kap66
přečtené 2753
Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět
2020,
Aleš Palán
Jsou to malé lekce radosti ze života, pokory, odpuštění, nadhledu a laskavosti, určené nikoliv pouze křesťanům (natož pánu Bohu), ale všem, kteří se nechávají semlít všednodenními malichernostmi a životem v té otravnější podobě – aby se léčili, nebo právě těm, kteří dokáží vidět krásu a humor každý den, v lecjaké milé maličkosti – aby souzněli. „Ve škole jsme se, laskavý Bože, učili, že hra je přípravou na práci. Autoři osnov si to představovali asi tak, že špunt na pískovišti při hnětení báboviček pozná klady činorodosti a trpělivosti, dojde mu také, že když hned nezareaguje na mámino volání z okna nebo na mobil a přijde domů pozdě, uplácá těch báboviček víc a doma toho sprďáka nějak vydrží. Zároveň se při hře naučí rozpoznávat kvality suchého a mokrého písku, což se mu v životě jistě velmi šikne. Nemluvě o tom, když pochopí, že největšího počtu báboviček na pískovišti může dosáhnout i tím, že výtvory těch ostatních harantů jednoduše rozkope. Zkrátka samé užitečné věci se tam naučí.“ Mě to těšilo a nesmírně bavilo. A ty ilustrace! „Znáš mě, Hospodine, já mám raději menší příběhy, takové, na jaké dosáhnu bez podstavce.“ Jo, já taky. Život je někdy moc těžkotonážní a takovéhle knížečky mu pár kilográmků odeberou.... celý text
Metráček aneb Nemožně tlustá holka
1972,
Stanislav Rudolf
Čtu komentáře a vidím hranici mezi generací, pro kterou byl Metráček napsán (ta moje, dospívající v 70. - 80. letech), a generací mnohem mladší, která ho hodnotí dost kriticky, popř. jako pohodovou, oddychovou četbu (aby bylo jasno, vůbec vám ty názory nevyvracím). Pro mě to byla ale knížka, která přesně uhodila na mou citlivou strunu. Možná byla naše generace méně sebevědomá než ta současná; každá holka měla něco, co ji trápilo - tloušťku, brýle (můj případ - brýle "kosťáky" s ohebnými konci nožiček, aby při pohybu nepadaly, to byla veliká krása!), odstáté uši, špatnou pleť,... Jitka byla pro mě holkou, se kterou jsem se zcela ztotožnila, ona mi dodala trochu sebevědomí a odvahy poprat se s tím, co mám, lépe řečeno vyrovnat se s tím a něco z toho i vytěžit. Jedna z nejdůležitějších knížek mého dětství, z Rudolfových pro mě ta nej.... celý text
Jiří Černý ...na bílém 1
2014,
Jiří Černý
Váhový óbrdárek pod stromečkem nesl jméno mého muže a Ježíšek ho obstaral s mou pomocí: všech 5 dílů - Jiří Černý …na bílém (už název a obálka se mi dost líbí). Možná taky máte zlozvyk dávat dárky, o které stojíte sami. Abychom se tedy nepřetahovali, vzala jsem si tenhle díl se slovy: „Já to jen prolistuju a občas si něco málo přečtu, znáš mě, pak ti to přenechám.“ Muž se shovívavě usmál – má mě přečtenou. Na rozdíl od tohoto dílu. (Na mou obranu - mohli jsme se střídat, kniha má dvě látkové záložky, bílou a černou, jak jinak.) Zkrátka, dopadlo to tak, že jsem přečetla skoro všechno a jen něco málo vynechala. U textů z let 1956 až 1961 je zajímavé spíš to, jak si JČ začíná vytvářet svůj osobitý styl. Už jako kluk se zajímal o operu a dokázal o ní psát (a - podle zadání - i o recitaci, divadle, filmu, literatuře a sportu). Jak se roky blížily k polovině 60. let, je to už on, jak ho znám z textů Melodie, antidiskoték i Rock & Popu: píše poučeně a se zájmem, s láskou k hudbě a laskavostí k muzikantům, zpěvákům i textařům; kritizuje, ale jako profesionál, tak, že to nepůsobí osobně. Musely to být dobré roky, těch pár od poloviny 60. let. Jak rostl hlad po rock'n'rollu a bylo čím dál patrnější, že postupně může být uspokojován. Jak se začala objevovat nová jména i v českém bigbeatu a JČ dobře odhadl jejich talent