kap66
přečtené 2753
Slyším sirény v ulicích
2018,
Adrian McKinty
„Zapnul jsem si zprávy Ulsterské televize: střelba v Crossmaglenu, podezřelá dodávka v Cookstownu, žhářský útok v Lurganu – nic až tak vážného.“ Detektivka z Belfastu první poloviny 80. let nabízí zcela jinou atmosféru než kterákoliv jiná, a vyžaduje tím i specifického hrdinu. Toho beru za svého už od prvního dílu: vyšetřovatel se srdcem, mozkem, nadhledem a smyslem pro spravedlnost i humor (takže mu odpouštím i blahosklonné oslovování žen zapojených do vyšetřování „moje milá“ - a silně podezřelé muže bych radši „hošíčku“ taky netitulovala), hlavně ale schopného lavírovat mezi katolíky a protestanty. V roce 1982 to v Severním Irsku vypadalo, jako by „ožil Blade Runner“, a mně ta malá pocta Phillipu K. Dickovi (v témže roce umřel) přišla sama o sobě milá a co do přesnosti zachycení atmosféry výstižná. Nejlepší můj úlovek v džungli detektivkových sérií v letošním roce. Trudoš, Killingjoke a Metla mají dobrý vkus a čuch právě na takové detektivky - s prostředím, jež není jen namalovanou kulisou. Díky vám, čtenáři moji oblíbení.... celý text
Na plný plyn
2020,
Joe Hill (p)
Nechala jsem si povídky chvíli v hlavě uležet, abych zjistila, že pouze jednu jedinou si musím oživit nalistováním. Průměr mého hodnocení je asi 4,4 hvězdy, knížce jako celku dávám jednoznačně 5. Některé mě zneklidnily svou uvěřitelností: Palec, Jízda a Propouštíme vás; poslední je i závěrečnou povídkou celé sbírky a je mi z ní divně doteď. Mezi nejlepší patří ty se zneklidňující fantastickou podstatou: Stanice Wolverton, Temný kolotoč a Faun. Nejmilejší, s motivem cestování v čase, jsou Pozdní návraty. Prý pocta Bradburymu, rozumím: U stříbrných vod jezera Champlain, s dětskými hrdiny (stejně jako otec zachycuje jejich postavy kouzelně). Klasické hororové „přírodní“ (jak si je já, horory neodkojená, představuji, berte to označení s rezervou), jedna psaná s otcem, jedna asi pod jeho vlivem: Mateřídouška a Ve vysoké trávě; obě strašidelné a hnusné tím příjemnějším způsobem. Klasická hororová a zombie, ty já fuj! nevyhledávám, ale působivá je: Tweetování z Cirkusu mrtvých. Formální experiment, u kterého jsem musela dolovat podstatu: Ďábel na schodech; ta jediná, která mi z hlavy rychle vypadla. Moje jednička, která pojmu „lidskost“ odebírá prapůvodní podstatu a nahrazuje ji jinou: Záleží mi jen na tobě. A předmluva, jež dokládá nejen autorův spisovatelský talent, ale i smysl pro humor a pointu. Možná by mohl najet i na jinou tvůrčí kolej než jenom tuhle očekávatelnou (?). Celkově: moje třetí knížka od Joea Hilla = do třetice všeho (víc než) dobrého.... celý text
Pohřběte své mrtvé
2017,
Louise Penny
Co jsem vyčítala minulým dílům, jako by si autorka sama uvědomila. Postavila svého hlavního hrdinu příliš vysoko na piedestal. Tady ho tedy tvrdě srazila dolů. Nechala ho chybovat, dvakrát a zásadně, a nechala ho trápit se vinou – to prolíná celým příběhem a hlavně kvůli tomu srážím hodnocení; bylo toho příliš a já se štětím, když mi autor(ka) okatě brnká na city. Na druhou stranu, nevadilo mi, že velký prostor dostal kolega Beavoir, který poněkud víc připomíná člověka :-). Pohádkový ráz, jejž mám za originální a baví mě, je tu omezen, stejně jako vtipnost (málo děje přímo z Three Pines), nahradila ho historie, mně neznámý náhled na soužití kanadských Angličanů a Francouzů. Případ sám mi tou historickou stránkou připomněl jednu z knížek autorky Fred Vargas (mé nej z nej), ale u ní víc chápu motivaci a vůbec celou postavu vraha, tady jsem měla problém. Stále dobré čtení, doporučuji si ale menší oddych.... celý text
Časoskokan
