kap66
přečtené 2753
Lenka
2020,
Anna Fodorova
Lenka Reinerová, má milovaná autorka. Zdráhám se posuzovat spisovatele podle jejich knih, i když ty s autobiografickými motivy k tomu přímo vybízejí. U Lenky Reinerové jsem se neubránila. Obdivuji její duševní sílu. Předpokládám, že čtenáři „Lenky“ znají její osudy a také si říkají, jak se dalo tohle všechno vůbec přežít, natož s tak optimistickým náhledem na život a vírou v lidi. Anna Fodorova, zdá se mi, nezdědila po mamince spisovatelský talent stoprocentně, zato má schopnost proniknout do lidské psychiky. Díky ní jsem snad pochopila nejen spojení „patologický optimismus“, ale i to, že určité množství duševní síly, moudrosti a nadhledu můžeme získat v genech, ale většinu si musíme tvrdě oddřít, třeba i za cenu tvrdosti vůči sobě i druhým. Už jen za tohle pět hvězd.... celý text
Ztracené střípky
2021,
Tim Weaver
La la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la. Bum. Tohle je rytmus celé knížky: odstavec + za ním jakási pseudopointa. Páni, říkám si, vždyť já v sérii s Rakerem vyzdvihovala právě styl, víc než zápletku či postavy (někdy přehnané, vyvrcholilo to v Ženě mého života), byť mi vadilo galbraithovské bobtnání knih. Odkdy je tu ale tahle otravná manýra? Poctivě jsem prolistovala pár Rakerů, abych zjistila, jestli je to novinka. Už v posledních dílech si to oblíbil, ale tady dosahuje iritující četnosti. „Po šesti letech na internátu, kdy se s otcem a bratry viděla pouze o prázdninách, a to ještě jen tehdy, když si to otec mohl dovolit, měla Rebeka života bez rodiny dost a přihlásila se na americké univerzity. V osmnácti odmaturovala a koupila si jednosměrnou letenku do New Yorku. Matka se jí ani jednou neozvala. Tou dobou už Rebeka přesvědčila sama sebe, že je jí to jedno. Otec a bratři na ni čekali na letišti, a sotva je spatřila, věděla, že se rozhodla správně, byť jí byla Amerika úplně cizí. Domov totiž není místo. Domov je tam, kde máte rodinu. A tak si Rebeka toho prvního dne řekla, že konečně našla klid. Namlouvala si to celou cestu autem do Brooklynu, zatímco si Mike dělal legraci z jejího britského přízvuku a Johnny jí zapáleně vyprávěl o románu, který chce napsat. Jenže stejně jako všechny lži, i tahle se nakonec rozpadla na kusy.“ Tři hvězdičky svému exoblíbenci nedávám poprvé, ale bojím se, že pokud i příště použije tohle schéma, bude pro mě další četba už nestravitelná. Je to tak rušivé, že místo napětí vnímám jenom to la la la la bum. Doparoma.... celý text
Kam se bojí vkročit andělé
1987,
Edward Morgan Forster
Mé oči přitáhl název a můj mozek se nechal nalákat na suchý anglický humor slíbený v anotaci. Abyste neměli protažené obličeje jako já, trochu to přiblížím. Jedná se jednoznačně o tragický příběh. Úmrtí, sama o sobě hrozná (zde ještě hroznější kvůli okolnostem), jsou ale svým zobrazením jakoby nepodstatná a samozřejmá a slouží pouze tomu, aby se obnažily charaktery postav. Nahlédnete dost do jejich psychiky a opravdu netuším, jestli své sympatie věnujete namyšleným pohrdavým Angličanům nebo nezodpovědným impulzivním Italům; mně se to nepovedlo ani v jednom případě. A suchý humor vyschnul do mrtě. Takže oceňuji snad jen sociální kritičnost, satirickou ťafku do Angličanů a popis italské krajiny.... celý text
Dvacet jedna pravd o lásce
2020,
Matthew Dicks
Při všech obsesích, syndromech a neurózách, to bylo čtení přesně pro mě! Pokud taky tíhnete k seznamům, statistikám, bodům a číslům místo románově rozkročených souvětí, pokud vám imponuje woodyallenovský hrdina, který glosuje svět kolem sebe (práci, víru, knížky, sex, ekonomiku, školství, filmy,…), ale hlavně se nípe sám v sobě (prostě WA jako když vyšije), nenechte se odradit hodnocením, čtěte a poddejte se pobavení a dojetí z tohoto příběhu učitele, který zdrhne ze školy a otevře si knihkupectví, protože rád čte (jak já mu rozumím!) - a který taky mimo jiné zjistí, že to obnáší třeba tohle: Počet lidí, kteří mi tenhle týden poradili, jak vylepšit obchod 6 Počet knih, které si tihle lidé koupili 2 Počet užitečných a potenciálně výnosných rad, které mi poskytli 0 Nejhorší rada: „Začněte prodávat domácí zvířátka. Jako měli Harry, Ron a Hermiona. Sovy, kočky, krysy a tak.“ Druhá nejhorší rada: „Třeba byste mohli knížky jenom pronajímat, neprodávat je. Něco jako knihovna, jenom dražší.“ Knížky, které bych si už sakra měl konečně přečíst: Harry Potter Výborné.... celý text
