kap66
přečtené 2753
Sladké navždy
2001,
George P. Pelecanos
Kdo přežil divobijum ze závěru „Kufru plnýho drog a prachů“, je tu: Marcus Clay se svým hudebním obchůdkem, Tate s dcerou a Dimitri Karras, těžce si zkreslující svět kokainovým mozkem. Opět je tu pouze tenká dějová linka, postavená tentokrát na idiotovi, který okrade největšího padoucha a myslí si, že je vítěz. Důležitější než děj je ale zase atmosféra ulic D.C., na kterých, zdá se mi, mohou žít jen lidi bez pudu sebezáchovy. Varuji: neudělejte stejnou chybu jako já, která jsem tentokrát s některými z nich začala sympatizovat, ať nejste přehnaně smutní. A vůbec se nepouštějte do čtení vy, kteří těžko nesete spojení násilí + děti (aniž by v něm figurovali dospělí). Čtení je to ale výborné. Marcus k Dimitrimu: „Zajímalo by mě, jestli někdy přemejšlíš o tom, jak tvý užívání toho svinstva ovlivňuje svět kolem tebe. Jak pokaždý, když si koupíš gram, nakrmíš draka, který nutí děti zabíjet jiný děti po celým městě.“ Rozhovor dvou dětí: „Moje teta zpívala v kostele jednu píseň, když byla ještě ve sboru. Zpívaly pořád dokola o tom, jak jdou na sladkou věčnost. Všechny ty kostelní dámy vypadaly děsně šťastný, když to zpívaly.“ Linney si mnul obličej. „Zní to pěkně, že?“ „Cokoliv by bylo lepší než tenhle náš svět.“... celý text
Úplně cizí lidé
2019,
Liane Moriarty
Nejdřív se obrátím na vás, mladé ženy, které jste své zklamání, zdvižené obočí a pohrdavě zkřivený koutek úst promítly do dvou hvězd a hůř. Upřímně, já vám rozumím. Víte, jaký je rozdíl mezi vámi a mnou? Tedy kromě toho, že vy máte před sebou tu nejtěžší část profesního a rodinného života, kdežto já si konečně užívám tu nejpohodovější? :-) Že pokud autorka vytvoří důležitou postavu starou jako ona (a já), může vám připadat nezajímavá nebo dokonce trapná. Já ale hodnotím tuhle knížku vysoko právě díky ní, stárnoucí spisovatelce, která přestává stačit požadavkům nakladatele, ve vztazích s muži je dost zoufalá, trpí návaly, ale svět dokáže vtipně glosovat a není jí cizí sebeironie. Abych pravdu řekla, marně lovím v paměti; žena v přechodu jako humorně pojatá postava? Respekt. Ostatní postavy jí spíš jenom sekundují, napětí do děje vnese postava mimo normu, jejíž fanatická podstata mi přišla až přehnaná – ale teď si říkám: že ona to je další vtipná provázanost autorky s hrdinkou?! Je to dobrá knížka a mně přinesla to, co jsem čekala: zájem a pobavení.... celý text
Výstraha
2021,
Michael Connelly
Z Connellyových hrdinů patří Jack McEvoy k mým méně oblíbeným, a celá série tím pádem taky. Jednak Jack neoplývá vlastnostmi, ke kterým bych vzhlížela, protože kariéru klade nad osobní život a vztahy k blízkým (a někdy i nad obyčejnou lidskou slušnost), jednak se nemůžu ztotožnit s konceptem investigativní žurnalistiky po americku a s případem na ní založeným. Možná to mají Američané nastavené jinak, ale pro mě je nepřijatelná představa, na které to celé stojí: novinář obvolává svědky, příbuzné obětí či žijící oběti, většinou ochotné mluvit (!), a získává tak od nich zásadní informace soukromého až intimního rázu. (Já mám v sobě v tomhle směru dvojí brzdu: v telefonu se mi může představit kdo chce jak chce + i kdyby to byl opravdu novinář, neřekla bych mu - z principu - nic.) Ale je to Connelly, který to i přes mé výhrady zachraňuje dobře vymyšleným a až dokumentárně popisovaným případem. Takže i když preferuji policejní vyšetřování, baví mě číst i tohle, a jakmile vyjde od něho něco dalšího, okamžitě se po tom opět vrhnu.... celý text
