kap66 přečtené 2753

Cikcak 1973, Paul Andreota

Začátek pěkně haraší, knížka je totiž postarší. Líčení na zvláštní detektivky mě dohnalo až k veršování! Do pasti se mi ale chytila ta správná. Lehce spoilerový název naznačuje, že vyšetřování nejde přímou cestou; taky aby ano, když cikcak lítají i obvinění z vraždy. V druhé části (vyprávěné obhájcem a přítelem vypravěče z části první) jsem si užila soudní síně až hanba, ale – přestože to není to, u čeho bych řičela blahem - překvapivě mě to bavilo, nejvíc díky postavě impozantního obřího hlavního obhájce Cazarèse. A tak nakonec to zaječí kličkování skončí rovným během, při němž je všechno jasně vysvětleno, a Gulliver Cazarès se přizná k „básnění“ (takže s tím veršováním nejsem úplně mimo). Dvě malé výtky směřují k hlavní postavě (o níž je řeč v mé první větě), které se dá všechno, co prožila, docela přát, a ke stejnému stylu obou částí, i když jsou vyprávěny jinými postavami. Celkově jsem ale s další nedetektivkovou detektivkou spokojená.... celý text

Byly jsme tam taky 2007, Dagmar Šimková

„Stojím v davu lidí, z nichž někteří vraždili a loupili, jiní jen pozdvihli hlas a řekli něco tak nemoderně, jak se to říkalo za špatných časů, jiní zatoužili odejít z radostné doby a vzkvétající země někam do zemí nepřátelského tábora, jak se dnes označují všechny končiny na západ od našich hranic. Učitel a lupič, básník a podvodnice, studentík a venkovská babička, kdekdo zde stojí, protože na každého se může dostat v té době plné organizovaného jásotu.“ Mám sklon někdy odpouštět krkolomnou stylistiku, pokud mě knížka osloví závažným, osobním příběhem. Tady jsem ale nemusela. Perfektní jazyk. Ne ve smyslu dokonalý, ale působivý, přesný, ve své strohosti citově zasahující. „Sluneční paprsek přejel po tváři báťušky Stalina v zaprášeném rámě. Zastavil se na jeho věčném, poťouchlém úsměvu. Zlověstná Mona Lisa našeho věku.“ Nejkrásnější pasáže jsou ty, v nichž se vězeňkyně snaží čelit hrozným dvouciferným číslům označujícím roky odnětí svobody. Dopřávají si drobné radosti v podobě hledání kapek humoru, vzájemného vzdělávání, nevzdávají se své důstojnosti a morálky. Přitom byly těmi nejhoršími; vždyť tamhleta vražedkyně zabila jenom tři lidi, ale ony chtěly vyvraždit celý národ…... celý text

Velká samota 2019, Kristin Hannah

Mrtví neznají klid 2012, kolektiv autorů

Tento způsob tvorby zdá se mi poněkud riskantní. Dokážu si ho lehce představit třeba u patchworku, ale u slovesného umění, kde se má dojít k určitému konci, jenž má notabene logicky vyplynout, je to téměř hazard. Takže oceňuji odvahu i to, že se ten literární patchwork po prvním použití nepáře. Moc by mě ale zajímalo, jaké zadání jednotliví autoři dostali. Řekli např. J. A. Janceové: u tebe se nesmí stát fakt nic, ani ťuk, a poraď si s tím, jinak tě vyhodíme? Nebo J. Deaverovi: už by se mělo něco dít, koukej to rozjet? Bylo přitažlivé sledovat tohle střídání tempa (čert ví, nakolik to bylo záměrné) a nakonec i samotný případ mě celkem zaujal. A spadl mi hřebínek coby "znalkyni" detektivek :-), protože naprostou většinu jmen jsem slyšela poprvé v životě. Ale zatímco u povídkových antologií se mi už stalo, že jsem si některého z autorů vyhledala a přečetla si od něj něco dalšího, tady ne. I tak, úplně špatné to nebylo.... celý text

Osvobozené kino Mír 2002, Ladislav Pecháček

Ty škatulky… Ale už jsem Ladislava Pecháčka (s tichou omluvou jemu a poděkováním milary) přendala z té s názvem „Nostalgický, trochu spotřební humor“ do jiné: „Chytrohumorné smutnění“. Je to další skvělý kus z „tatínkovských“ próz, kam řadím třeba vzpomínkové knížky Oty Pavla či Haklovo O rodičích a dětech. Seznámení s „místním“ tatínkem začíná v době, kdy deptá své okolí, zvlášť pečujícího syna, na sto způsobů. Protože to je u starého člověka (kterému odchází tělo i mozek) přirozenost. Přichází retrospektiva. Tatínek prožívá svůj život v 50.–80. letech a je státem deptán na tisíc způsobů. Protože to je u komunistického režimu (u něhož nejen o mozek, ale hlavně o člověka nikdy moc nešlo) přirozenost. A my starší (viz věkový průměr komentujících) se u toho smějeme a zároveň cítíme tíhu. Tak tak. Výborné.... celý text

