kap66
přečtené 2753
Klub mrtvých otců
2009,
Matt Haig
Anotace: nejpříšernější a nejpomatenější, jakou jsem četla; před opravou obsahovala i chybu v interpunkci, která měnila smysl věty, spojení „komická parodie“ je nesmyslné, jsou v ní nepravdivé informace,…. Převzali ji i všichni prodejci (kromě jednoho), zřejmě od Národní knihovny ČR (na niž míří má kritika), jež pro mě byla symbolem serióznosti; ta uvádí jako zdroj web obalkyknih.cz, ten ji ale právě z obálky knihy nepřevzal (na ní je anotace výstižná a odpovídající obsahu a duchu knihy). Nerozumím tomu a nadzvihlo mě to, o to víc, že je to dobrá knížka. Komentáře od knihovniceVS a ipe vám dost přesně přiblíží děj i atmosféru Klubu mrtvých otců. Nejednoznačnost a neustálé pnutí mezi dvěma póly z něho dělá napínavé a dost děsuplné čtení. Hamlet s mnoha mrtvými a proti tomu stejný příběh, ale zažívaný a podávaný malým klukem. Původní tragédie zakotvená hluboko v minulosti, ale reálné, uvěřitelné současné prostředí. Samotné Filipovo vyprávění pak můžete přijmout beze všech pochybností jako duchařský příběh, nebo (a to je mnohem strašidelnější) jako výplod Filipova nemocného mozku či přemrštěné fantazie. Navíc je stylisticky originálně pojaté, ignorování některých gramatických pravidel (v mezích srozumitelnosti) odpovídá vypravěčově věku, některé části téměř připomínají kaligramy (věty napsané do určitého tvaru). Není to parodie a už vůbec ne komická kniha, nesmála jsem se. JENOM jsem prožívala, soucítila, bála se, litovala, občas se usmála. Bylo to výborné.... celý text
Smějeme se s Kischem
1973,
Egon Erwin Kisch
Moje motivace k četbě těchto povídek vyklíčila z obdivu ke knížkám Lenky Reinerové. O Kischovi se zmiňuje tak často a tak láskyplně, že se mi zachtělo udělat si vlastní názor na platnost rovnice "Egon Erwín Kisch = veselá kopa". Musím uznat, že celkem ano. Nejhumornější jsou povídky vojenské, mají nápad, švih a výbornou pointu; nejlepší byly „Neobvyklý zločin“ (trochu fekální) a „Výchozí stanice“, obě se satirickým bodnutím – až jsem si říkala, že Kisch a Hašek bratry jsou :-). Skvělá je i „Korespondence s Hitlerem“. Někde se Kisch tváří, jako by seriózně podával výsledky své reportérské činnosti, ale i tady „příbuznost“ s Haškem nezapře, mystifikace je očividná: v povídce „U kajících Magdalén“ o přípravě reportáže z nevěstince se trefuje do své živnosti, církve i nacistické propagandy. Méně mě bavily židovské povídky, dost překvapivě. A sama sobě jsem se musela smát, když jsem se ošívala u „Srostlých sester“ – už se mi korektnost 21. století zažírá pod kůži. Jarmila Haasová-Nečasová je Kischova dvorní překladatelka, jak vidím. Výbor sestavila a doprovodila doslovem (a poznámkou u povídky „Jak mě vyhodili z radnice“ o tom, jak se Kisch přece jen na radnici nakonec dostal – s komunisty v roce 1938; to jsem si pěkně připomněla jméno Jožka Jabůrková! No jo, rok vydání 1973, co dodat). Vyčítám jí jednu zásadní věc: u povídek citelně chybí rok napsání.... celý text
Slovník floskulí
2003,
Vladimír Just