Mario a kouzelník
1956,
Thomas Mann
Občas mě chytne nostalgie po jediném kanálu v černobílé televizi; v dětství jsem viděla snad úplně všechno, včetně slovenských inscenací – pondělí, 20.00, všichni jsme zasedli a sledovali. Dávali i pitomosti, to je fakt, něco se mi ale do mozku zaseklo tím správným způsobem. Mario a kouzelník. Až dnes jsem si ho i přečetla a docenila veškerý význam, včetně jasných narážek na italský nacionalismus a fašismus. Možná jsem tehdy ale poprvé slyšela o existenci hypnózy a zřejmě si pamatuji onu inscenaci právě proto, že mě vyděsila možností, že mi někdo vleze do mozku a zlomí mou vůli. Vypravěč skvěle zachycuje atmosféru očekávání kouzelníkova vystoupení, která se mění ve směs zvědavosti a zhnusení ze zesměšňování a ponížení jiných lidí, přesto ale není schopen představení opustit; psychologové a sociologové by to jistě vysvětlili, mně to přijde uvěřitelné – a o to víc děsivé. Zapůsobilo to na mě znovu, stejně intenzivně.... celý text
Anansiho chlapci
2006,
Neil Gaiman
Zvláštní série-nesérie. Díly odlišné atmosférou, vyzněním i čtivostí. U toho prvního jsem zažívala občasné výpadky pozornosti, a byť jsem ho nakonec ohvězdičkovala maximálně, protože jsem si pro sebe pojmenovala jeho kvalitu (propojení formy s obsahem), s druhým dílem jsem váhala tři roky. Bezdůvodně; Anansiho chlapci, to je příběh s trochu mamlasovským hrdinou (jaké mám ráda), čtivý od samého začátku, tajemný a humorný, logický. A hlavně mile zakončený – a celkově obsahující řekněme vřelost, jež mi v knížkách dost chybí. Paradoxně je tady na DK několikanásobně více hodnocen díl první, možná proto, že nese hlubší poselství. Já jsem ale asi potřebovala spíš souznění s dobrými postavami a lehký úsměv než zatížení hlavy. Spokojenost a pohoda.... celý text
Bílý kůň
2007,
Ivana Blahutová
Nepříliš ráda kritizuji knížky českých autorů, ale tohle bylo moje velké šlápnutí mimo. Jsou tu dobré nápady, např. propojení historie a sci-fi. V „Času jasu“ mají historická linie i mimozemská technologie své opodstatnění a logické vysvětlení (což není u ostatních samozřejmost) a považuji ji za nejlepší. V „Bílém koni“ není linie z budoucnosti vůbec osvětlena, škoda, ale i tak patří ještě mezi ty lepší. Zato povídka „Thelma“, Hamlet naruby přenesený do doby počátků fotografování, zřejmě parodie, překročila limit trapnosti. V povídkách ze současnosti či blízké budoucnosti jsou dvě celkem přijatelné: „Šumění deště“ o ženě deptané rodinným zápřahem a její proměně v dračici (doslova) a „Milenec“, dokazující rčení o nebezpečí splněných přání. Dvě zbylé téměř překročily hranici „čitelnosti“ – rozumějte mé schopnosti je vůbec přečíst ve zdraví: „Nonstop“ je - možná záměrně - pojat jako proud myšlenek vypravěččina chorého mozku a dějovou linku jsem nebyla schopná zachytit. „Kapuciniáda“ je výčtem životních proher hlavní postavy - spisovatelky upadající na existenční dno, kde se fantastický prvek může také jevit jenom jako produkt nemoci (?); těžko říct. Kulhající obsahovou stránku, zvlášť dějové nedotaženosti, autorka dobila téměř k smrti stránkou formální. Nějak jsem se vyrovnala s mnoha cizojazyčnými slovy i celými větami či divnou hrou s velkými písmeny, byť opodstatnění jsem většinou nenašla. Autorka používá několik vrstev češtiny, ale já už jsem alergická na jejich nepřirozené míchání; v životě jsem nepotkala člověka, který mluví vulgárně a spisovně zároveň. Tady jsou vedle sebe nasekané archaismy se současnou češtinou včetně vulgárních výrazů, občas zdůrazněných způsobem „hóóvnóó!“. Autorka si navíc zamilovala oblíbený bulvární prostředek, zvolací věty. A téměř nesnesitelné je neustálé řazení synonym a výčtů. Malá ukázka, která je typickým příkladem (promluva královny z povídky Thelma): „Do prdeléée! …ta rozmazlená, perverzní, nafoukaná magorka si z ní snad ještě bude dělat srandu!“ Uf. Byla to jedna z mála knížek, která mi navodila až fyzickou nepohodu.... celý text
