kap66
přečtené 2780
Spolek pro ochranu zvířat
2018,
Jiří Robert Pick
„Věšet lidi v takovém množství je naprosto neekonomické. A nevyplatilo by se jim tedy spíš ty lidi nechat naživu? řekl pan Veselý. Byl velký optimista. Nevyplatilo, řekl inženýr Karpfen. Většina z nás už nepodává takové výkony, aby se vyplácelo do nás investovat. Nesmíte zapomenout, že ceny potravin za války neustále stoupají. Vy zapomínáte, řekl doktor Neugeboren, že existuje něco jako světové veřejné mínění. Nezapomínám, řekl inženýr Karpfen. Ale jak se zdá, pane doktore, jsme od světového veřejného mínění dost daleko. Záleží rozhodně spíš na ekonomickém efektu. Došel jsem k závěru, že ty lidi patrně topí ve vodě. To přijde velice lacino. A co ryby? Rybám by to vadilo, řekl Toni.“ Takový je to humor. Pánové v ghettu kopou hrob, hlavní hrdina, chlapec Toni, jim pomáhá a poslouchá jejich debatu na téma „Jak se asi zbavují židů v koncentráku“. Velmi věcnou a očividně bláznivou debatu. Tolik kamarádů a známých už zmizelo s transporty, ze kterých se dalo vyreklamovat jedině rakovinou, TBC nebo infarktem, tolik lidí umřelo ještě v Terezíně, až je to samozřejmé a běžné – ale co zvířata? Ta se musí ochraňovat. Celé ghetto je jenom smrt, čekání na ni - a nuda. Proto byl založen spolek pro ochranu zvířat, to nejabsurdnější, co mohlo vzniknout v ghettě (záměrný tvar – jako ve „světě“), kde žádná zvířata nežijí. A je to asi přece jen bohulibější činnost než sázet se s maminkou, kdy umře někdo na „šterbecimře“ (k tomu si určitě přečtěte doslov od Pickovy sestry; černohumorné detaily jsou tady mnohdy působivější než jinde srdceryvné scény). Nádherné vydání z roku 2018, s ilustracemi, na nichž rozmlžené obličeje postav naznačují jejich budoucnost. (Pozn. pro Nielada: hned druhá věta knihy uvádí, že Tonimu bylo v roce 1939 devět let.)... celý text
Vrah policistů
1989,
Per Wahlöö
Celkově bráno: moje velmi oblíbená série, z níž jsem ohodnotila většinu dílů pěti hvězdami. Vrah policistů mi ale přišel horší než jiné. Hodně zachránil venkovský policista Nojd a dvojka Kristiansson a Kvastmo, ocenila jsem návrat dvou vrahů z předchozích dílů (proto nečtěte díly na přeskáčku, jinak můžete dva odepsat), který jakoby předznamenává ukončení celé série - a bude mi chybět, i přes tento můj kritický soud. To, co mi nevadilo tolik, bylo nepříliš dovedné propojení dvou případů. Za hranicí mé tolerance ale byla proměna Maj Sjöwall v Havlíčka a Pera Wahlöö v Borovského. Co díl, to ostřejší a na počet slov delší kritika, tentokrát švédské vlády a policie. Vážně byl Vrah policistů u nás vydaný až v roce 1989? Myslím, že i dřív by to nemohlo dělat sebemenší potíž. Tři hvězdy, ale stejně budu příště smutná, protože už mi žádný díl zbývat nebude.... celý text
Prchající okurka
2021,
Octave Mirbeau
Jako malé dítě; podruhé jsem si v krátké době vybrala knížku podle přitažlivého názvu a humoru slíbeného v anotaci. A začalo to slibně – prchající okurka je opravdu kvaltující zelenina a proběhne dokonce dvěma povídkami. Zahradnických, těch tam je víc, ostatně celý soubor je laděný venkovsky, a pokud se tam jednou vyskytne Paříž, je v ní hlavní postavou osel. Všechny povídky působí celkem moderním dojmem, který bych nehledala na začátku 20. století. Je to dáno jednak absurdní podstatou, někdy založenou na vymyšleném motivu (titulní povídka), někdy na společenském jevu dovedeném právě ad absurdum (Zeď, Strakatá kráva, Hledisko, Okresní pantomima,… – výrazně kritické povídky), jednak je to dáno současným překladem, který si pohrál i se jmény (Skočdopole, Drbohlav, fanoušky Kulového blesku potěší doktor Radosta). Naturalistický ráz mají povídky Páně Piškitlovo trápení, Mrtvé dítě a Darmojedi (černočerně humorné) a Smrt starého Skočdopole (věnovaná Emilu Zolovi). Četla jsem s mírným zájmem, něco mě zaujalo a pobavilo, něco méně.... celý text