Noční oheň 2020, Michael Connelly

Malá noční a ohňová :-) modlitbička: ať nám prosím ještě chvíli Harry Bosch vydrží. Ne že by to Renée neutáhla sama, ale jejich spolupráce je tak klapající, v rytmu logiky i mého srdce, že mi jednou bude hodně chybět… Opět poctivé, provázané, napínavé, ve všech ohledech uspokojující. (Jsem ulítlá na jména postav. Taky vás na začátku pobavil policista Stan Dvorek, zabývající se vyšetřováním mrtvého ve stanu na dvorku? No, trošičku si dělám legraci; ve stanu ano, ale u hřiště. Škoda. Ale i tak je to úsměvné).... celý text

Vražedné léto 1984, Sébastien Japrisot (p)

Procházím obdobím čtenářského vzdoru: já chci detektivku, ale ať to není detektivka! A vida, tahle francouzská chytrá horákyně jménem Japrisot mi to promptně splnil(a), stačilo to párkrát zmínit v komentářích :-). Čtenáři detektivek, vy, kterým kručí v břiše (v hlavě) hladem po něčem jiném, zkuste tuhle starší antidetektivku; byť francouzská, je trochu říznutá i taliánsky, a zamotá vám hlavu. Tím, v co vyústí, ale hlavně pohledem do mozku té, která vražedné léto připravuje. No, aspoň vím, kudy se mé hledání zvláštních detektivek může ubírat.... celý text

Ještě je můžeme vidět 1998, Douglas Adams

Není to tak, že znuděná bohatá celebrita vyrazila za dobrodružstvím a pak o tom sázela bonmoty. Douglas Adams uskutečnil to, o co se zajímal už dlouho, měl o tom základní znalosti, respektoval pravidlo „neuškodit“ a v důsledku i pomohl. Tomuhle chci věřit. Pokud si vážíte přírody a máte rádi autorův humor, stejnou měrou budete pobavení a ubití. Pobavení se dostaví díky ohromně vtipným postřehům o africké a asijské byrokracii (ubije vás to, pokud vás čeká cesta do země s odlišnou kulturou, ale to není asi na pořadu dne, ubije vás i autorův optimismus při odjezdu z Číny). Pobaví vás, jak autor satiricky šije i do tupých a arogantních Evropanů a sebeironicky do sebe. Rozesmutní vás sama podstata knížky a celého problému. Je to jakoby pokračování pořadu z mého dětství „Přežijí rok 2000?“ A já doteď trochu smutním i nad tím, že rok 2000 překročil sám autor jen o kousínek. Na druhou stranu - zdaleka nejen v mé hlavě po něm zůstala stopa a zdaleka nejen díky skvělému humoru (ten tady ale fakt oceníte).... celý text

No a já 2011, Delphine de Vigan

Lou to pálí a Lou nezapomíná. Je mimo. A tak by asi mimo měla zůstat, říkáte si, a respektovat pravidlo „jsou věci, které se nemíchají“. Stačilo by nám možná usmívat se nad jejími neotřelými postřehy a kochat se cestami uvažování, které by nás nenapadly – IQ 160, kdo z nás ho má? Ale ona ty věci, které se nemíchají, zamíchá. Kéž by. Kéž by všechno v životě dopadlo tak, že dobrota jednoho člověka změní něco k lepšímu. Co na tom, že to dobro uhnulo trochu jinam, ale svou cestu si našlo a cíl zasáhlo. Třeba to tak bývá. Jen nám to možná dochází až po čase. Moc milé a působivé čtení s hrdinkou, která si mě okamžitě získala.... celý text

