kap66
přečtené 2753
Dámský gambit
2021,
Walter Tevis
Skvost. Seriál dost věrně vystihl atmosféru knížky a jistě pomůže jejímu prodeji u nás - a je to asi potřeba. Walter Tevis nepatří, říkám si, k autorům v ČR všeobecně známým, protože toho bohužel nestihl napsat moc; ale i tak to další „bohužel“ míří k našim nakladatelstvím. „Hra dospěla do fáze harmonické fugy. Připomínala časosběrné televizní záběry, na nichž se z hlíny vymrští bledězelený stonek a roste a kyne, až vybuchne v pivoňku nebo růži.“ Hra plná poezie? Spíš dost tvrdý boj géniů posedlých soutěživostí, některých navenek chladných nebo flegmatických, uvnitř bublajících vztekem v případě prohry – vždyť obhajují smysl svého života. Zvláštní vztahy mezi lidmi pohybujícími se kolem šachů a nekonvenční život samotné Beth byly jedinečně pojaté. Mě bavilo číst úplně všechno, včetně konkrétních partií, o kterých nevím ani zbla, a napnutá jsem byla mnohem víc než u detektivky, i když závěr jsem znala. A ten je milý, stejně jako nakonec spousta momentů týkajících se správce Shaibela nebo adoptivní matky Beth. Někoho možná naštve láskyplný pohled na šachové fanoušky (a vlastně i šachisty) v Sovětském svazu nebo kritický tón vůči USA (např. ústavní péče je až nelidská), ale já to všechno přijala s porozuměním a pocitem obohacení a čiré radosti. (Překlad je výborný. Jen maličkost: jednomu příteli se líbí oslovovat Beth jejím příjmením - Harmony. Pokud ale v překladu pronese, že jí bude raději než Beth říkat Harmonyová, smysl se úplně změní.)... celý text
Mayday
1987,
Thomas H. Block
Bodejť by to u nás nevyšlo už před rokem 89, to je kritika kapitalismu jako hrom :-)! Armáda, pojišťovna a letecká společnost se mezi sebou předhánějí v tom, kdo je větší hajzl, jejich pohlaváři předvádějí ve vnitřních úvahách i promluvách své černé duše lačné zachovat zisk a dobrou pověst. Prošpikované letadlo si občas dělá, co chce, protože z původních 300 lidí a něco má na palubě tělo i se zdravým mozkem jen tolik lidí, jako je prstů na jedné ruce, a z nich jen jeden umí SNAD TROCHU něco takového řídit. Pěkně jsem si poslech té hry rozdělila: 1 díl = 1 den = 1 šlapání na rotopedu. Jasně že to dopadlo tak, že nohy makaly jak o závod a uteklo to při poslouchání náramně, ale hned poté jsem seděla a poslouchala dál. Urvat se od toho nedalo! Samozřejmě je potřeba brát tu knížku s nadhledem a trochou shovívavosti. Ale já si to užila. (A – pozor, obří spoiler: počet zachráněných netvoří ani setinu. Odmítači happy endu, nepřijde vám, že tady se váš sen vlastně splnil?)... celý text
Inspektor Prevít
2018,
František Niedl
Co sama nemáš ráda, nedělej druhým. Nikdy se proto neobracím na spolučtenáře, s nimiž zrovna nesdílím nadšení, slovy „prosím vás, četli jsme vůbec stejnou knížku?“ Je to arogantní – a hloupé. Já se spíš vždycky cítím trochu trapně, nejradši bych jen tajně přidělila 1 hvězdu a schovala se před tou přesilou jásajících (natož když je mezi nimi tolik mých oblíbených). No jen ukaž charakter, kap! Autora znám jen podle jména a červených čísel, v nichž je jako doma. Humorná detektivka? Kdo mě znáte, víte, že: a) detektivky miluju, b) humor miluju ještě víc, c) odpustím autorovi pokulhávání v logice případu, pokud si můžu užít jazyk vyprávění. Tady jsem dosedla tak tvrdě, že mě ještě bolí kostrč. Kdybyste mi dali hádat, koho čtu, řekla bych, že nějakého nevypsaného amerického autora, který navíc doplatil na opravdu hodně špatný překlad a děsivě odbyté korektury. Nebo českého autora, jenž do té doby psal jinou, nejspíš vážnou literaturu, a to výhradně spisovným jazykem (maje při tom za zády tým vychytávačů chyb) a chtěl si zkusit naprosto odlišnou cestu. K prostředí, postavám a ději bych měla připomínky, ale stylistická stránka je převálcovala; budu psát jen o ní. Snad jen: vše týkající se sexu je tu z mého hlediska ubohé a vůbec ne vtipné. Výběr slov: na mou duši, za celou četbu jsem nepřišla na princip střídání spisovné až knižní češtiny a nespisovných slov včetně vulgarismů. Postavy plynule přecházejí z jednoho do druhého, aniž by se změnila situace či adresát. Vybírám promluvy kapitána S. z jediného dialogu s poručíkem F.: „věci jím nevyvolané, jako hovno na košili, kdybychom to dělali, zelo by to tady na okrsku prázdnotou, byly to samý hlouposti, nedá se s ním pokecat o šukání, pravdou také je, že má největší procento objasněných případů, je docela dobrej v tom programu, kterej si na nás vymyslelo ředitelství kvůli zacpání huby veřejnosti,…“ Dokonce i v jedné větě: „Nesnažte se být chytrej.