Lenka
2020,
Anna Fodorova
Lenka Reinerová, má milovaná autorka. Zdráhám se posuzovat spisovatele podle jejich knih, i když ty s autobiografickými motivy k tomu přímo vybízejí. U Lenky Reinerové jsem se neubránila. Obdivuji její duševní sílu. Předpokládám, že čtenáři „Lenky“ znají její osudy a také si říkají, jak se dalo tohle všechno vůbec přežít, natož s tak optimistickým náhledem na život a vírou v lidi. Anna Fodorova, zdá se mi, nezdědila po mamince spisovatelský talent stoprocentně, zato má schopnost proniknout do lidské psychiky. Díky ní jsem snad pochopila nejen spojení „patologický optimismus“, ale i to, že určité množství duševní síly, moudrosti a nadhledu můžeme získat v genech, ale většinu si musíme tvrdě oddřít, třeba i za cenu tvrdosti vůči sobě i druhým. Už jen za tohle pět hvězd.... celý text
Ztracené střípky
2021,
Tim Weaver
La la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la la. Bum. Tohle je rytmus celé knížky: odstavec + za ním jakási pseudopointa. Páni, říkám si, vždyť já v sérii s Rakerem vyzdvihovala právě styl, víc než zápletku či postavy (někdy přehnané, vyvrcholilo to v Ženě mého života), byť mi vadilo galbraithovské bobtnání knih. Odkdy je tu ale tahle otravná manýra? Poctivě jsem prolistovala pár Rakerů, abych zjistila, jestli je to novinka. Už v posledních dílech si to oblíbil, ale tady dosahuje iritující četnosti. „Po šesti letech na internátu, kdy se s otcem a bratry viděla pouze o prázdninách, a to ještě jen tehdy, když si to otec mohl dovolit, měla Rebeka života bez rodiny dost a přihlásila se na americké univerzity. V osmnácti odmaturovala a koupila si jednosměrnou letenku do New Yorku. Matka se jí ani jednou neozvala. Tou dobou už Rebeka přesvědčila sama sebe, že je jí to jedno. Otec a bratři na ni čekali na letišti, a sotva je spatřila, věděla, že se rozhodla správně, byť jí byla Amerika úplně cizí. Domov totiž není místo. Domov je tam, kde máte rodinu. A tak si Rebeka toho prvního dne řekla, že konečně našla klid. Namlouvala si to celou cestu autem do Brooklynu, zatímco si Mike dělal legraci z jejího britského přízvuku a Johnny jí zapáleně vyprávěl o románu, který chce napsat. Jenže stejně jako všechny lži, i tahle se nakonec rozpadla na kusy.“ Tři hvězdičky svému exoblíbenci nedávám poprvé, ale bojím se, že pokud i příště použije tohle schéma, bude pro mě další četba už nestravitelná. Je to tak rušivé, že místo napětí vnímám jenom to la la la la bum. Doparoma.... celý text
Kam se bojí vkročit andělé
1987,
Edward Morgan Forster
Mé oči přitáhl název a můj mozek se nechal nalákat na suchý anglický humor slíbený v anotaci. Abyste neměli protažené obličeje jako já, trochu to přiblížím. Jedná se jednoznačně o tragický příběh. Úmrtí, sama o sobě hrozná (zde ještě hroznější kvůli okolnostem), jsou ale svým zobrazením jakoby nepodstatná a samozřejmá a slouží pouze tomu, aby se obnažily charaktery postav. Nahlédnete dost do jejich psychiky a opravdu netuším, jestli své sympatie věnujete namyšleným pohrdavým Angličanům nebo nezodpovědným impulzivním Italům; mně se to nepovedlo ani v jednom případě. A suchý humor vyschnul do mrtě. Takže oceňuji snad jen sociální kritičnost, satirickou ťafku do Angličanů a popis italské krajiny.... celý text