Poslední případy slečny Marplové
2014,
Agatha Christie
„Poslední případy slečny Marplové“ obsahují osm povídek. Můj logický vývod: je to osm neznámých případů slečny Marplové. Agatha Christie se někde směje, jak jsem se nechala nachytat! Přitom název nelže (a ten originální už vůbec), to pouze já uvažovala tak, že jsem naplnila představu těch natvrdlejších postav v autorčiných detektivkách. Pravda je taková, že slečna Marplová vystupuje pouze v šesti povídkách a z nich pět je známých z jiných výborů. Přestože povídky nejsou tak účinné jako její delší prózy, stejně jsem si tou jedinou mně neznámou vyvolala krapet nostalgie. Sice se usmívám nad postavami žen mladšími než já, hypochondrickými, hysterickými, ukňouranými bábami s ohřívacími lahvemi a léky u postele, ale stejně je to hezká vzpomínka na dětství strávené s mou tehdy nejlepší autorkou detektivek.... celý text
Tenkrát za totáče
2005,
* antologie
Koukám, že jsem mnohem hodnější než moji oblíbení, ale mně většina povídek sedla; hlavně ty s nadhledem a vtipností, díky nimž vynikly absurdity, jež jsme „tenkrát za totáče“ přijímali jako samozřejmost. A možná hraje svou roli i to, že se mi připomněly polozapomenuté věci, lidé i děje, dostatečně utopené v minulosti, abych se jim mohla zasmát. Šabach: Tvrdé sparty byly ceněné a nebyly k sehnání, na to vzpomínám i já, nekuřačka. Zato Gustě Fučíkové se vyhnul málokdo; objížděla školy a vyprávěla o Julkovi, ani mě neminula. Vtipná povídka, jedna z lepších. Bělohradská: Jedna z papalášských povídek, lehce detektivní, lehce satirická, také patří k lepším. Pecháček: Tentokrát jsou papaláši továrišči a volí mezi vodkou a specialitami vysoké gastronomie, které pro ně naši předpodělaní soudruzi nechali navařit. Taktéž dobrá. Klíma: Můj oblíbený autor - a propadák. Totalita je tu pouze kulisa, příběh hrozného manželství by se mohl odehrát kdykoliv. Moník: Kvůli němu jsem celou sbírku četla; výborná povídka o tom, jak tenká může být hranice mezi undegroundem a službou socialismu. Fischerová: S tou předchozí nejlepší povídka, především osobním stylem a vyzněním; absurdity kolem vydávání knih od zakázaných autorů. Salichov: Vypointovaná povídka o mladém prokurátorovi, kterému se nechtělo stát členem strany a v němž bojovala morálka se strachem. Vtipná, výborná. Binar: Poněkud vážněji pojatá povídka o banální provokaci, s dobrou pointou. Kantůrková: Jedna ze tří nejlepších: působivá zpověď slušného inteligentního člověka, který chce dělat všechno správně, až se stane agentem. Ukázka: Tehdy letěla Prahou slavná historka. Jeden známý umělec spolupracoval s STB, přinucen k tomu velkou hrozbou, a po revoluci se rozhodl, že se to jeho přátelé musí dozvědět od něj a ne až z médií. Týdny chodil od jednoho ke druhému a vysvětloval, omlouval se, obhajoval. Pak požádal o lustrační osvědčení a dostal negativní. Rozběsnil se k nepříčetnosti. Ihned vyběhl po vlastních stopách, navštěvoval tytéž lidi, mlátil čistým osvědčením o stůl a křičel: „Už zase lžou! Už zase lžou!“... celý text
Můj nejlepší kámoš
1997,
David Jan Novotný
Ani mě nenapadne šetřit hvězdičkami na českém autorovi, který píše tak čtivě a autenticky, až mám nutkání pátrat s googlem po všech těch kámoších včetně nejlepšího – není přece možné, aby se tohle všechno nestalo, vždyť to působí tak pravdivě :-). Kamarádi z různých rodin, narození brzy po konci války, v níž to bylo těžké zvlášť pro rodinu vypravěče Rudolfa (část rodiny včetně tatínka v koncentráku), ale padesátá léta je doběhla snad ještě hůř a šedesátá to úplně nenapravila. Jsou to ale kluci, chtějí se bavit, pít, poflakovat se, občas se porvat, honit holky - a reálně je dostávat, v čemž exceluje právě „nejlepší kámoš“ Koráb. Velké dějiny kolem nich proplouvají a Rudolf je do svého vyprávění zapojuje pouze v případě, že se dotýkají osobně rodiny nebo kamarádů. Není to klasický román, co kapitola, to většinou příběh jedné postavy, žádná pevná linka; vyprávění navíc plyne jako mluvený projev s typickými projevy – nespisovnou češtinou, delšími souvětími, vycpávkovými obraty. Čte se to opravdu jedna radost, jenom – proteče to hlavou rychleji, než bych si