kap66
přečtené 2753
Pochovejte mě pod podlahu
2020,
Pavel Vladimirovič Sanajev
Ve schopnosti a chuti něčemu se smát se lidé ohromně liší. Jsou tabu, která musí někdo prorazit. Takže staré tabu, nově prorážené (možná není první razič, ale já nic takového ještě nečetla): týranému dítěti se smát nedá! Nemyslím, že se dá tahle knížka brát vážně. Autor píše ich-formou prý svoje vzpomínky na život s babičkou (zmijí jedovatou, ať to geograficky držím). Zapřeháněl si teda parádně; a kdyby až tolik ne, řekněte si: no co, bylo to děsné, ale přežil to, a dokonce z toho vytěžil látku na humorný román. Pak jsem chtěla psát o druhém tabu: babičky jsou přece vždy laskavé a vnoučata milující. A najednou mi naskočila vzpomínka na mou „rákoskovou“ neusměvavou babičku, která jednou ráno před mým odchodem do školy (bylo mi 7 let) ležela v posteli nehnutě a vůbec na mě nereagovala, takže jsem ve škole šeptala paní učitelce: „Babička asi umřela.“ (Pointa: babička se urazila, protože jsem jí ráno po probuzení neřekla dost nahlas „dobré ráno“). Tedy žádné druhé tabu, ono úplně stačí to první. Dala jsem čtyři hvězdy – co kdyby komentář náhodou četly moje děti, které pro mě nějaké vnouče v budoucnu chystají a teď mě budou mít za možnou krkavčí babičku?! Ne, žádná přetvářka: přepisuji to na pět, nadsázku mám ráda a bavila jsem se. (Rozhlasovou verzi – dost dobrou – režíroval Vladimír Rusko; kdo jiný, uznejte.)... celý text
Bohemiana 1988-2019
2019,
Petr Motýl
Roky 1988 – 2019 ve vybraných událostech, namíchaných tak, že monumentálnost dějinných velkoudálostí se obrousí těmi droboučkými - a vzbudí úsměv. Citáty filozofické a biblické se střídají s košilatými vtipy a hláškami typu „to si děláš kozy“, lidová kultura s méně lidovou, počasí s kriminalitou, politici autorem oblíbení se silně neoblíbenými (dá se lehce vysledovat, kteří jsou kteří). Některé oblasti (školství, církev) a osobnosti (Nohavica, Knížák) jsou sledováni ve vývoji, což pro pár z nich dopadá ostudně. Pointy, rýmy, palindromy, citoslovce a pár hrozných hrubek. Je tam zkrátka VŠECHNO. Autor soudí, že lidé dnes potřebují čím dál tím víc naděje (a to tvrdil v době, kdy byl covid ještě pevně zavíčkován!). Možná chtěl, aby to se čtenářem dopadlo přesně jako se mnou: forma knihy mě většinou pobavila, obsah mě naplnil pocitem určité zmarněnosti. Tak má s tou nadějí asi pravdu.... celý text
Nic není svaté
2015,
Dennis Lehane
Někdy se vyplatí sáhnout naslepo po neznámé knížce prověřeného autora. Aniž bych si přečetla anotaci, natož komentáře, stačilo mi jen: Dennis Lehane (The Wire přece + nedávno přečtený skvělý Prokletý ostrov), abych se těšila jak učitelka na prázdniny. Kde by mě napadlo, že napsal i sérii! Když jsem zjistila, co držím v ruce (třetí díl), byla jsem už neodtrhnutelná; upřímně, mé přilepení nastalo během prvního přirovnání („ale i tak byl v klobouku nenápadný jako Michael Jackson v denním stacionáři“), což je přesně v třetím odstavci na první stránce knížky. Neodradilo mě ani to, že hned v prvním dialogu se Patrick přiznal k neznalosti Star Treku, spolu s Angie jsem se podivila, že mu nic neříká ani ten pickardovský, ale stejně jsem ty dva okamžitě adoptovala. Žánrově i tematicky jsem, řekla bych, rozkročená relativně široce, nebudu ale snob: vtipná a napínavá detektivka (i s tou milou milostnou linkou), napsaná promyšleně a s nadhledem, to je pro mě nejlepší čtení. Proto odpouštím i tu hnusnou obálku; při vší úctě k Lou Fanánku Hagenovi a Františku Kotletovi, tenhle jejich kříženec není Patrick a ta blondýna není tmavovláska Angie. Není ale nic, co bych vyčetla samotnému autorovi. Tohle jsou prázdniny na druhou.... celý text