Zbavme se Constance
2004,
Ray Bradbury (p)
Jsou dvě možnosti. Zkušenost s několika mými milovanými autory (např. s K. Vonnegutem) mi říká, že spisovateli s ohromnou imaginací a jedinečnými nápady to někdy „ujede“ mimo čtenářský dosah. Že popustí uzdu fantazie tak, že jeho výtvor se kolem nás jen prožene a nám z něj zůstane jen barevná šmouha. Že nám dá do svého vnitřního světa nahlédnout až tak, že se v něm ztratíme. Což se mi přesně stalo. Druhá možnost ovšem je, že jsem nechápavá prvoplánová blbka.... celý text
Den, který nikdy nepřijde
2019,
Caimh McDonnell
Nevěřila bych, že tohle někdy napíšu: druhý díl je lepší, protože je „lehce nevtipnější“ než první. Míň hlášek přináší víc logiky do případu a jeho větší přehlednost, postavy se nějak charakterově rozjasnily, některé (Bunny) i projasnily. Humoru ale i tak zbývá dost, hlavně díky Maggie, poděsovi Philovi a jeho Číňance i Brigit a jejímu morálnímu imperativu :-). Autor si pohrál s několika kulturními odkazy, literárními (kdybych neměla čerstvě přečtený Klub rváčů, neocenila bych, na jakou roli využil jméno jeho hlavní postavy) a třeba i hudebními: „Dobrá, nabízím vám dohodu. Přestanu se omlouvat, pokud mi přestanete říkat sestro Conroyová. Už vás nějakou dobu znám, teď jste u mě v bytě a před chvílí jsem vás pořádně praštila. Takže bych řekla, že můžeme přejít na tykání. Já jsem Brigit.“ „Fajn, Brigit,“ odvětil (doktor Sinha), přičemž se jako cizinec snažil, aby to vyslovil správně. „V tom případě mi říkej Simone.“ „Já ale s cizími jazyky nemám problém, opravdu. Můžu používat tvoje skutečné jméno.“ Usmál se a znovu přikývl. „Toho si cením, ale já se skutečně jmenuji Simon. Mí rodiče nejsou zrovna nábožensky založení a můj otec je obrovský fanoušek Paula Simona.“ „Ach tak.“ „Nic si z toho nedělej, stává se mi to často. Zkus si představit, jak těžký život má moje sestra Garfunkel.“ Autor je zkrátka stand-up komik. Po druhém dílu si ale říkám, že i dobrý autor detektivek.... celý text
Ani později, ani jinde
2011,
Delphine de Vigan
Sdílím s ostatními nadšení stylem Delphine de Vigan. "No a já“ jsem četla se stejným potěšením, umocněným navíc něžnějším, milejším vyzněním (byť tragickými momenty autorka zřejmě nešetří nikde). Tady je spoilerem už samotný název, ale já jsem i tak uhranutě sledovala zápas těch dvou, nejvíc snad o zachování vlastní důstojnosti, a nakonec jsem necítila pouze depresi či bezútěšnost. Ti dva by si po tom, čím prošli, opravdu zasloužili konečně něco dobrého. Jenže – a tady souhlasím s Dela111 – kdo má už "něco odžito", ví, že právo na štěstí ani přímá úměra mezi dobrotou a odměnou za ni neexistují. Konec ale neberu jako jejich prohru, zdaleka ne. Naopak, "jen“ strašně bolestivé uzavření jedné etapy, ze které povede cesta k něčemu (možná i) lepšímu, byť co se týká jejich setkání – viz název. Život mě naučil: prohra? – ne, zkušenost. Odnáším si pocit souznění (autorka je můj ročník, tak třeba i proto) a radost z čistoty stylu.... celý text