přála. Ale bavilo mě to, oslovovalo i dojímalo. Připojuji trochu delší úryvek, protože styl vyprávění si to žádá: „Se Sallym jsme strašně rádi vzpomínali na ty krásný doby našeho dětství, protože to byly doby velice pohnutý. Nemyslím politicky, i když po týhle stránce, jak na to dneska koukám, to bylo děsný, jenže my to nějak nevnímali, nám ani pořádně nedocházelo, že naši tátové seděj z politickejch důvodů, tehdy to bylo nějak normální, že v každý rodině měli někoho zašitýho, a hlavně, my měli svý problémy a o politiku jsme se nestarali. Nejdřív to byly trable se školou a učením a pak, když už jsem se živil sám, tak to zase byly problémy se ženskejma, a to mi bralo náladu zabejvat se ještě něčím jiným. A v těch dobách našeho dětství se děla spousta zajímavejch a někdy i úděsnejch věcí, protože na Starým Městě žili krom docela slušnejch rodin, jako byla naše, třeba, podivný lidi, takový všelijaký podivný existence a spousta cikánů, kterejch přibejvalo a ubejvalo podle toho, jak se potulovali po týhle zemi. Jednou maminka četla dědečkovi z novin, kde stálo napsáno „Cikánský problém vyřešíme během pěti let“. Dědeček jen koukal těma svejma slepejma očima a povídá, tohle jsem už jednou slyšel, Joseph Goebbles taky přišel s tím svým Endlösung, to nevěstí nic dobrýho, dávej si, Rudolfku, pozor na každýho, kdo na tebe přijde s konečným řešením, i když tenhle režim nepočítá s vyhlazením cikánů, ale s jejich totální převýchovou, což je prakticky to samý, protože to směřuje k jejich totálnímu zániku. Že jsou cikáni jiný, to jsem věděl, jenže to na nich bylo právě to, co mě přitahovalo. A jejich obyčeje mě fascinovaly i naháněly kapku strach zároveň, to teda jo.“... celý text
Krvavé peníze
2002,
Thomas Perry
Přečtení celé série je splněním touhy po dobrodružných knížkách. Je určena pro ty, kteří: - milovali mayovky (a stáli na straně indiánů) a i v dospělosti hledají knihu s hlavní postavou, která má v otázce dobra a zla naprosto jasno a navíc je napůl indiánka - mají rádi to, na čem byly mayovky založené: schéma - opakující se nebezpečí a jeho překonání - hledají věrohodnou dobrodružnou zápletku zasazenou do současnosti, bez fantastických motivů, říznutou detektivně - se nechtějí se sérií loučit slzami nad smrtí hlavní postavy (edice „Dobrý konec“ je geniální tah). Ubrala jsem hvězdičku, protože nemám moc ráda mafiánské příběhy, ale přidala jsem ji zpátky díky dvěma věcem: jednak jsou tu mafiánské uvažování a praktiky zobrazeny vlastně sebevražedně humorně a jednak je to rozloučení s oblíbenou sérií.... celý text
Podej mi ruku
2018,
Tove Alsterdal
Když sáhnu po knížce málo čtené, úplně opomíjené mými oblíbenými, vždycky trochu doufám, že třeba jako první objevím perlu. Bohužel to není tento případ. Dvakrát jsem si nedávno libovala, jak dobrá může být detektivka s politickým pozadím. To by ale musela zdejší argentinská linie vyplynout z něčeho přirozenějšího než ze Švédky, matky dvou dětí, zblázněné do cizince, a co hůř, do osvobozeneckého boje v zemi půl světa daleko. Přestože jsem to tak nějak přijala, veškeré dění kolem ní mě hrubě nebavilo (a bylo i průhledné). Dceřino pátrání v současném Švédsku bylo přijatelnější, ale můj dojem průměrnosti - spisovatelské i překladatelské – nenapravilo.... celý text
Pazdera pláče a jiné povídky
2019,
Josef Moník
Autor zastoupený v mnoha antologiích, mně známý pouze jménem. Hned úvodní (titulní) povídka mně tématem sportu, lidí v něm i v kole dějin připomněla Otu Pavla, což vyvolalo můj soustředěný zájem o další. Naprostá většina povídek mě pobavila; trefnými, často satirickými postřehy z reality 90. let (Sůl nad zlato, Timoure et group, Zapadlý vlastenec), narážkami na absurditu časů předsametových (Už koníček pádí) nebo originálním nápadem (už zmíněné povídky, z dalších Na venkovské pouti). V povídce Čert na mě zas juknul Josef Škvorecký tématem Čechů v Torontu. Někdy autor hořkovtipně tne hluboko do mileneckých vztahů (Telefony, Rozumné vztahy). Nevím, jestli jsem si spřízněnost s oběma svými oblíbenými autory nevysnila, ale laskavost a lidskost, svižné dialogy, zapojení reálných postav z minulosti, humor a pointy, to oceňuji vždy a všude. Ne že by se mi líbily všechny povídky stoprocentně, ale poctivé 4 hvězdičky neváhám odevzdat.... celý text