Totál Balkán
2011,
Blanka Čechová
Jste-li zaměstnancem státní instituce, vybavte si všechno, ale opravdu všechno, s čím se denně potýkáte: nekompetentnost či odtrženost těch nejvyšších nadřízených, buzerace v nesmyslech a neřešení opravdových průšvihů, umlácení všeho, co funguje,… Hned potom si řekněte: NIC se mi neděje, tohle všechno mě jen otravuje a štve a ještě hůř, ale jde jenom o mé nepohodlí a v nejzazším případě vyhoření. NEJDE O ŽIVOT. Pak to vynásobte aspoň stokrát. Přidejte bezostyšné ztopení šílené spousty peněz a to, že TAM O ŽIVOT JDE. Totál Balkán. Peníze na něco smysluplného, např. na hřiště pro děti, padnou třeba na školení o evaluaci nebo lidské dimenzi nebo kýho čerta, což může být i nové auto pro jednoho ze „zachránců“ vyslaného OSN. Vyhlídnu z okna a pozoruju partu dětí, co venku hrajou basket. Ne ledajakej. Hřiště je uprostřed křižovatky. Koše visí nad vchody dvou protějších baráků. Pravidla: trefit koš a zároveň přežít, nenechat se zajet při driblingu mezi jedoucími auty. Přihraj, bre! Ideální průprava pro život v Kosovu. Na upraveným hřišti za plotem si můžou hrát malí Francouzové a Taliáni. Kosovský děti jsou o krok napřed. Odmala se učí obstát v drsný hře na opravdový vítěze a padlý. Na opravdový riziko. Na opravdovej paradox a absurditu světa. Totální… Basket. Od deprese mě zachránil způsob napsání a autorčina opakující se myšlenka: pomoci aspoň v jednom případě, aspoň jednomu člověku. Pět hvězd, nekompromisně a bez váhání.... celý text
Kruté šprýmy
1961,
Saki (p)
Kruté šprýmy nejsou zdaleka tak kruté (až na pár výjimek) jako milé, úsměvné, dokonce až k hlasitému řehotu svádějící. Snad nejvyrovnanější sbírka povídek, jakou jsem měla v ruce (ale i tak jsem tu našla své favority). Zatímco mnoho současných autorů povídek považuje pointu za věc zbytečnou a možná, přijde mi, až škodlivou, Saki na pár stránkách rozjede samostatný příběh, který by obstál i v delší podobě, a zakončí ho doslova špicí (špica! :-)). A zmínění favoriti? Všechny povídky, ve kterých vystupovaly děti. Nevhodná pohádka (Teta vypravuje malým dětem nelogické, otravné, ale výchovné pohádky. Při cestě vlakem unudí nejen děti, ale i spolucestujícího, který se raději sám ujme vyprávění o hodné Bertičce a vlkovi.) A tak si (vlk) řekl, že nechá Bertičku Bertičkou a chytí si místo ní nějaké prasátko. Bertička se celá rozklepala hrůzou, že vlk obchází a čenichá tak blízko, a jak se klepala, metál za poslušnost zacinkal o metál za vzorné chování a za dochvilnost. Vlk se už chystal odtáhnout, ale když uslyšel cinkání metálů, zůstal stát a našpičatil uši. Cinkání se ozvalo z keře zrovna vedle něho. Vrhl se do toho keře, světle šedé oči mu krvežíznivě zasvítily vítězoslávou, vytáhl Bertičku ven a sežral ji do poslední kostičky. Nechal z ní jenom botičky, kusy šatiček a ty tři metály za to, že byla tak hodná.“ „Sežral taky nějaké prasátko?“ „Ne, prasátka se všechna zachránila.“ „Ta pohádka špatně začala,“ řekla menší holčička, „ale krásně skončila.“ „Tak krásnou pohádku jsem ještě neslyšela,“ prohlásila větší holčička s hlubokým přesvědčením. „Byla to jediná krásná pohádka, jakou jsem kdy slyšel,“ přidal se Cyril. Jiný názor na to měla teta. „Naprosto nevhodná pohádka pro malé děti! Podryl jste mi výsledky dlouhých let pečlivé výchovy.“ „Ale aspoň jsem dokázal,“ řekl starý mládenec a začal si sbírat věci před vystoupením, „že zůstaly deset minut zticha.“ Tety dostávají zabrat i jinde, moje bránice téměř všude. Radost číst. A souhlasím s Jaruš7 – díky Městské knihovně Praha mám už taky pár skvostů, nejen tenhle.... celý text