a perspektivu. Jen – ale to je život – si u nich říkáte: ten umře za pár let při bouračce, tenhle se za víc let upije, tenhle emigruje, tahle vlastně taky, tahle si 20 let ani neškrtne, o tomhle nevím vůbec nic (a hledám). Dost mě potěšilo zařazení celé knížky Zpěváci bez konzervatoře (1966). Vrcholně zajímavé bylo číst si o „dítěti“ manželů Černých – rozhlasové Houpačce. Kolik tisíc koresponďáků a dopisů chodilo, lidé hlasovali, jeden důchodce to třídil a sčítal a MČ a JČ to v Melodii rozebírali (a hájili svůj výběr). Mezi 45. a 46. Houpačkou přijely tanky a jejich pásy i tady zajezdily do země pár hodnot; 54. dílem skončila definitivně. Když nesmí být kvůli Krylovi ta česká, nebudeme dělat žádnou, vysvětlil JČ v Melodii. I tohle je jeden z důvodů, proč mám JČ ráda: je hudebně i morálně čitelný. Neidealizuji si ho, jen ho zkrátka považuji za vzdělaného a slušného člověka.... celý text
Praha bláznivá
2005,
Lenka Reinerová
„Do pláče i do smíchu zároveň bývá někdy bezmála i mně, když na svých výpravách procházím městem. Bezpochyby to vyvolávají setkání, střet a vzájemné prolínání Kdysi a Nyní, pevné body na točnách prožitků osobních i sdílených s jinými lidmi.“ Četla jsem autorčiny vzpomínky, které mi mnohdy nedaly spát. Tady je to trochu jinak. V úctyhodném věku (kdy jiní přemýšlejí tak nad tím, kam si zase zastrčili bačkory) se prochází Prahou, nechává ji k sobě promlouvat, vybavuje si opět momenty ze svého života, rozehrává je, s vtipem komentuje své postřehy. Protože tohle je Praha bláznivá, Kafkovo a Kischovo město, ve kterém je místo synagogy sídlo korejské církve se Sdružením pro společenské přeměny v Africe, Asii a Latinské Americe nebo v bývalé Kafkově kavárně závodní jídelna pro policisty. Tahle knížečka je pro ty, kteří si Lenku Reinerovou oblíbili díky jiným, možná i působivějším knížkám. Pro mě to byla jedna z posledních procházek s přítelkyní, jejíž duševní pochody mě zajímají už dlouho a jejíž schopnost brát život nepateticky a optimisticky mi relativizuje má nicotná trápení.... celý text
Zpěváci bez konzervatoře
1966,
Jiří Černý
Jak psal letošní pětaosmdesátník před více než 55 lety? Skvěle. Ve svých ani ne 30 letech už měl svůj styl, který jsem já mohla ocenit až v polovině osmdesátých let naživo, kdy „antidiskotéka“ v klubu na VŠ kolejích měla pro mě příslib i toho „anti“, které by se našim soudruhům pedagogům nelíbilo – a to už na dveře lehce ťukala perestrojka. Přitom šlo jen o hudbu, ovšem tu oficiálně nepřijímanou. A tady jsem od antidiskoték skočila ještě o 20 let zpátky, kdy jsem teprve já sama lehce ťukala na dveře svého života. Jojo. Myslím, že pro mou generaci, tedy starou jako tahle knížka, bude u každého zpěváka či zpěvačky nejzajímavější srovnání jeho dvou podob: této mladé (knížka se měla původně jmenovat Vzpoura zpěváků, tedy interpretů něčeho u nás nového, oficiálně odmítaného = jazz, bigbeat) a podoby středněvěké - normalizační (a u některých i porevoluční), jak se mi do hlavy nesmazatelně (často bohužel) zapsala pomocí poslechu Českého rozhlasu. Tři zpěváky jsem si musela vyhledat zcela: Janu Malknechtovou a Jiřího Jelínka (ajó, zpívají spolu Motýla) a Janu Petrů (jasně, Den je krásný). U ostatních jsem se víceméně orientovala. Spoilery :-): Víte, o kom je věta: „Mám ho ze všech zpěváků nejradši“? O Jiřím Suchém. Stejně jako: „Jeho hlas je neznělý, drnčivý a bezbarvý, při řeči téměř úřednický.