Cesta na jih 2008, Michal Ajvaz

Syndrom E 2016, Franck Thilliez

Tohle je právě ta knížka, po které jsem si řekla: a dost. Thrillerů, ze kterých mi bylo trochu šoufl, ale ocenila jsem u nich originální zápletku, sympatickou hlavní postavu či způsob vyšetřování, jsem přečetla desítky. Jednou ale muselo přijít to, že dobrý nápad (tady vše kolem starého filmu a odkrývání jeho tajemství) bude v mých očích přebit úchylností a hnusem (duševně nemocný a traumatizovaný vyšetřovatel překračující hranice zákona i morálky, brutální vraždy, někdy až panoptikální, takže v důsledku vedou k vypátrání vraha – proč by to dělal?, slovní pitvání toho všeho, vypjatost scén,… Všeho nadmíru). Smiřuji se s tím, že jsem se thrillerů přesytila. Moje chyba, že něco s nechutí čtu a pak o tom píšu negativně, přestože podle anotace dokážu odhadnout nebezpečí pro svůj žaludek. Možná ne navždy, ale na nějaký čas zkusím jít jinou detektivkovou cestou, méně osázenou kusy těla, prošlápnutou duševně normálními vyšetřovateli. Hvězdičku navíc Syndromu E za to, že mě nakopl k tomuto závazku.... celý text

Lars útočí 2020, Daniel Gris

Když si oblíbím sérii: jdu si pěkně po cestě, žádný zádrhel, žádné kameny, žádná óbrpřekvápka (abych se moc nelekla), nic mě neruší, je mi pořád dobře, užívám si všechno, co vidím, dojdu do cíle a nejsem unavená, ale osvěžená – a těším se na další. Kdybych uměla líp řídit a měla ráda auta, napíšu to samé o jízdě za volantem, protože k téhle knížce by to pasovalo mnohem víc. Kromě aut tvrdá hudba i alkohol, bicí pro muziku i pro komunikaci, ženy (až na jednu) jako objekt. Nic, co bych já vyznávala, ale stejně (nebo právě proto?) mě to baví číst. A slovo „baví“ je tu zcela namístě.... celý text

Rabín v pátek zaspal 1969, Harry Kemelman

Jistě, knížka se hodí do letošní čtenářské výzvy, já ji ale četla v rámci výzvy osobní, kterou jsem si vyhlásila pro zachování své duševní rovnováhy a klidného žaludku a nazvala ji „Kašlichvílinabrutálníthrillery“. (Onehdy jsem thrillerovou dietu porušila. Po dočtení jsem kromě rozbouřeného žaludku musela léčit i hlavu, kam mě bušila moje vlastní ruka, aby si to mozek konečně zapamatoval.) K Rabínovi: mou soukromou výzvu splnil výborně. Je to detektivka starého střihu, pomalá a poctivá. Četla jsem ji i s určitou úctou až ostychem, protože důležitější než zápletka kolem vraždy je tu nakukování do života židovské obce. Spíš než vyšetřování sledujete myšlenkové pochody a nápady rabína, který by mohl připomínat všechny laické vyšetřovatele různých profesí z jiných detektivek, kdyby u něho nebyla role soudce (proč tedy ne i vyšetřovatele) naprosto pochopitelná, vyplývající z židovské tradice. Jestli vás zaujme hned začátek, jeho rozhodování v kauze rozkmotřených přátel, bude vás bavit celá knížka.... celý text

Nevermore Baltimore 2010, Petr Heteša

Obvykle si dělám při čtení poznámky. Tohle je jedna z knížek, kde jsem se někde na straně 180 lekla nepopsaného papíru. Důvody pro to bývají z větší části chvályhodné, jako tady: frčí to, dialogy jedou bez zádrhelů, zápletka mě zaujala okamžitě, hlavní postavu beru. Jeho profese mi připomněla zasloužilý antiučitelský vtip o tom, že kdo nic neumí, učí, a kdo neumí ani učit, učí tělocvik. Ono se to teda s jeho učitelováním vyvrbilo pak trochu jinak, tělocvik to taky byl ne zcela tradiční a vysvětlilo se tím i to, jaký ranař a zároveň kliďas to je. Důvod pro běloskvoucí papír by taky mohl být ten, že mě lautr nic nezaujalo, ale to tu neplatí; akční tělocvikářovy kousky mě bavily a vysvětlení toho všeho jsem přijala se zájmem. Jenom maličkost, která mě nijak zásadně nedráždila, ale nabrala mě na rohy víckrát: hlavní hrdina je Čech jak poleno – a ono houby: je to Francouz, navíc s anglickým jménem. (Otázka je, co si pod „Čechem jak poleno“ představuju – samozřejmě vlastenecky to nejlepší!) Heteša je dobrej. Po druhé knížce ho řadím do svých oblíbených.... celý text