Velice potřebná a užitečná knížka, jako všechny o jazyce, natož současném (a zajímavé srovnání s Čapkovou Kritikou slov). Hoď kamenem, kdo jsi nikdy nějakou floskuli nepoužil ve chvíli, kdy ti přišla jako neotřelé vyjádření nebo tě prostě lepší výraz v rychlosti nenapadl. Dobré je podle mě odlišit: - záměrné používání prázdných obratů, když se musím k něčemu vyjádřit, ale ve skutečnosti nechci říct nic konkrétního – a jsem politik (v tom případě by mě příště už neměli lidi volit), - používání téhož z důvodu nedovzdělanosti nebo nešikovnosti, ačkoliv mě jazyk živí – a jsem novinář (v tom případě by mě příště už lidi neměli číst), - ojedinělé použití floskule (která třeba právě „přišla do módy“, čili chvíli bude vypadat jako zajímavé, originální vyjádření, než její používání dosáhne obludných rozměrů) – a jsem např. překladatel, jeden z nejlepších, který celým životním dílem dokázal, že s jazykem umí perfektně pracovat (v tom případě by mé kvality neměly být zpochybněny). Být autorem takového díla znamená mít jako uživatel češtiny vysoké sebevědomí a kapku arogance; ta kapka se vztahuje k třetí uvedené skupině, hozené do jednoho pytle s předchozími. Hvězdičku dolů za to.... celý text
Slunce vyšlo - Jak jsem překonávala rodinné dědictví duševních nemocí, závislostí a sebevražd
2017,
Mariel Hemingway
Zvláštní, nechat titul i s podtitulem jako celý název knihy; je to podobné jako v restauraci nabízet místo pečeného kuřete s nádivkou a bramborami „dokřupava pečené kuřátko z vlastního chovu, s jarní nádivkou z vajec od domácích slepiček, s jemně mletými kopřivami, doplněné novými brambůrkami opečenými na másle, s bylinkovou zálivkou“ :-). Oficiální anotace je vysloveně zavádějící; poodhalí se pravda o Hemingwayových depresích, je zmíněná jeho impotence (?), mylný pocit nesmrtelnosti – kde tohle sebrali? V této knize tedy ne, stejně jako HEMŽENÍ slavných jmen. Mariel je sice Hemingwayova vnučka, ale narodila se několik měsíců po jeho smrti; dědečkův vliv na ni byl tedy nulový. Ernest opustil svého syna už v dětství, s rodinou se tedy táhlo pouze slavné jméno, někdy k dobru věci, někdy naopak. Hlavní zátěží pro všechny tři sestry byli spíš příšerní rodiče. Matka počala Mariel v opilosti, celé těhotenství pila a kouřila, Mariel se narodila o 10 týdnů dřív, „protože potřebovala na vzduch“ – rodinný vtip, dost hořký, myslím. Pro rodiče bylo normální před dětmi pít a hádat se, nenormální bylo projevit vůči Mariel city (zvlášť „matka roku“ vynikala). Patologická rodina udělala z Mariel to, co si možná sama neuvědomuje: ženu poněkud citově lhostejnou, neschopnou začít normální vztah a pak v nějakém setrvat. Ona se – snad upřímně - pokouší rozebírat a popisovat své pocity, ale vyznívá to často ploše, trochu hollywoodsky. Některé části jsou vyloženě úsměvné, např. vzpomínka na druhé (!) narozeniny a atentát na JFK. Pídila jsem se hlavně po její spolupráci s Woodym Allenem, jako 16letá hrála postavu Tracy v Manhattanu; bohužel už se do lepšího filmu nikdy neprosadila. A pokud nejste ještě alergičtí na Me Too, dozvíte se, co bylo naprosto běžné po obsazení do hlavní role (nikoliv v Allenově případě). Překladatelka mě pobavila „brčálově modrou košilí“ a Tolstojem (ve své poznámce vzadu má ale Tolstého správně; nechápu). Není to špatné čtení, ale mohlo být lepší, kdyby před vydáním proběhly nějaké větší úpravy původního textu. Možná i Mariel by z toho pak vyšla lépe.... celý text