“ A přesto. Jiří Černý má výborný hudební sluch, ale dokázal ocenit originalitu a vkus. Skvělí zpěváci jsou pro něho očekávatelně Matuška a Pilarová, ale k extratřídě řadí i Karla Hálu (hm, pro mě zpěvák pro mé rodiče). Přiznává, že nesnášel televizní podobu Josefa Zímy; i u těch, které nepreferoval, nachází něco dobrého – tady mj. osobní kouzlo (taktéž, zpěvák pro starší). Karel Gott, později zbožňovaný mými rodiči i mými spolužačkami, zpíval jazz (!) a lidem se nelíbila jeho tvář (haha). Ti, které jsem poznala přesně tak, jak o nich JČ píše: Hana Hegerová, Eva Olmerová, Pavel Bobek, někdy Václav Neckář. Ti, kteří zmizeli (úplně nebo téměř úplně) z očí veřejnosti: Jiří Suchý, Marta Kubišová, Yvonne Přenosilová, Pavel Sedláček, Miki Volek. A ti, které jsem poznala jedině v jejich populární až estrádní podobě, která je mi už desetiletí protivná: Gott, Zíma, Hála, Vondráčková, někdy Neckář, ale bohužel i Pilarová a Matuška. Kromě profilů zpěváků se dozvíte leccos o Semaforu, nelehkém prosazování bigbeatu a začínajícím uvolnění, tolik slibujícím a nadějným i v hudbě. Zbývaly dva roky do „zaťukání na dveře“ od našich spojenců z Varšavské smlouvy.... celý text
Sedm sebevražd
2001,
Martin Koláček
Bez přehánění: největší nepodařenost, jakou jsem kdy četla, obsahově i formálně. Originální nápad, který sám sebe extrémně limituje. Všechny postavy jsou jedna jediná bytost, která je zasazená do různých období a žánrů: řecké báje, středověkého válečného příběhu, detektivky,… Všude v různých podobách vede dialogy, vraždí, souloží, plodí děti; to vše ale sama se sebou, tedy přesněji: vede monology, sebevraždí se, masturbuje, klonuje se. Proč tedy vůbec sledovat zápletku, vždyť výsledek je stále stejný – hlavní postava vítězí. Takže na desítkách stran čtete např. toto: „Dostihl jsem se a teď stojím za mnou. Nechci se vidět, ale musím se otočit. Spatřím se jako cosi beztvarého a průhledného. Něco, co bych nazval slovem nic. Jenže jako to Nic jsem měl tvář.“ „Souložila jsem třikrát v životě se sebou jako se svým manželem, protože jsem se rozhodla, že se chci porodit jako své další součásti.“ Někdy se do toho autor zaplete: „Nesnáším se jako tuto podobu.“ „Už jsem se tu viděl jednou zastřeleného.“ „Zíral jsem na své dvě malé podoby a usmíval se nad jednoduchostí připisující potřebě společnosti překážku individuality.“ Formální stránku tím už naznačuji, ale je to ještě mnohem horší. Tragická je hlavně interpunkce: před všemi vykřičníky, otazníky a dvojtečkami je mezera, přímá řeč je před uvozovací větou zakončena tečkou, přebývají čárky. Autor má problém i se slovesy (díval jsi se, aby jsi, aby jste), předponami s/z (ztěží, ztrhal ze sebe šaty, mohla bych to zpravit), s vazbami a stylistikou vůbec (shodit nás s jakoby nešťastnou náhodou; kabina patřila k Dopravním podnikům; to, v co jsem se rozhodla; odmítla jsem zanechat svého účelu; díky hysterii doby). Oblíbil si opakování slov a některým výrazům dal svou originální podobu: komix, motlitby. Zatím jsem hodnotila přes 1800 knížek a žádnou nehodila do odpadu, tady mě ale ruka svrběla jako ještě nikdy. Martin Koláček svou mateřštinu znásilnil, pak tu chudinku přivázal uprostřed náměstí a nechal ji bez pomoci, pohrdaje jí i námi. Důvod pro jednu hvězdičku jsem našla po urputném hledání: byla to jeho prvotina.... celý text
Dávný případ
2006,
Judith A. Jance