2003,
Stefano Benni
Začíná to bezvadně, jako Knoflíková válka po italsku říznutá science fiction – a cestování v čase, na to mě už dostal leckdo. A dál si to autor vůbec nepokazil. Jen – asi by to nebyl pravý Ital, kdyby kromě lásky, sexu, smrti a fotbalu nedal šanci i politice; fašisti se mlátí s komunisty, korupce bují, ekologie - co to je? – a v regionálních rozměrech je to všechno osobní. Všechny události, i ty tragické, jsou ale dokonale relativizovány vypravěčovými pohledy do budoucnosti, politický patos i velká slova z úst mrtvých díky nim ztrácejí na těžké vážnosti. Autorova schopnost provázat důležité myšlenky či poslání s bláznivě legrační promluvou, hlavně třeba z úst Boha, je fantastická. Jeho styl je mimořádně živý, bohatý a čtivý - a navíc je román plný humoru. Pět hvězd bez kompromisu. (Jediná věc mě zarazila: poněkud zvláštní nakládání s hudebními odkazy. Čtveřice Crosby, Stills, Nash a Young by se asi bránila tomu, že jsou všichni Američani. Robert Zimmerman byl taky génius jako jeho (téměř)jmenovec Jára, ale tenhle je přece jen známý spíš jako Bob Dylan. A co by řekl Mick J. na skupinu R. Stones?)... celý text
Řeznice z Malé Barmy
2021,
Håkan Nesser
Nesser směle vsadil na mou lásku k jeho stylu – a může si to u mě dovolit. Mhouřím pak oko nad tím, že se dopustil „podrazu“ vůči hlavní postavě (tentokrát je Gunnarův příběh velice osobní) i hříšku proti pravidlům detektivky (čtenář sleduje i myšlenkové pochody Řeznice, takže je o krok napřed před vyšetřovatelem, ten ale náhle všechno i tak prokoukne - a jak, to je spíš naznačeno než vysvětleno). Jenže způsob jeho vyprávění je pro mě ohromně přitažlivý. Vede v podstatě dialog se svou hlavní postavou: na autorskou řeč navazují Gunnarovy reakce, např. otázkou ve vnitřním monologu. Jeho součástí jsou opět „dialogy“ s Bohem, které už minule dostaly vážnější ráz, tady jdou až do podoby smutné, už to není ani zdaleka vtipné smlouvání z prvních dílů. Série s Van Veeterenem byla racionálnější, v této je víc „duchařiny“, nebo spíš víry v podobě vnitřního hlasu. Obě jsou ale vtipné, citové, napínavé – zkrátka parádní čtení.... celý text
Láska Carla Haffnera k remízám
2013,
Thomas Glavinic
Další přitažlivý název, nemohla jsem mu odolat, já, člověk milující životní remízy. Tady jde sice pouze o ty šachové, ale i šachový zabedněnec mého typu si přjde na své, protože se dočte fakta o Haffnerově rodině a Carlovi samém, o lidech kolem něho a dění kolem šachového turnaje; popis partií je zcela upozaděn. Stejně jako při četbě Nabokovovy Lužinovy obrany a sledování skvělého seriálu Dámský gambit jsem si říkala, že každá genialita včetně té šachové je vyvážena nenormálností jinde (a zaplaťpánbůh za jakous takous normálnost lidí, které mám ráda). Jde o životní osudy reálné postavy, těžko vyčítat cokoliv samotnému příběhu. Reportážní styl - souvětí nasekaná na jednoduché věty – čtení urychluje a navozuje sportovní atmosféru, ale já ho příliš nepreferuji, proto minus jedna hvězda. Ale zajímavé to bylo, to musím uznat.... celý text
Loď jménem Naděje
2020,
Ivan Klíma
Loď jménem Naděje: podobenství, v němž jsem možná nacházela víc, než bylo autorem zamýšleno: biblické odkazy, falešný mesiáš, ale snad i transport židů s prožívanými obavami, bezmocí, otázkami, přijetím či nadějí. Ostrov mrtvých králů: příběh „zbytečného člověka“, který tyl z totalitního režimu, ničil ty, kteří ho milovali, a po jeho pádu zůstává sám v životě (i na ostrově), ztracený. Autor podává všechno smrtelně vážným tónem, postavy žijí nenaplněný, někdy až tragický život, řeší osudové věci, nenacházejí radost, neumějí milovat doopravdy. Chápu, že forma a vyznění obou novel tomu nahrává, ale četba několika takových knížek po sobě by mě stála pár tisíc u psychiatra.... celý text