Mendelův trpaslík
2010,
Simon Mawer
Už podruhé přiděluji britskému čestnému občanovi města Brna - fakt není? ale měl by být! :-) - 4 hvězdy. Což odpovídá chvále s jedním kritickým trnem – autorovi fandové, přeskočte následující odstavec. Kdybych měla sexuální život pozemšťanů posuzovat dílem Simona Mawera, tak bych po první přečtené knížce podezíravě okukovala kolegyně i sebe samu, kdy u nás vyplavou na povrch lesbické sklony (Skleněný pokoj), po Mendelově trpaslíkovi bych se zaměřila zas na své mužské kolegy, kterým zřejmě stačí zahlédnout kousek ženského těla a hned běží někam do koutku masturbovat. V obou knížkách tuhle stránku autor přepálil, myslím si. Čtivý tedy je, o tom žádná, nejen Brnem si nás v Česku získává. Se zájmem čtu komentáře a porovnávám je se svým názorem na obě části knihy. K té Mendelově: mé „znalosti“ genetiky přesně odpovídají ironickým uvozovkám, několik hodin výuky na gymplu ve mně vzbudilo zájem, ale vybavilo mě pár povrchními informacemi. Odborných pasáží je tu dost, ale na druhou stranu, nikdo vás z nich zkoušet nebude, stačí tedy zvolit čtení tomu úměrné. Lambertova část: to je ta pravá románová linka, s hlavní postavou plasticky zobrazenou – a riziko takového vykreslení se projevilo i v reakcích čtenářů. Pro mě bylo zajímavé sdílet pohled člověka, který si na otázku „proč zrovna já“ umí vědecky odpovědět, aniž by mu to pomohlo, který lidi posuzuje vědeckýma očima („zrůdička jako já“) a jehož obranou je sarkasmus a určitá míra arogance, někdy i vůči té, kterou má rád („Nebyla tak úplně prostoduchá, jak jsem si myslel.“). Mohla bych postrádat několikeré připomínání toho, že jediný orgán má normálně velký, ale já postavě Benedicta rozumím. Někteří voláte po jeho větší pokoře; porozuměla jsem tomu, ale pak se zarazila: není to právě předsudek, že zrovna takový člověk by měl být pokorný, možná i pokornější než jiní? Nejen takové otázky se mi v hlavě vynořily – a já mám ráda díla, jež mi otázky poskytnou a neodpovědí na všechno.... celý text
Plamen
2021,
Leonard Cohen
Téměř 5 let po smrti Leonarda Cohena a ani ne 2 týdny po úmrtí překladatele Miroslava Jindry jsem dočetla knížku–dárek; nezvykle v papírové podobě, i kvůli autorovým kresleným autoportrétům. A na této mé větě vidíte, že nejsem ten pravý příjemce lyriky - hned sázím čísla místo pocitů. Jenže: já chtěla čtením zmírnit lítost, že jsem na Cohenův poslední pražský koncert nejela (vždyť ještě bude příležitost, on nikdy neumře), chtěla jsem zkusit, jestli i při četbě uslyším jeho podmanivý hlas, jestli to i v češtině bude fungovat, jestli díky ní (protože angličtinou nevládnu) vstřebám zatím neobjevené životní pravdy. Dostala jsem vše, nejen intimní pocity, ale třeba i silně vyjádřené sexuální touhy a nakonec samozřejmě momentální pocity starého člověka, mozkem a srdcem stále silného. Motivy se opakují, někde se i básně téměř shodují, dokonce je tu jedna v mužské a ženské variantě (ty bych jen umístila k sobě, víc by vynikl úmysl (?)). Nebylo to pro mě žádné rozloučení, jeho písně budu poslouchat do smrti. Tohle srozumitelné slovo čtené a vedle toho anglické texty zpívané tím uhrančivým hlasem, splývající s působivými melodiemi, to je prostě celistvost, kterou vyhledávám a potřebuji.... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Tahle knížka tak strašlivě odporuje všemu, co uznávám a vyznávám, je tak obrovsky vzdálená mému prožívání a chápání světa a lidí, že přestože to všechno její pointa trochu uvádí na pravou míru a přestože snad správně rozumím jejímu kritickému vyznění, přijde mi prvoplánově násilná, destruktivní, dekadentní a především morálně hnutá. Nemohu ji označit jiným spojením než tím, které jsem nedávno použila u jiné, stejného ražení: dobře napsaná hnusárna. Br. Musím se z ní ještě čas od času oklepat. Cenná a poučná zkušenost, byť možná jiná, než bylo úmyslem.... celý text