Sametové iluze
2019,
Petr Čepek
Mnohokrát jsem šetřila hvězdičkami u knížek, jejichž odbytost bila do očí. Málokdy se tak stalo při přesně opačném pocitu. Opravdu vidím v Sametových iluzích poctivost a spoustu práce, v obsahové stránce (propojení politických, sportovních, hospodářských, kulturních událostí, detailně popsaných, s osudy fiktivních postav) i formální (vysoustružené věty, ojedinělá chyba). Obě stránky obsahují ale to, co mě, přiznávám, až dráždilo. Všeho bylo přespříliš. Obsahově: Autor myslí na své čtenáře, především mladší než je sám (a než jsem třeba i já), proto vysvětluje a vysvětluje, hlavně pomocí přívlastků: glasnosť a perestrojka nestačí, raději ještě „Gorbačovova …“; Mňačkova novela Jak chutná moc - přesněji „poučná Mňačkova …“; Josef Mengele – „nacistický lékař“, ale to je ještě málo, takže „nechvalně proslulý nacistický lékař Josef Mengele“. Formálně: Podstatou románu je propletení osudů několika spolužáků a nic není takové, jak se zdálo na začátku být. Možná se autor bál, že se čtenář bude hůř orientovat, proto neustále připomíná, kdo je kdo a jaký je. Př.: jeden odstavec se týká učitele Martina Kepky a jeho „krásné ženy Terezy“. V tom samém odstavci si přečteme nejen jméno Tereza (což by stačilo), ale dvakrát i Tereza Kepková. Jinde se objeví věta: „Vzpomněl si na manželku Terezu.“ Další důležitá postava je ředitelka školy Alena Roršáková; spojení „ředitelka Roršáková“, ačkoliv se dobu o nikom jiném nemluví, je nezničitelné. Stavebními kameny celé knihy se staly přívlastky, Zakopávala jsem o ně v každém odstavci několikrát. Namátkou jsem vybrala věty: „Konsternovaný učitel se zmohl jen na odmítavé vrtění hlavou, při kterém mu inkvizitorská Tomáškova tvář splývala s pohrdavým výrazem ředitelky a zarámovanými fotografiemi zachmuřených státníků, které zdobily zdi kanceláře.“ „Bláznivý rabín za ním, přičemž pomatencovy strojově dlouhé kroky byly rychlejší než vyděšené cupitání obtloustlého kluka.“ Slova, slova, slova. Zavalila mě. Bohužel.... celý text
Zelené šupiny, střepy a rubíny
2008,
Petr Heteša
Petr Heteša má spoustu výrazných plusů. Nezdrhnul od sci-fi ani dnes, kdy to jiní radši udělali, má výborné nápady, smysl pro humor a spád, píše svižně a čtivě. A taky nelže. Když tedy napíše na začátku knížky, že „Text neprošel žádnou redakční ani jazykovou úpravou, veškeré překlepy, pravopisné chyby jakož i věcné nesmysly (mnohdy i kraviny) jdou na vrub autora.“ , tak nekecá. Vzala jsem to jako vtípek, moje chyba. Stejně mu tu odfláknutost ale zazlívám, protože si mě rozmazlil jak svým „Co to žere,…“, tak i „Nevermore Baltimore“ a akční ráz „Zelených šupin…“ mě bavil taky. No, nezanevřu na něho, už jen proto, že čtu jeho knížky proti toku času, takže se prakticky v psaní stále zlepšuje. Tak tedy příště, "PH faktore" mé dobré nálady!... celý text
Vraždy na molu
2009,
Ken Bruen