Sběratel sněhu
2018,
Jan Štifter
Zajímavé v propojení časových linií, v jejich stylistickém odlišení, působivé ve vyznění. Hledání pravých citů: v partnerských vztazích nedopadá ani v jedné linii moc nadějně, stejně tak ve vztazích rodiče - děti; všude je dost tragických okolností. Snad jen kamarádství je čisté. Jediný problém mám (nejen u této knížky) se zobrazením minulosti. Zatímco lidská paměť proseje vzpomínky a nechá si hlavně ty dobré, spisovatelé mají pocit, že musí dostat do knihy veškerou tíhu života; srovnání minulosti a současnosti pak dopadá černobíle, příliš kontrastně. V každé linii jsem ale mnohé ocenila: 30. léta - promíchaná česko-německá komunita, zatím občas „jenom“ nesympatie, pokud nenávist, tak bez násilí - to bylo výborné. 50. léta – líbilo se mi odlehčení klukovským dobrodružstvím a prvkem tajemna kolem kamaráda ducha. Současnost - hulič a magorka jsou zdrojem pobavení, ale fakta kolem Dominikova studia a života mi spolu úplně nepasují. (Pozn.: s tím duchem to není tak přímočaré, jak někdo v komentáři uvádí.) Málem jsem Sběratele sněhu nečetla jenom kvůli tomu, že už mám nedůvěru k názvu začínajícímu slovem „Sběratel“ (schválně se podívejte, kolik jich je). Mrzelo by mě to, protože je to čtivá a originální knížka, ve které jsem toho víc oceňovala než vyčítala (a děkuji milary za doporučení).... celý text
Kočičí král
2009,
Pavel Šrut
Během dvou měsíců jsem přečetla dvě knížky pohádek; přemýšlím, jestli je mé duševní rozpoložení v pořádku. Ale asi ano. Potřeba dobrých konců (ty tu nejsou stoprocentně), humoru (ten tu stoprocentně je) a navíc jednoduchého svižného rytmu (u velké části pohádek) nemusí nutně znamenat hnutou mysl, ne? Měla jsem chuť srovnávat české pohádky s ostrovními, ale autor mi vzal vítr z plachet a slova z úst – zkrátka mi to vyfouknul. Ve velmi hezkém a milém doslovu trošičku pomlouvá Angličany kvůli opisování od jiných národů (to ode mě neberte úplně vážně) a přiznává, že on sám jako vypravěč leccos odebral či přidal. Povedlo se mu to moc dobře a já popíjela tuhle knížečku jako léčivý čaj po několik dní. A když jsem u těch nápojů; kdo je asi autorem této věty týkající se ranečku na cestu: Pavel Šrut, nebo Angličané? Ať tak nebo tak, je kouzelná: „Nebylo v něm víc, než si nosí každý chudý pocestný: krajíc chleba, kopeček sýra a láhev piva.“ :-)... celý text
Andykódy
2020,
Andy Bureš
Dárek, který prý přišel asi na 50 korun – a každá, každičká koruna stojí za to! Já bych byla samozřejmě šťastná, kdybychom zrovna teď měli premiéra, ke kterému bych cítila úctu a kterému bych věřila. Ale to se neděje, takže se neostýchám zasmát se na plné pecky (Matematický model, Angažovaný, Motýle) nebo zaskočeně strnout nad svérázným pojetím demokracie (Média, Pochybnost) - ale pak se zase hned smát. A taky si říct: no páni, tohle ale fakt vypadá jako pravá poezie (Okupace). Knížečka je navíc pojata opravdu umělecky – tvary básní, ilustrace, název odkazující na Havlovy Antikódy. Je to dokonale černohumorné. Kdo jiný tohle má?! Koho z vás zatím netrkla skvělá recitace dvou básní ze sbírky (a navíc básně Zahrádky, která ve sbírce není), podívejte se na Nedělní chvilku poezie: www.youtube.com/watch?v=wT9dgxmfcBs&t=3s... celý text