Past na Popelku
1968,
Sébastien Japrisot (p)
Ostudná situace: mi-380 zmiňuje mou touhu po nedetektivkových detektivkách u knížky, která to přesně splňuje, ale já ji nečetla. Náprava byla snadná, příjemná, vyžadující pozorné čtení a občasné návraty o pár stránek zpět. Konec je jednoznačný, řekla bych. A tak to má být, tohle všechno dohromady a k tomu zajímavý dvojznačný název udělaly z téhle knížky čtenářské potěšení.... celý text
Konečné řešení
2007,
Michael Chabon
Milá hříčka, propojující holokaust a detektivku (viz dvojsmyslný název) s Sherlockem Holmesem považovaným za starého (to ano, 89 je úctyhodné číslo) tichého blázna (tak to vůbec!). Přistoupila jsem na to lehce díky stylu i vykreslení hlavní postavy: „A pak upřel ty své vlčí oči na ni. Jejich vyhladovělost ji takřka omráčila. (…) Posléze usoudila, že to byl hlad po informacích. Přesto to byl jiskřivý pohled, živý, vyjadřující téměř pobavenost, jako by celoživotním pozorováním skromných, obyčejných výjevů uchoval svoji mladistvost.“ Starý pán s tělesnými neduhy odpovídajícími věku (a na rozdíl od několika kritických soudů níže vůbec netvrdím, že jejich popis je přehnaný), ale s mozkem stále bystrým (i s určitou mírou arogance jako zamlada), vyšetřuje krádež papouška, jediného kamaráda malého židovského chlapce – a pokud během toho snad i kápne na vraha (to si pište, že ano), bude to jen dárek pravým vyšetřovatelům. Dochází k mnoha vtipným situacím, konfrontacím a postřehům, což je pro mě vždy důvod k další hvězdě. Jediná chybějící k plnému počtu je za mé nepochopení vrahova chování: proč by tohle zmínil, když … ? (schválně, jestli si to taky řeknete, až vám docvakne, kdo to je). Rozhodně ale vzbudila tato knížka můj zájem o Chabonovo dílo.... celý text
Pohyblivý terč
1995,
Ross Macdonald
Obálka přesně odpovídá rázu knížky: lidé, které nikde nepotkáte - záporáci a klaďasové v kostýmech, komunikují ve větách, které nikde neuslyšíte. Funguje to náramně! Skvělé čtení, hlavně díky jazyku (viz úryvky od mi-380) a také díky době, kdy byly v módě vinylové desky (moment, ty už zase v módě jsou) a malá špičatá prsa (tady si netroufám soudit). Zkrátka barevné, zábavné představení. Paráda. „Víte, že máte na košili krev?“ řekla mi blondýna. „Vím. Já to tak nosím.“... celý text
Toulavý autobus
2003,
John Steinbeck
Steinbeck je výborný, můj oblíbený. Tentokrát jen čtyři hvězdy, a to pouze proto, že v jiných jeho knihách jsem se v nějaké postavě dokázala najít či jsem aspoň některou obdivovala. Tady se to nedalo. Na druhou stranu: Steinbeck je mistr v zobrazení pochybností a falešného sebevědomí, ve schopnosti vzbudit ve mně k nějaké postavě soucit a vzápětí mi ho vzít, či naopak probudit ve mně k někomu silnou averzi a pak ji nahradit právě soucitem. Nádherné pohledy do krajiny kontrastují s vhledy do duší postav, z nichž bych šanci dala tak dvěma, ale odkopou se úplně všichni. Dostala mě děsivá „studie“ ženy, která se během večera propije do němoty. Překlad z roku 1966 není špatný, ale jsem ráda, že se snad už upustilo od podivného nakládání s vlastními jmény: směs jmen přeložených (Ludva), tvarově počeštěných (Mildreda) a ponechaných v originále (Juan) je na nervy lezoucí; podobně mi vadil Lenda (co to má být?) a Jiří v Steinbeckově knížce O myších a lidech.... celý text
Spolek pro ochranu zvířat
2018,
Jiří Robert Pick