„Kdypak se soukromému detektivovi povedlo vyřešit nějaký zločin? Nikdy!“ (Ed McBain) Citát si vybral sám autor, ale je příliš sebekritický, řekla bych. Jo, kdyby tam stálo „vyšetřit“, tak to ano, o vyšetřování se tu dá mluvit jen s velkou nadsázkou a dost přesně odpovídá vypitému mozku hlavního hrdiny. Ten ale případ stoprocentně VYŘEŠÍ, byť spravedlnost pojme po svém. Pravda, on nepředstavuje zrovna výstavní kousek policisty (bývalého) ani soukromého vyšetřovatele (mohly by u něho být i ironické uvozovky), z mnoha důvodů, ale morálně ho přijímám a stojím na jeho straně. Ale hlavně: ta knížka je psaná tak svižně a vtipně, až jsem si řekla, že kašlu na to, že se to jako detektivka jenom tváří, a užívala si čtení pro radost. Vždycky tu byly knihy. V celém tom mém nepovedeném životě byly opravdu jediným pevným bodem. Dokonce i Sutton, můj nejbližší přítel, jednou zvolal: „Na co je ti to pitomý čtení, vole? Vždyť jsi býval garďák, ty blbče!“ Což je dokonalá ukázka irské logiky. Tenkrát jsem mu odpověděl a potom ještě stokrát opakoval: „Čtení mě unáší.“ Na což on reagoval s upřímností jemu vlastní: „Hovno.“ Jak jsem říkal, můj táta pracoval u dráhy. Měl rád povídky o kovbojích. Pořád nosil v kapse nějakého otrhaného Zaneho Greye, a časem mi je začal předávat. Máma říkávala: „Bude z něj poseroutka.“ Když byla z doslechu, zašeptal: „Nevšímej si toho, co říká máma. Ona to myslí dobře. Ty ale čti dál.“ „Proč, tati?“ Ne že bych chtěl přestat. Už jsem byl lapený. „Nabízejí ti různé možnosti volby.“ „Co to jsou možnosti volby?“ Do očí mu vstoupil vzdálený výraz a jenom vzdychl: „Svoboda, chlapče.“ Když hodím Iry (bez ohledu na to, o které Irsko jde) do jednoho pytle, Ken Bruen rozšířil dosavadní osazenstvo (Caimh McDonnell a Adrian McKinty); pytel má visačku „Humor detektivce pomáhá“. (Překlad pomohl také. Jen drobnost - Richmal Crompton bylA spisovatelKA).... celý text
Lázeňská kúra
2004,
Ivanka Devátá
Už jsem mezi svými oblíbenými profláklá jako „ta, která pořád řeší jazyk“ :-). Uznávám to a kaju se. Ale nemůžu si pomoct! A přesně z toho důvodu dávám Lázeňské kúře pět hvězd. Upřímně řečeno, příběh krásné rozvedené herečky, která se jede vzpamatovat do lázní, to není nic, na co bych se klepala. Jazykově je to ale skvělé, bohaté a vtipné, čímž se i samotný děj povyšuje nad obyčejnou blbůstku. A upřímně podruhé, kromě jazykového humoru jsem ocenila v druhém sledu i ten situační. Zkrátka, autorka umí obojí a mně se to četlo bezvadně. Když jsme později udýchaní osychali na dece, vyprávěl mi trochu o sobě. Že má skvělou, byť už ne mladou ženu, dceru Šárku a roční vnučku Adélku, ze které je zcela paf. V Českém ráji mají chalupu, kde se cítí šťasten, do lázní si jezdí oddechnout od náročné práce chirurga a život shledává venkoncem příjemným. „A co vy? Kolik máte vnoučat?“ zeptal se tak nevinně, že by mohl být ozdobou každého hereckého souboru. „Mládenče,“ začala jsem zeširoka třaslavým hlasem stařenky, „jsi ještě mladý a nezkušený. Jsi však srdce dobrého a rozdělil ses se mnou o deku. Za to ti dám radu. K dívčímu srdci musíš hovořit slovy medu sladšími a hlasem hedvábí hebčím. A ne se jí krucityrkn ptát, kolik má vnoučat!“ zahřměla jsem. Docent ke mně otočil hlavu a něžně se usmál. „Jarní, vy jste kvíteček stvořený pro potěchu duše i těla!“ A ustaraně dodal: „Bylo to dost medový?“ „No, učíte se,“ připustila jsem neochotně. Pak jsme se drahnou chvíli smažili na dece, až se docent vymrštil do sedu a nespokojeně zahudroval: „Takhle to nemá cenu. Ležíte tu placatá a já z toho nic nemám.“... celý text
Zpěv velryb
2000,
Wally Lamb