Horečka
2018,
Deon Meyer
Byl to dobrý nápad, ptám se, nechat Horečku ve čtečce uležet a číst ji právě teď? Na druhou stranu, vyznění je přes tragickou podstatu nadějeplné (nebo spíš nadějepoloplné), takže do deprese z určité podobnosti s dneškem jsem neupadla. Samotná pandemie - tedy „horečka“ - už skončila před začátkem vlastního děje. Jádro příběhu spočívá tedy v popisu budování společnosti z přeživších. Kdysi se používal (např. u robinzonád) termín „dobrodružství přežití“ či „dobrodružství práce“ – a i když vypadá to druhé spojení jako říznuté budovatelským románem, vystihuje přesně to, proč takové knížky ráda čtu. Protože mě enormně zajímá, jak se dá zorganizovat společnost různorodých osob (tady ještě zajímavější o existující pestrost obyvatel Jihoafrické republiky) a jak probíhá snaha všechny nakrmit, ochránit, jak obnovit zdroje energie,… Trudoš zmiňuje Malevil; přesně. Merlův Emanuel a Meyerův Willem Storm, to jsou rozdílní zakladatelé dvou odlišných společností. Oba mě vyzývali k neustálému rozhodování, kudy vede v extrémní situaci hranice demokracie (jak aktuální!); Storm navíc oslovoval můj mateřský cit: dá se v dítěti ochránit nevinnost? Pro Deona Meyera mám slabost, jeho poctivý, čistý styl se mi líbí. Navíc mám ráda, když mi knížka nasadí do hlavy otázky; tak to má u dobrých děl být.... celý text
Podzimní případ
2019,
Anders de la Motte
Divná věc. V hodnocení této série jsem v okruhu svých oblíbených naprostá mimoňka. Přitom jí hraje všechno do karet. Proti švédskému prostředí i duchu nemám vůbec nic, naopak. Hlavní postavy jsou ženy, tady vyšetřovatelka se smutnou událostí v životě, dokonce s cejchem podezření, navíc s malým handicapem, který ji zlidšťuje. Byť thriller, postrádá brutální scény. Všechno dobře. Jenže mně se pořád v hlavě honila myšlenka, vlezlá a otravná: přesně tohle jsem už někde četla. Prolínání minulého a přítomného, typy postav, vyšetřovací postupy, očekávatelně neuvěřitelné jednání některých postav. Předchozí díl jsem hodnotila stejně. Vypadl mi z hlavy tak rychle, že jsem si ho musela připomenout prolistováním; tehdy jsem k němu nic nenapsala, protože mě nechal chladnou. Mrzí mě, že to tady dopadlo stejně. (Zimní oheň má neuvěřitelných 93%, chci ho ještě zkusit, třeba šlo jen o mé momentální nenaladění, i když už dvojnásobné.)... celý text
Kterak sejmout amatérského přírodovědce
1996,
Gerald Durrell
Výborný název, záměrně zavádějící, protože přírodovědce se nikdo nepokoušel „sejmout“ (teda možná kromě režiséra), ale nasnímat do televizního seriálu. Něco jsem musela překousnout, např. autorovo přiznání, že „Každý přírodopisný snímek je do jisté míry uměle vytvořenou napodobeninou skutečnosti.“, ale na druhou stranu je lepší půjčit si ochočené zvíře a sehrát s ním divadlo, než hamtat divokým zvířatům do jejich prostředí (dělo se obojí). Nejvíc se mi líbilo to, co níže někteří kritizují: nádherné barevné popisy krajiny a zvířat, plné přirovnání, často vtipných: „Jejich (lenochodí) metabolismus je stejně pomalý jako jejich pohyby, ba dá se říci, že pracuje zdlouhavě jako britská byrokracie.