“ Nejen kvůli tomu mě dialogy dráždily. Často znějí strojeně, knižně, nebo postavy používají vyjádření neadekvátní situaci či profesi. Dispečerka o svém příteli uvádí: „Stal se obětí násilného činu.“ Prévit: „Měl neprůstřelnou vestu a já jsem si nebyl jistý, zdali skrz ni některá mnou vypálená střela prošla.“ Nebo sám autor: „Bylo mnohem pravděpodobnější, že útok na svou osobu nepřežije.“ Kromě zastaralého „zdali“ s hrozivou četností výskytu se opakují i jiná slova a slovní spojení: „A pak je tu ještě to nelichotivý hodnocení. V rámci NYPD jsme mezi posledními. V pětistupňovém hodnocení jsme se dostali na nelichotivých dva a půl.“ „A její citové vzplanutí bylo jen krutou hrou. Plánovala a uskutečnila vraždu svého muže a s ním od samého začátku počítala jako s obětním beránkem. Z její strany to byla opravdu krutá hra.“ Dalších stylistických a pravopisných chyb je na renomovaného autora až dost: zeptat se na tuto zásadní otázku, předpověď o počasí; nashledanou, předešlé průšvihy dohromady nepřipadaly Prévitovy tak hrozné, na svojí stranu postele, nevnímal jí, vyvážet naší demokracii,… Jdu si připomenout, jak má vypadat dobrá česká humorná detektivka (Jaroslav Velinský, cokoliv).... celý text
Smrt
1983,
Woody Allen (p)
Vida, už jsem zapomněla, že „Stíny a mlha“ jsou rozšířenou filmovou verzí této jednoaktovky. Asi by bylo těžší se k ní dostat, nebýt skvělé rozhlasové hry (komentář Burinkacbdb). I kdyby vás nedostal Woody Allen, staré známé hlasy a neodbyté provedení to udělají za něho. Mě samozřejmě dostal i Allen, jako téměř vždy. Tenhle příběh má čistě kafkovský základ: malý bezvýznamný člověk (Kleinmann, jak jinak) je v noci zatažen do účasti v sousedské hlídce, která honí několikanásobného vraha. Nikdo mu neřekne, co je jeho úkolem, dozví se pouze, jak je důležité, aby se zapojil přímo on. Kleinmann tedy tráví noc venku na svém „stanovišti“, plný otázek, nejistoty, touhy vrátit se domů, strachu z vraha; neustále se snaží zjistit nějaké instrukce, ale místo toho se dostává do víc a víc vyhrocených absurdních situací. A Franz K. je občas vystřídán Woodym A.; těch pár vtipných replik se týká – viz název. Allen a obrana proti smrti humorem, to tak nějak patří k sobě.... celý text
Stínohra
2021,
Alex North
Průměrně napsaný (i přeložený) thriller, což je v lepším případě dané autorovou malou zkušeností (?), v horším případě jeho přesvědčením „takhle jim to stačí“. S tím, na čem je založený, jsem se v literatuře ještě nikdy nesetkala a oceňuji to jako dobrý nápad, ale během čtení jsem se nemohla zbavit pocitu, že autor knížku nepsal, ale vyráběl (ne že by byl objevitel takového způsobu psaní). K určité neskutečnosti a zamlženosti všeho, i vyšetřování, přispívá kromě role lucidních snů i to, že všichni dají hodně na výraz tváře, často „mají pocit“, „věří“ a „myslí si“; vyšetřovatelka také nechává záměrně nezodpovězené otázky. Během pár týdnů mi knížka vyšuměla z hlavy a já si nejvíc pamatuji překvápko způsobené chybnou informací v anotaci. Záměrně někdy zkouším knížky, které moji oblíbení nečetli, a doufám, že objevím Něco. Stínohra není totální průšvih, ale je jenom něco v hromadě dalších.... celý text
Cesta na Mars
2002,
Eric Idle