V úkrytu 2018, Liz Nugent

Pociťuji momentálně krizi u četby thrillerů s vrahy bez motivace (nestačí mi už cimrmanovské uhlobaronské „mě to baví“) a s vraždami co možná nejhnusnějšími (vrahovi je fuk, že díky tomu na něj přijdou, hlavní je, že se všichni kolem pozvraceli). Proto ty čtyři hvězdy, za to, že tady to bylo jinak, přestože mi po třech týdnech nezůstává v hlavě z knížky nic zásadního, jen pocit, že jsem byla napnutá a ocenila netuctovou kompozici, dobře zachycené myšlenkové pochody postav a netradiční zakončení. Vidím v komentářích, že někdo taky postřehl chyby v překladu. Něco mi vadilo dost: nehodily se sem zastaralé výrazy („levoboček“, „prostopášná žena“), někdy spolu slova nedávala smysl („byl velmi defenzivní a povyšoval se na něj“), občas se vyskytla chybná vazba („…bylo to způsobeno náhlou změnou školy, tlaku ze zkoušek…“) a opakování slov. Na něčem si začínající překladatelé musí drápy brousit, dobře, ale už to nikdo nekontroluje?... celý text

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

Ty by se nenechaly opít rohlíkem, myslím si o svých oblíbených milary, Chesterton a ajasin. Ty by tolik hvězd povrchní blbůstce nedaly. Radši jsem se stejně přesvědčila sama. A vida. P.S. jsou chytrá a něžná zamyšlení plná trefných postřehů, v audioverzi profesionálně a zároveň (samozřejmě) s osobním zaujetím podaná samotnou autorkou. Názorově nemusím s Aňou souznít vždycky, taky by bylo divné, kdyby ano, ale oceňuji její odvahu niterně se odhalit. Jednu věc ale sdílíme určitě: máme rády češtinu – a ona s ní umí zacházet. Inteligentní žena napsala inteligentní knížku a já to oceňuji.... celý text

Němý svědek 2006, Agatha Christie

Olive Kitteridgeová 2010, Elizabeth Strout

Řeknu vám, s tak originálně zpodobněnou hlavní, natož titulní (!) postavou jsem se ještě nesetkala. Různě velké střípky z Oliviny osobnosti jsou zasazené v jednotlivých povídkách, s různou ostrostí a barevností. V jedné je střípek tak malinkatý, jako kdyby se např. v knize „Vinnetou“ bavil celou jednu kapitolu Old Shatterhand se Samem Hawkinsem a v jednu chvíli řekl Old Samovi: „Hele, tamhleten indián je podobný Vinnetouovi!“ - jenže on to nebyl. :-) Při pohledu lidí nikoliv blízkých se mi nevtíraly na mysl přívlastky protivná, žárlivá, hašteřivá, panovačná jako v povídkách osobnějších, i to mi přijde jedinečné, vždyť sami sobě odpouštíme víc, než to dělá okolí vůči nám. Takže moje jediná otázka je ode mě už možná očekávatelná: nepatřila by sem aspoň trocha humoru? – jen malinečko, na okořenění. Jinak bylo všechno, jak má být. Velmi dobrá knížka (a moc se těším na Frances McDormand). Dodatečná poznámka: Čtyřdílná minisérie je perfektní, skvělí herci, Frances McDormand je absolutní jednička.... celý text

Pahorek 1969, Ray Rigby

Oživlý kámen 2016, Louise Penny

Vzhledem k existenci dalších dílů vyřešila Louise Penny hrozící problém s vyvražděním celé malé vesničky zřejmě ku zdaru věci. Tady vybrala jen někoho a agathochristieovsky ho umístila mimo, na izolované místo, na němž dojde k vraždě zrovna v době pobytu manželů Gamacheových. Čtu díly popořadě a baví mě několik věcí: dějové momenty (např. nástup Clary a Petera na scénu - ten byl fakt parádní), francouzština (kterou jsem se učila a stále je mému oku i uchu libá – „tableau vivant“ a další si převaluji v ústech jako bonbónek), humor (zcela jistě oceníte dvojici „hokynář a uklízečka“) a laskavé zobrazení většiny postav (např. manželů Gamacheových: mají se rádi a vtipkují spolu). To mě baví a to zatlačí do pozadí i případ, v lecčems kapánek přehnaný. Už minule mě ale trklo a teď ještě víc: Gamache je – jak to řekla dr. Fastová v Nemocnici? – ušlechtiloun ušlechtilej, bůh a tyran zároveň, přespříliš náročný na lidi ve svém okolí, zahanbující je svou morálkou a vzděláním; v tom směru mi ale přišlo úsměvné, že sice recituje zpaměti poezii Johna Miltona, ale nezná rozdíl mezi vosím a včelím žihadlem. Tyto výhrady (spíše výhradičky) mi ale nezkazily radost z četby. Budu pokračovat.... celý text