Stejně jako všichni mí oblíbení, lépe řečeno všechny mé oblíbené (mi-380 mezi nimi ční po vzoru jakešovského kůlu v plotě - ale v dobrém!) jsem se nechala vodit jako loutka. Přestála jsem se skřípěním zubů příšerná léta hlavní hrdinky a říkala si, co asi Wallymu Lambovi provedli navíc i muži, že ze všech udělal tasemnice a přílepky. Potom začal autor na této straně ubírat a na druhé - té dobré a ode mě silně očekávané – přidávat: naději, laskavost, dokonce i lásku, pochopení, nalézání smyslu života, spokojenost. Všechno špatné je zapomínáno a postupně je nastolován pocit, že svět je vlastně dobrý a odmění jednou každého. A já obdivuji autora za dvě věci: jak tohle perfektně rozvrhl i přes vyšší počet stran a jak zachytil mužský pohled na nás ženy: citlivý a zároveň kritický, takže i přes antipatie, jež pociťujeme, tu ženu chápeme. Ano, pět hvězd zaslouženě.... celý text
Třetí míle
1993,
Colin Dexter
Vždycky to nevyjde. Je to na DK nejhůř hodnocený (a druhý nejméně čtený) díl. Ani já, autorova příznivkyně (fuj, šeredné slovo) to nevidím jinak. Přitom to nezačíná tak špatně. Kořeny případu jsou zarostlé ve válce, z ní skočíme do univerzitního prostředí, Morse nevybočuje z tradiční mrzoutské šablony (mohl by i ubrat), Lewis je po vzoru Oty Finka poněkud bezděčný detektiv. Mrtvolu nejde identifikovat, pak mrtvá těla přibývají, to by mohlo být napínavé. Kdyby to ovšem autor nezašmodrchal tak, že na konci je potřeba rozuzlovávat a rozmotávat a vytahovat nitku po nitce takovou dobu, až mě to znudilo, a po sdělení motivu jsem se s nechápavým cože? vracela zpět - podivné vysvětlení ale nezmizelo a nechápavý výraz mi zarostl do obličeje. Neztotožnila jsem se ani se začátky kapitol. Dexter se inspiroval něčím osvědčeným, co mi ale v detektivce vadí: sděluje, co se stane („V ní se dočkají čtenáři, kteří netrpělivě čekají na první mrtvolu.“). Překvapení by sem pasovalo víc. (Za tohle už autor nemůže: vadí mi skloňování jména Morse, jehož výslovnost je /mórs/, takže bych tomu přizpůsobila i psanou podobu: ne Morseho, ale Morse; oslovení ne Morse, ale Morsi. Když už znásilňujeme cizí ženská příjmení, proč ne tohle…)... celý text
Jádro Slunce
2015,
Johanna Sinisalo
Vidím dystopii, to ano, ale spíš než feministickou zkrátka ženskou a spíš než finské podivno prostě sci-fi. Všechny tyhle atributy mě navýsost zajímaly, navíc je knížka výborně kompozičně vyřešená. Skvělý nápad s novou drogou mě získal okamžitě (několik prvních stran mě v nejlepším slova smyslu šokovalo a pobavilo – objevné řešení trestu pro případného dealera-znásilňovače!). S hlavní hrdinkou, nucenou žít v přetvářce (chudák, narodila se se zvídavostí a vyšší inteligencí), jsem sympatizovala od první do poslední chvíle, jen trpělivost s její sestrou jsem ztrácela mnohem rychleji než ona, ale tak to má být. Je to originální, svěží, zajímavé, varovné.... celý text
Nulorožec
2018,
Petr Stančík
Chacha! Tak to dopadne, když spisovatel renesančního rozhledu napíše brak. Vytvoří opulentní žranici, míchanici něčeho, co bychom k sobě my, přízemní tvorové, vůbec nedali, ale chutná to dobře, zvlášť když to můžeme prokládat frťany humoru (ten jazykový se autorovi daří náramně, vlastní jména a neologismy jsou kořením s neodolatelnou chutí). A naštěstí nás od toho stolu brzy vyžene, takže je toho tak akorát, tudíž potupně nevrhneme, ale spíš si řekneme: tak jo, zase někdy, až nás znudí dietní realismus. Ať žijí fantazie a vtip!... celý text