Síť přízraků
2014,
Ondřej S. Nečas (p)
Kladivo na čaroděje je v mé četbě naprosto jedinečná série. Víc autorů, současný svět propojený s magií, ulítlí hlavní hrdinové, bláznivý děj, založený většinou na masakru civilistů. Nadsázka a humor, mozkový relax. Baví mě proložit si smrtelně vážné knížky právě něčím takovým. Tenhle Nečasův díl je na rozdíl od Krutých strojů v červených číslech, ale mně se zdají dost dobré oba. U Pavlovského se řehtám nahlas, u Nečase se spíš usmívám (jen psí život je výjimkou z řečeného, to jsem si užila), ale oceňuji u něho pevnou dějovou linku a menší roztříštěnost, danou možná právě tím, že nevrší hlášky. A ještě jedna věc mi tentokrát padla do oka - slabina prvních dílů, pravopisné chyby, propadly zřejmě sítí (přízraků) :-). Zatím jsem u žádného ze čtyř autorů nešla pod 4 hvězdy; tohle byl důstojný přechod do druhé poloviny série. Prima.... celý text
Židovské anekdoty
1991,
Karel Poláček
Podle autora vynikají židovské anekdoty břitkou formou a logickým obsahem. Dovolím si oponovat v případě toho prvního: je tu stručnost, ale to je vlastnost anekdoty obecně. Právě břitkost, ostrost, skrytá v pointě, která by má píchnout (či tedy říznout), tu tam postrádám. Židovské vtipy jsou spíš kratičké historky, jejichž vyústění je často logické a očekávatelné, nikoliv překvapivé – a vida, jsem u druhého bodu Poláčkovy charakteristiky. Proto také neunaví číst jich víc najednou. Některé znám v „nežidovské“ podobě – opisování je samozřejmě dovoleno. A ještě zajímavost: místo Skotů tu vystupují „Aberdeňané“. Anekdot cílených na lakotu, tedy tu židovskou, tu je opravdu hodně, ale mně jsou milejší ty, které se týkají víry. Tak aspoň jednu, ve které je to krásně namíchané: Byl svátek Dlouhého dne a do synagogy se hrnul nějaký pan Votický. U vchodu ho zastavil šames. „Mají zaplacené sedadlo?“ ptal se ho. „Já nic …,“ odvětil pan Votický, „já mám v templu bratrance a chci mu říci jenom slovíčko, a hned jsem venku.“ Šames se mu bystře zadíval do obličeje, chvilku mlčel a pak řekl podezíravě: „Voni švindlíři, voni se chtějí, mně se zdá, modlit!“... celý text
Dobří holubi se vracejí
2009,
Ladislav Pecháček
Musím se přiznat, že filmová adaptace mi splývá s jinými z protialkoholních léčeben. Stejně jako milary si z ní pamatuji Menšíka, který i ve vedlejší roli na sebe strhl pozornost. Hlavní postavu on ale ztvárnil v jiném filmu, Ikarův pád; ten si pamatuji víc. Po přečtení téhle knížky chápu proč. Pohled do režimu protialkoholní léčebny není tady to hlavní. Je to spíš pohled do hlavy člověka, který odmítl společenský diktát (studium a poté dobrá práce = jedině práce hlavou) a se svými běsy bojuje alkoholem; a ani bych neviděla režim jako jediný důvod. Zkrátka mi knížka přijde k zfilmování příliš duševně intimní, protože je postavená na vzpomínkách a úvahách hlavního hrdiny; to mě zajímalo nejvíc, a proto hodnotím „Dobré holuby“ vysoko. A ještě jednou k milary – rozumím naprosto její radosti nad objevením Ladislava Pecháčka ve věku, kdy má člověk něco odžito (i načteno).... celý text