“ Na nich si dal překladatel záležet, ale já mu stejně něco vyčtu: pár hrubek (líko, řeky našli), pár záměn slov (díky a vinou, zajedno a zaprvé) a hlavně divočiny ve slovosledu, z nichž nejhorší jsou ty s předložkami vedle sebe: „nad od ovcí nízce spasenou trávou“, „na do široka rozcapených nohách“, „na z kukly se klubajícího motýla“. Ááá! (promiňte mi ten řev). Zajímavost: knížka vyšla v polovině 80. let; Durrell zmiňuje nutrie vypuštěné v západní Evropě do přírody – jsou to prý plachá zvířata (a samozřejmě ničitelé bez přirozeného nepřítele). Já je viděla u nás poprvé v životě před dvěma lety u řeky v centru města (těsně vedle hospody a obchodu), ležely v trávě, lidé chodili těsně kolem nich a málem je hladili. I když se je snaží města likvidovat, nutrie se množí, rozšiřují teritoria a podrývají břehy řek. Potvory. Jenže jsou roztomilé – a lidé je krmí. Zpět k Durrellovi: je to přírodovědně zajímavé, napsané svižně a vtipně.... celý text
Sestra
2008,
Jáchym Topol
Dvakrát jsem během uplynulých 15 let došla někam do čtvrtiny, dál to fakt nešlo (stejně jako s Burroughsovým Nahým obědem). Brala jsem to jako prohru, přece jen je to knížka oficiálně oceněná a fajnšmekry ceněná. Proto jsem se napotřetí zakousla a řekla si, že vzhledem k věku je to poslední příležitost, aby onu neuchopitelnost až nestravitelnost byl můj mozek ještě schopný schroustat. Zatímco, říkám si, většina autorů myslí i na čtenáře, Jáchymu Topolovi o tohle nešlo. Byl to ponor do jeho obrazů, snů, halucinací, hluboký ponor, až na dno, na kterém mě držel sítí zvláštního toku vyprávění s mnoha kulturními a historickými odkazy, sítí jazyka deformovaného a zkomoleného (včetně zkomolených jmen), sítí skoků v „ději“, dá-li se tak nazvat proud asociací působících jako vidiny v silném rauši. A já se pokoušela z té hloubky uniknout, občas mi autor pomohl pasážemi, u nichž jsem zajásala ve smyslu „teď se chytám!“, občas mě něco přitahovalo, pak mě často něco odpuzovalo, občas jsem si lokla deprese a málem se zase utopila. Nakonec jsem se ale vynořila, sice jako vítěz, ale bez pocitu uspokojení, natož krásna. Zkrátka si to musím přiznat: jsem zřejmě jenom povrchní čtenářka konzumní literatury. (Týjo, teď už ale možná zvládnu i ten Nahý oběd!)... celý text
Dlouhá cesta dolů
2005,
Nick Hornby
Takhle si představuji dobře napsanou „spotřební“ literaturu – a přívlastek neberte ve zlém, protože já to ve zlém nepíšu. Je v něm ukrytá moje spokojenost s tématem (v krátké době druhá humoristická knížka o sebevraždě), se způsobem vyprávění (střídání čtyř vypravěčů, které nabízí různé pohledy na situace, ale umožňuje i porovnat odlišnost vnitřního prožívání vypravěče a poté jeho jednání), s postavami (různými, přesto spojenými „zájmem“), s jazykem (mj. výborný překlad). Mně se to četlo bezvadně, „spotřebovala“ jsem tu DLOUHOU cestu DOLŮ“ za KRÁTKOU dobu - a vynáším autora NAHORU i za to, že do mě nechtěl propasírovat žádnou velkou ideu, např. tím, že by postavy v závěru nějak zásadně vylepšil. Spotřební = pro některou dobu adekvátní; zrovna teď v takové době dlím.... celý text