Dvacet jedna pravd o lásce
2020,
Matthew Dicks
Při všech obsesích, syndromech a neurózách, to bylo čtení přesně pro mě! Pokud taky tíhnete k seznamům, statistikám, bodům a číslům místo románově rozkročených souvětí, pokud vám imponuje woodyallenovský hrdina, který glosuje svět kolem sebe (práci, víru, knížky, sex, ekonomiku, školství, filmy,…), ale hlavně se nípe sám v sobě (prostě WA jako když vyšije), nenechte se odradit hodnocením, čtěte a poddejte se pobavení a dojetí z tohoto příběhu učitele, který zdrhne ze školy a otevře si knihkupectví, protože rád čte (jak já mu rozumím!) - a který taky mimo jiné zjistí, že to obnáší třeba tohle: Počet lidí, kteří mi tenhle týden poradili, jak vylepšit obchod 6 Počet knih, které si tihle lidé koupili 2 Počet užitečných a potenciálně výnosných rad, které mi poskytli 0 Nejhorší rada: „Začněte prodávat domácí zvířátka. Jako měli Harry, Ron a Hermiona. Sovy, kočky, krysy a tak.“ Druhá nejhorší rada: „Třeba byste mohli knížky jenom pronajímat, neprodávat je. Něco jako knihovna, jenom dražší.“ Knížky, které bych si už sakra měl konečně přečíst: Harry Potter Výborné.... celý text
Poslední případy slečny Marplové
2014,
Agatha Christie
„Poslední případy slečny Marplové“ obsahují osm povídek. Můj logický vývod: je to osm neznámých případů slečny Marplové. Agatha Christie se někde směje, jak jsem se nechala nachytat! Přitom název nelže (a ten originální už vůbec), to pouze já uvažovala tak, že jsem naplnila představu těch natvrdlejších postav v autorčiných detektivkách. Pravda je taková, že slečna Marplová vystupuje pouze v šesti povídkách a z nich pět je známých z jiných výborů. Přestože povídky nejsou tak účinné jako její delší prózy, stejně jsem si tou jedinou mně neznámou vyvolala krapet nostalgie. Sice se usmívám nad postavami žen mladšími než já, hypochondrickými, hysterickými, ukňouranými bábami s ohřívacími lahvemi a léky u postele, ale stejně je to hezká vzpomínka na dětství strávené s mou tehdy nejlepší autorkou detektivek.... celý text
Tenkrát za totáče
2005,
* antologie
Koukám, že jsem mnohem hodnější než moji oblíbení, ale mně většina povídek sedla; hlavně ty s nadhledem a vtipností, díky nimž vynikly absurdity, jež jsme „tenkrát za totáče“ přijímali jako samozřejmost. A možná hraje svou roli i to, že se mi připomněly polozapomenuté věci, lidé i děje, dostatečně utopené v minulosti, abych se jim mohla zasmát. Šabach: Tvrdé sparty byly ceněné a nebyly k sehnání, na to vzpomínám i já, nekuřačka. Zato Gustě Fučíkové se vyhnul málokdo; objížděla školy a vyprávěla o Julkovi, ani mě neminula. Vtipná povídka, jedna z lepších. Bělohradská: Jedna z papalášských povídek, lehce detektivní, lehce satirická, také patří k lepším. Pecháček: Tentokrát jsou papaláši továrišči a volí mezi vodkou a specialitami vysoké gastronomie, které pro ně naši předpodělaní soudruzi nechali navařit. Taktéž dobrá. Klíma: Můj oblíbený autor - a propadák. Totalita je tu pouze kulisa, příběh hrozného manželství by se mohl odehrát kdykoliv. Moník: Kvůli němu jsem celou sbírku četla; výborná povídka o tom, jak tenká může být hranice mezi undegroundem a službou socialismu. Fischerová: S tou předchozí nejlepší povídka, především osobním stylem a vyzněním; absurdity kolem vydávání knih od zakázaných autorů. Salichov: Vypointovaná povídka o mladém prokurátorovi, kterému se nechtělo stát členem strany a v němž bojovala morálka se strachem. Vtipná, výborná. Binar: Poněkud vážněji