Tuhle jsem si dělala legraci z autorky, kterou jsem poznala díky knížce Mrtví neznají klid; je to knížka s jedním kriminálním případem, ale vytvořená několika autory - a J. A. Jance tam dostala roli pátého kola u vozu; v její části se nestalo lautr nic. Začalo mi to vrtat hlavou: co když je to její styl? Co když je to nějaká nová forma psaní, takové literární vegetariánské maso, kriminálka bez kriminálky? Musela jsem se přesvědčit – proto tedy Dávný případ. Oblíbený tah našich nakladatelství, vydat nejdřív stý padesátý díl série - pak se uvidí a možná začneme od prvního, když budete, děti, hodné. Proto vpadnete do života vyšetřovatele Beaumonta mezi samé mrtvé (není to spoiler) z předchozích dílů a nebudete se moci zbavit pocitu, že autorka nenávidí provdané ženy, protože během několika málo desítek stran se dozvíte o třech mrtvých, všech z bezprostřední blízkosti hlavního vyšetřovatele (a za nějakou stránku přibude ještě jedna). Co je hlavní: není to vegetariánské maso. Něco se tu stalo a vyšetřuje se. Dokonce dva případy! První má na sobě metrovou vrstvu prachu a druhý zasáhl rodinu blízkou Beaumontovi. Celé vyšetřování je celkem poklidné, autorka se neuchyluje k šokům, Beaumonta si hlavně ženy lehce oblíbí a drží mu palce. Ona je to opravdu spíš ženská detektivka, malinko naivní, zvlášť v závěru. Chtělo se mi napsat „detektivka pro starší paní“, ale nechci naštvat ty ženy vesměs mladší než já, natož ty dva starší pány :-), kteří knížku hvězdičkovali celkem vlídně. Takže lépe: odpočinková detektivka.... celý text
Povídky z rajského údolí
1995,
Josef Škvorecký
Danny Smiřický, kanadský „Zlatý Amos“ v semináři tvůrčího psaní. Trochu pochlastává, někdy i se studenty, trochu pokukuje po studentkách; a pokud tohle odpustíme, ale pozastavíme se nad jeho hodnocením „tvůrčí“ práce studentek, pokorně hned zase přijmeme jeho pohled: Má cenu brát vážně výuku, když je studentům fuk, jestli se přihlásí na tvůrčí psaní, na filozofii nebo třeba na jadernou fyziku? Má cenu brát vážně politiku, když učíte mj. s židovským komunistickým antisemitou? Má cenu brát vážně lásku, když se vztahy jen s malými obměnami opakují? Má cenu brát vážně ženy, když ty kostelecké a kanadské téměř jedno jsou? Má cenu brát vážně sám sebe? A to poslední mám na Škvoreckém nejradši: sice občas machruje, ale taky se umí shodit. Jeho sebeironie a vtipnost drží nad vodou i tuhle knížku, která ale kromě toho obsahuje pramálo navíc. Přiznávám: ze série s Dannym ji mám ráda nejméně.... celý text
5 mrtvých starých dam
1970,
Hans Gruhl
Báječná rozhlasová hra, již jsem považovala za hlavního původce živosti a svěžesti detektivky staré 60 let. Ale kdepak, i knížka je taková! Jednak je nádherně orámovaná, jednak se starší generace - dámy, zasloužilý lékař a ředitel školy - bezvadně doplňuje s mladou - vypravěčem, Mechthildou a vyšetřovatelem. Dialogy se čtou samy: mezigenerační jsou uctivé, mezi mladými to jiskří vtipem. A navrch kouzlo "staré dobré" detektivky s uvěřitelným motivem zločinu – a já se musím omluvit německým detektivkám, které jsem v hlavě měla zapsané jako těžkopádné. Tahle byla tak lehkopádící :-), až mi to bylo líto.... celý text
Dřevěný nůž
2004,
Jiří Hájíček
Četla jsem těsně po Vzpomínkách na jednu vesnickou tancovačku, takže mi zbyly pouze čtyři nové povídky – a mohu srovnávat. Tento soubor je sevřenější, povídky jsou propojenější, atmosféra tím více vtáhne, působí domáčtěji. Hájíčkův způsob vyprávění, propojení realistického a poetického, mám moc ráda, stejně jako jeho živé dialogy. Ještě jedno srovnání: Dědina Petry Dvořákové, mnou též vysoce ceněná, mě chytila za vlasy a držela pod hladinou spolu s venkovskými charaktery, které jsou součástí mých špatných vzpomínek. Hájíček mi svým hledáním toho lepšího v lidech a soucítěním připomíná tu lepší část. Potřebuji obojí a oba pohledy považuji za stejně pravdivé.... celý text
Smrt přichází oknem
1966,
Rex Stout