„Věšet lidi v takovém množství je naprosto neekonomické. A nevyplatilo by se jim tedy spíš ty lidi nechat naživu? řekl pan Veselý. Byl velký optimista. Nevyplatilo, řekl inženýr Karpfen. Většina z nás už nepodává takové výkony, aby se vyplácelo do nás investovat. Nesmíte zapomenout, že ceny potravin za války neustále stoupají. Vy zapomínáte, řekl doktor Neugeboren, že existuje něco jako světové veřejné mínění. Nezapomínám, řekl inženýr Karpfen. Ale jak se zdá, pane doktore, jsme od světového veřejného mínění dost daleko. Záleží rozhodně spíš na ekonomickém efektu. Došel jsem k závěru, že ty lidi patrně topí ve vodě. To přijde velice lacino. A co ryby? Rybám by to vadilo, řekl Toni.“ Takový je to humor. Pánové v ghettu kopou hrob, hlavní hrdina, chlapec Toni, jim pomáhá a poslouchá jejich debatu na téma „Jak se asi zbavují židů v koncentráku“. Velmi věcnou a očividně bláznivou debatu. Tolik kamarádů a známých už zmizelo s transporty, ze kterých se dalo vyreklamovat jedině rakovinou, TBC nebo infarktem, tolik lidí umřelo ještě v Terezíně, až je to samozřejmé a běžné – ale co zvířata? Ta se musí ochraňovat. Celé ghetto je jenom smrt, čekání na ni - a nuda. Proto byl založen spolek pro ochranu zvířat, to nejabsurdnější, co mohlo vzniknout v ghettě (záměrný tvar – jako ve „světě“), kde žádná zvířata nežijí. A je to asi přece jen bohulibější činnost než sázet se s maminkou, kdy umře někdo na „šterbecimře“ (k tomu si určitě přečtěte doslov od Pickovy sestry; černohumorné detaily jsou tady mnohdy působivější než jinde srdceryvné scény). Nádherné vydání z roku 2018, s ilustracemi, na nichž rozmlžené obličeje postav naznačují jejich budoucnost. (Pozn. pro Nielada: hned druhá věta knihy uvádí, že Tonimu bylo v roce 1939 devět let.)... celý text
Vrah policistů
1989,
Per Wahlöö
Celkově bráno: moje velmi oblíbená série, z níž jsem ohodnotila většinu dílů pěti hvězdami. Vrah policistů mi ale přišel horší než jiné. Hodně zachránil venkovský policista Nojd a dvojka Kristiansson a Kvastmo, ocenila jsem návrat dvou vrahů z předchozích dílů (proto nečtěte díly na přeskáčku, jinak můžete dva odepsat), který jakoby předznamenává ukončení celé série - a bude mi chybět, i přes tento můj kritický soud. To, co mi nevadilo tolik, bylo nepříliš dovedné propojení dvou případů. Za hranicí mé tolerance ale byla proměna Maj Sjöwall v Havlíčka a Pera Wahlöö v Borovského. Co díl, to ostřejší a na počet slov delší kritika, tentokrát švédské vlády a policie. Vážně byl Vrah policistů u nás vydaný až v roce 1989? Myslím, že i dřív by to nemohlo dělat sebemenší potíž. Tři hvězdy, ale stejně budu příště smutná, protože už mi žádný díl zbývat nebude.... celý text
Prchající okurka
2021,
Octave Mirbeau
Jako malé dítě; podruhé jsem si v krátké době vybrala knížku podle přitažlivého názvu a humoru slíbeného v anotaci. A začalo to slibně – prchající okurka je opravdu kvaltující zelenina a proběhne dokonce dvěma povídkami. Zahradnických, těch tam je víc, ostatně celý soubor je laděný venkovsky, a pokud se tam jednou vyskytne Paříž, je v ní hlavní postavou osel. Všechny povídky působí celkem moderním dojmem, který bych nehledala na začátku 20. století. Je to dáno jednak absurdní podstatou, někdy založenou na vymyšleném motivu (titulní povídka), někdy na společenském jevu dovedeném právě ad absurdum (Zeď, Strakatá kráva, Hledisko, Okresní pantomima,… – výrazně kritické povídky), jednak je to dáno současným překladem, který si pohrál i se jmény (Skočdopole, Drbohlav, fanoušky Kulového blesku potěší doktor Radosta). Naturalistický ráz mají povídky Páně Piškitlovo trápení, Mrtvé dítě a Darmojedi (černočerně humorné) a Smrt starého Skočdopole (věnovaná Emilu Zolovi). Četla jsem s mírným zájmem, něco mě zaujalo a pobavilo, něco méně.... celý text