Robot Carlton, typ Bowie, s jedním okem zeleným a druhým hnědým – už jen proto jsem si ho zamilovala (s trochou smutku, ach jo, Davide). Ze začátku mi připadalo, že Eric Idle hledá žánr a postavy pro své náhledy na podstatu humoru. Ne že by to nebylo zajímavé, ale byla jsem ráda, když se vzápětí dobře rozběhl i samotný příběh a vůbec nenaplnil mou obavu z přeplácanosti a „skečovitosti“, jak se to stalo Terrymu Jonesovi a Douglasu Adamsovi ve Vesmírné lodi Titanic. A když už zmiňuji Adamse: humor téhle knížky je bližší Woodymu Allenovi spíš než jemu a WA je tu také dost citován. Dialogy jsou – logicky a očekávatelně - silnou stránkou; kéž by jich bylo víc. Ne že by to potřeboval, ale Eric Idle stoupl v mých očích zase o kousek výš, protože kromě praktika humoru se předvedl i jako výborný teoretik.... celý text
Rájem i peklem
1969,
Otakar Batlička
Na doporučení svého muže, který si uchovává srdce kluka i jasné vzpomínky na knížky, jež ho morálně formovaly, jsem se setkala s autorem o 45 let později, než jsem měla. Z čeho bych byla v dětství taky nadšená: z jasně daných charakterů, napínavého boje se záporáky, šestnáctiletého hrdiny, popisů jihoamerické přírody (teď jen dumám nad prasetem pekari, zde nazývaným „vodní vepř“, kterého sežerou piraně). Co bych jako dítě bez problémů přijala (a nad čím se dospěle usmívám): vyprávěné příhody s ponaučením, které jako by vypadly z pera Foglarovi. Co bych možná už tehdy vnímala jako rušivé a dnes mě dráždilo: některé dialogy vyznívající příliš strojeně a návodně: „Řekl jsem si, že tomu bídákovi nastrojím léčku. Vývrtkou po křídle, zdánlivě zcela bezmocně, jsem klesal s Parkerem do pralesa.“ Tehdy, říkám si, bych ale pět hvězd dala.... celý text
Když vyleze pavouk
2018,
Fred Vargas (p)
Až bude jednou na vahách nadepsaných „Frédérique Audouin-Rouzeau a její přínos pro lidstvo“ ležet na jedné misce její vědecká práce a na druhé detektivky, samozřejmě se ta první zváhne skoro dolů a druhá se bude pohupovat nad ní. Jestli ale spravedlnost funguje, musí přece přihlédnout i k tomu: - že se jedná sice o prachsprostou zábavnou literaturu, ale Fred Vargas do ní vložila tolik vědeckého, že z ní udělala téměř intelektuální četbu :-), - že autorka stvořila originální postavy nemající v detektivkách obdoby, a přesto působící lidsky a uvěřitelně, - že dokázala vymyslet naprosto unikátní zápletky, - že považuje humor za součást života a umí ho ve své tvorbě prodat, - že pokud se někdo zamiloval do jedné její knížky, probudila se v něm láska ke všem, a to na celý život (podle sebe soudím tebe), - že přináší opakovaně radost, a to je v životě to nejdůležitější. A tohle všechno přece musí být závaží jako hrom. Šetřila jsem si to a šetřila, ale touha přečíst si další díl zvítězila. „Pavouk“ je stejný jako ty ostatní: skvělý, promyšlený, jedinečný, vtipný, dojímavý, napínavý. Uspokojující ve všech směrech.... celý text
Hry
2017,
Václav Havel
Když jsem poprvé v životě (těsně po listopadu ´89) viděla první Havlovu hru, zaskočila mě, a tím poučila: abych jeho díla dostatečně ocenila, je nutno se připravit. Teoreticky – znát podstatu absurdního dramatu a prostředky, s jakými pracuje (např. opakování), a zjistit, jak žilo před pár lety nemnoho těch, kteří neohnuli hřbet. Prakticky – počkat pár let, abych se na minulost dokázala podívat pohledem z jiné reality; a to jsem tehdy ve své mladické naivitě neodhalila, že budu další absurdity vstřebávat naživo. Děsivé je, jak podobné jsou těm, jež měly být pouze dokladem normalizačních praktik. O to víc ale Havlovy hry dnes oceňuji. Víceré čtení mi přináší znásobenou radost zvlášť u těch založených na jazyce, na jeho prázdnosti a prznění. U Vyrozumění a Zahradní slavnosti se bavím a ošívám zároveň; byrokratické tanečky a jazyk bez obsahu mi moc připomínají ty aktuální, naše i eurounijní. Audienci a Vernisáž mám ráda díky znázornění střetu slušnosti a vrcholné manipulace, vůči které je slušnost téměř bezmocná. Úplně poprvé jsem nyní četla Largo desolato a zařadila ho vyzněním k předchozím dvěma, výborné. Za dobré považuji Pokoušení a Ztíženou možnost soustředění. U Žebrácké opery chápu vznik i význam, ale zajímala a bavila mě zkrátka ze všech nejmíň, možná právě pro lidovost v hanlivějším slova smyslu. Připojený komentář Lenky Jungmannové rozebírá hry podrobně a uvádí společenské, divadelní a literární souvislosti. Buď připraven! :-) a Havel se ti stane přitažlivějším.... celý text