Stoutova povídka dala název celé knížce - a právem; je vtipná, má šmrnc a je navíc perfektně přeložená (Milan Stuchlík). Volba slov mi vysloveně dělala dobře: „Jeho lesklá lebka vybíhala nahoře skoro do špičky a vévodila krajině. Detaily jako oči, nos a brada se vedle ní doslova ztrácely. Když jste si jich chtěli všimnout, museli jste se opravdu soustředit.“ „Měl hluboký baryton a krmil ho spoustou vzduchu.“ „Pozval mě dál, postrčil mě do obývacího pokoje zaneřáděného citlivou ženskou rukou, ...“ Kratší formát, dobrý případ a Nero Wolfe s Archiem k sobě bezvadně pasují. Chandler je zastoupen dvěma povídkami, z nichž překvapivě ta nemarlowovská se mi líbila mnohem víc. Steve Grayce (vyhozený hotelový detektiv, pak soukromé očko) má být předskokan Phila Marlowa – ano, Chandler na to šel dobře a už měl jasno. Menší výhrady mám k překladu – Heda Kovályová se nebála skloňovat Steva, ale Jakea a další ponechávala umíněně v 1. pádě. Povídky Elleryho Queena jsou malé případy, spíš hříčky, mile naivní, s průhlednými charaktery. (Čtěte je rychle, než je skartují kvůli "barevným služebným".) A poslední je ten, kvůli kterému jsem si soubor vyhledala. Zatímco Stoutem bych si mohla vydláždit pokoj (a je to dobře!), Pratherem bych tak leda podložila nohu u stolu. Přitom jeho Shell Scott, to je napětí, zábava a velká nadsázka. Na povídku Finta vyšlo jen pár stránek, ale měla švih i švihlost, jak to mám ráda. Sbírka je stará jako já (přesně), ale o dost svěžejší. Bohužel. Teda - bohudík. Pro vás.... celý text
Člověk má dělat to, nač má sílu
1997,
Pavel Kosatík
Stýská se mi – a není to nadsázka – po Václavu Havlovi jako člověku. Měla jsem ráda jeho promluvy. Měl jasno v tom, co chce říct, ale občas se zarazil a hledal správný výraz; přemýšlivé vyjádřování. Nedávno jsem viděla Pavla Kosatíka v Interview 24 a říkala si, jak mi ho připomíná; stejné krátké zámlky, aby nazval věc přesně. Proto jsem začala číst jeho knížky; spoléhám na jeho úctu ke slovům. Protože - nebudu lhát: Olgu Havlovou jsem si na první dobrou – tehdy, když se stala veřejnou osobou - nijak neoblíbila. Ze své podstaty byla uzavřená, málo usměvavá, neosobní. Dva důvody, které mě k četbě vedly: dobrý autor a touha alespoň naťuknout skořápku nepřístupnosti této ženy. Petrarka72 vám o kousek níž zprostředkovává přehledně všechno, co je v knížce zajímavé (pro mě bylo, a velice). Proto jen mé postřehy. Byla to zajímavá dvojice. Václavův stud a Olžina hrdost narušily asi romantickou linii jejich vztahu, nikoliv ale partnerství a přátelství; byli dobří parťáci, řekla bych, a vydrželo jim to celý život. Václav se s Olgou o všem radil a na její názory dal. A já pochopila to, proč si jí nejen on, ale všichni okolo ní vážili. Byla hrdá a uzavřená, ale čitelná díky svým neměnným postojům. Psát o takovém typu člověka, kterému bylo cizí se otevřít a sebeprezentovat se, lze jenom díky tomu. Pavel Kosatík to uchopil výborně: její zásluhy nezobrazil s patosem, její slabosti nezobrazil bulvárně. „Člověk má dělat to, nač má sílu“. Jak je to myšleno? Má člověk dělat JEN to, na co má sílu? Nebo by měl dělat VŠECHNO, na co má sílu? Odpověď tu najdete. Stýská se mi – a není to nadsázka – po Olze Havlové jako člověku.... celý text
Pohádky pro veliké děti
1993,
Martin Fahrner
„Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, …“ Z klasických pohádek si autor vzal ustálené obraty, číslo 3, pár nadpřirozených postav, někdy se inspiroval příběhy Tisíce a jedné noci a někdy zřejmě Wildem, přidal trochu humoru, postavil vedle sebe či proti sobě lásku, úctu, přátelství, štěstí, svobodu, smrt, některé pohádky nechal otevřené, jiné dokončil pohádkově šťastně či wildovsky tragicky a každou nechal poučně vyznít. Když se vám bude chtít, lehce se na ta kratičká podobenství naladíte a proložíte jimi četbu hutnějších knih, ve kterých se možná doberete i ke stejným závěrům.... celý text
