberou vážně to, co čtou, ani to, co slyší. Rozhodující je pro ně to, co pozorují u dospělých, u rodičů obzvlášť. Tahle knížka je pít nenaučí. A poté už ona pivařka může hodnotit tuhle knížku jako umělecké dílo. Je to originální, nápadité, milé, vtipné i dojímavé. A užitečné, kouzelným způsobem, jaký k pohádkám patří.... celý text
Ke dnu
2017,
Anna Bolavá (p)
Říznu do bolavého místa; nejen slovní hříčka, ale lítost nad tím, že jsem nenašla to toužebně očekávané z prvního dílu, tedy: náhled do vyšinutého mozku, hledání krásy v „úchylnosti“ a souznění duševna s přírodou. První bylo nahrazeno popisem nenávistných, závistivých, malicherných vztahů mezi mnoha opravdu nepříjemnými postavami, které by v normálním životě neobstály (učitelka na 1. stupni? zdravotní sestry?) – a já si říkala, že pokud budu hledat tohle, sáhnu raději po Soukupové či Dvořákové (ale stejně, co to s těmi čtyřicátnicemi je, že cítí zrovna tuhle potřebu vyjádření?). To druhé bylo nahrazeno spíš hledáním úchylnosti v obyčejnosti a všednosti (snad jen popis čerstvě vyříznutých kuřecích jater byl - fuj - úchylně krásný). Třetí zůstalo trochu zachováno, ale v podobě spojení „odporné duše – hnusná příroda“. A jazyk, který mě tehdy okouzlil? Podřízený záměru: např. jediná kamarádka dětské hrdinky je neustále označovaná „tlustá Klára“, spolupracovnice jedné z hrdinek téměř nikdy jinak než „vousatá Koptyšová“ a nová kolegyně „ta nová, vtíravá“. Pokud kdokoliv používá opakovaně hodnoticí přívlastky, aby mi dostal do hlavy svůj pohled, povede se mu to. Jenom – tohle byl vážně záměr? Znechucení? Mnohem víc si přeji být zasažená soucitem a třeba i pochopením postavy mně naprosto vzdálené. Tady to nešlo. Škoda.... celý text
Nihilista na balkonu
2020,
Petr Holý
Chytrá a humorná knížka, aktuální právě tak akorát, aby obstála i za čas, i když teď, se souvislostmi v paměti, má její vtipnost ještě větší dosah. Autor opravdu „nastavil zrcadlo“ :-) současnosti - médiím, byrokracii, politice, mozkové lenosti naší kultury, její přehnané korektnosti,.. - a dovedně ho rozbil. A já se smála se střepy zabodnutými v hlavě. Skvělé. (Audioverze je výborná.) Ještě ale malé doplnění: ženské postavy by autor mohl poněkud vylepšit, ještě že to neberu osobně... :-)... celý text
Listopád
2021,
Alena Mornštajnová
Tentokrát nejsem mezi svými oblíbenými sám voják v poli, ačkoliv z pozice v zadní řadě žádnou radost v případě Aleny Mornštajnové nemám. Autorka měla dobrý nápad, to uznávám. Stejně tak její snaha neotřele varovat před dnešním ustrnutím v nabyté svobodě je mi sympatická. Jenže během čtení mi naskakovalo jedno „ale“ za druhým. Nejedná se o alternativu vývoje po roce ´89. Autorka sáhla hluboko do historie, hlouběji než do komunistické totality, dokonce i za naše hranice, přijde mi. Vybrala několik drastických praktik, které neodpovídají vývoji v 80. letech – vědeckému, technickému ani společenskému. A aby nebyl kontrast s životem v 80. letech a těsně po 17. listopadu tak do očí bijící, odbyla i tyto události šedým, neživým popisem. „Neživost“ by mohla být záměrem charakterizujícím dobu, kdyby se netýkala i způsobu vyprávění; ten mě vysloveně trápil. Postavy byly nekomunikující, autorkou postrkované, všechno jejich jednání bylo podřízeno záměru nedat žádnou naději (že by čtyřleté dítě ztratilo vzpomínky pouze na rodinu?). Dvě rudé hvězdy, aspoň za to varování před - rudými hvězdami :-).... celý text
Olive Kitteridgeová je zpět
2021,
Elizabeth Strout
Elisabeth Strout vytvořila pro Olive - a hlavně pro mě - novou postavu. Konečně jsem si nemusela formulovat, čím mě Olive tak děsně štve a proč ji mám tak ráda; Jack to dělal za mě, díky autorce i jemu za to! :-) Je potřeba se k takové knížce pročíst, nebo prožít? Soudím, že obojí, ale na odpovědi nesejde. Opět je tu zachycen „neoriginální“, tedy obyčejný život, opět je ztvárněn originální formou. Těšila jsem se na každou chvíli čtení, možná i proto, že smutné momenty jsou tu logické (a životem běžně dodávané) a vyváženy jsou několika hřejivými, o které se občas postarala – kdo by to do ní na první pohled řekl – i Olive.... celý text