pojatá povídka o banální provokaci, s dobrou pointou. Kantůrková: Jedna ze tří nejlepších: působivá zpověď slušného inteligentního člověka, který chce dělat všechno správně, až se stane agentem. Ukázka: Tehdy letěla Prahou slavná historka. Jeden známý umělec spolupracoval s STB, přinucen k tomu velkou hrozbou, a po revoluci se rozhodl, že se to jeho přátelé musí dozvědět od něj a ne až z médií. Týdny chodil od jednoho ke druhému a vysvětloval, omlouval se, obhajoval. Pak požádal o lustrační osvědčení a dostal negativní. Rozběsnil se k nepříčetnosti. Ihned vyběhl po vlastních stopách, navštěvoval tytéž lidi, mlátil čistým osvědčením o stůl a křičel: „Už zase lžou! Už zase lžou!“... celý text
Můj nejlepší kámoš
1997,
David Jan Novotný
Ani mě nenapadne šetřit hvězdičkami na českém autorovi, který píše tak čtivě a autenticky, až mám nutkání pátrat s googlem po všech těch kámoších včetně nejlepšího – není přece možné, aby se tohle všechno nestalo, vždyť to působí tak pravdivě :-). Kamarádi z různých rodin, narození brzy po konci války, v níž to bylo těžké zvlášť pro rodinu vypravěče Rudolfa (část rodiny včetně tatínka v koncentráku), ale padesátá léta je doběhla snad ještě hůř a šedesátá to úplně nenapravila. Jsou to ale kluci, chtějí se bavit, pít, poflakovat se, občas se porvat, honit holky - a reálně je dostávat, v čemž exceluje právě „nejlepší kámoš“ Koráb. Velké dějiny kolem nich proplouvají a Rudolf je do svého vyprávění zapojuje pouze v případě, že se dotýkají osobně rodiny nebo kamarádů. Není to klasický román, co kapitola, to většinou příběh jedné postavy, žádná pevná linka; vyprávění navíc plyne jako mluvený projev s typickými projevy – nespisovnou češtinou, delšími souvětími, vycpávkovými obraty. Čte se to opravdu jedna radost, jenom – proteče to hlavou rychleji, než bych si přála. Ale bavilo mě to, oslovovalo i dojímalo. Připojuji trochu delší úryvek, protože styl vyprávění si to žádá: „Se Sallym jsme strašně rádi vzpomínali na ty krásný doby našeho dětství, protože to byly doby velice pohnutý. Nemyslím politicky, i když po týhle stránce, jak na to dneska koukám, to bylo děsný, jenže my to nějak nevnímali, nám ani pořádně nedocházelo, že naši tátové seděj z politickejch důvodů, tehdy to bylo nějak normální, že v každý rodině měli někoho zašitýho, a hlavně, my měli svý problémy a o politiku jsme se nestarali. Nejdřív to byly trable se školou a učením a pak, když už jsem se živil sám, tak to zase byly problémy se ženskejma, a to mi bralo náladu zabejvat se ještě něčím jiným. A v těch dobách našeho dětství se děla spousta zajímavejch a někdy i úděsnejch věcí, protože na Starým Městě žili krom docela slušnejch rodin, jako byla naše, třeba, podivný lidi, takový všelijaký podivný existence a spousta cikánů, kterejch přibejvalo a ubejvalo podle toho, jak se potulovali po týhle zemi. Jednou maminka četla dědečkovi z novin, kde stálo napsáno „Cikánský problém vyřešíme během pěti let“. Dědeček jen koukal těma svejma slepejma očima a povídá, tohle jsem už jednou slyšel, Joseph Goebbles taky přišel s tím svým Endlösung, to nevěstí nic dobrýho, dávej si, Rudolfku, pozor na každýho, kdo na tebe přijde s konečným řešením, i když tenhle režim nepočítá s vyhlazením cikánů, ale s jejich totální převýchovou, což je prakticky to samý, protože to směřuje k jejich totálnímu zániku. Že jsou cikáni jiný, to jsem věděl, jenže to na nich bylo právě to, co mě přitahovalo. A jejich obyčeje mě fascinovaly i naháněly kapku strach zároveň, to teda jo.“... celý text